---

Kristýna Zákostelnová: Patočkovo pojetí dějin a češství a jeho recepce v diskusích o české národní identitě [Patocka’s Conception of History and Czechness and Its Reception in Debates on Czech National Identity]. In: Ostium, vol. 21, 2025, no. 3

---

This work is licensed under a Creative Commons Attribution-NonCommercial-NoDerivatives 4.0 International License.

 

Patocka’s Conception of History and Czechness and Its Reception in Debates on Czech National Identity
This study explores the philosophical and historical legacy of Czech thinker Jan Patočka in the context of debates on Czech national identity. Patočka’s distinction between great and small history provides a framework for critique of traditional Czech historiography and his call for deeper engagement with the universal values of the European tradition. The paper analyzes Patočka’s influence on contemporary philosophical discourse—particularly through followers such as Václav Havel, Ladislav Hejdánek, and the Podiven group—and his role within both dissident movements and Western intellectual circles. The aim is to demonstrate how Patočka’s thought bridged phenomenology, Czech philosophy, and political practice, and how his emphasis on responsibility and truth shaped the understanding of national identity under totalitarianism and beyond.
Keywords: Jan Patočka, Czech national identity, phenomenology, dissent, philosophy of history, European thought

Úvod[1]
Česká národní identita a její místo v evropském kontextu jsou tématy, která se v českém intelektuálním prostředí vracejí s překvapivou naléhavostí. Jedním z nejvýraznějších českých myslitelů, kteří se těmito otázkami zabývali, byl Jan Patočka. Jeho reflexe češství, evropanství a historického vědomí nabízejí jedinečný pohled na roli národů v dějinách a na odpovědnost jednotlivce vůči společnosti. Tato studie si klade za cíl analyzovat Patočkovy myšlenky v kontextu českých a evropských intelektuálních tradic, přičemž se zaměří na jeho vliv na soudobé filosofické diskurzy a na následovníky, kteří jeho odkaz dále rozvíjeli.

Studie vychází z Patočkova pojetí dějin, které tvoří rámec jeho reflexe národního a universálního.[2] Tento koncept bude podrobněji rozveden v kapitole Jan Patočka a fenomenologická reflexe češství. Husitství i národní obrození proto hodnotil jako pokusy, které sice otevřely cestu k velkým dějinám, ale zůstaly svázány s partikulárním rámcem a nedokázaly dosáhnout univerzálního smyslu. Text se dále opírá o analýzu Patočkova přístupu k historickým událostem a kulturním fenoménům a rozšiřuje tuto perspektivu o recepci jeho myšlenek v českém i evropském prostředí. Na rozdíl od pouhého historického přehledu propojuje dvě roviny: jednak filosofické jádro Patočkovy koncepce, především rozlišení velkých a malých dějin, motiv otřesení a péče o duši, jednak způsoby, jakými jeho následovníci tyto ideje implementovali a transformovali. Výsledkem je obraz recepce, která se vyvíjela ve dvou základních liniích.

V české filosofii a intelektuálním prostředí 20. století představuje Jan Patočka myslitele, jehož práce reflektuje nejen fenomenologický přístup, ale i hlubokou snahu o porozumění české národní identitě. Češství chápal jako dynamický proces kolektivní identity, v němž se minulost, přítomnost a budoucnost vzájemně ovlivňují.[3] Na toto pojetí navazovali jeho žáci a následovníci, od Václava Havla a Ladislava Hejdánka po Erazima Koháka, skupinu Podiven či vídeňský okruh vedený Krzysztofem Michalským.[4] Podnětné je v této souvislosti i Patočkovo tvrzení, že Češi jsou národ, který se zrodil dvakrát: jednou během husitství a podruhé během národního obrození. Obě tyto epochy však podle něj nedokázaly překročit hranice partikulárního češství a plně vstoupit do univerzálního kontextu.

Patočkův význam lze ilustrovat dvěma liniemi. První spočívala v jeho schopnosti propojit fenomenologii s československým intelektuálním prostředím a otevřít nové způsoby reflexe dějin a identity. Druhá se týkala jeho odkazu po roce 1977: vídeňská skupina vedená Krzysztofem Michalským publikovala jeho dílo na Západě, zatímco domácí disent, včetně Václava Havla a signatářů Charty 77, rozvinul jeho étos autentického života jako etickou alternativu k existenci ve lži totalitního režimu. Patočkovo svobodné myšlení tak překračovalo hranice a dokázalo propojit intelektuální a politické sféry napříč Evropou. V době, kdy se Evropa potýkala s totalitními režimy, představovalo inspirativní návrat k univerzálním hodnotám pravdy a odpovědnosti.[5] Tento přístup umožňuje chápat Patočkovu reflexi češství nejen jako součást intelektuálních dějin 20. století, ale i jako inspirativní rámec pro současné diskuse o podobě národní identity v evropském kontextu. V následujících kapitolách proto bude nejprve rozebrána Patočkova filosofická koncepce a poté její recepce v českém a evropském prostředí.

Zasazení Jana Patočky do širšího kontextu badatelského záměru
Jan Patočka patří k těm českým myslitelům, kteří dokázali zasadit fenomenologii do středoevropského intelektuálního prostředí a propojit ji s domácí tradicí. Studoval u Edmunda Husserla a Martina Heideggera, což mu umožnilo osvojit si hluboké porozumění fenomenologii a rozvíjet ji v českém kulturním kontextu. Tato adaptace přesahovala akademické hranice a přímo ovlivnila české disidentské hnutí. Jeho angažovanost v Chartě 77 symbolizuje příklad propojení filosofické reflexe s praktickými kroky v době politické krize.[6] Patočka zdůrazňoval důležitost života v pravdě jako etického principu, který by měl být základem jakékoliv společenské akce. Jeho přínos byl v tom, že dokázal spojit hlubokou filosofickou reflexi s konkrétními politickými činy. Tento přístup ovlivnil nejen jeho české následovníky, ale také zahraniční intelektuály. Patočkův étos občanské odpovědnosti rezonuje jako univerzální výzva pro jakoukoliv společnost čelící nesvobodě.

Patočkovu práci je nezbytné analyzovat v kontextu širších společenských a politických souvislostí, které formovaly jeho život a myšlenkový vývoj. Byl svědkem a účastníkem klíčových historických událostí, zahrnujících první a druhou republiku, druhou světovou válku, poválečnou obnovu, nástup totalitního režimu, represivní 50. léta, uvolnění 60. let, okupaci v roce 1968, normalizaci, a nakonec založení Charty 77, kde se aktivně politicky angažoval.[7] Právě tato angažovanost přitáhla pozornost Státní bezpečnosti (StB), jejíž systematický psychický a fyzický nátlak přispěl k jeho úmrtí. Po jeho smrti se Jan Patočka stal symbolem odporu vůči totalitnímu režimu a byl vnímán jako jeden z pilířů antikomunistického[8] diskurzu. Tento obraz, pečlivě udržovaný jeho následovníky, vytvořil rámec, který často redukoval složitost jeho myšlenek na jednostranný narativ o boji za pravdu. Přestože Patočkova filosofie nepochybně obsahovala silné etické a politické poselství, jeho myšlení zahrnovalo také mnohem širší spektrum otázek, od fenomenologické reflexe času a dějin po kritiku české národní identity a jejího vztahu k univerzálním hodnotám.

Jak již bylo řečeno, Patočka byl často zobrazován jako neochvějný zastánce jediné pravdy. Tento obraz vedl k symbolické kanonizaci, jež zastínila složitější a kontroverznější prvky jeho filosofie. Idealizace jeho postavy ovlivnila i způsob recepce jeho díla, protože méně prostoru zůstávalo pro kritickou analýzu témat, jako je omezenost fenomenologie nebo dynamika národního sebeuvědomění. Abychom pochopili skutečný dosah Patočkova díla, je třeba nejen reflektovat, jak bylo jeho myšlení reinterpretováno v různých historických obdobích, ale také otevřeně zkoumat, jakým způsobem formovalo a někdy i polarizovalo intelektuální prostředí své doby. Tento kritický přístup umožňuje nahlížet na Patočkův odkaz v jeho plné šíři, včetně jeho přínosů i rozporů, a chápat jej nejen jako symbol odporu, ale jako filosofa, který zůstává výzvou pro současné i budoucí generace myslitelů. Patočkova filosofie vyvolávala i rozporuplné reakce. Někteří současníci považovali jeho důraz na univerzální hodnoty za příliš abstraktní, jiní viděli v jeho kritice malého češství a národních mýtů odklon od tradičních témat. I uvnitř disentu proto zůstával polarizující postavou. Jeho dědictví je proto třeba chápat nikoli jako jednoznačný symbol, ale jako výzvu k hlubšímu zkoumání jeho myšlenek a jejich vlivu na moderní českou identitu.

Jan Patočka a fenomenologická reflexe češství[9]
Jan Patočka se ve své filosofii dějin a fenomenologii zabýval otázkami národní identity a jejího formování způsobem, který zásadně překračoval běžné pojetí národa jako statické entity. Pro Patočku nebylo češství pouhou kulturní nebo historickou kategorií, ale dynamickým procesem, který je výsledkem neustálé reflexe dějin, kultury a etických hodnot. Tento proces zahrnuje schopnost národa nejen analyzovat a interpretovat svou minulost, ale také ji kriticky zhodnotit a využít jako východisko pro budoucí směřování. Pro hlubší pochopení Patočkovy koncepce národa je nezbytné vyjít z jeho pozdní fenomenologie dějin. V Kacířských esejích[10] Patočka rozvíjí pojem třetího pohybu existence, jímž označuje dějinný a sebe-transcendující způsob lidského bytí. Národ v tomto smyslu není uzavřená entita, nýbrž společenství, které se může rozhodnout otevřít pravdě a univerzálním hodnotám. Tento motiv se pojí s jeho kritikou předmětného myšlení: národní identitu nelze chápat jako fixní objekt, ale jako proces, v němž se neustále rozhoduje o smyslu existence. Klíčová je zde i Patočkova koncepce otřesení, zkušenosti, kdy se jednotlivci i společenství setkávají s radikální nejistotou a nutností přehodnotit vlastní dějiny. Vztah k národní identitě je tak součástí širší filosofie dějin, v níž se spojuje pathos dějinné zkušenosti s etickou odpovědností. Právě tím Patočka překračuje rámec tradiční historiografie a ukazuje, že české dějiny nelze redukovat na chronologii událostí, nýbrž je třeba je chápat jako pole existenciální volby.[11] Rozlišení mezi velkými a malými dějinami představuje klíč k pochopení Patočkova vnímání vztahu národního a univerzálního. Velké dějiny chápal jako otevřenost k univerzálním otázkám pravdy, svobody a odpovědnosti, zatímco malé dějiny vyjadřovaly horizont sebezajištění a obrany partikulárních zájmů. Tento koncept, systematicky formulovaný v textu Co jsou Češi?[12] mu umožnil kriticky hodnotit české dějiny, které podle něj často uvízly v horizontu malého češství.

Jedním z nejvýznamnějších Patočkových děl jsou Kacířské eseje o filosofii dějin.[13] V nich se zabývá nejen filosofií dějin, ale také hlubokým zamyšlením nad smyslem národní identity. Patočka v nich odmítá národ jako pouhý historický artefakt nebo nostalgickou vzpomínku na minulost. Naopak, klade důraz na odpovědnost národa vůči sobě samému a jeho morální povinnost zapojit se do evropského kulturního dialogu. Češství proto chápal jako proces, který se ukazuje v tom, jak národ reaguje na přítomnost a budoucnost. Patočkova kritika se dotýká také tendence k idealizaci minulosti. Namísto toho zdůrazňuje nutnost reflektovat selhání a chyby, které mohou být zdrojem poučení a morálního růstu. Tento přístup činí z jeho filosofie dějin univerzální koncept, který překračuje hranice národní identity.[14]

V této souvislosti nelze opomenout Patočkovu reflexi Masaryka a první Československé republiky. Masarykovo pojetí českých dějin, jak jej formuloval v České otázce,[15] bylo pro Patočku klíčovým východiskem. Zatímco Masaryk viděl smysl dějin především v kontinuitě a v zakotvení národa do demokratických hodnot, Patočka zdůrazňoval nutnost kritické volby smyslu, který nelze jednou provždy odvodit z tradice. ČSR byla pro něj důležitým mezníkem, ale zároveň příkladem napětí mezi malým češstvím, budováním státní existence a možností otevřít se univerzálním hodnotám Evropy. Tento kritický odstup vůči Masarykovu odkazu ukazuje, že Patočka nevnímal národní dějiny jako samozřejmý projekt, nýbrž jako výzvu k neustálému rozhodování a odpovědnosti.[16]

Patočka navazoval na Masarykův koncept České otázky, ale rozšířil jej o kritickou reflexi dějinných diskontinuit. Tento přístup odmítá deterministické chápání dějin a přímo vybízí k etické odpovědnosti. Jeho kritika národní identity se soustředí na tendenci k uzavření se do minulosti a zdůrazňuje důležitost otevřenosti vůči budoucnosti, motiv, který je pro Patočkovo myšlení charakteristický a má aktuální přesah i do současnosti. V době, kdy jsou tradiční národní identity často ohrožovány globalizací a kulturní homogenizací, nabízí Patočkův přístup inspirativní model, jak propojit národní a univerzální hodnoty. Tento koncept zároveň vybízí k překonání tendencí k uzavřenosti, které mohou národní vědomí spíše omezovat než obohacovat. Patočkova fenomenologie češství tak přináší nejen hluboký filosofický vhled, ale i praktické implikace. Reflektivní přístup k národní identitě, jak jej Patočka navrhoval, spojuje historickou sebereflexi s etickými závazky vůči sobě i širšímu kulturnímu kontextu. Tímto způsobem jeho myšlení nabízí nástroj k posilování národního vědomí, které je schopno čelit výzvám moderní doby a současně přispívat k formování evropské identity založené na sdílených hodnotách. Otázka, jak navázat na Masarykovu tradici a současně se otevřít univerzálním hodnotám Evropy, zůstává v českém intelektuálním prostředí stále živá; Patočkova kritika tak není pouze dobovým komentářem, ale inspirací k reflexi současných debat o demokracii, státnosti a národní identitě.[17]

Intelektuální odkaz Jana Patočky a jeho reflexe Češství: následovníci a interpretace
Jan Patočka zanechal nejen významný filosofický odkaz, ale také intelektuální tradici, která inspirovala řadu následovníků k dalšímu rozvíjení jeho myšlenek. Jeho pojetí češství, založené na kritickém přístupu k národní identitě a její odpovědnosti vůči univerzálním hodnotám se stalo klíčovým bodem reflexe pro české i zahraniční myslitele. Tento rámec, jenž zdůrazňuje etickou povinnost národa překročit hranice vlastní historie a zapojit se do širšího evropského a humanitního kontextu, byl reinterpretován a dále rozvíjen intelektuály jako Václav Havel, Ladislav Hejdánek, Miloslav Bednář nebo skupina Podiven. Následovníci Patočky nejen přebírali jeho ideje, ale také je adaptovali do konkrétních společenských, kulturních a politických situací. Tato část se zaměřuje na způsoby, jakými byla Patočkova fenomenologie české dějinnosti interpretována a aplikována jeho intelektuálními dědici, ať už v oblasti politického disentu, filosofických debat nebo redefinování české národní identity. Analýza těchto přístupů nejen ilustruje šíři Patočkova vlivu, ale také ukazuje, jak jeho myšlenky dokázaly rezonovat v různých historických a kulturních kontextech.

Pro zhodnocení vlivu Jana Patočky lze rozlišit dvě skupiny následovníků. První tvořili přímí žáci a spolupracovníci, kteří měli možnost osobně s Patočkou diskutovat a systematicky rozvíjeli jeho filosofii. Druhou představovali intelektuálové, kteří jeho myšlenky čerpali zprostředkovaně a přispěli k jejich širšímu šíření v kulturním a politickém prostředí. Tato skupina byla klíčová zejména v prvních letech po jeho smrti, kdy se jeho myšlenky začaly institucionalizovat a stávat předmětem širší reflexe. Druhá skupina, tedy intelektuálové, kteří s Patočkou nebyli v osobním kontaktu, sehrála klíčovou roli při transformaci jeho odkazu do širšího společenského a politického diskurzu. Tito následovníci často přebírali základní motivy jeho filosofie, především ideu odpovědnosti, kritiku malého češství a důraz na život v pravdě a adaptovali je na potřeby doby. Patřili sem například autoři kolektivního pseudonymu Podiven, kteří se v knize Češi v dějinách nové doby[18] inspirovali Patočkovou kritikou národních mýtů, nebo Václav Havel, jenž Patočkův étos života v pravdě převedl do existenciálně-politického jazyka disentu a pracoval s ním tak, že onen život v pravdě musí být chápán jako praktická alternativa k životu ve lži totalitního režimu. Právě díky této druhé generaci se Patočkovy myšlenky dostaly k širšímu publiku, které jeho vlastní filosofické texty často nečetlo nebo jim plně nerozumělo. Zprostředkovaná interpretace hrála významnou roli při symbolické kanonizaci Patočky, ale zároveň s sebou nesla riziko zjednodušení a idealizace jeho díla. Výsledkem bylo, že se v českém intelektuálním prostředí vedle sebe rozvíjela jednak filosoficky fundovaná reflexe jeho díla, jednak idealizující narativ, který posiloval obraz Patočky jako národního svědomí.[19] Přijetí Patočkových idejí druhou skupinou následovníků zároveň ukazuje, jak byly jeho filosofické motivy transformovány. Tyto reinterpretace ukazují, že Patočkova filosofie nebyla pouze opakována, ale aktivně přetvářena v nových kontextech.[20]

Obě tyto skupiny se podílely na formování tradice spojené s Patočkovým jménem. První skupina obvykle zdůrazňovala autenticitu a věrnost jeho původním myšlenkám, zatímco druhá skupina často reinterpretovala jeho dílo v souladu se svými vlastními potřebami a zájmy. To vedlo k tomu, že Patočkův odkaz se stal nejen předmětem filosofického zkoumání, ale také symbolem určité intelektuální a politické tradice. Otázka, jakým způsobem jeho následovníci pracovali s Patočkovými myšlenkami, je klíčová: do jaké míry byly filosofické koncepty šířeny s ohledem na původní význam a do jaké míry byly upravovány tak, aby vyhověly potřebám dobového diskurzu – a tím přispívaly k idealizaci a kanonizaci jeho odkazu? Tyto otázky otevírají prostor pro další zkoumání nejen Patočkova díla, ale také mechanismů, jimiž se vytváří intelektuální tradice a dědictví v českém prostředí.

První skupina, tedy nejbližší okruh lidí kolem Jana Patočky tvořili intelektuálové, filosofové, studenti a přátelé, kteří sdíleli jeho zájem o fenomenologii, filosofii dějin a otázky lidské odpovědnosti. Tento kruh zahrnoval osoby, které významně ovlivnily československou intelektuální scénu a byly klíčové pro šíření a uchovávání jeho odkazu. Jednalo se zejména o Ladislava Hejdánka,[21] Ivana Chvatíka,[22] Erazima Koháka,[23] Jiřího Němce,[24] Václava Bělohradského,[25] Jana Sokola[26] a Václava Havla.[27] Ladislav Hejdánek vypracoval na základě Patočkovy kritiky předmětného myšlení vlastní koncepci filosofie nepředmětnosti, v níž zdůrazňoval, že pravda není fixním objektem, ale otevřeným závazkem vůči druhým. Ivan Chvatík se soustředil na systematické vydávání a editaci Patočkova díla, ale zároveň filosoficky akcentoval jeho sokratovský rozměr jako trvalou výzvu k odpovědnosti. Erazim Kohák pak rozvinul Patočkův étos péče o duši směrem k environmentální etice a otázkám mezigenerační odpovědnosti. Tito myslitelé ukazují, že blízká recepce Patočkovy filosofie nespočívala jen v popularizaci jeho odkazů, ale i v jejich tvořivém rozvíjení do nových oblastí filosofické reflexe.[28] Zcela zásadní roli v celém kontextu sehrává skupina Podiven[29], kterou tvořili Petr Pithart, Petr Příhoda a Milan Otáhal. Podobně jako Eva Hahnová ve své knize Češi o Češích,[30] se i autorka této studie přiklání k argumentu, že právě tato kniha se stala kolébkou dnešních diskusí a sporů týkajících se Patočkovských interpretací českých dějin. Kniha skupiny Podiven vyvolala v době svého vydání značnou kontroverzi, což svědčí o její vlivnosti a o polarizujícím charakteru jejího obsahu.[31] V této studii je však zmíněna především z toho důvodu, že její autoři ve svém díle explicitně odkazovali[32] na základní myšlenky Patočkova filosofického odkazu. Navíc byl právě Jan Patočka osobností, která jim k jejich práci poskytla odborné konzultace, čímž dále propojila jejich interpretace s jeho myšlenkovým odkazem.

Vůči knize Podiven se vymezil významný historik 19. století Otto Urban, který soustavně upozorňoval na historiky všeobecně uznávanou skutečnost, že se česká společnost jednoduše nevyvíjela onou českou cestou, ale vyvíjela se jako moderní občanská národní společnost. Dalším kritikem byl následně Jiří Rak, který kritizoval ahistorické opomíjení kontextů. Další významnou kritičkou byla historička Věra Olivová,[33] která se vůči dílu skupiny Podiven vymezila ve své kritické recenzi. Tyto kritické hlasy[34] však zůstaly méně výrazné. V jejich obsahu se odráží důraz na faktografickou přesnost a vědeckou ucelenost,[35] avšak nedosahují takového ohlasu jako pozitivní přijetí Patočkových myšlenek a jeho pojetí českého národa.

Historik, právník a politik Petr Pithart, významná osobnost českého intelektuálního prostředí, se již několik let aktivně věnuje propagaci významu Jana Patočky. V Lidových novinách z roku 2019 publikoval článek s názvem Filosof světového významu,[36] který vznikl u příležitosti výstavy Filozofovo bytí – a čas s podtitulem Jan Patočka na pracovištích Akademie věd. Pithart opakovaně označuje Jana Patočku za filosofa sokratovského typu, čímž zdůrazňuje jeho odvahu klást nepohodlné otázky a obhajovat pravdu i za cenu osobního rizika. Tuto interpretaci dále rozpracoval Ivan Chvatík, který Patočkovo sokratovství[37] chápe jako jádro jeho filosofické a morální identity, vyzdvihující jeho důraz na pravdu, svobodu a občanskou odpovědnost.[38] Tato charakteristika se postupně stala součástí kanonického pohledu na Patočku, ať už v českém, nebo zahraničním intelektuálním kontextu.

Bedřich Loewenstein se ve své knize Občanská společnost a její krize[39] vyjadřuje k Patočkovi s náležitým respektem a úctou: „Když jsem se s Patočkou setkal poprvé, byl tenkrát 42letý docent filosofie mužem renomovaným nad užší vlastní obor: přes výrazně zdvořilé způsoby působil dojmem nepřístupnosti. (…) Vypravovalo se o jeho legendárních poválečných přednáškách ve velké posluchárně fakulty, při nichž někdy vypadl proud a Patočkův stín za svitu svíčky putoval po stěnách“.[40] Obdobně se o Patočkovi vyjadřuje také filosofka Anna Hogenová v rozhovoru, kdy sděluje, že: „Ta zkušenost v nás, kteří jsme měli to štěstí ho slyšet, zůstala po celý život (…) On tam tu pravdu, tu neskrytost, vytrhával z té skrytosti před námi, abychom to prožili“.[41] Další z jeho žáků, profesor Radim Palouš popisoval Patočku následovně: „Když použiji adjektiv laskavý, přátelský, odpovědný, moudrý, hluboký, tak to zdaleka nestačí“.[42] Z těchto útržků plyne, že byl Patočka vnímán jako výjimečná osobnost, která spojovala hluboké filosofické myšlení s morální odpovědností a lidskostí. Jeho život a dílo byly podle mnoha následovníků příkladem trvalé věrnosti pravdě, neustálé reflexe a odpovědnosti vůči lidem a společnosti. Byl tedy považován za morální autoritu, která se významně zapsala do dějin českého národa.

Podle Ivana Chvatíka byla síla slov spojených s osobností Jana Patočky nezpochybnitelná i v souvislosti s jeho pohřbem, který se stal nejen osobní, ale také symbolickou událostí. Chvatík v jednom z rozhovorů uvedl: „Patočka se 4. března fyzicky zhroutil a 13. března v nemocnici zemřel. Během pohřbu hřměly nad stovkami smutečních hostů policejní vrtulníky a za zdmi hřbitova túrovali motorky jezdců plochodrážního oddílu Rudá hvězda, takže na hřbitově nebylo slyšet vlastního slova. Tolik se vládci báli toho, co by uslyšeli, kdyby se někomu podařilo pronést smuteční řeč“.[43] Pohřeb Jana Patočky odhaluje nejen absurdní úroveň paranoie komunistického režimu, ale také neochotu připustit, aby se Patočkovo jméno stalo zdrojem čehokoli, co by mohlo inspirovat k odporu nebo reflexi. Podle jeho následovníků hlučná demonstrace moci mimo zdi hřbitova spíše než potlačení jeho odkazu ukázala, jak hluboká byla nejistota tehdejších elit vůči Patočkovi, jehož smrt paradoxně potvrdila jejich slabost vůči síle intelektu, filosofie a symboliky. Tradici Jana Patočky ihned po jeho smrti určuje také nekrolog Charty 77, ve kterém je uvedeno, že „pro Jana Patočku slovo pravdivost neznamenalo okamžité rozhodnutí, nýbrž trvalou odpovědnost ke všem věcem lidského života, pilnou, nikdy neutuchající věčnost (…) Záměrem tedy nebyl sběr zásluh a jejich vtesání do paměti dějin, ani vyznání osobní nesmírné úcty k člověku nejen obdivovanému, ale mnohým srdcím blízkému, nýbrž jen a pouze věcně odpovědný pohled na příliš brzo ukončený běh života člověka, jehož jméno se výrazně zapsalo do dějin našeho národa.“[44]

Patočka tak, jak o něm výše vybrané osobnosti hovoří, za sebou zanechal dílo, které svou hloubkou a komplexností přesahuje běžné intelektuální standardy. Ukazuje se, že pro širší veřejnost a čtenáře bez hlubšího zájmu o filosofii či Patočkovo pojetí dějin jeho knihy a texty nikdy neměly přímý přínos. Patočkova náročná rétorika, která je známým fenoménem, se paradoxně nestává častým předmětem hlubší analýzy. Tento proces symbolické kanonizace pravděpodobně pramení z určitého studu, jenž se může objevit u lidí, kteří jeho textům nedokáží plně porozumět.[45] Patočkův jazyk je totiž mimořádně hutný, odborně provázaný s filosofickou terminologií, často metaforický a náročný na interpretaci. Ani odborníci ve svém oboru mnohdy nenacházejí jeho myšlenky snadno srozumitelnými. Přesto je fascinující, že široká veřejnost má alespoň základní povědomí o Patočkově významu pro české intelektuální a kulturní prostředí. Je třeba vysvětlit, jak se odkaz tak náročného filozofa mohly rozšířit i mezi publikum, které jeho díla detailně nečetlo. Tento jev lze částečně objasnit prostřednictvím druhé skupiny Patočkových následovníků, kteří s ním nebyli v přímém osobním kontaktu. Jejich role spočívala v tom, že dokázali Patočkovy myšlenky převést do obecněji srozumitelného a kulturně vlivného jazyka. Díky těmto zprostředkovatelům se Patočkovo dílo dostalo k širšímu publiku, které by se s jeho filosoficky náročnými texty pravděpodobně nikdy přímo nesetkalo. Druhá skupina zásadně přispěla k proměně Patočkova odkazu ve fenomén nejen filosofický, ale i symbolický a politický.[46] Často prezentovala Patočku v podobě heroického symbolu, čímž zdůrazňovala jeho osobní odvahu a morální autoritu, zatímco složitější a kontroverznější aspekty jeho filosofie ustupovaly do pozadí. Taková idealizace přispěla k symbolické kanonizaci Patočky, ale zároveň oslabila prostor pro kritickou diskusi o limitech jeho myšlení. Česká intelektuální tradice tak začala žít s dvojím obrazem: na jedné straně filosoficky fundovanou recepcí jeho díla, na straně druhé s jeho heroizovaným obrazem jako národního svědomí.[47] Tuto skutečnost lze pravděpodobně přičíst procesu symbolické idealizace, kdy Patočkovo jméno získalo status kulturního a národního symbolu. Tento symbol často přesahuje samotnou filosofii a odkazuje spíše na jeho politickou odvahu, morální integritu a odhodlání hájit pravdu v náročných historických momentech. Právě tento proces transformace Patočkova odkazu z filosofického do symbolického rámce představuje významný fenomén, který stojí za hlubší analýzu. Ukazuje, že i díla a myšlenky, jež nejsou snadno přístupné širšímu publiku, mohou prostřednictvím specifických interpretačních tradic a kulturních narativů získat význam, jenž dalece přesahuje původní intence svého autora.

Stručná recepce Jana Patočky v zahraničí
V rozhovoru pro lidové noviny z roku 2017 byl Ivan Chvatík dotázán na to, jakým způsobem je s Patočkovým dílem nakládáno v zahraničí, či zda je v zahraničí vůbec nějak rozšířeno. Ivan Chvatík odpovídá: „Patočkův filozofický odkaz si našel cestu do světa tím, že jeho myšlení dosahuje úrovně velikánů, na něž navazuje. Vychází z Husserla a Heideggera a z pronikavé znalosti dějin filozofie a snaží se své učitele v mnoha ohledech modifikovat a překonávat. Jednotlivé spisy dosud vyšly celkem v 25 jazycích (…) lze však říci, že svět objevuje Patočku stále intenzivněji – v Itálii či ve Španělsku se mladí filozofové učí kvůli Patočkovi česky.“[48] Tato studie zdůrazňuje, že Jan Patočka je v zahraničí znám především díky svému filosofickému dílu. Jeho interpretace českých dějin, pojetí českého národa či koncept tzv. češství však za hranicemi českého státu nebudí výraznější pozornost a zůstává spíše okrajovým tématem. Tento fakt však nic nemění na skutečnosti, že v České republice se Patočkovo pojetí českých dějin stalo základem nového trendu, označovaného jako tzv. patočkovské dějiny. Ačkoli se tato studie zaměřuje především na české intelektuální prostředí a veřejný diskurs související s Patočkovým odkazem, považuji za vhodné alespoň stručně zmínit recepci jeho díla a myšlenek v zahraničí. Je však třeba poznamenat, že podrobná analýza zahraničního vlivu Jana Patočky by vyžadovala rozsáhlý a detailní výzkum, který přesahuje rámec této studie. Takový výzkum by si zasloužil samostatné pojednání, neboť zahraniční kontext přináší nejen odlišné interpretace jeho díla, ale také odráží odlišné kulturní, filosofické a politické souvislosti, ve kterých je Patočka vnímán.

Polsko
Jan Patočka se stal nejen klíčovou osobností české intelektuální scény, ale jeho myšlenky měly významný přesah i za hranice Československa. Příkladem tohoto mezinárodního vlivu je Polsko, kde jeho filosofie našla odezvu nejen mezi filosofy, ale i mezi politickými aktivisty a disidenty. Tento text ilustruje, jak Patočkovo myšlení inspirovalo zahraniční vědce, jako byli členové Varšavské školy dějin idejí, a ovlivnilo polské hnutí Solidarita. Patočkova koncepce svobody a jeho výzva k životu v pravdě zůstávají aktuálními tématy, která rezonovala napříč střední Evropou, a ukazují, jak jeho filosofie dokázala překročit hranice národního myšlení a stát se univerzálním zdrojem inspirace.

V Polsku Patočkovo myšlení nalezlo ohlas v prostředí Varšavské školy dějin idejí, jejíž členové, včetně Bronisława Baczka a Leszka Kołakowského, byli s Patočkou osobně spojeni.[49] Patočkova filosofie byla v Polsku vnímána především jako obrana lidských práv a výzva k tomu, aby člověk sám sebe chápal jako svobodnou bytost, zodpovědnou za své činy. Zásadním motivem této recepce byla Patočkova koncepce svobody. Jak Witold Płotka poznamenává, filosofie je podle Patočky výrazem lidské svobody, protože právě otázkami o světě člověk přebírá zodpovědnost za svou existenci.[50] Patočkův vliv se však neomezoval jen na filosofické kruhy. Jeho role mluvčího Charty 77 jej přivedla do přímého kontaktu s polským Výborem na obranu dělníků (KOR) a jeho myšlenky byly hojně diskutovány v časopisech spojených s hnutím Solidarita, jako byly Tygodnik Solidarność[51] nebo Miesięcznik Małopolski.[52] Tento přenos idejí mezi Československem a Polskem ukazuje, jak Patočkovo myšlení přesahovalo hranice a stalo se inspirací pro sociální a politické změny v celém regionu.

Patočkova kritika transcendentalismu Edmunda Husserla a jeho výzva klást další otázky rezonovaly také u Krzysztofa Michalského, který zdůrazňoval odvahu překonávat tradiční filosofické hranice. Patočkova schopnost problematizovat základní otázky lidské existence inspirovala i další generace myslitelů k reflexi o povaze odpovědnosti a smyslu dějin. Zvláštní roli hraje Patočkova teorie života v pravdě, která ovlivnila nejen český disent, ale také polské hnutí Solidarita. Jak poznamenává Petr Pithart, Patočkovo myšlení inspirovalo Čechy ke zpochybnění politického statusu quo v Československu v 70. letech, což vedlo k protestům proti totalitnímu režimu.[53] Patočkova filosofie tedy ukazuje, jak může být péče o duši spojena s praktickými politickými a společenskými změnami. V kontextu dějin Patočka varoval před masovým ponižováním a ztrátou odpovědnosti, které mohou být ospravedlňovány nezbytnou nutností dějin. V jednom ze svých dopisů z roku 1973 označil tento fenomén za výzvu k hlubšímu zamyšlení nad podstatou lidské odpovědnosti vůči sobě samému i společnosti.

Německo
K nejbližším Patočkovým kontaktům v německém prostředí patřil Eugen Fink, asistent Edmunda Husserla, s nímž Patočka navázal celoživotní přátelství[54] během svých studií ve Freiburgu. Fink a Patočka spolu vedli filosofické dialogy,[55] které ovlivnily jejich myšlení. Další významnou osobností byl Klaus Nellen,[56] německý filosof a editor, který se podílel na vydávání Patočkových prací v Německu. Nellen přispěl k šíření Patočkových myšlenek v německojazyčném prostředí a organizoval konference věnované jeho dílu. V současnosti se Patočkovým odkazem zabývá například německý filosof Hans Rainer Sepp, který působí na Univerzitě Karlově v Praze. Sepp se věnuje fenomenologii a editoval několik sborníků zaměřených na Patočkovu filosofii.

Ferdinand Seibt,[57] byl německý historik zabývající se především středoevropskými středověkými dějinami a také české-německými vztahy. Od roku 1980 vedl Collegium Carolinum,[58] kde se aktivně vyjadřoval k sobě Jana Patočky, a také recenzoval jeho knihy. Důležitou recenzí je recenze knihy Co jsou Češi?.[59] Podle Seibta je tento text jedinečný nejen svým rozsahem, ale také svou schopností kriticky reflektovat dějiny české identity v kontextu evropských souvislostí. Patočka není běžným historikem – jeho přístup je mnohem kritičtější a konfrontuje zažité představy o česko-německých vztazích, které nepojímá jako vztahy nepřátel, nýbrž sousedů. Tím Patočka opravuje běžný pohled na české dějiny a ukazuje, že Češi v dějinách nebyli pouze obětí, ale rovněž aktivními tvůrci svého osudu. Klíčovou je jeho teze, že husitství nebylo pouze českým fenoménem, ale součástí širší evropské laické reformace. Seibt označuje Patočkův pohled za revoluční v tom smyslu, že ukazuje, jak kritická analýza historických narativů může formovat národní sebeuvědomění. Oceňuje také Patočkovu schopnost provázat ekonomický vzestup českého národa v 19. století s jeho intelektuálními ambicemi a bojovým duchem vůči jazykové rovnoprávnosti.[60] Tento vzestup byl podle Patočky klíčem k vytváření moderního občansky orientovaného národa. Seibtův text tedy zdůrazňuje, že Patočka nebyl jen filosofem, ale i klíčovou postavou pro reinterpretaci českých dějin, která svou analýzou přispěla k hlubšímu pochopení národní identity a její role v evropských dějinách. Toto jasně dokládá, jak vysokého uznání se Patočka těšil u německé intelektuální elity a jaký dopad tento pohled mohl mít na formování české intelektuální scény.[61]

Rakousko
Program věnovaný filosofickému dílu Jana Patočky v IWM představuje nejstarší výzkumné zaměření této instituce. Práce v Archivu Jana Patočky, který funguje od 80. let 20. století, se nezaměřuje pouze na prohloubení porozumění Patočkovým myšlenkám, ale také na zpřístupnění jeho díla prostřednictvím překladů. Klíčovým tématem jeho filosofie je historická a konceptuální reflexe Evropy jako filosofické ideje a projektu. Patočka argumentoval, že krize Evropy není ani ekonomická, ani sociální, nýbrž filosofická – krize samotné ideje Evropy. Archiv hraje zásadní roli ve výzkumu mnoha témat v duchu Patočkovy filosofické perspektivy. Díky němu mohl IWM navázat pevné vazby s jednotlivými badateli i institucemi, kteří se věnují výzkumu této problematiky. Mezi výzkumné oblasti patří například lidská existence, trhliny modernity nebo násilí a náboženství. Výzkumný program Jana Patočky na IWM úzce spolupracuje s Archivem Jana Patočky[62] v Praze. V rámci této spolupráce se realizuje řada menších výzkumných projektů, které zahrnují konzultace v archivu, společné projekty či účast na síťových setkáních. Díky těmto aktivitám program dále rozvíjí Patočkovy myšlenky a jejich relevanci pro současný svět.

Závěr
Studie prokázala, že Patočkovo rozlišení mezi velkými a malými dějinami se stalo jedním z klíčových interpretačních rámců moderních českých dějin a dodnes představuje referenční bod pro úvahy o smyslu národní identity. Tento koncept umožňuje uchopit napětí mezi partikulárním malým češstvím a univerzálními hodnotami evropského kontextu a ukazuje, proč se české dějiny opakovaně pohybovaly mezi tendencí k sebezáchově a aspirací na univerzalitu. Analýza recepce zároveň ukázala, že Patočkův odkaz se v českém intelektuálním prostředí ustavil ve dvou odlišných liniích. První, reprezentovaná jeho přímými žáky a spolupracovníky, usilovala o systematické filosofické rozvíjení jeho myšlenek: Hejdánkova filosofie nepředmětnosti, Chvatíkova interpretace sokratovského étosu či Kohákova aplikace motivu péče o duši na environmentální problematiku dokládají, že tato recepce měla tvořivý charakter. Druhá linie, zastoupená například Václavem Havlem nebo kolektivem Podiven, transformovala Patočkovy ideje do existenciálně-politického a historicko-společenského jazyka, čímž přispěla k jejich širší srozumitelnosti. Tato popularizace však současně vedla k heroizaci Patočky jako morální autority a symbolu odporu, čímž se jeho filosofie stala součástí kulturní paměti, ale zároveň se oslabil prostor pro její kritickou reflexi. Výzkum dále ukázal, že kritické hlasy, od Patočkova žáka Petra Rezka po historiky jako Otto Urban nebo Věra Olivová, poukazovaly na problematičnost některých jeho faktografických výkladů i na riziko idealizace. Tyto podněty sice neovlivnily hlavní proud recepce, ale ukazují, že Patočkovo dílo nebylo přijímáno nekriticky a že jeho interpretace českých dějin je spíše otevřeným polem než uzavřeným dogmatem.

Hlavním zjištěním studie je tedy napětí mezi filosofickou reflexí a heroizující recepcí Patočkova odkazu. Toto napětí vysvětluje, proč Patočkovo myšlení dokázalo proniknout jak do úzkého odborného prostředí, tak do široké veřejné sféry, a proč zůstává i nadále aktuálním interpretačním rámcem české identity. Přínos této studie spočívá v tom, že systematicky ukázala, jak se v českém intelektuálním prostředí proplétají dvě odlišné linie recepce tvořivá filosofická a symbolická heroizující a jak jejich vzájemné napětí formovalo i současné chápání českých dějin a identity. Závěry této studie zároveň naznačují, že debata o Patočkovi je i debatou o možnostech a mezích české identity v evropském kontextu. Ukazuje se, že Patočkova filosofie není jen součástí minulosti, ale živým zdrojem otázek, které zůstávají otevřené: jak spojit národní tradici s univerzální odpovědností, jak čelit tendencím k idealizaci a jak uchovat prostor pro kritickou reflexi. Tímto způsobem Patočkovo myšlení nepůsobí pouze jako předmět historické analýzy, ale jako inspirace k promýšlení současných i budoucích podob demokracie, státnosti a kulturní identity.

B i b l i o g r a f i e
BEDNÁŘ, M.: Smysl české existence. Česká státní idea a Masarykova Česká otázka. Praha: Filosofia 2018. ISBN: 9788070074523.
HAHNOVÁ, E.: Češi o Češích: Dnešní spory o dějiny. Praha: Academia 2018. ISBN: 9788020028120.
HAVELKA, M.: Spor o smysl českých dějin 1895–1938. Praha: Tost 1995. ISBN: 8085888884.
HOMOLKA, J.: Patočka zemřel. Musíme něco udělat! In: Lidové noviny, Orientace, 14. 03. 2015. ISSN: 0862-5921.
CHVATÍK, I. – KOUBA, P. (eds.): Jan Patočka a Eugen Fink v rozhovoru: myšlení jevu jako myšlení toho, co jev přesahuje. In: Fenomén jako filosofický problém. Praha: Filosofia 2000. ISBN: 8070071220.
CHVATÍK, I.: Jan Patočka a jeho filosofie dějin. Prague: Center for Theoretical Study. 2006, CTS-06-14.
KUČEROVÁ, S.: Pravdy a lži českých dějin. In: Věrni zůstaneme. K 100. výročí československého odboje, korunovaného vznikem Československa. Brno: Masarykova univerzita 2014, 55–70. ISBN: 9788021078797.
KAUTMAN, F.: O českou národní identitu. Praha: Pulchra 2015. ISBN: 9788087373489.
LOEWENSTEIN, B.: Občanská společnost a její krize. Brno: CDK 2015. ISBN: 9788073253680.
NOVOTNÝ, K.: Češství jako filosofický problém u Jana Patočky. In: Filosofický časopis, roč. 53 2005, č. 4, 577–593. ISSN: 0015-1831.
PATOČKA, J.: Češi II. Ed. Karel Palek – Ivan Chvatík. Praha: Oikúmené 2007. ISBN: 9788072981423.
PATOČKA, J.: Kacířské eseje o filosofii dějin. Praha: Oikúmené 1990. ISBN: 9788072980013.
PODIVEN: Češi v dějinách nové doby. Pokus o zrcadlo. Praha: Rozmluvy 1991. ISBN: 9788070210396.
PŁOTKA, W.: Subjektivita, svoboda a obnova. Přítomnost Patočkova myšlení v Polsku. In: Filosofický časopis, roč. 68, 2020, č. 2, 201–220. ISSN: 0015-1831.
PITHART, P.: Questioning as a Prerequisite for a Meaningful Protest. In: CHVATÍK, I. (ed.): Jan Patočka and the Heritage of Phenomenology. Centenary Papers. Dordrecht: Springer 2011, 233–248. ISBN: 9789400703746.
SEIBT, F.: Patočka, Jan: Co jsou Češi? Malý přehled fakt a pokus o vysvětlení (Was sind die Tschechen? Kleiner Tatsachenbericht und Erklärungsversuch). Praha: Panorama 1992. ISBN: 8070380863.

Elektronické zdroje
HÁJEK, J.: Jan Patočka, Charta 77 – nekrolog k úmrtí prof. Jana Patočky. Dostupné online z: https://www.totalita.cz/vysvetlivky/o_patockaj_01.php [citováno k 12. 1. 2025].
PRÁZDNÝ, A.: Odkaz Jana Patočky. Před 40 lety zemřel světoznámý český filozof po výsleších StB. Dostupné online z Odkaz Jana Patočky. Před 40 lety zemřel světoznámý český filozof po výsleších StB. Lidovky.cz. [citováno k 12. 1. 2025].
STUDENÝ, I.: Úžasné životy: Jan Patočka podle filozofky Anny Hogenové. Dostupné online z https://dvojka.rozhlas.cz/uzasne-zivoty-jan-patocka-podle-filozofky-anny-hogenove 8370359?utm [citováno k 12. 1. 2025].

P o z n á m k y
[1] Tato studie je výstupem projektu SV FF UHK 2106/2024: Pojem Češství v dílech Jana Patočky, pro rok 2024.
[2] CHVATÍK, I.: Jan Patočka a jeho filosofie dějin. Prague: Center for Theoretical Study 2006, CTS-06-14, PATOČKA J.: Co jsou Češi. In: Sebrané spisy Jana Patočky, sv. 3. Praha: Oikúmené 1992, 7–25.
[3] NOVOTNÝ, K.: Češství jako filosofický problém u Jana Patočky. In: Filosofický časopis, roč. 53, 2005, č. 4, 577–593.
[4] Mezi další nejznámější autory patřily například: Ilja Šrubař, Jiří Němec, Miloš Bednář, Ivan Blecha, Ivan Chvatík, aj.
[5] HOMOLKA, J.: Patočka zemřel. Musíme něco udělat! In: Lidové noviny: 06 (Orientace), 14. 3. 2015.
[6] Miroslav Bednář ve své knize uvádí, že „Jan Patočka se jako jeden z jejích tří prvních mluvčí záhy stal tvůrcem a vykladačem filosoficko-politického smyslu její existence.“ BEDNÁŘ, M.: Smysl české existence. Česká státní idea a Masarykova Česká otázka. Praha 2018, 126.
[7] „Chartu 77 tedy Jan Patočka chápal a přijal jako výraz a skutek uceleného přesvědčení o rozhodujícím ukotvení lidských práv a svobod v morálce jako definici lidství, viděného jako soubor osobně soukromých, pracovních a veřejně občanských povinností, který coby základní lidská odpovědnost teprve znamená svobodu a spontaneitu.“ BEDNÁŘ, M.: Smysl české existence. Česká státní idea a Masarykova Česká otázka. Praha 2018, 126–127.
[8] Například Bedřich Loewenstein ve své knize Občanská společnost a její krize uvádí, že Patočka nemůže být považován za antikomunistu. Je to údajně spojené s tím, že Patočkův pohled na život, filosofii a svět byl ryze existenciální. LOEWENSTEIN, B.: Občanská společnost a její krize. Brno 2015, 249.
[9] Tato studie byla realizována za podpory stejného grantu, který umožnil vznik výzkumu s názvem Češství optikou Jana Patočky. Tento text představuje detailní analýzu Patočkovy fenomenologie češství a nabízí cenné podněty pro hlubší pochopení tohoto klíčového aspektu jeho myšlení. Ve zmíněné studii je kladen důraz na konceptualizaci češství, jeho podstatu a způsob, jakým se Jan Patočka k této otázce stavěl – nejen jako obhájce určitých hodnot, ale také jako kritik některých jejich tradičních pojetí. Je však nezbytné zdůraznit, že problematika češství byla reflektována v řadě dalších publikací, které nabízejí různé přístupy a interpretace. Pro komplexní porozumění je proto vhodné, aby se čtenář seznámil s širší škálou prací na toto téma. Pouze tak lze Patočkovu filozofii zasadit do kontextu dobových i současných diskurzů o národní identitě a jejím významu. Více viz. BARTOŠEK, K.: Češi nemocní dějinami. Eseje, studie, záznamy z let 1968-1993. Paseka 2003, KABEŠ, J.: Ladislava Klímy filosofie češství. Jan Pohořelý, Praha 1945, PODIVEN, Češi v dějinách nové doby. Rozmluvy. Praha 1991, KŘEN, J.: Historické proměny češství. Karolinum, Praha 1992, MAYER, F.: Češi a jejich komunismus. Paměť a politická identita. Argo 2009, HAHNOVÁ, E.: Češi o Češích: Dnešní spory o dějiny. Academia 2018, KAUTMAN, F.: O českou národní identitu. Pulchra 2015, HOLÝ, L.: Mladý český člověk a skvělý český národ. Národní identita a postkomunistická transformace společnosti. Praha 2001.
[10] PATOČKA, J.: Kacířské eseje o filosofii dějin. Praha: Oikúmené 1990.
[11] PATOČKA, J.: Kacířské eseje o filosofii dějin. Praha: Oikúmené, 1990, s. 65–72., Ivan Chvatík: Kacířství Jana Patočky v úvahách o krizi Evropy. In: Reflexe, 16, 1996, s. 7–21.
[12] PATOČKA, J.: Co jsou Češi? In: Češi II, ed. Karel Palek – Ivan Chvatík. Praha: Oikúmené, 2007.
[13] PATOČKA, J.: Kacířské eseje o filosofii dějin. Praha, 1990.
[14] O tomto tématu více: Ivan CHVATÍK: Kacířství Jana Patočky v úvahách o krizi Evropy. Reflexe, 16, 1996, Erazim KOHÁK: Jan Patočka: Filosofický časopis. Praha: 1993, Edward FINDLAY: Caring for the Soul in a Postmodern Age: Politics and Phenomenology in the Thought of Jan Patočka. Albany 2002., PODIVEN: Češi v dějinách nové doby. Rozmluvy. Praha 1991, MUSIL, J.: Patočkova Evropa a Češi. In: Sociologický časopis, srpen 2007, roč. 43, 833–843.
[15] MASARYK, T.G.: Česká Otázka. Edice: Politické myšlení. Svoboda: 1990.
[16] PATOČKA J.: Kacířské eseje o filosofii dějin. Praha: Oikúmené, 1990, s. 55–60.
[17] BEDNÁŘ, M.: Smysl české existence. Česká státní idea a Masarykova Česká otázka. Praha: Filosofia 2018, 126–130.
[18] PODIVEN, Češi v dějinách nové doby. Pokus o zrcadlo. Praha: Rozmluvy 1991.
[19] HAHNOVÁ, E.: Češi o Češích: Dnešní spory o dějiny. Praha: Academia 2018, 85–92.
[20] HEJDÁNEK L.: Filosofie a víra. Praha: Oikúmené 1997.
[21] Ladislav Hejdánek byl jeden z nejbližších Patočkových spolupracovníků a přátel, který po jeho smrti sehrál klíčovou roli při propagaci jeho díla. Hejdánek navazoval na Patočkovy myšlenky, a to zejména v oblasti fenomenologie a etiky.
[22] Ivan Chvatík je filosof a editor, který se věnoval shromažďování, systematizaci a vydávání Patočkova díla. Stojí za založením Archivu Jana Patočky v Praze, což bylo klíčové pro zachování jeho odkazu.
[23] Erazim Kohák byl student a následovník Patočky, který jeho myšlenky rozvíjel zejména v exilu. Je také nutno podotknout, že Kohák byl jedním z těch, kteří přinesli Patočkovu filozofii do širšího mezinárodního kontextu.
[24] Jiří Němec je filosof, který pomáhal přednášet Patočkovy myšlenky do kulturního a náboženského diskurzu, a zároveň je rozvíjel v kontextu (nejen) sociální filosofie.
[25] Václav Bělohradský se označoval za studenta Patočky. Ve svých dílech se přiklání k jeho myšlenkám a pojetí české dějinnosti.
[26] Jan Sokol byl významný filosof a pedagog, v tomto kontextu je však důležité že byl Patočkův zeť. Sokol vnímal Patočku jako morální autoritu a vzor občanského postoje. Sokol patřil mezi významné osobnosti, které Patočkův odkaz rozvíjely a šířily, ať už v rámci filosofie nebo v širším společenském kontextu.
[27] Václav Havel představoval Patočkova intelektuálního přítele, který byl výrazně ovlivněn jeho konceptem „života v pravdě“ a aplikoval jej ve svém disidentském a politickém působení. K Patočkovi se Havel hlásil jako ke svému duchovnímu učiteli.
[28] CHVATÍK I.: Sokratovské dědictví Jana Patočky. In: Ivan Chvatík – Erika Abrams (eds.): Jan Patočka and the Heritage of Phenomenology. Dordrecht: Springer 2011, 25–40.
[29] Jedná se o kolektivní pseudonym, pod kterým sepsali své dílo Petr Příhoda, psychiatr, dále právník a politolog Petr Pithart a historik, Milan Otáhal. PODIVEN: Češi v dějinách nové doby. Rozmluvy, Praha 1991.
[30] HAHNOVÁ, E.: Češi o Češích: Dnešní spory o dějiny. Academia 2018.
[31] „Skutečnost, že jméno Jana Patočky figurovalo prominentně v nově se formujícím Slavínu postkomunistické společnosti a prezident Havel se k němu hlásil jako ke svému duchovnímu učiteli, dodalo knize ještě většího celospolečenského významu.“ HAHNOVÁ, E.: Češi o Češích: Dnešní spory o dějiny. Academia 2018, 90.
[32] „Někdy na sklonku roku 1976 jsme se odhodlali navštívit filosofa Jana Patočku, seznámit ho s našim plánem a vyslechnout jeho názor. Doufali jsme dokonce, že nás bude inspirovat, že jeho podněty nám přijdou k užitku.“ PODIVEN: Češi v dějinách nové doby (Pokus o zrcadlo). Praha 1991, 6.
[33] Olivová se vymezovala vůči více věcem, které se sice neobjevily v knize, ale soustavně se zjevovaly v myšlení Jana Patočky. Jedná se například o tvrzení, kdy Patočka označil E. Beneše po událostech Mnichovské dohody za „pouhého sekretáře“. Olivová tento Patočkův obraz výrazně odmítala. Více viz. HAHNOVÁ, E.: Češi o Češích: Dnešní spory o dějiny. Academia 2018, 105.
[34] Důvodná kritika knihy Podivena se objevila také z pera historičky Stanislavy Kučerové, která se ke knize vyjádřila následovně: „Pod záminkou ‚léčení národní duše‘ a ‚boření mýtů‘ předvedli techniku totální destrukce sebedůvěry národa, techniku ponižování, napadání a ničení sebeúcty člověka a jeho identity, založené na národní příslušnosti. Pokusili se znevážit, znehodnotit, znectít všechno, co se v našem vědomí váže k národní historii, národní tradici, národní kultuře. Pokusili se připravit nás o naše národní hodnoty a ideály. Bytost, která je zbavena vědomí svých hodnot, není schopna činu. Národ zbavený sebeúcty, není schopen hájit své zájmy.“ KUČEROVÁ, S.: Pravdy a lži českých dějin. In: Věrni zůstaneme. K 100. výročí československého odboje, korunovaného vznikem Československa. Brno 2014, 189–199.
[35] Sociolog Jiří Musil se například vůči některým Patočkovým názorům a myšlenkám jasně vymezil. Argumentoval však tím, že ačkoli s Patočkovými názory nesouhlasil, myslí si, že představil nedoceněný pohled na české dějiny. Musil se přikláněl k tomu, že Patočka byl z Čechů příliš zklamán. HAHNOVÁ, E.: Češi o Češích. Dnešní spory o dějiny. Praha 2018, 57. Na druhou stranu by bylo reálné, přiklonit se k Musilově tezi a připojit myšlenku Ladislava Klímy, tedy „Kdo miluje svůj národ, nešetří ho“. KAUTMAN, F.: O českou národní identitu. Pulcha 2015, 453.
[36] PRÁZDNÝ, A.: Odkaz Jana Patočky. Před 40 lety zemřel světoznámý český filosof po výsleších StB. Dostupné online z Odkaz Jana Patočky. Před 40 lety zemřel světoznámý český filosof po výsleších StB. Lidovky.cz.
[37] Na podporu onoho sokratovství se například v dokumentu Charty 77 – nekrolog k úmrtí prof. Jana Patočky se objevuje úvodní citát z Obrany Sokrata: „Avšak já jsem byl, jak se ukáže, po celý život takový, i na veřejnosti, jestliže jsem byl někdy nějak činný, i na veřejnosti, a právě tak i v soukromí, že jsem nikdy nikomu v ničem nepovolil proti právu…“ HÁJEK, J.: Jan Patočka, Charta 77 – nekrolog k úmrtí prof. Jana Patočky. Dostupné online z: https://www.totalita.cz/vysvetlivky/o_patockaj_01.php [citováno k 12. 1. 2025].
[38] V článku Odkaz Jana Patočky. Před 40 lety zemřel světoznámý český filosof po výsleších StB, z roku 2017 se Chvatík vyjadřuje následovně: „…Pithart naráží na to, jak Platon zachybuje konec Sokratova života, kdy, přestože byl mnohokrát varován, nepřestal nastavovat athénským občanům zrcadlo a ukazovat jim, v jakém smyslu se prohřešují proti tomu, jaký by měl být. A jak by měl jednat řádný a plnohodnotný občan (…) Pithart chce touto paralelou naznačit, že podobně Patočka neustoupil od obhajování toho, co požadovala Charta 77, přestože mu to policie při výsleších rozmlouvala. Patočka na tom neochvějně trval a tak jako Sokrates přišel o život při nastavování zrcadla násilnické svévoli státní moc.“ PRÁZDNÝ, A.: Odkaz Jana Patočky. Před 40 lety zemřel světoznámý český filosof po výsleších StB. Dostupné online z Odkaz Jana Patočky. Před 40 lety zemřel světoznámý český filosof po výsleších StB. Lidovky.cz. [citováno k 12. 1. 2025].
[39] LOEWENSTEIN, B.: Občanská společnost a její krize. Eseje historické a filosofické. Brno 2015.
[40] Tamtéž, 247.
[41] STUDENÝ, I.: Úžasně životy: Jan Patočka podle filosofky Anny Hogenové. Dostupné online z https://dvojka.rozhlas.cz/uzasne-zivoty-jan-patocka-podle-filozofky-anny-hogenove 8370359?utm [citováno k 12. 1. 2025].
[42] ČT24, Třicet let od úmrtí jednoho z největších českých filosofů – Jana Patočky. Dostupné online z https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/archiv/tricet-let-od-umrti-jednoho-z-nejvetsich-ceskych-filozofu-jana-patocky-342924? [citováno k 12. 1. 2025].
[43] PRÁZDNÝ, A.: Odkaz Jana Patočky. Před 40 lety zemřel světoznámý český filozof po výsleších StB. Dostupné online z Odkaz Jana Patočky. Před 40 lety zemřel světoznámý český filosof po výsleších StB. Lidovky.cz. [citováno k 12. 1. 2025].
[44] HÁJEK, J.: Jan Patočka, Charta 77 – nekrolog k úmrtí prof. Jana Patočky. Dostupné online z: https://www.totalita.cz/vysvetlivky/o_patockaj_01.php [citováno k 12. 1. 2025].
[45] Například Jaroslav Marek „…kdysi vyznal, že stojí nad celými stranami Patočkova díla, ve skličujícím neporozumění: jeho temný, zaumný jazyk se prý vymyká české filosofické dikci a tradiční tématice (…) Skutečnost, že část jeho díla mi zůstává temná, samozřejmě není výpovědí o kvalitě nebo aktualitě jeho myšlení, ale jen o stupni mé vlastní chápavosti.“ LOEWENSTEIN, B.: Občanská společnost a její krize. Eseje historické a filosofické. Brno 2015, 259–260.
[46] HÁVEL V.: Moc bezmocných. In: Jan Vladislav (ed.): Samizdat o totalitě. Köln: Index 1979, Podiven: Češi v dějinách nové doby. Pokus o zrcadlo. Praha: Rozmluvy 1991.
[47] REZEK P.: Jan Patočka a negativa platonismu. Praha: Oikúmené 1991.
[48] PRÁZDNÝ, A.: Odkaz Jana Patočky. Před 40 lety zemřel světoznámý český filosof po výsleších StB. Dostupné online z Odkaz Jana Patočky. Před 40 lety zemřel světoznámý český filosof po výsleších StB. Lidovky.cz. [citováno k 12. 1. 2025]. V rozhovoru pro čt24 se objevují také slova italského filosofa pod vedením Ivana Chvatíka, který potvrzuje, že se jen kvůli Patočkovi naučil česky a během dvou let stačil napsat dvě knihy. Tvrdí, že Patočka se dostává do módy, „protože mluvil o Evropě. O pojmu Evropy. Mluvil o minulosti a taky budoucnosti Evropy.“ Dostupné online z https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/svet/prazsky-sokrates-odkazu-jana-patocky-se-venuje-film-i-diskuse-v-bruselu-a-lovani-98948, [citováno k 12. 1. 2025].
[49] Patočkovy vztahy byly s fenomenologickým hnutím v Polsku velmi rozsáhlé. Spolupracoval například s Tadeuszem Końskim, Irenou Krońskou (Krzemickou) nebo Tadauszem Kotarbińskim. PŁOTKA, W.: Subjektivita, svoboda a obnova. Přítomnost Patočkova myšlení v Polsku. In: Filosofický časopis, roč. 68, 2020, č. 2, 203–204.
[50] PŁOTKA, W.: Subjektivita, svoboda a obnova. Přítomnost Patočkova myšlení v Polsku. In: Filosofický časopis, roč. 68, 2020, č. 2, 202.
[51] Tygodnik Solidarność je anti-komunistický deník, který byl poprvé publikován v roce 1981, o rok později byl však zakázán Polskou lidovou republikou. Opětovně legalizován byl následně po roce 1989.
[52] Miesięcznik Małopolski je společensko kulturní časopis vydávaná od roku 1983 do září 1989 v Krakově. Jednalo se o textu různých forem a obsahu. V tomto deníku se také objevil rozhovor s Václavek Havlem. Cit.: https://encysol.pl/es/encyklopedia/hasla-rzeczowe/13850,Miesiecznik-Malopolski.html, ze dne 24. 12. 2024.
[53] PITHART, P.: Questioning as a Prerequisite for a Meaningful Protest. In: Ivan CHVATÍK (eds.): Jan Patočka and the Heritage of Phenomenology. Centenary Papers. Dordrecht, Springer 2011, 157.
[54] Existuje dochovaná korespondence mezi Janem Patočkou a Eugenem Finkem: Jan PATOČKA, Eugen FINK, Briefe und Dokumente 1933-1977. OIKOYMENH, Praha 1999.
[55] CHVATÍK, I.: P. Kouba (vyd.): Jan Patočka a Eugen Fink v rozhovoru: myšlení jevu jako myšlení toho, co jev přesahuje. In: Fenomén jako filosofický problém. Praha 2000, 283–301.
[56] Klaus Nellen představuje mimořádně zajímavou osobnost v kontextu bádání o Janu Patočkovi. Tento německý filosof se v roce 1982 přestěhoval do Vídně, kde se aktivně podílel na zakládání Institut für die Wissenschaften vom Menschen. Jeho nejvýznamnější působení však začalo v roce 1984, kdy se stal ředitelem Archivu Jana Patočky, kterým zůstal až do roku 2015. Nellenovo odborné zaměření bylo pevně ukotveno v hluboké analýze a šíření Patočkových myšlenek, čímž výrazně přispěl k jejich mezinárodní recepci a porozumění.
[57] Ferdinand Seibt je autor známých knih také v České republice – jedná se například o knihy: Německo a Češi – Dějiny jednoho sousedství uprostřed Evropy. Praha 1996, Ta stará ošklivá melodie: Několik ohlédnutí za německou historií 1900-1945. Prostor 2002, Lesk a bída středověku. Mladá fronta 2000 nebo Zrození Evropy, Průběžná zpráva o posledních tisíci letech. Vitalis 2004.
[58] Collegium Carolinum se zabývá českými a slovenskými dějinami ve středoevropském kontextu.
[59] SEIBT, F.: Patočka, Jan: Co jsou Češi? Malý přehled fakt a pokus o vysvětlení (Was sind die Tschechen? Kleiner Tatsachenbericht und Erklärungsversuch). Panorama, Praha 1992, 240.
[60] Tamtéž, 240.
[61] SEIBT, F.: Patočka, Jan: Co jsou Češi? Malý přehled fakt a pokus o vysvětlení (Was sind die Tschechen? Kleiner Tatsachenbericht und Erklärungsversuch). Nakladatelství Panorama, Praha 1992, 240.
[62] Archiv Jana Patočky byl formálně založen v lednu 1990 jako specializované oddělení Filosofického ústavu Akademie věd. Jeho počátky však sahají až do roku 1977, kdy skupina českých intelektuálů, konkrétně Ivan Chvatík, Jiří Polívka, Jiří Michálek a Miroslav Petříček, podnikla zásadní kroky k ochraně a bezpečnému uložení Patočkových rukopisů. Tímto způsobem zajistili, aby se tyto cenné dokumenty nedostaly do rukou státní bezpečnosti, čímž přispěli k uchování jeho intelektuálního odkazu i v období politického útlaku.

Mgr. et. Mgr. Kristýna Zákostelnová
Filozofická fakulta
Univerzita Hradec Králové
Rokitanského 62)
500 03 Hradec Králové
e-mail: kristyna.zakostelnova@uhk.cz
ORCID: 0009-0000-3384-0928