Na okraj článku Reginalda A. Slavkovského a Petra Tavela Optimistická a pesimistická koncepcia života, Ostium 2/2005.

Jedním z aspektů dospívání a dozrávání je schopnost vidět věci z více stran, z více zorných úhlů, vnímat, že realita nebývá jednoznačná – rozlišovat více barev než černá a bílá. Radikalita mládí v sobě nese velkou sílu, která může pomoci při zásadním životním rozhodnutí nebo uvést do pohybu velké projekty, zároveň ale obsahuje i nebezpečí zkratovitého jednání. Zralost a schopnost vidět věci komplikovaně samozřejmě nelze jednoduše ztotožnit – to by byl hrubý omyl. Mezi dospělými a zralými lidmi najdeme mnoho vyhraněných osobností, které jsou obdařeny akceschopností, která naopak často chybí těm, kteří vše dokáží vidět tak i onak. Nekonečné zvažování všech variant totiž může člověka paralyzovat a vést až k neschopnosti přijmout jakékoli rozhodnutí.

Článek Reginalda Slavkovského a Petra Tavela „Optimistická a pesimistická koncepcia života“ (Ostium 2/2005) připomíná, že procesem dozrávání musí projít i náš optimismus. Po úvodním poukazu na rozdíl mezi etymologií slov „optimismus“ a „pesimismus“ a jejich běžným chápáním se autoři soustředí na rozlišení pravého a falešného optimismu (pesimismus je podle jejich mínění jen jeden). Hlavním tématem jejich příspěvku je zralý optimismus, který postupně ukazují v různých souvislostech a aspektech. Zralý optimismus je schopen vnímat „krásné i tragické aspekty života“, jeho klíčovým rysem je přitakání životu a základní víra ve smysl.

Rád bych k tomuto přínosnému a obohacujícímu zamyšlení připojil dvě stručné poznámky.

Bazální důvěra
V pasáži Naděje zakotvená v podstatě člověka naši autoři s odvoláním na J. F. Haughta připomínají, že „lidská přirozenost je jakoby naprogramovaná důvěřovat druhým a světu“. Náboženství k této „bazální důvěře“ přidává něco víc: „poskytuje poslední znovupotvrzení, odkazuje na poslední základ toho, abychom mohli důvěřovat vždy znovu, i když nás životní zklamání znejišťují a pokoušejí k nedůvěře. Když je takovýto nápor příliš silný, potřebujeme být znovu ujištěni o smyslu.“

Tato myšlenka si zasluhuje drobný exkurs. J. F. Haught, profesor systematické teologie na Georgetown University ve Washingtonu, zkoumá ve své učebnici What is religion? náboženství z několika úhlů. 1 V třetím oddílu knihy, ze kterého pochází zmiňované myšlenky, si autor klade otázku, jaká je funkce či jaký je účel náboženství, jinými slovy „proč“ se lidé náboženství věnují. Odpověď pak nachází ve vztahu ke čtyřem přirozeně lidským inklinacím: (1) ve vztahu k naší tendenci důvěřovat poskytuje náboženství poslední znovupotvrzení, (2) ve vztahu k naší touze po neznámém náboženství představuje otevřenost vůči poslednímu tajemství, (3) ve vztahu k naší touze po smyslu a naplnění je náboženství potvrzením poslední dokonalosti a (4) ve vztahu k našemu morálnímu úsilí je náboženství výrazem poslední dobroty. 2

Podle Haughta je člověk již od své přirozenosti nakloněn důvěřovat druhým, životu a světu. Člověk už přichází na svět s určitou schopností důvěřovat. Tento potenciál „základní důvěry“ je nezbytným základem růstu a vývoje osobnosti, bez něj by člověk nebyl schopen smysluplně se vztahovat k druhým. Základní důvěra minimálně ve formě vlohy doprovází lidskou přirozenost, i když je nejednou pohřbena pod nánosy nedůvěry. Náboženství tuto důvěru nevytváří, jeho přínos je v jiné rovině, než je důvěra bazální, totiž poskytuje „poslední znovupotvrzení“. Náboženství není původním počátkem naší důvěry, ale jejím novým potvrzením. 3

Vraťme se však k původní, přirozené důvěře. Haught vychází z důležitého postřehu, že člověk je již od přirozenosti nakloněn spíše důvěřovat než nedůvěřovat. Velmi přesně také formuluje, že bazální důvěra je každému člověku dána jako schopnost, potenciál či vloha. Zde je důležité připomenout, že bazální důvěra není bezezbytku vkladem lidské přirozenosti, ale je zároveň i úkolem. Jinak řečeno: rozvinutí této vlohy není samozřejmostí. I zde nám může pomoci vývojová psychologie. Podle psychosociální vývojové teorie E. Eriksona je zvládnutí konfliktu základní důvěry a základní nedůvěry vývojovým úkolem prvního stádia.4 V příznivých podmínkách se dítě naučí, že může důvěřovat svému okolí (např. když se matka vzdálí, zase se vždy vrátí), a díky tomu získává důvěru v sebe sama (důvěřuje své schopnosti zvládat nepřítomnost matky). Tak se učí, že naděje se může stát skutečností a také rozlišovat naděje reálné a nereálné. Spolu s bazální důvěrou se rozvíjí i bazální nedůvěra a v jejich střetu spočívá vlastní úkol této vývojové fáze. „Zvládnutí“ této fáze však nespočívá v „úspěšném“ nabytí pocitu základní důvěry, varuje Erikson, ale v “pevném ustavení trvalých vzorců k řešení nukleárního konfliktu mezi základní důvěrou a základní nedůvěrou v prosté existenci.“ 5

Pokud přistoupíme na to, že bazální důvěra je nejen vlohou a potenciálem, ale i vývojovým úkolem, který nemusí být zvládnut (ve smyslu: neustavení přiměřených vzorců k řešení konfliktu mezi základní důvěrou a základní nedůvěrou), můžeme se ptát: Jakou funkci hraje náboženství u lidí, pro které představuje konflikt základní důvěry a nedůvěry každodenní ohrožení? Může v jejich životě plnit náboženství jinou funkci, případně přispět k řešení tohoto konfliktu (přestože za obvyklých okolností náboženství důvěru nevytváří, ale staví na ní)? Nebo takoví lidé nejsou k náboženství zásadně disponováni?

Škodlivost pesimismu
Optimismus a pesimismus můžeme výstižně charakterizovat jako odpověď „ano“, resp. „ne“ životu. Podle E. Lukasové je pesimismus „strachem z budoucnosti, znamená negativní očekávání, je podlomenou odvahou, vyzařováním deprimovanosti, (…) je to pocit ztracenosti v životě. (…) Pesimisté trpí více, žijí hůře, nejsou oblíbení, dramatizují i maličkosti, neřeší problémy a nemají téměř žádné přátele. Pesimisté jsou častěji, intenzivněji a dlouhodoběji nemocní než jiní lidé“. 6

Lukasová poukazuje i na možnou souvislost mezi pesimismem a duševní chorobou: „Duševní choroba sice není vždy následkem zásadního odmítání života, ale téměř vždy platí, že duševně narušený člověk by nikdy tak velmi neupadl, pokud by principiálně projevoval souhlas se životem, pokud by svůj život považoval za cenný. (…) Ne životu otevírá cestu pomalému nebo rychlému sebezničení, které nastupuje tehdy, když anoživotu je nedostatečné.“ 7

Tato úvaha nás vede k otázce, do jaké míry je v tu kterou chvíli přitakání životu ještě v naší moci. Bezpochyby platí, že psychický stav ovlivňuje tělesné zdraví, stejně jako že člověk upadne do mnohem větší beznaděje, když se „vydá“ pesimistickým myšlenkám, než kdyby si zachoval aspoň zbytky naděje. Zásadní otázka ovšem je, zda jsou obě srovnávané varianty – udržet si naději nebo propadat pesimismu – srovnatelně dostupné. Je v tomto případě možné izolovat příčinu od důsledku?

Aby nedošlo k nedorozumění: jistě existují situace, kdy „je rozumné dívat se na věc optimisticky, například když jsou zváženy podle možností všechny dostupné argumenty pro a proti a závěr je, že to s větší pravděpodobností dopadne spíše dobře než zle“. Jindy se zase člověk rozhoduje pro optimismus spíše na základě intuice a víry. V řadě situací je však velká otázka, do jaké míry je taková volba vůbec možná. Zvlášť naléhavá je tato otázka v případě psychické nemoci (ale i v mnoha jiných situacích). Lze rozhodnout, do jaké míry mohl člověk svůj sestup do temnot pesimismu ovlivnit? Domnívám se, že se zde dostáváme na hranici spekulací.

Na obě tyto otázky není snadné odpovědět. Snad je to i proto, že se dostávají do oblasti abstraktní teorie. Zralý optimismus však není záležitostí úvah o životě, ale života samého. I tento moment z článku R. Slavkovského a P. Tavela stojí za připomenutí.

L i t e r a t u r a
ERIKSON, E. H.: Dětství a společnost, Praha: Argo, 2002.
HALL, C. S. – LINDZEY, G.: Psychológia osobnosti. Bratislava: SPN, 1997.
HAUGHT, J. F.: What is Religion? An Introduction. New York/New Jersey: Paulist Press, 1990.
LUKAS, E.: Spannendes Leben. In der Spannung zwischen Sein und Sollen. Ein Logotherapiebuch. München: Deutscher Taschenbuch Verlag GmbH & Co. KG, 1996, 2. Aufl.
LUKAS, E.: Sehnsucht nach Sinn. Logotherapeutische Antworten auf existentielle Fragen. München/Wien: Profil, 1999, 2. Aufl.
TAVEL, P.: Zmysel života podľa V. E. Frankla. Bratislava: Iris, 2004.

P o z n á m k y
1 HAUGHT, J. F.: What is Religion? An Introduction. New York/New Jersey: Paulist Press, 1990.
2 Srov. HAUGHT, J. F.: What is Religion?,str. 2-3, 145-146.
3 HAUGHT, J. F.: What is Religion?,str. 146-149.
4 Srov. ERIKSON, E. H.: Dětství a společnost, Praha: Argo, 2002, str. 225-228. K Eriksonovi srov. např. HALL, C. S. – LINDZEY, G.: Psychológia osobnosti. Bratislava: SPN, 1997, str. 66-79.
5 ERIKSON, E. H.: Dětství a společnost, str. 227 a 249/pozn. Srov. Hall, C. S. – Lindzey, G.: Psychológia osobnosti, str. 71-72.
6 Srov. LUKAS, E.: Spannendes Leben. In der Spannung zwischen Sein und Sollen. Ein Logotherapiebuch. München: Deutscher Taschenbuch Verlag GmbH & Co. KG, 1996, 2. Aufl., s. 34. Ke koncepci Lukasové srov. též TAVEL, P.: Zmysel života podľa V. E. Frankla. Bratislava: Iris, 2004, zvl. str. 102-103.
7 Srov. LUKAS, E.: Sehnsucht nach Sinn. Logotherapeutische Antworten auf existentielle Fragen. München/Wien: Profil, 1999, 2. Aufl., s. 9.

Mgr. Vít Hušek, Th.D.
Katedra filosofie a patrologie 
Cyrilometodějská teologická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci
vit.husek[zavináč]upol.cz