PAITLOVÁ, J.: Jaké místo náleží idejím v Platónových nepsaných naukách? In: Ostium, roč. 13, 2017, č. 1.
Which Place Belongs to the Ideas in Plato’s Unwritten Doctrine?
The paper focuses on the issue of Plato’s so called “unwritten doctrine” and on the position of “ideas” in it. First, the basic features of classical interpretation of ideas in Plato’s dialogues Phaedo and Republic will be introduced. Further, it will explain “protology”, the theory of principles (i.e. theory of the One and the Indefinite Dyad). Author suggests the protological interpretation of the Idea of the Good that stands out above all existence, as Plato claimed explicitly in Republic. In the end of the paper is discussed the nature of ideal numbers and the mathematical being in the dialogue Philebus.
Keywords: Plato, unwritten doctrine, ideas, Good, protology, principles, One, Indefinite Dyad
Záměrem této stati je rozbor toho nejpodstatnějšího, co interpreti (především Konrad Gaiser a Giovanni Reale), kteří se zabývají problémem nepsaných nauk u Platóna, říkají k postavení idejí v rámci Platónových nepsaných nauk. Je třeba hned zpočátku přiznat, že v souvislosti s nepsanými naukami se jedná o interpretaci, která se pohybuje na poměrně nejistém základu, neboť pro ni u Platóna nelze nalézt přímou textovou evidenci. O míře pravděpodobnosti této interpretace proto nebudeme nijak spekulovat, nýbrž budeme ji brát jako jeden možný a nadmíru zajímavý úhel pohledu na Platónovo myšlení.
Teorie idejí a klasická (či tradiční) interpretace – dialogy Faidón a Ústava
V klasické interpretaci založené na Platónových dialozích jsou ideje tou nejvyšší jak ontologickou, tak epistemologickou entitou[1] – či jak říká Reale: „metafyzickým vrcholem a ústředním bodem Platónova myšlení“.[2] To je explicitně vyjádřeno především v dialozích Faidón a Ústava.
Z Faidóna známe rozlišení dvou druhů věcí (δύο εἴδη τῶν ὄντων): jednoho viditelného (ὁρατόν) a druhého neviditelného (ἀιδές) [Phd. 79a].[3] Z druhu neviditelného pak každé jednotlivé jsoucno samo o sobě je jednoduché (μονοειδὲς) „je stále stejné a v témž stavu, a nikdy po žádné stránce nepřijímá žádnou změnu“ [Phd. 78d]. Tato jsoucna jsou stále stejná a nelze je pojmout jinak nežli rozumovou činností mysli (διανοίας λογισμῷ) [Phd. 79a].
Z Ústavy potom známe analogické podobenství o úsečce [Resp. VI, 509d-511e], která je rozdělena na dva „obory“ a čtyři „úseky“. Obor viditelný (ὁρατόν) zahrnující schopnost vnímání (αἴσθησις) je z hlediska ontologického rozdělen na úsek stínů (σκιαί) a na úsek smyslových věcí (ζῷα); respektive z hlediska epistemologického na úsek zároveň pravdivého i nepravdivého dohadování (εἰκασίᾳ) a na úsek buď pravdivého, nebo nepravdivého věření (πίστις). Obor pomyslný (νοητόν) zahrnující schopnost rozumu (νοῦς) je z hlediska ontologického rozdělen na úsek pojmů odborníka (např. geometra, protože účelem jeho výkladu je čtverec sám, ne ten konkrétní, který kreslí) a na úsek idejí dialektika (který neužívá žádného smyslového jevu, nýbrž idejí samých o sobě (εἴδεσιν αὐτοῖς δι᾽ αὐτῶν εἰς αὐτά), aby tak dospěl právě k ideji); respektive z hlediska epistemologického na úsek myšlení (διάνοια), které jde od předpokladů ke konci a má své předpoklady mylně za počátky (a proto nemůže vystoupit nad své předpoklady) a na úsek rozumového poznání (νόησις), které jde od předpokladů k naprostému počátku (ἐπ᾽ ἀρχὴν ἀνυπόθετον), neboť má své předpoklady za předpoklady v pravém slova smyslu, díky čemuž dojde až k tomu, co je bez předpokladů (ἀρχή ἀνυπόθετος), to jest: k počátku všeho (παντὸς ἀρχὴν) [Resp. VI, 511b-c].
Teorie principů a protologická interpretace – idea Dobra jako ἐπέκεινα τῆς οὐσίας
Z Ústavy ovšem také víme o ideji Dobra, která je velmi specificky představena v takzvaném podobenství o slunci (jež těsně předchází zmíněnému podobenství o úsečce) [Resp. VI, 508e-509d]. Idea Dobra je podle této pasáže „příčinou rozumového vědění a pravdy“, to znamená, že idea Dobra umožňuje, že předměty poznání jsou poznávány. Avšak nejen to, idea Dobra navíc dává předmětům poznání i „bytí a jsoucnost“. To ovšem stále není vše, neboť podle dotyčné pasáže „dobro není jsoucnost, nýbrž vyniká ještě nad jsoucnost (ἐπέκεινα τῆς οὐσίας) důstojností a mocí“ [Resp. VI, 509b], načež padne zmínka doslova o nadlidské výši (δαιμονίας ὑπερβολῆς) [Resp. VI, 509c].
Právě tato pasáž je hozenou rukavicí interpretům, kteří se snaží o rekonstrukci Platónových nepsaných nauk nejen na základě zmínek u jiných autorů, nýbrž také nalezení reminiscencí nepsaných nauk v samotných Platónových dialozích. Podle těchto interpretů (vycházím zde především z Gaisera a Realeho) totiž ona ontologicko-epistemologická hierarchie či takzvaná teorie idejí zaznamenaná (více či méně explicitně a více či méně konsistentně) v dialozích v čele s idejemi, respektive ideou Dobra, je pouhým exoterickým či propedeutickým zjednodušením, které je adekvátní psanému logu. Viz dialog Faidros, kde Sókratés říká, že napsané výklady „nejsou schopny samy sobě slovem pomáhati a nejsou schopny náležitě poučit o pravdě“ [Phaedr. 276c]. Dále například viz Sedmý list, kde se píše: „Ode mne jistě o tom není žádného spisu a také nikdy nebude; neboť to nijak nelze pověděti jako jiné nauky, nýbrž z hojného soubytí a soužití oddaného té věci najednou, jako plamen vznícený od vylétlé jiskry, vznikne to v duši a pak se to již samo živí“ [Ep. VII, 341b-d].
Základem Platónovy esoterické filosofie, která se pouze ústně (tj. nepsaně) diskutovala v Akadémii, není proto podle výše zmíněných interpretů teorie idejí, nýbrž takzvaná teorie principů („protologie“ či takzvané nepsané nauky), kterou však v dialozích explicitně nenacházíme – přímé odkazy na Platónovy nepsané nauky lze nalézt především v 6. kapitole I. knihy Aristotelovy Metafyziky; další odkazy nacházíme u přímých Platónových žáků z Akadémie Speusippa a Xenokrata, kteří explicitně kladli důraz na přednost „nepsaných nauk“ před Platónovými spisy. Tato esoterická teorie staví v hierarchii skutečnosti před ideje nejen principy jednoho a neurčité dvojice, nýbrž navíc ještě ideální čísla.[4] To slovy Realeho znamená, že v rámci nepsaných nauk „ideje nejsou metafyzickým vrcholem Platónova myšlení, neboť mají svůj základ v jim nadřazených principech“.[5]
Než představím návrh „protologické“ hierarchie, zopakuji nejprve krátce základní body charakterizující, co to vlastně jsou nepsané nauky (ἄγραφα δόγματα). Hlavním pramenem nepsaných nauk měla být jakási akroasis či agrafoi synúsia, tj. Platónova nepsaná přednáška či přednáškový cyklus s názvem O Dobru (Περί τἀγαθοῦ). Platónova protologie či nauka o prvotních principech má vyrůstat z mezer Platónovy filosofie zaznamenané v dialozích, kde zůstala nevysvětlena především mnohost idejí a jejich vzájemný vztah.[6] Nepsané nauky jsou nauky o tzv. prvotních principech Jedna a neurčité Dvojice (někdy tyto nauky nazývají jako protologie / πρῶτος = první/). Z těchto dvou základních principů lze v důsledku odvodit všechny věci – jak vjemy, tak ideje. Oba principy jsou proto nutné pro vysvětlení všech entit – neurčitá Dvojice umožňuje v platónském systému založení mnohosti (mnohost věcí, idejí či čísel), Jedno pak umožňuje ohraničení této mnohosti.
Tyto principy teprve ve vzájemné interakci ze sebe „propouštějí“ bytí – to znamená, že pouze na základě interakce principů participuje vše jsoucí na bytí, a z tohoto důvodu principy umožňují jak jsoucí samo, tak jeho poznání. Protože teprve z toho vyplývá jak vše inteligibilní, tak vše smyslové, nejsou principy samy o sobě přičítány k jsoucímu, a z téhož důvodu obdržely i své označení jako „principy“.[7] Vše to podle Gaisera spočívá na jednoduché základní koncepci: „Protože vše vzniká z napětí dvou základních principů, vyvstává požadavek, pochopit všude vzájemné působení a vzájemné rozdělování protichůdných sil jednotně. To je umožněno tím, že se dají v různých oblastech fenoménů a bytí dokázat analogické, to znamená v základu stejné, vzájemně souhlasné strukturální zákony. A je to hlavně matematika, která umožňuje přesně a jednoduše pochopit analogickou totožnost všech struktur, které se nacházejí v systému bytí.“[8]
Nyní se vraťme k podobenství o slunci z Ústavy, kde je idea Dobra charakterizována jako epekeina tés úsias. Podle Gaisera to jednoznačně znamená, že „princip Jedna není nic jiného než idea Dobra“.[9] Reale pak tvrzení, že Jedno-Dobro je nad bytím, vysvětluje následovně: „Jestliže Platón ztotožňuje bytí převážně se světem idejí […] a jestliže jsou ideje pravým bytím, protože vznikly určením a vymezením mnohosti (neurčité dvojice) Jednem, tj. jsou-li syntézou, tzn. směsí dvou principů, pak je jasné, že jedno, jež je příčinou, jež sjednocuje a vymezuje neomezenou mnohost, nemůže být prostě úsia, tj. ‚bytnost‘ a ‚bytí‘ (jež bytostně zahrnují směs obou principů). Jelikož jedno neobsahuje syntézu a směs, musí být nad bytím a musí je ‚přesahovat důstojností a mocí‘. Je přece nejvyšší příčinou, jež určuje, vymezuje a sjednocuje opačný princip, a podněcuje tak vznik všech bytností, a tudíž i veškerého bytí.“[10]
Idea Dobra neboli esotericky „princip Jedna“ je tedy nejvyšší příčinou bytí a podle nepsaných nauk v interakci s druhým „principem neomezené Dvojice“ (který v exoterické teorii idejí chybí) umožňuje bytí i poznání jak idejí, tak smyslových věcí. Podívejme se tedy na upravenou ontologicko-epistemologickou hierarchii s ohledem na nepsané nauky. Podle Aristotela [Met. A, 6, 987a29-988a17] Platón jádro své filosofie nestaví na dichotomii mezi smyslově vnímatelnými věcmi a idejemi (jako např. ve výše zmíněném podobenství o úsečce z Ústavy), nýbrž na rozdělení skutečnosti do tří rovin a k tomu jedné, řekněme, nad-roviny, která tuto tří-sférickou skutečnost zakládá. Onu zakládající nad-jsoucí rovinu představují právě principy Jedna a neurčité Dvojice. Do nejvyšší roviny „jsoucna“ pak patří ideální čísla (jež jsou kvalitativní povahy, liší se od zprostředkujících matematických entit), nejobecnější ideje či „metaideje“, dále obecné a partikulární ideje. Druhá, prostřední rovina je rovina matematických entit (které jsou na rozdíl od ideálních čísel kvantitativní povahy) a zajišťují zprostředkování mezi idejemi a fyzickým světem, protože s idejemi sdílí neměnnost, s fyzickým světem mnohost. Poslední, nejnižší rovina je rovina fyzického, smyslově vnímatelného světa.[11]
Ideální čísla a matematická jsoucna – protologické reminiscence v dialogu Filébos
Podle Gaisera je toto esoterické pozadí patrné nejzřetelněji v Platónových pozdních dialozích.[12] Jako příklad vezměme dialog Filébos, který je protologických odkazů doslova nabitý. Už jen popis dialektiky jako „daru bohů“, která nejprve při všem pokaždé předpokládá a hledá „vždy jedinou ideu“ a když jí dosáhne, rozebírá ji na mnohé, až uvidí, „že počáteční jedno jest jedno a mnohé i nesčíslné“ [Philb. 16d]. Následně jsou zde zmíněny i takzvané „střední členy“ [Philb. 17a], neboť se prý v dialektice nemá přecházet od jednoho hned k nesčíslnému, nýbrž je třeba vždy zahlédnout „počet toho množství, ležícího mezi nesčíslnem a jednem“ [Philb. 16d]. Dále zde Platón rozlišuje čtyři „rody“ [Philb. 27b]: neomezeno (ἄπειρον), omezeno (πέρας), směs (μικτός) a příčinu (αἰτιᾷ). V souvislosti s nepsanými naukami bychom příčinou mohli rozumět právě principy – i když v dialogu je rod příčiny explicitně ztotožněn s rozumem, je plausibilní tento rozum chápat právě jako jedno, protože je označen za „tvořícího činitele“ [Philb. 26e], za „veškerou a všelikou moudrost“ a za příčinu, která „sestrojila přirozenost jsoucen nejkrásnějších a nejvzácnějších“ [Philb. 30b], resp. za „příčinu všeho“ [Philb. 30e].[13] Omezeno by pak představovalo ideje, směsí by byla matematická jsoucna a neomezeno by charakterizovalo smyslovost…
To nás však přivádí k problematice ideálních čísel a matematických jsoucen. Nejprve k ideálním číslům.[14] Podle Realeho nejsou ideální čísla „čísly v matematickém, nýbrž v metafyzickém smyslu“ a „nejsou prostě čísly, nýbrž bytnostmi čísel“ či jinak: „ideální čísla jsou nejvyššími ideálními vzory“.[15] Jaký je ale vztah mezi ideálními čísly a idejemi? Reale odpovídá, že klíčem je pojetí čísla jakožto vztahu, neboť „každá idea zaujímá přesně určené místo v inteligibilním světě v závislosti na stupni své obecnosti a druhu a složitosti svých vztahů k ostatním idejím“.[16] Gaiser pak prý dobře ukázal, „v jakém smyslu se nejedná o pouhou abstrakci: ‚Redukce postupující od konkrétních, smysly vnímatelných věcí až k číslům není proces abstrakce, nýbrž nejvyšší možné zhuštění ontologického obsahu skutečnosti. Vztahy mezi čísly jsou tím, co trvá beze změny, a pro Platóna tedy tím, co je ve vší změně a při vší různorodosti jednotlivých věcí ve vlastním smyslu jsoucí. V symfonii prvních čísel je tak původně obsažen celý svět“.[17] Nejvyšší ideální čísla jsou tedy „paralelou nejobecnějších idejí či metaidejí, […] mají obecně regulativní funkci a v rámci Platónových nepsaných nauk představují […] metafyzický ‚skelet‘ celku skutečnosti“.[18] Podle Gaisera má tedy matematika „sice vzhledem k celkové filosofické ontologii heuristicko-metodologickou přednost, ale věcně je jí podřízena“, neboť „struktura bytí není specificky matematická, a celkově vzato neleží původ matematických zákonitostí v oblasti matematiky samé, nýbrž v obecných principech bytí“ – to pak podle Realeho znamená, že „Platón nematematizoval metafyziku, ale naopak metafyzicky založil matematiku, a v důsledku toho ji analogickým způsobem učinil použitelnou pro metafyziku“.[19]
Prioritu ideálních čísel, které stojí v protologické hierarchii ještě nad idejemi, podle mě naznačuje tzv. ktématická pasáž z dialogu Filébos [Philb. 66a-c]. Daná pasáž představuje hierarchii pěti (resp. šesti) nejlepších lidských statků. Podle mého názoru lze tuto hierarchii chápat nejen jako analogii ontologicko-epistemologické hierarchii skutečnosti, nýbrž nadto též interpretovat s ohledem na nepsané nauky, což znamená následující: totiž chápat první a nejvyšší statek (to jest: míru, uměřeno, vhodnost), který doslova „určila věčná přirozenost“ (to pravděpodobně znamená: principy), právě jako rovinu ideálních čísel; a druhý statek (to jest: úměrno, krásno, dokonalost, úplnost), který rovněž určila „věčná přirozenost), jako rovinu idejí. Ale to jen tak na okraj.
Vraťme se zpět k problému rozlišení ideálních čísel a matematických „středních“ jsoucen.[20] U matematických jsoucen je třeba zdůraznit především jejich kvantitativní povahu a ono „střední“ postavení: „Matematická jsoucna jsou ‚střední‘, protože jsou sice nehybná a věčná jako ideje, ale zároveň je jich mnoho v jednom druhu. Mají tedy základní vlastnost jak idejí, tak smyslových jsoucen, a proto je lze označit za […] ‚prostředníka‘ mezi jsoucnem rozumovým a smyslovým.“[21] Díky tomuto „střednímu postavení“ tedy matematická jsoucna umožňují poznání skutečnosti. To znamená, že „jedno je třeba myslet ve vztahu k neomezenému nikoli bezprostředně, nýbrž prostřednictvím čísla“.[22] Teprve poté, co je určen tento střední člen, lze přejít od obecné eidetické jednoty, k mnohosti aisthétických jednotlivin.
Pokud tedy zopakujeme výše navrženou protologickou hierarchii skutečnosti, nejvýše jsou všeprostupující a pořádající principy Jedna a neurčité Dvojice, jejichž prvotní postavení je však zvláštní v tom, že je vlastně nelze zahrnout ani do ontologické, ani do epistemologické „skutečnosti“, neboť jsou úplně „mimo“ či „nad“ ní, jsou dokonce sféře skutečnosti jaksi imanentní (či jinak řečeno, jsou transcendentální). Prvními prostředníky principů v ontologicko-epistemologické skutečnosti jsou zřejmě až ideální čísla. Hierarchie tedy začíná právě ideálními čísly, respektive idejemi na vrcholu a klesá přes střední matematická jsoucna k smyslovým věcem. Rozdíl oproti hierarchii zmíněné v souvislosti s teorií idejí tedy není (navíc vzhledem k charakteristice ideje Dobra jako epekeina tés úsias) nijak fatální, spíše by se dalo říct, že teorie principů pojímá skutečnost poněkud sofistikovaněji a značně subtilněji.
Závěr
Je tedy plausibilní přiklonit se k výše načrtnuté protologické interpretaci? Vzhledem k vyjádření samotného Platóna o tom, že psané projevy mohou být míněny pouze jako hra, navíc vzhledem k tomu, že dialogy neobsahují žádnou konzistentní teorii idejí ani ničeho jiného, nýbrž jsou plné mýtů a podobenství – vzhledem k tomu se lze oprávněně domnívat, že mají zřejmě pouze propedeutickou funkci. Jistě byly a jsou podnětem k mnoha živým diskusím, což bylo jistě Platónovým cílem, těžko z nich však vyvozovat nějakou konsistentní filosofickou koncepci. Výše bylo upozorněno na několik pasáží v Platónových dialozích, které mohou naznačovat, že v dialozích explicitně zmiňované ideje mohly být pouze exoterickým zjednodušením Platónových esoterických úvah, které vycházely z (nepsaných) diskuzí Platóna s jeho žáky. Dokonce je možné se na základě některých zmínek (např. u Aristotela) domnívat, že tyto esoterické úvahy mohl Platón rozvinout v systematickou nauku. Nebo také nemusel – může to být jen Aristotelův sklon k poněkud tendenční interpretaci pramenů (tzv. endoxa), kdy sice provádí důslednou kritiku názorů svých předchůdců (co se Platóna a problematiky principů týče, jde konkrétně o 6. kapitolu I. knihy Metafyziky), zároveň si ji většinou přizpůsobuje nejen své terminologii, nýbrž i záměrům.
L i t e r a t u r a
GAISER, K.: Platons ungeschriebene Lehre. Studien zur systematischen und geschichtlichen Begründung der Wissenschaften in der Platonischen Schule. Stuttgart: Ernst Klett Verlag 1963.
GRAESER, A.: Řecká filosofie klasického období. Sofisté, Sókratés a sokratikové, Platón a Aristotelés. Praha: OIKOYMENH 2000.
HUESTEGGE, L.: Lust und Arete bei Platon. Hildesheim: Georg Olms Verlag 2004.
PERSEUS, Perseus Project, An Evolving Digital Library, Tufts University, http://www.perseus.tufts.edu.
PLATÓN: Spisy. Sv. I-V. (Přel. František Novotný.) Praha: OIKOYMENH 2003.
PLATON: Werke. Bd. 1-8. Griechisch und Deutsch. (Přel. Hieronymus Müller a Friedrich Schleiermacher.) Darmstadt: Gunther Eigler 2011.
REALE, G.: Platón. Pokus o novou interpretaci velkých Platónových dialogů ve světle nepsaných nauk. Praha: OIKOYMENH 2005.
SCHÄFER, K – H., ZIMMERMANN, B.: Taschenwörterbuch – Altgriechisch. Berlin und München: Langenscheidt 1993.
ŠPINKA, Š.: Dialog a analogie. Platónova dialektika v interpretaci Hanse-Georga Gadamera a Julia Stenzela. Praha: Karolinum 2005.
P o z n á m k y
[1] Na Platónovo „hluboce zakořeněné přesvědčení o dokonalé strukturální shodě mezi bytím a poznáním“ poukazuje Reale (REALE, G.: Platón, s. 227).
[2] Tamtéž, s. 162.
[3] Citace z Platónových dialogů jsou v překladu Františka Novotného.
[4] Srv. REALE, G.: c. d., s. 56 – 57.
[5] Tamtéž, s. 162.
[6] Srv. ŠPINKA, Š.: Dialog a analogie, s. 39: „Základem všech těchto řešení je totiž překonání propasti mezi idejemi a smyslovými jednotlivinami, jež se hrozila rozevřít právě díky absolutizované jednotě na straně idejí a neurčité mnohosti na straně smyslově přístupných předmětů. Nová metoda diaireze však ukázala, že mnohost náleží také idejím a že díky jejich společenství je mnohost spojena s jednotou. Toto spojení jednoty s mnohostí umožní myslet mnohost jakožto mnohost sjednocenou, a tedy určitou. A je-li takto ‚zachráněna‘ mnohost, je tím také umožněno připodobnění a sblížení světa idejí a světa aisthésis a doxa, které má povahu jakési paralelizace těchto dvou světů, neboť jak v ideji, tak v smyslové jednotlivině je spolu vzájemně propojena jednota a mnohost“.
[7] Srv. HUESTEGGE, L.: Lust und Arete bei Platon, s. 101 – 103.
[8] GAISER, K.: Platons ungeschriebene Lehre, s. 9.
[9] Tamtéž, s. 19.
[10] REALE, G.: c. d., s. 289.
[11] Srv. REALE, G.: c. d., s. 230.
[12] Srv. GAISER, K.: s. 15.
[13] Že se jedná skutečně o „rozum“ míněný v tom nejširším smyslu, je jasné i z toho, že je tento rozum ztotožněn pořádajícím principem vesmíru [Philb. 28d].
[14] Srv. ŠPINKA, Š.: Dialog a analogie, s. 58: „Nauka o idejích-číslech […] usiluje o paralelizaci idejí a čísel; […] umožňuje paralelizace idejí a čísel lépe porozumět také principům“.
[15] REALE, G.: c. d., s. 217.
[16] Tamtéž, s. 222.
[17] Tamtéž, s. 223. K tomu dále tamtéž: „Diairetický postup, na jehož základě je obecná idea rozdělena do partikulárních, v ní obsažených idejí, a který umožňuje určit povahu a umístění každé z nich v celku idejí, lze vyjádřit číselně, tj. právě jako numerický vztah. Obecné ideje (rody), z nichž proces dělení vychází, jsou tedy celými čísly, z nichž vycházejí následné numerické vztahy“.
[18] Tamtéž, s. 224.
[19] Tamtéž, s. 229.
[20] Podle Realeho (tamtéž, s. 227) se jedná o rozdíl mezi kvalitou (kterou představují ideální čísla, která jsou nesčitatelná) a kvantitou (kterou představují matematická jsoucna, která vyžadují aritmetické operace).
[21] Tamtéž, s. 226.
[22] Tamtéž, s. 373.
Studie vznikla za podpory Grantového systému Západočeské univerzity v rámci projektu č. SGS-2016-037.
Mgr. Jitka Paitlová, Ph.D.
Katedra filozofie
Filozofická fakulta Západočeské univerzity v Plzni
paitlova@kfi.zcu.cz