Ve svém příspěvku nebudu hovořit o psychoterapeutických prohřešcích a zklamu ty, kteří čekali, že se budu zabývat psychoterapeutickou etikou. Ostatně, obávám se, že bych je stejně roztrpčil, protože bych se musel zabývat mravností v podstatném smyslu a nikoli účelově, jak to činí etické kodexy. Musel bych totiž napřed vyložit jeho předpoklady, a tak bych s největší pravděpodobností začal na stejném místě, jak začínám teď.

1. A. K. Wucherer-Huldenfeld[] upozorňuje, že již v roce 1897 píše Freud svému tehdejšímu příteli Fliessovi následující řádky: „Být upřímný sám k sobě je dobré cvičení, které připomíná řecké áskesis, latinské exercitatio, což není nic jiného, nežli praktické provádění sebepoznání a výuku, či nácvik sebepoznání a umění praktického života tak, aby se člověk mohl stát samostatným a nezávislým. A to proto, že prošel úspěšně výchovou k pravdě o sobě samém. Právě v tomto smyslu je psychoanalytická léčba postavena na upřímnosti.“ A pokračuje: „V tom z velké části spočívá její výchovné působení a její mravní hodnota. Je nebezpečné tento základ opouštět“.[2] Wucherer-Huldenfeld (tamtéž) cituje Freuda, který na jiném místě praví: „Podstata léčby spočívá v procvičování ‚pravdy k sobě samému‘, čemuž odpovídá základní pravidlo, které nabádá analyzanda k upřímnosti a k nepředpojaté pravdomluvnosti vůči všemu a o všem, s čím se během léčby setkává.“ V Nové řadě přednášek k úvodu do psychoanalýzy, jak Wucherer-Huldenfeld připomíná, Freud základní určení otevřené výpovědi pochopil, a proto psychoanalýzu také doporučoval nikoli primárně pro léčebné účinky, nýbrž „kvůli hodnotě pravdy, kvůli vysvětlením, která nám podává o tom, o co jde člověku především“. Léčebné účinky se v tomto světle ukazují jako její tak říkajíc „by product“. Jejím zájmem tedy není přenos, konflikt a pudové konstelace, či zvědomění nevědomí, ale upřímná až do krajnosti vystupňovaná otevřenost vůči sobě samé a poctivá a upřímná výpověď o svém životě. A to navzdory překážkám, které spočívají v malé odvaze, nezkušenosti i obavách, co vše takto vyjevené skutečnosti mohou znamenat a jak budou posouzeny naslouchajícím terapeutem, po případě jinými účastníky léčby, a tak i sama sebou. Tato snaha vyžaduje nejen upřímnost, ale také odvahu terapeuta i pacienta a víru ve význam a hodnotu pravdy. Co člověka v psychoanalytické léčbě uzdravuje, je úlevné spolehnutí se na hodnotu pravdy i porozumění tomu, že duševní nemoci omezují být v pravdě vlastního života. Tu ovšem nestačí jen objevit, je třeba výzvě k pravdivému vedení života dostát.[3] Co je nazýváno pravdivostí života, nemá proto nic společného s nějakým obecným pravidlem, ani předem danou mravní normou, natož pak s takzvanou „objektivní pravdou“ odvozenou od měřitelnosti věcí.

Ještě do sedmé kapitoly epochálního Výkladu snů[4] z roku 1900 se Freud pohybuje v oblasti bezprostřední životní zkušenosti, která je pro něho první možností výkladu potíží, a to výkladem z nich samých. Od sedmé kapitoly se však dílo láme a Freud již není sto dále udržet vlastní náhled, že to, co umožňuje přístup k pravdě, je pro lidskou existenci konstitutivní, a tudíž patří k podstatě lidského bytí. I když se tohoto vhledu Freud nikdy nezřekl, nedokázal jej jako prioritu v dalším svém díle explicitně hájit. Neměl totiž ještě k dispozici ona objevná zjištění, která takzvanou „objektivnost“ a předmětnost světa ukázala jako druhotnou a odvozenou skutečnost od skutečnosti bezprostřední, živé, stále proměnlivé, vždy subjektivní a od světa neoddělené. Jinými slovy, Freud žil a tvořil v kontextu přírodovědného světového názoru, v němž byl oddělen subjekt od objektu, což mezi nimi trhlinu utvořilo, kterou se ono paradigma pokoušelo následně překlenout kauzálními souvislostmi. Zatímco v naší bezprostřední, každodenní a běžné zkušenosti žijeme stále tak říkajíc venku ve světě od samotného počátku vztaženě ve vztazích (a to i v představách, fantazii a snech), v subjekt-objektové pozici jsme uzavřeni kdesi v abstraktní psychice, ze které dodatečně jakýmisi tykadly vystupujeme ven do světa, na který kauzálně působíme, nebo on působí na nás. Původní, ve zkušenosti panující jednota našeho bytí ve světě byla rozlomena.

2. Jestliže první vážné ohrožení psychoterapie spočívá v tom, že už sám její zakladatel sice ponechává podmínky pravdivosti, upřímnosti a otevřenosti vůči sobě i tomu, co nás ve světě potkává jako platné, leč v zápětí je nahrazuje nevědomím, konflikty a obranami, (což jsou zpředmětněné zkušenosti určitých stavů našich vztahů), druhé ohrožení plyne z malé odvahy odolat mocnému vlivu přírodovědných paradigmat. I Freud jim podlehnul a již ve Výkladu snů a následujícím díle je člověk redukován na organizmus, na oživlý předmět, který je coby subjekt povahou své věcné definice vždy oddělený od světa. Místo toho však, jak je tomu v naší živé zkušenosti, je naše bytí ve světě, včetně bytí tělesného jiné povahy, nežli jen předmětně definované. Naše tělesné bytí, které je aspektem celo-bytí, proto nekončí pokožkou těla, ale je součástí naší neustále angažovanosti ve světě a dosahuje tam, kde se v celo-bytí nacházíme.[5] Například kráčejíce po ulici, jsme již svými kroky u lesa, ke kterému míříme. Předmětně jistě ne, ale nejsme žádný předmět, nejsme stroj! Stroj je vždy pouze na tom místě, kde se jako předmět nachází. Člověk je však bytostí intencionální,[6] a proto jeho pohyb bez intence nemůžeme vymezit jinak, nežli předmětně a takto antropologicky nepřiléhavě. Pouze odhlédnutím od celku bytí můžeme vidět naše nohy věcně, ale pak, pokud tak učiníme, nejsme sto spatřit jejich lidský význam spočívající v intencionalitě chůze. Nemůžeme rozumět nohám v jejich plném smyslu, kterým je chůze za něčím, pro něco, odněkud někam, co je patrné až z celku bytí člověka. I bezmyšlenkovité a nikam nesměřující bloumání je srozumitelné, neboť patří k bytostné možnosti smyslu lidské existence a ztráty cesty k ní. Jen z důvodu našeho celo-bytí, které je vždy také vztažené ke světu a v něm, můžeme mít zrychlený tep, když jsme v představách někde u vzrušující události, které jsme se zúčastnili včera, proto nás pojme chlad, když jsme u obětí lidské necitelnosti tam někde na druhém konci světa, o nichž čteme v novinách v rubrice zprávy ze zahraničí. Smysl života tudíž nespočívá v plnění takzvaných tělesných potřeb, ale je tomu právě naopak. Neexistujeme proto, abychom krmili naše orgány, poněvadž jsme takto determinováni abstraktními přírodovědeckými zákony, i když nepochybně jsme bytostmi tělesnými, a proto se také o své tělesné bytí musíme náležitě starat. Ale stolujeme z toho důvodu (nikoli však příčiny), abychom smysluplně existovali. A tak je to s ostatními takzvanými pudy a potřebami. Od původní zkušenosti existenciální pravdivosti a celo-bytí existence se psychoterapie odvrátila a podlehla mocenským ambicím přírodních věd i nesplnitelným příslibům, které nám nabízejí. Jsou to představy, že se z nás stanou díky novým objevům nadlidé, kteří budou s novými metodami v genetice a biologickém inženýrství (takřka) nesmrtelní, (takřka) všemocní a s pomocí umělých inteligencí a stále se zdokonalujících technologií ovládnou ještě větší kus přírody.[7]

3. Životní potíže byly díky medicinizaci pojaty jako symptomy, složitá a nepřiměřeně náročné životní situace a zbloudilý život byly patologizovány a tak vyňaty z původního řádu lidské existence. Medicína je orientována na symptom a jeho skladbu, zatímco psychoterapie na skladbu člověka v kontextech jeho existence. Také víme, ale odložili jsme to stranou, že projevy duševních potíží nejsou jen subjektivní stavy, ale neodmyslitelně spojitě k nim patří jednání, způsob života a projevy duševně nemocných k druhým lidem a okolnímu světu. Pro názornost. Takzvaně orálně závislí jsou svou neschopností žít samostatně k lidem kořistnicky přimknuti a omezují tak jejich osobní svobody a práva. Depresivní nás zase činí zodpovědnými za vlastní neschopnost unést ztráty a neúplnost, nedokonalost a úplnou nenaplnitelnost životních možností. Obsedantní zákonitě zpředmětňují sebe i druhé a z života vytvářejí nelidské formálnosti a samoúčelná pravidla, která mohou platit snad pouze pro předměty a nikoli pro lidi. Paranoidní mají nejen maximální požadavky na okolí neodpovídající realitě, ale snaží se mít moc a kontrolu nad lidmi i světem podle svých představ a fantazií. Hraniční se chovají, jakoby svět měl patřit především jim. Jak vstupují do světa druhých závislí, je další příklad. Psychoterapie tyto projevy nechává stranou. Nemoralizuje je a ani netrestá. Od dob, kdy Freud s Breuerem byli sto unést, byť s nemalými obtížemi v léčbě krásnou, inteligentní, vzdělanou leč svádivou a manipulativní A. O., dělají totéž ostatní psychoterapeuti. Je snad toto psychoterapeutickým hříchem? Jistě nikoliv. Oba muži se zachovali příkladně soucitně a odvážně. Nenechali se ani svést, ani odradit a vytrvale pokračovali v léčbě. Proč ale hovořím v této souvislosti o hříchu, když před sebou máme příklad přednosti. Život přináší paradoxy i v případě psychoterapie. Díky uzávorkování a vyvinění pacientů z jejich reálného chování psychoterapie založila vlastní existenci. Vznikla nová antropologická disciplina, která umožňuje porozumět, léčit a vychovávat způsobem a prostředky do té doby neznámými či systematicky nepoužívanými. Byl založen obor, který umožnil rozumět a pomoci lidem způsobem a v rozsahu do té doby neznámým i nedosažitelným. To však nesmí znamenat, že ostatní nemedicínské skutečnosti, které k duševní nemoci patří, neexistují, že jsou jen druhotnými znaky nemoci a se skutečnostmi každodennosti, ani s nemocí samotnou nesouvisejí. Duševní nemoci, jak se ukazuje, neznamenají jen potíže subjektivní, ale jsou problémem i ostatních lidí, kteří se na nich přičinili a přinášejí trampoty těm, kteří se stali oběťmi projevů nemocí duševně nemocných lidí.[8] A to by nemělo být zapomenuto. Chybí zde „instituce pokání, nápravy, odpuštění a smíření“, v psychologickém i společensko-kulturním významu. Máme zde společensko mravní, kulturní, ale také věcně odborný problém, na který, což se týká i rodinné terapie, psychoterapie zapomněla.

4. Pokleskem psychoterapie je také to, že dostatečně nedbá na to, co říká a proklamuje. Místo toho, aby se starala o permanentní reflexi sama sebe kriticky, tedy nezávisle a fundovaně, snaží se až nedůstojným způsobem napodobovat ty discipliny a kopírovat ty přístupy, které z člověka učinily pouhou věc mezi věcmi, vypočitatelný jev, predikovatelné a takto ovládatelné jsoucno. Ohrožuje, co ji činí unikátní a nenahraditelnou. Bojí se důsledně držet přesvědčení, které sice proklamuje, ale průběžně opomíjí, že je skutečnou vědou, a to vědou o jedinečném, unikátním jsoucnu a jeho bytí, a tím je každá jednotlivá lidská existence se svým jedinečným životním osudem a posláním, vlastními volbami a vůlí, se vším, čím je. Každý z nás je jedinečný a v psychoterapii jsme se o tom mohli přesvědčit způsobem, který je pro jiné discipliny nedosažitelný. Tato zkušenost nemůže být jakkoli vyměněna ani nahrazena naukami o obecném, které víme, založil Aristotelés. Psychoterapie však není přírodní vědou. Přírodní vědy jsou pozoruhodným, leč z bezprostřední zkušenosti přirozeného, neohraničitelného, nevyčerpatelného, proměnlivého na dílčí a odvozené discipliny neredukovatelného světa, kterému Patočka říká svět přirozený, abstrahované nauky. Psychoterapie tento přirozený svět nejen lidem pomáhá objevovat, ale také jej restituovat. To je její pravé poslání. Psychoterapeutické modely nejsou žádné objektivizovatelné a predikovatelné předmětné systémy, ale různé formy analogií, metafor, hyperbolických obrazů a znázornění. Pokud má pošetile přírodovědecké ambice, stává se nikoli jednou z přírodních věd, ale ideologií a také něčím podivným, něčím mezi kočkou a psem, co u přírodovědců vzbuzuje nedůvěru a rozpaky.

5. Ideologizace a indoktrinace psychoterapeutů i těch, které má psychoterapie v péči, jsou další pokleslostí psychoterapie. Jak pacienti či klienti tak psychoterapeuti si často musí osvojit žargon určitého směru či školy, musí se naučit složité a vnitřně svázané definice a popisy, s jejichž pomocí si mají posléze vyložit své potíže spadající do každodennosti, ve které se všichni domlouvají běžným jazykem, hovorovou slovenštinou či češtinou. Mezi ně patří pseudovědecké výklady, jakými jsou nevědomé mechanizmy, vzorce chování, obrany, a tak dále. Své skutečné životní potíže nazývají reálnému životu odcizenými názvy, termíny a vykládají je nikoli z reality samé, ale těmito konstrukty. Kolegyně Paloušová při debatě představitelů odlišných psychoterapeutických směrů odpověděla na otázku, jak se mezi sebou mohou dorozumět naprosto jasně. Hovorovou řečí. Ale jak je to možné? Protože žijeme původně ve společném přirozeném světě, kterému takto původně také všichni rozumíme, říká Patočka.[9] Jestliže se na tomto základě a tímto způsobem dorozumíme, proč používáme složité teoretické a přirozené skutečnosti odcizené modely a konstrukce?

6. Jazyk, symbol a výklad v psychoterapii. M. Heidegger považuje řeč za „domov bytí“.[10] Co to znamená a jaký má tato věta vztah k psychoterapii? Znamená to, že svět tak, jak se objevuje lidem a v němž žijeme, přirozený svět, je nám přístupný řečí, tak abychom do něho nejen vstoupili, ale mohli jej i osídlit. Kdybychom neměli řeč, mám na mysli především řeč slovní, neměli bychom lidský svět. Řečí svět tak říkajíc odemykáme, řečí vystupuje to, co vnímáme jako něco určitého tak, že to můžeme pojmenovat a pochopit. To, jak o věci hovoříme, určuje její jakost, podobu, povahu, její vymezení. Věci nemůžeme oddělit od výkladu, v němž je vidíme. Řečí se svět skládá jako hudba nebo tajenka. Řeč svět určitým způsobem předkládá, a způsob kladení je i jeho výkladem. Výklady, které předkládají hojnost bezprostřední zkušenosti do hotového, uzavřeného a všemi směry definovaného prostoru, jsou výklady reduktivní. Bohatost a novost věci je proměněna v již předem danou sféru možností. Takové výklady jsou považovány za spolehlivé, vždy predikovatelné a opakovaně vykazatelné. V přirozeném světě naší každodennosti však takové stále stejné, ničím neobvyklé a opakující se skutečnosti stejného významu shledáváme banálními. V nich je banalizováno zrození i smrt, láska i nenávist. Vidíme, že jsou nudné, nezajímavé a povrchní. Byť by se vztahovaly k důležitým zjištěním. Převádíme-li reálný lidský život na abstraktní konstrukty, zbavujeme jej ducha té věci, jedinečnosti chvíle, pelu původnosti. Živé skutečnosti odcizené a záměrně od ní oddělené výtvory, které mají ambici být skutečnější než skutečná realita, jsou ahistorické, proto asociální a ze stejných důvodů pro člověka ne bezpečné artefakty.

7. Co znamená v případě psychoterapie banalizace? Banálními ji činí přírodovědecká formalizace. Formalizovaný život se během času stává povrchní, nudný a triviální. Vypočitatelný život je stereotypní, předem známý a vyprázdněný. Banálním je pak i svět a jsoucna v něm. Abychom stav přerušili, máme dvě možnosti. Otevřít svět tak, aby vstoupil rovnou a bezprostředně, nečekaně a vždy nově, ale zároveň se vystavíme nejistotám a nehotovosti, kterou přináší. Nebo zvolíme jinou formu ozvláštnění a tou je senzace. Senzace je pokračováním banálnosti života. Jakmile novinka zevšední, zestárne, nemá již nic, coby ji činilo zvláštní a jedinečnou. Psychoterapie, která je uzavřena v takovém systému, je nudná a nevšední, otevřenou existenci člověka trivializuje. A jako každá droga, potřebuje stále větší dávku k vzrušení. Senzace v psychoterapii má, stejně jako v životě, blízko k módnosti. Novost věci nespočívá v senzaci, ale v tom, jak se věc zjevuje v tom, čím skutečně je. V tom, jak se bytí samo zjevuje. Módnosti a módy svádějí k banalizaci. Psychoterapie je únavná, vyčerpávající, ale nikdy není nudná. Obohacuje, občerstvuje, překvapuje a udivuje každým okamžikem, každou událostí. Stále se od svých pacientů či klientů, ale i od sebe samých, máme co dozvídat, co se učit, nad čím v údivu a překvapení žasnout, být otřeseni a zasaženi. Mám za to, že vlastním důvodem syndromu vyhoření je banalizace a z ní pramenící nuda a vyprázdnění a nikoli skutečné psychoterapeutické nasazení. Domnívám se, že název vyhoření směšuje různé „syndromy“, které mají různý původ i důvody.

8. Když jsme hovořili o řeči, dotkli jsme se také otázky výkladu, která je v psychoterapii klíčová. Vyložit znamená postavit do světla, ukázat v pravém jasu i významu, který je danému jsoucnu vlastní. Znamená to porozumět a pochopit tak, aby se vykládané jsoucno zjevilo, ukázalo věrně a podstatně. Řeč však není žádný nástroj. Řeč je lidský způsob bytí, což nám umožňuje, aby se toto bytí jeveného objevilo ve svých proměnlivých významech, kterými se ukazuje a řečí ohlašuje.[11] To, co se zjevuje, je skutečná skutečnost, za níž již nic jiného není. Freud „za skutečností přirozeného světa“ hledal pudy, jiní zase instinkty či potřeby. A další „za tím vším“ zase biochemické či neurofyziologické procesy. V tom, co se nám v psychoterapii zjevuje, nezakoušíme nějakou neměnnou, trvalou a za proměnlivými úkazy stojící skutečnost, protože takové jsoucno za skutečností není, pokud je ovšem za ně sami nedosadíme. Ani přírodní zákony nestojí za věcmi, ale můžeme je spatřit v nich. Věcem v našem přirozeném světě, ve světě lidí rozumíme podstatně tak, že je nesmíme převést na „za či pod“ skutečností stojící pravidlo či zákonitost. Abstraktní zákonitosti našeho života nám spíše mají pomoci vidět jsoucna v dalším světle, aniž by je mohla jakkoli nahradit, či je prohlásit za skutečnosti druhého a takto nižšího řádu. Podívejme se na výklad Oidipova osudu. Pokud jej pochopíme a vyložíme jako hru abstraktních, tedy vyňatých, upravených a nově definovaných skutečností, například takzvaných pudů, celý text mýtu o Oidipovi je druhořadý a vlastně jen kamufluje skutečnou skutečnost. Jakmile však vyložíme mýtus z něj samého, z událostí, skutků a jejich návazností, vztahů a poměrů v rodině, lidmi i státě, jakmile provedeme výklad promyšlením a domyšlením Oidipova života v kontextech, máme před sebou naprosto srozumitelně rozkrytou realitu Oidipova údělu. Vidíme totiž nejen Oidipův život, ale i život jeho rodičů a poměry, které mezi nimi panovaly. Vidíme, jak tyto poměry ovlivnily život dítěte a jaké dopady pak měly manželské a společenské rozepře nejen na Oidipa, ale na celou obec.[12] Zkrátka, výklad, který je reinterpretací skutečnosti na síly v pozadí, zbavuje příběhy, osudy a události našich životů jejich skutečného bytí a činí je virtuálními. Lidská existence, náš život, se v takových výkladech ztrácí, místo toho, aby se objevoval. Proto je věcně nepatřičné říci, že za jednáním, chováním, symptomy a skutky stojí nevědomé pudy, instinktuální drivy či potřeby. Tyto pojmy jsou virtuálními konstrukty a nikoli realita vyššího řádu. Kdyby tomu tak skutečně bylo, byl by náš život beznadějný a nesmyslný. Lidská svoboda, zodpovědnost, láska by byly jen prázdnými slovy a celý tento text by byl jen ubohým pokusem ozvláštnit si předem daný „superiorní pohyb“, do něhož vlastně nemáme co mluvit. Naštěstí tomu tak, jak nám ukazuje život sám, není. V psychoterapii jde právě o obnovu tohoto života a nikoli o restituci zmíněných abstrakcí.

9. S tím souvisejí falešné mýty. Chtěl bych zmínit jeden, který se týká takzvané lidské přirozenosti. Je odvozována od našeho hypotetického zvířecího původu. Jakási nostalgie či spíše naivní romantizmus považuje život člověka v co nejprimitivnějších podmínkách syrové přírody za původní a pravý, civilizace je prohlašována za jakousi pokleslost nebo pouhou pěnu na moři animality a evropská kultura za úpadek, který by měl být nahrazen jakousi novou utopií. Veškerá solidní kulturně antropologická, historická a archeologická zkoumání ukazují, že přirozeným prostředím člověka není panenská příroda, ale kultura. Počínaje kulturami prvobytnými a konče kulturami dnešního světa. Sám člověk totiž je kultura. Co jiného jsme jako lidé, kteří žijí jako ve svém pravém a vlastním domáckém prostředí způsobem, který máme vrytý pod kůží, v morku kosti, na náhrobcích, písemnostech, stavbách, výtvorech, jazycích, nežli bytostmi kulturními. Návrat do pralesa nebo stepi se vším všudy by znamenal konec homo sapiens. Proto také péče o člověka je vždy také péčí o jeho kulturu. A to, co jsme nyní my, je díky tomu, jací byli naši předkové. Proč se nehrnou zástupy lidí z Evropy a Severní Ameriky do jiných končin? Že je tomu právě naopak, svědčí o tom, že náš Západ, byť má spoustu chyb a rozhodně není dokonalý, je jedním z nejlepších civilizací, které se lidstvu zatím podařilo vybudovat. O každou takovou hodnotu se člověk musí s nasazením a vytrvale starat.

10. Za málo přijatelný poklesek lze konečně považovat přehlížení nebo dokonce odmítání skutečnosti, že na počátku a v prapůvodu psychoterapeutického odborného konání je lidské milosrdenství pečující lásky, soucitná ohleduplnost a chápající účast a nikoli instrumentální zájem a oborové technologie a techniky, se kterými se v psychoterapii pracuje. Soustavně podléháme technokratickým atakům, které přicházejí vždy nejmocněji tehdy, když se psychoterapie oprávněně přihlásí ke svému mottu, že dobra a z nich pocházející ctnosti, jako jsou milosrdenství, soucit, solidarita, ochota pomoci a láska k bližním, jsou původním motivem i účinným činitelem péče o lidské zdraví. Že to, co skutečně léčí (a co nemůže chybět ani u tabletky), je naděje a víra ve smysluplné příští. Čin, který Freud a Breuer na počátku své kariéry vykonali (na což se zapomíná) je východiskem jejich dalších objevů a koncepcí. Přijali apel, že erotickým manipulacím slečny A. O. nesmí podlehnout, nesmí je využít pro svoje osobní požitky, ale musí se jich zříci. Neboť kdyby podlehli, kdyby ztratili soucit a slitování s nebohou pacientkou, kdyby se svých osobních zájmů nevzdali ve prospěch oné mladé dámy, nejen že by jí nezbavili jejich neurotických potíží, ale zpronevěřili by se tomu, co po dobu nejméně dvou tisíc let spatřujeme jako hodnotu oběti. A také by neumožnili vznik nového a mocného proudu pomoci a péče o duševně nemocné lidi, toku, který otevřel nové pohledy na lidský život a z něj plynoucí výchovné, sebe řídící, léčebné i vzdělávací sociální aktivity. Jejich výkon nebyl pouze vědecký, ale také mravní a citový. Když procházíme životními výpověďmi velkých psychoterapeutů, tak se vždy setkáme s opravdovým zájmem a nezištnou snahou zbavit lidi utrpení a duševního strádání. Při této příležitosti je třeba připomenout, že i city a vztahy pacientů ke svým psychoterapeutům jsou skutečné, byť jen ještě nesvobodné k nezávislým a vyzrálým vztahovým možnostem, které na své úzdravné cestě hledají. Řehole, kterou sebou psychoterapie přináší, pramení z pochopení lidského srdce. Psychoterapie je takto chápající nejen proto, že je poznáním duše, ale stejnou měrou vychází z ctností a lásky k lidem a stojí na pečující agapé, něžných citech, mužné a pevné solidaritě a žensky trpělivé a mateřsky laskavé pečlivosti a neutuchající obecně lidské samaritánské starostlivosti.[13] Dobra plynoucí z lásky a ctností jsou zvláštním, původním a ojedinělým způsobem ústředními tématy, na kterých stojí naše Západní civilizace. To, že psychoterapie vznikla právě na těchto skutečnostech, není ani náhodné, ani nepochopitelné. Neboť s ní historicky souvisí a ji předznamenává obětavé úsilí židovských a křesťanských předků, kteří v judaisticko-křesťanské tradici celými svými životy zápasili o uskutečnění dober lásky, spravedlnosti a rovnosti všech lidí. Psychoterapie náleží k našim vlastním kořenům a jejich duchovním proudům sahajícím až do antické doby, která nás vybavila kulturně společenským, filosofickým a vědním bohatstvím, z něhož vykvetlo uspořádání Západu. Zapomínání na tyto kořeny považují za hřích, jenž je z vyjmenovaných desátý a jehož součástí jsou naše znehodnocující postoje k vlastní civilizaci. Což vůbec neznamená, že bychom měli přehlížet ta dobra, která přišla a stále také přichází z jiných civilizací a kultur našeho společného Světa.

L i t e r a t u r a
BOSS, M.: Grundriss der Medizin und der Psychologie. Stuttgart, Bern: Huber 1975.
FREUD, S: Briefe an Wilhelm Fließ 1887 – 1904, vyd. Von J. M. Mason. Frankfurt/M 1986.
FREUD, S.: Výklad snů. Praha: J. Albert 1936.
CONDRAU, G.: Sigmund Freud & Martin Heidegger: daseinsanalytická teorie neuróz a psychoterapie. Praha: Triton 1998.
FROMM, E.: To Have or to Be. London: Abacus 1979.
GADAMER, H.-G.: Člověk a řeč. Praha: OIKOYMENH 1999.
HEIDEGGER, M.: Básnicky bydlí člověk. Praha: OIKOYMENH 2006.
HEIDEGGER, M.: Bytí a čas. Praha: OIKOYMENH 2002.
HEIDEGGER, M.: Už jenom nějaký Bůh nás může zachránit. In: Filosofický časopis, roč. 43, 1995, č. 1.
HUSSERL, E.: Karteziánské meditace. Praha: Svoboda-Libertas 1993.
NIETZSCHE, F.: Antikrist: přehodnocení všech hodnot. Olomouc: Votobia 2001.
NIETZSCHE, F.: Tak pravil Zarathustra. Olomouc: Votobia 1995.
PATOČKA, J.: Přirozený svět jako filosofický problém. Praha: OIKOYMENH 1992.
RŮŽIČKA, J.: K základům psychoterapie a duševní nemoci. In: Psychoterapeutické sešity. Praha: Kabinet psychoterapie PK LF UK 1984.
RŮŽIČKA, J.: Etika a psychoterapie. In: Psychoterapeutické sešity. Praha: Kabinet psychoterapie PK LF UK 1984.
RŮŽIČKA, J.: Oidipus re-loaded. In: Klinické a metateoretické modely v ego-analýze. Kritický pohled. Habilitační práce. Olomouc 2009.
RŮŽIČKA, J.: Psychoterapie jako problém dobra a zla. In: Psychiatria, psychoterapia a psychosomatika, roč. 16, 2009, č. 2.
TAVEL, P.: Psychologické problémy v starobe I. Pusté Úľany: Schola Philosophica 2009.
WUCHERER-HULDENFELD, A. K.: Erfahrung und personales Sein. In: Ausgewählte philosophische Studien, Bd. 1: Über die Wahrheit der Psychoanalyse Freuds. Wien 2003, s. 307 – 325.
WUCHERER-HULDENFELD, A. K.: Über den Bezug der Emotionen zur Wahrheit. In: Daseinsanalyse, 2006, č. 22, s. 28 – 40.

P o z n á m k y
[1] WUCHERER-HULDENFELD, A. K.: Über den Bezug der Emotionen zur Wahrheit. In: Daseinsanalyse, 2006, č. 22, s. 28 – 40; srov. též WUCHERER-HULDENFELD, A. K.: Erfahrung und personales Sein. In: Ausgewählte philosophische Studien, Bd. 1: Über die Wahrheit der Psychoanalyse Freuds. Wien 2003, s. 307 – 325.
[2] FREUD, S: Briefe an Wilhelm Fließ 1887 – 1904, vyd. Von J. M. Mason. Frankfurt/M 1986.
[3] RŮŽIČKA, J.: K základům psychoterapie a duševní nemoci. In: Psychoterapeutické sešity. Praha: Kabinet psychoterapie PK LF UK 1984.
[4] FREUD, S.: Výklad snů. Praha: J. Albert 1936.
[5] Viz BOSS, M.: Grundriss der Medizin und der Psychologie. Stuttgart, Bern: Huber 1975; CONDRAU, G.: Sigmund Freud & Martin Heidegger: daseinsanalytická teorie neuróz a psychoterapie. Praha: Triton 1998.
[6] HUSSERL, E.: Karteziánské meditace. Praha: Svoboda-Libertas 1993.
[7] HEIDEGGER, M.: Už jenom nějaký Bůh nás může zachránit. In: Filosofický časopis, roč. 43, 1995, č. 1; FROMM, E.: To Have or to Be. London: Abacus 1979; srov. s NIETZSCHE, F.: Tak pravil Zarathustra. Olomouc: Votobia 1995; NIETZSCHE, F.: Antikrist: přehodnocení všech hodnot. Olomouc: Votobia 2001.
[8] RŮŽIČKA, J.: Etika a psychoterapie. In: Psychoterapeutické sešity. Praha: Kabinet psychoterapie PK LF UK 1984; RŮŽIČKA, J.: Psychoterapie jako problém dobra a zla. In: Psychiatria, psychoterapia a psychosomatika, roč. 16, 2009, č. 2.
[9] PATOČKA, J.: Přirozený svět jako filosofický problém. Praha: OIKOYMENH 1992.
[10] HEIDEGGER, M.: Bytí a čas. Praha: OIKOYMENH 2002; HEIDEGGER, M.: Básnicky bydlí člověk. Praha: OIKOYMENH 2006.
[11] Viz GADAMER, H.-G.: Člověk a řeč. Praha: OIKOYMENH 1999.
[12] RŮŽIČKA, J.: Oidipus re-loaded. In: Klinické a metateoretické modely v ego-analýze. Kritický pohled. Habilitační práce. Olomouc 2009.
[13] Viz TAVEL, P.: Psychologické problémy v starobe I. Pusté Úľany: Schola Philosophica 2009.