KASTNEROVÁ, M.: Lady Mary Sidney Herbert a Lady Mary Wroth: labutí píseň a imaginativní svět jako součást rodinného odkazu. In: Ostium, roč. 13, 2017, č. 1.
Lady Mary Sidney Herbert and Lady Mary Wroth: a Swan song and Fictional World as a part of Sidneyan legacy
The study intends to clarify the process of forming of Sidneyan literary cult as a part of (Sidneyʼs) family legacy based on the the literary activities of Sidneyʼs sister Lady Mary Sidney Herbert, countess of Pembroke, and his niece Lady Mary Wroth, daughter of his younger brother Robert. Mary Sidney Herbert throughout her literary career sings a swan song of her brother, Mary Wroth creates an imaginative world of free love choice and happy endings and her literary career is based on the well-established cult of Sidneyʼs name.
Keywords: Philip Sidney; Mary Sidney Herbert; Mary Wroth; Elizabethan Poetics; Literary Culture; Renaissance
I. Ztělesněný Astrofel: Philip Sidney jako ideál renesančního básníka
To thy great worth, exceeding Nature’s store;
Wonder of men, sole born perfection’s kind,
Phoenix thou wert, so rare thy fairest mind
Heav’nly adorned, Earth justly might adore,
Where truthful praise in highest glory shined:
For there alone was praise to truth confined;
And where but there, to live for evermore?[1]
Když Philip Sidney umírá 17. října roku 1586 v brzkém věku třiceti dvou let následkem zranění, jež utržil v bitvě u Zutphenu,[2] jeho díla kolují pouze v rukopisné podobě, některá zůstávají nedokončena, přesto je jeho osobnost postupně utvářena do podoby kultovního hrdiny a básníka, počínaje líčením jeho hrdinských skutků i smrti[3] a pokračujíc monumentálním pohřbem, jenž údajně jeho tchána Francise Walsinghama přivedl takřka na mizinu, či elegiemi na jeho počest.[4] Gavin Alexander podotýká, že „i po jeho smrti lidé, které znal, i ti, jež nikoli, mu dále píší či píší pro něj.“[5] Chvalozpěvy a žalozpěvy vztahující se k Sidneymu píší Edmund Spenser, Thomas Moffet a mnozí další.[6] Právě nedokončenost jeho díla zároveň umožňuje dialog budoucích interpretů a čtenářů se Sidneym.[7]
Koncept básníka[8] je v renesanci utvářen do podoby komplexního ideálu; osobnosti, jež je nejen tvůrcem fiktivních světů, ale zároveň výtečným řečníkem, morálně pevným mužem s širokými vědomostmi a zkušenostmi, zběhlým v umění i jazyce. Poezie je pak v tomto kontextu nejen zdrojem libosti, ale zejména morálního vzoru (včetně praktických účinků ve společnosti a politice) a prostředkem vzdělání čtenářů a kultivace národního jazyka.
Podobně komplexní osobnost příznačně připomíná i obraz Philipa Sidneyho (1554 – 1586), jenž zásadním způsobem přispěl k ustavení výše zmíněného konceptu poezie. Sám Sidney byl bezpochyby vzdělaným básníkem, kultivovaným dvořanem, významným šlechticem, vojákem, vyslancem. Zdá se, že všechny tyto role přispěly k formování jeho teoretického promýšlení úlohy poezie a ke vzniku spisu Obrana básnictví, který sehrál nezastupitelnou úlohu v ustavení role poezie nejen v obecné rovině, nýbrž zásadně i v rovině národní, tj. jako strategie vyrovnání se s antickými a kontinentálními vzory.
Přesto Sidney neusiloval o šíření či tisk svých prací, po dobu jeho života přežívaly a kolovaly v rukopisné podobě, teprve po jeho smrti se o tisk děl zasloužila jeho rodina a přátelé.[9] Nabízí se veskrze dvě odůvodnění. V kontextu jisté dobové rivality ohledně přiblížení se klasickým a evropským vzorům mohla být (a některými byla) anglická literatura považována za příliš provinční;[10] v případě Sidneyho se ovšem mohlo jednat i o důvod zcela prostý – věnoval se dalším rozsáhlým aktivitám, pohyboval se ve významných dvorských kruzích a byl finančně zajištěn, nepotřeboval tedy svá díla produkovat coby prostředek finančního zisku či získání významného patrona. První z důvodů byl ve skutečnosti Sidneyho chápání úkolu poezie velmi vzdálený. Naopak, Sidneyho potřeba psát plynula pravděpodobně ze dvou spíše osobních důvodů: v rovině veřejné legitimizovat poezii a ukázat její prospěšnost jako morálního vzoru, jenž může sloužit k řešení dobových mocenských (a v kontextu doby a Sidneyho zájmů v prvé řadě náboženských) konfliktů, a v rovině soukromé pak osobní potřeba ventilovat zkušenost vášnivého (a nenaplněného) zamilování prostřednictvím veršů (jak ostatně sám ve svém díle poměrně neskrytě naznačuje).[11]
Pro uchopení Sidneyho konceptu poezie a reflexi motivů sepsání poetiky je podstatná jeho role společenská, totiž Sidney sám projevoval ambice nejen literárního charakteru, avšak (a možno říci i v prvé řadě) též politického. Jako synovec hraběte z Warwicku a Leicesteru či zeť Francise Walsinghama a vyslanec královny Alžběty[12] se aktivně účastnil dobové politiky a diskusí intelektuálního charakteru, jeho zahraniční cesty umožnily rozvíjení jistého kosmopolitanismu v jeho uvažování. Pokud jde o budování poetiky, nebyl čistým teoretikem, filosofem, jeho názory se utvářely na základě ne vždy přesné inspirace prameny, ale významně i v diskusích s jeho přáteli, učenci, literáty; jeho dílo je tak neodmyslitelně spjato s jeho životem, teorie s praxí. Obrana poezie není systematickým pojednáním, ale emotivní řečí spojující celou řadu různých argumentů a inspirací a nezávisí na kopírování (jakýchkoliv) vzorů. Jeho básně pak nejsou striktní aplikací pravidel, ale pracují též s prožitkem produkovaným (ať už stylizovanou) upřímností.
Příznačné je, že tak jako ve své poetice poukazuje na významný morální účinek poezie prostřednictvím reprezentace morálního vzoru, sám se pro své současníky stává ideálním modelem literáta, básníka profesí, jenž zároveň zaujímá respektované společenské postavení. Ovšem neděje se tak pouze zásluhou Sidneyho samotného, nýbrž přinejmenším stejnou měrou dílem dalších osob z blízkého intelektuálního okruhu, zejména Sidneyho bratra Roberta, hraběte z Leicesteru, jeho sestry Mary, pozdější hraběnky z Pembroke, Sidneyho přítele Fulkeho Grevilla, prvního barona z Brooku, či Mary Wroth, dcery Roberta Sidneyho. Proces profesionalizace literární kultury se tak ukazuje jako uvědomělý produkt těchto zainteresovaných osob, přičemž podstatný je tu zejména fakt, že se ve všech případech jedná o osoby disponující významným aristokratickým postavením a zároveň zapojené do oblasti literární kultury nejen v podobě mecenášství, ale též prostřednictvím vlastní literární tvorby. To lze považovat za významné právě pro stabilizaci společenského statusu profese básníka.
Tato studie zamýšlí ukázat, nakolik v tomto procesu sehrál významnou roli právě rodinný aspekt a úsilí posílit rodinné jméno Sidney jako nositele ústřední role literární, společenské, politické i národní. Stěžejní úlohu v tomto procesu zaujímají dvě ženské postavy, na něž se bude text dále soustředit, a to Lady Mary Sidney Herbert, o sedm let mladší sestra Philipa Sidneyho, a představitelka další generace – Lady Mary Wroth, dcera Roberta Sidneyho, mladšího bratra Philipova.
Každá z těchto žen se v oblasti literární kultury realizuje osobitě, v obou případech nicméně úspěšně (s ohledem na tehdejší standardně určenou roli ženy ve společnosti, byť aristokratky, je to pozoruhodné), a stejně tak v obou případech je tato realizace významně spjata s identitou rodu Sidney a úsilím pěstovat nadále význam rodinného jména. Jistým vedlejším důsledkem těchto snah je jejich příspěvek k profesionalizaci literární kultury nejen vlastním dílem, ale v případě Mary Sidney i skrze institut mecenášství. Na druhou stranu je třeba poznamenat, že ani jedna z těchto žen ve skutečnosti nemůže získat status „profesionálního“ básníka, tj. básníka z povolání. Tento proces je postupný i v případě mužských autorů (nejvíce se statusu profesionálního básníka blíží Ben Jonson, který ostatně byl přítelem Mary Wroth) a jejich pozice stále zůstává nejednoduchou a společensky diskutabilní. Pro ženy tím spíše zatím nemůže být literární činnost jejich zdrojem příjmu, ba naopak díky významnému společenskému a rodinnému postavení (tradice rodiny Sidneyových) je v případě těchto žen konkrétních umožněno věnovat se též literární činnosti jako takříkajíc „volnočasové“ aktivitě.
Byť by literární úspěch těchto žen mohl být nahlížen jako doklad jisté emancipace v oblasti literární kultury, taková interpretace by byla přinejmenším zjednodušená. Ani jedna z těchto žen nekonceptualizuje roli ženy, ani se k ní explicitně nevyjadřuje, jejich vlastní činnost vzniká v mnohem užším rámci rodiny, která pěstovala vzdělanost a poskytla rané vzory rovněž ženským příslušnicím rodu. Mary Sidney se velmi pravděpodobně vážně do literární činnosti pouští až v důsledku smrti svého bratra, Mary Wroth pak tento vzor jednoduše přebírá, aniž musí zvažovat, zda se jedná o činnost společensky přijatelnou.
II. „Enchanted theatre“: status ženy v renesanční literární kultuře
Rain on me rather than be dry. I gain
nothing so much as by such harmless tears,
which take away the pains of loving fears,
and finally wins an everlasting reign.[13]
Pamphilia a Urania, hrdinky díla Urania Mary Wroth, po ztroskotání lodi přijíždí k velkolepému divadlu. Poté co po získání klíče vstoupí do divadla, vystoupají po schodech a posadí se do mramorových křesel a spatřují obrazy svých usmívajících se milých, kteří se k nim zdánlivě připojují. Vše je ale pouze kouzlo, jež je v divadle uvězní.[14] Toto zakleté divadlo lze chápat jako kritiku klamu v lásce, ale i přílišné imaginace a strojenosti, které odvádějí pozornost od skutečnosti a autentičnosti, možná i kritiku dvorské aristokratické zábavy masek.
Status ženy v renesanční literární kultuře se takovému zakletému divadlu velmi podobá. Renesanční, resp. v tomto případě alžbětinská, literární kultura uvolňuje prostor rovněž ženským postavám, jejich působení je ale shodně uvězněno v hranicích literárního divadla a prostor je otevřen v podstatě jen ženám disponujícím význačným společenským postavením. Mezi zdmi tohoto divadla mohou vytvářet imaginativní svět, vést intelektuální diskuse a dokonce být oceňovány za svou literární činnost, jež může být vnímána jako součást kultivované dvorské zábavy.
Úsilím o utváření své společenské identity skrze literaturu vyniká zejména Ben Jonson, který vědomě buduje své postavení básníka profesí. V jeho Epicoeně postavy Kavky, Clerimonta a dauphina naznačují, že básnictví je sice obvyklým a vhodným atributem správného dvořana, avšak básnické povolání není poctivou profesí hodnou rytíře,[15] dokonce zde vymezují hranici mezi „verši“ (jako součásti dvorské komunikace) a „poezií“ (jakožto „povoláním“). Zatímco umění vládnout veršem je tedy příznakem kultivovaného dvořanství, „básník je ten […] ubožák, který se poezií musí živit.“[16] Zde se, zdá se, Jonson nevysmívá básníkům, naopak upozorňuje na absurditu podobného hodnocení profesionálního básnictví, když dauphin v téže hře poznamená: „Ale urozený pán Sidney se poezií živí, a jeho urozený rod se za to vůbec nestydí.“[17] Urozený rod Sidneyů se skutečně za literární aktivity své rodiny nestydí, ba naopak, formuje na jejich základě svou identitu, ačkoliv je potřeba poznamenat, že navzdory Jonsonově poznámce nebyla literární činnost nikdy hlavním zdrojem příjmů Philipa Sidneyho.
Jakkoli používáme metafory zakletého divadla, lze tvrdit, že ženy zaujímaly plnou roli v kultuře vědění té doby. Literární aktivity byly spíše exkluzivnější záležitostí, mnohem širší okruh ale umožňuje pokrýt korespondence. Právě sociální praxe psaní dopisů se stala kritickým ústím vyjádření těch žen, které si přály prožít plný myšlenkový život.[18] Psaní dopisů může nabídnout vhled do rozsahu vztahů. Pro někoho byly dopisy psanou prezentací, pro jiné komunikačním fórem, promýšlením idejí či získáním zpětné vazby. Ženy, které psaly básně, hry či filosofická pojednání, často psaly též dopisy, a jejich korespondence je pak klíčem k jejich myšlenkové motivaci a zkušenosti.[19]
Raně novověká domácnost byla chápána jako mikrokosmos státní hierarchie, patriarchální teorie rodiny byla používána k symbolizování podřízenosti koruně a úřadům. Jakub I. se stylizoval do role otce, stejně jako Alžběta do role rodné matky svých poddaných. V tomto smyslu byla vlastně významnější podřízenost dětí vůči rodičům nežli žen ve vztahu k mužům. Dopisy tehdejších žen jsou stylizovanou ukázkou vyjádření dceřiné úcty a poslušnosti, tento samotný akt komponování dopisů byl důležitou povinností dětí, jistou společenskou zdvořilostí, jež dokazovala, že jsou pamětlivé všeho, co pro ně rodiče vykonali. Podobná úcta je pochopitelně vyjadřována nejen otcům, ale i matkám, a to jak dcerami, tak syny, zároveň ale ukazuje formálnost vztahů aristokratických matek a dětí.[20]
Ovšem zatímco návody v manuálech psaní dopisů a výchovných knihách mohly přikazovat ženskou podřízenost mužům, skutečnost ženských společenských vztahů byla mnohem více komplexní a rozmanitá. Ženy jako matky byly autoritou pro své syny, ženy jako paní domácnosti byly autoritou pro podřízené a služebné. Mnoho žen ve skutečnosti bylo zdrojem užitečných rad pro své muže, fungovaly jako politické důvěrnice či „dodavatelky novinek“.[21]
Lze tedy sice obtížně hovořit o svobodném literárním povolání ženy, jistá uvolněnost i součást dvorské konvence nicméně umožňují vytváření imaginativního svobodného světa uvnitř hranic daných tímto světem. Alison Findlayová, inspirována myšlenkami Lucy Irigarayové, přichází s konceptem „divadla paměti“, velmi podobným nastíněné metafoře zakletého divadla. Findlayová své úvahy zakládá na Irigarayové tvrzení, že domácí prostor není pro ženu vůbec „domovem“, ale mužským pokusem znovu vytvořit jejich fetální obydlí, první domov. Tento první domov, tzv. chora, jako původní mateřské naplnění realizuje ztracené vzpomínky, které mohou být vyvolány podle mužských přání. A ženy tímto bolestným návratem domů trpí nejvíce, protože, ačkoli jsou „doma“, jejich vlastní touhy a subjektivita jsou ve skutečnosti „bez domova“ (doslova homeless), bez bodu počátku pro jejich sebedefinování.[22]
Tyto myšlenky se pak podle Findlayové odrážejí v raně novověké ženské zkušenosti. Mary Sidney i Mary Wroth byly paní velké aristokratické domácnosti a měly na povel řadu sluhů i nájemců. Dominantní ideologie podle ní konstruovala jejich legální, kulturní a emocionální místo v termínech Irigarayové konceptu. Jinými slovy, žena byla tehdy chápána jako součást dekorace domácnosti, místo „inkubace“, které znovu potvrzuje nadřazenost muže.[23] Text hry, díla a fiktivní svět jimi vytvořený jsou vlastně ochrannými hranicemi, které vytvářejí volný prostor pro pěstování idejí a činů, jež mají původ v ženské tvořivosti. Imaginativní svět tak produkuje bezpečné místo k znovuvytvoření domácnosti jako domova. „Divadlo paměti“, memory-theater, je tak definováno jako místo, které evokuje vzpomínky, či které je imaginací konstruováno, aby tyto vzpomínky utvářelo.[24]
V díle Mary Wroth Uranie Bellamira vypráví Amphilanthovi příběh své nenaplněné lásky, jíž provázel klam, a recituje mu své verše:
Svlaž mě slzami svého deště, než uschnu.
Ničím nezískám více než těmito neškodnými slzami,
jež odnesou bolesti strachu lásky
a konečně dosáhnou věčného království.[25]
Právě takové „věčné království“ je imaginativní konstrukcí svobodné volby a lásky, jichž Mary Wroth ve skutečném životě nedosáhla.
Mary Sidney i Mary Wroth ovšem vytvářejí imaginativní svět, který neslouží pouze k naplnění tužeb, jež v rámci reálného „domova“ nejsou možné, ale funguje právě jako „divadlo paměti“, uvědoměle a důmyslně vytvářený obraz rodinných hrdinů, budovaný v prvé řadě v rámci literárně kulturní image, počínaje jménem Philipa Sidneyho, který se jako fénix navrací v úsilí Mary Sidney a v díle své neteře.
III. Labutí píseň a formování Sidneyho kultu: Lady Mary Sidney Herbert, hraběnka z Pembroke
Oh, had that soul which honor brought to rest
Too soon not left and reft the world of all
What man could show, which we perfection call,
This half-maimed piece had sorted with the best.[26]
Mary Sidney Herbert, hraběnka z Pembroke (1561 – 1621) si ponechala jméno Sidney i po celý čas svého manželství a vdovství. Své dopisy sice podepisovala „M. Pembroke“, ale pečetila je erbovním znakem Sidneyových znázorňujícím hrot šípu. I nadále tak de facto kombinuje identitu Sidney, jíž se evidentně snaží uchovat, a Herbert, kterou získává s postavením svého muže.[27] Tato skutečnost je o to příznačnější, že společenský status spojený s rodem, postavením a majetkem Henryho Herberta byl vyšší. Z toho lze usuzovat, že je pro ni spíše než společenský status důležitý literární i rodinný odkaz její vlastní rodiny. Gavin Alexander na základě jejího portrétu od Simona van de Passe usuzuje, že je pro ni určující identita rodu Sidney a role básnířky (opět se zde objevuje hrot šípu jako erbovní znak Sidneyových, ale také kniha žalmů, jíž drží v ruce), tedy že svou vznešenost odvíjí spíše z tohoto zdroje než z vyvdaných titulů.[28] Když se v listopadu roku 1588 vrací do Londýna v souvislosti s oslavami vítězství nad španělskou armádou, děje se tak po těžkých třech letech, v nichž ztrácí dceru, otce, matku i bratra Philipa;[29] její návrat tak v sobě nese motivaci zachovat rodinný odkaz skrze dokončení a popularizaci díla Philipa Sidneyho.
Následující aktivity hraběnky z Pembroke ukazují, že se jedná o promyšlenou činnost založenou na umění sebeprezentace a dovednosti rétorické i politické. Mary Sidney se jako jedna z prvních žen prosazuje v literární kultuře, a to v době, jak bylo výše ukázáno, kdy je prostor pro sebeuplatnění žen přinejmenším limitovaný. Přesto je dílo Mary Sidney známé i uznávané.[30] Její schopnost konceptualizovat sebe sama jako spisovatelku a uvést do oběhu své práce v elegantním rukopisu a tisknout je, plyne podle všeho z pěti faktorů: jejího společenského postavení, vzdělání, touhy uchovat památku bratra Philipa převzetím jeho práce, přítomnosti ženských vzorů, i její vlastní schopnosti se prosadit.[31]
Svou literární činnost začíná hraběnka z Pembroke tím, že se stává mecenáškou těch, kteří píší chvalozpěvy na jejího bratra Philipa.[32] Její překlad Antonia pak může být součástí jejího procesu truchlení za bratra i matku. Právě takové kolektivní truchlení celé domácnosti pro mrtvého hrdinu Philipa je líčeno v textu Ivychurch, dedikovaném hraběnce z Pembroke, kde Pembrokiana (tedy vlastně Mary Sidney) přikazuje nymfám a pastýřům, aby vyprávěli příběhy na památku zesnulého Amyntase. Podle Findlayové je tento text zmíněným divadlem paměti (memory-theater), které za prvé připomíná publiku zničující důsledky genderového rozdělení prostoru, v němž jsou muži umisťováni za hranice a ženy uvnitř domácnosti, resp. „domova“; a za druhé pak vede čtenáře ještě dále evokováním plnějšího idealizovaného prostoru chora, mateřského domova.[33] V elegiích se často objevuje v souvislosti se Sidneyho jménem symbol labuti (a to i v podobě iniciály S vytvarované právě do její siluety),[34] to je fakt pro úsilí hraběnky z Pembroke více než příznačný, ona sama spíše než autorským textům zasvěcuje svou literární činnost labutí písni pro svého bratra.
Úloha Mary Sidney sice spočívala primárně v pěstování literárního odkazu jejího bratra a svou „vlastní“ literární činnost začíná vyvíjet až v důsledku jeho předčasné smrti, její význam ovšem nelze přehlédnout ani v době života Philipa Sidneyho. Její podpora byla jak ideová, inspirační, tak materiální, když mu poskytuje čas a prostor pro psaní nejdříve ve Wiltonu a poté Ivychurch.[35] Je pravděpodobné, že Arcadii píše Sidney na její žádost, ostatně samotný titul The Countess of Pembroke’s Arcadia Sidneyho vděčnost dokládá. Dílo (přesněji Old Arcadia) je rovněž plné aluzí hovořících o „fair ladies“, tedy o jeho sestře, jejích přítelkyních či příbuzných pobývajících ve Wiltonu. V době jejího těhotenství údajně dokonce psal rébusy, jejichž řešením bylo vždy slovo „těhotná žena“. Do jejího vlastnictví také svěřil jediný kompletní rukopis Astrofella a Stelly, jenž na základě slovní hříčky s přívlastkem „rich“ odhaloval, že „Stellou“ je právě Penelope Devereux, Lady Rich.[36] Mary Sidney se pak svou pozdější literární činností snaží připomínat odkaz svého bratra. Po jeho smrti se sice zainteresované osoby, spisovatelé, známí, obracejí nejdříve na jeho mužské příbuzné, ale po smrti jejich strýce, hraběte z Leicesteru, roku 1588 a smrti Philipova tchána Walsinghama v roce 1590 se hraběnka z Pembroke stává oficiálně přijímanou dědičkou Sidneyho literárního odkazu.[37]
Mary Sidney Herbert měla postavení a majetek, díky nimž přitahovala širokou pozornost pro své psaní a patronát, a to jak na základě svých původních rodinných vazeb, tak v souvislosti se svým pozdějším sňatkem. Uvědomění výjimečnosti a identity rodu Sidney a Dudley je v její původní domácnosti pěstováno od počátku. Mary Sidney se narodila 27. října 1561 jako dcera Henryho Sidneyho a Lady Mary Dudley. Otec zastával významné funkce u dvora a v letech 1565 – 1571 byl dokonce jmenován královniným zástupcem v Irsku. Postavení Mary Dudley jako dcery vévody bylo ještě významnější než jejího manžela. Patřila mezi královniny blízké přítelkyně, dokonce byla jediná z nich, která královnu ošetřovala při jejím onemocnění neštovicemi. Připomínkou jí zůstaly jizvy jako důsledek vlastní nákazy. Lze ovšem říci, že královna se jí za tuto péči nikdy dostatečně neodvděčila tím, že by zvýšila titulem postavení Henryho Sidneyho.[38]
Ke dvoru je nicméně později, v jejích čtrnácti letech, Alžbětou pozvána i sama Mary Sidney, a to s příslibem, že jí bude věnována zvláštní péče.[39] Léta strávená u dvora jsou zřejmě důležitou praxí ve schopnosti kultivované řeči, rétoriky, etikety i dvorských strategií. A právě tato dovednost orientovat se v praxi a rétorice dvora se později ukáže jako podstatná pro Maryinu sebeprezentaci jako básnířky rodu Sidneyových. Tato její schopnost je více než zjevná i v dopise, který píše mnohem později po smrti svého muže královně, aby ji požádala
o přijetí syna Williama ke dvoru. Dopis je plný kultivovaných lichotek, bohatých slovních výrazů, strategického snižování vlastní hodnoty a mimo jiné i připomínky společné paměti, tedy času, který Mary Sidney strávila v mládí v královniných službách.[40] Podobně jako Alžběta, i Mary Sidney tedy rozuměla veřejným vztahům a na tomto základě utvářela obraz sebe sama skrze své psaní a patronát.[41]
Mary Sidney byla před svým příchodem ke dvoru vzdělávána v Písmu, rétorice, plynule hovořila francouzsky, italsky a latinsky, nejspíše trochu znala i řečtinu a hebrejštinu. Dále disponovala základy domácího lékařství a správy domácnosti, údajně též vynikala ve vyšívání a hudbě.[42] Roku 1577 její strýc Robert Dudley, hrabě z Leicesteru, zařídil sňatek se svým přítelem Henry Herbertem, druhým hrabětem z Pembroke, jedním z nejbohatších mužů v Anglii. Nezachovaly se sice žádné záznamy o jejích soukromých pocitech v manželství, rozhodně však sňatkem získala skvělé postavení a majetek, které později umožnily její mecenášskou činnost. Henry Herbert byl velšského původu, hovořil anglicky i velšsky a v obou místech vlastnil rozsáhlý majetek. V patnácti letech se tak Mary Sidney stává hraběnkou a oficiální paní Herbertovy domácnosti. Hraběti z Pembroke bylo asi 45, když se s Mary oženil, ačkoliv byl předtím ženatý už dvakrát, stále neměl dědice. Právě potomci, které získal díky Mary (William, Katherine, Anne a Philip), byli pravděpodobně základem manželské spokojenosti a jeho podpory Maryiných literárních aktivit.[43]
Mary Sidney se nikdy neomlouvala za svou roli jako ženské autorky, namísto toho prezentovala svoji vlastní práci jako součást bohaté anglické a kontinentální tradice, přičemž své dílo pochopitelně utváří primárně po vzoru svého bratra Philipa.[44] Její vlastní práce odpovídají žánrům, jež byly považovány za vhodné pro ženy, tj. překlad, elegie, chvalozpěv a parafráze žalmů. Práce, která nicméně ustavila její literární pověst, bylo dokončení metrických žalmů, které začal dříve Philip Sidney. Sama složila žalmy 1 – 43 a dokončila žalmy 44 – 150. Metrický žalm byl významným žánrem raně novověké Evropy, konkurujícím petrarkovskému sonetu prestiží i popularitou. Tyto žalmy skládali kromě Sidneyho a Mary i další významné osobnosti anglické literární kultury, např. Thomas Wyat, Edmund Spenser, Francis Bacon či John Milton. Ačkoli většinu žalmů napsali muži, akceptoval se tento žánr i pro anglické ženy.[45] Literární vzor a estetická pravidla, s nimiž se Sidney ztotožňuje, uplatňuje Mary Sidney ve všech svých dílech, reprezentativním příkladem je i již zmíněný překlad z francouzštiny Garnierova Antonia, který je komorní tragédií dodržující dramatické jednoty doporučované Sidneym v jeho Obraně básnictví.[46]
Mary Sidney Herbert se sice nevěnuje v pravém slova smyslu autorské činnosti, tato její volba je nicméně záměrná. Svůj literární i společenský obraz cíleně buduje jako součást ideálu, jehož základem je jméno Sidney. Přesto je z jejího díla znatelná přinejmenším jedna osobní zaujatost, a tou jsou tehdy poměrně módní úvahy o smrti a smyslu života. Pokud pomineme populárnost tohoto tématu v tehdejších uměleckých a intelektuálních kruzích, její zaujatost zřejmě pramení jednak ze skutečnosti, že své dílo zasvěcuje elegii na svého bratra, ale i z její časté osobní zkušenosti se smrtí. Již v mladém věku čelila smrti svých dvou sester, Elizabeth a Ambrosie.[47] Později se vyrovnává se smrtí své dcery Katherine, jež zřejmě zemřela několik hodin před narozením Maryina druhého syna Philipa v roce 1584. V následujícím roce umírá na následky nachlazení její otec a krátce na to na nákazu i její matka, zatímco ona sama je jako jediná z dětí matčině smrti přítomna a zřejmě se i sama ocitá v ohrožení života následkem stejné nákazy. Ve stejném roce pak na následky svého bitevního zranění umírá i Philip Sidney.[48]
V tomto kontextu je tematická volba překladů hraběnky z Pembroke logická, totiž mezi ty nejvýznamnější patří překlad z francouzštiny A Discourse of Life and Death (Rozprava o životě a smrti) Philippa de Mornaye (jenž byl ostatně skrze Huberta Langueta přítelem jejího bratra Philipa) a překlad z italštiny Petrarkova Triumfu smrti.
Překlad Rozpravy o životě a smrti je datován 13. května 1590 a zahrnuje všechny původní části, tj. „Rozpravu o životě“, členěnou na jednotlivé fáze lidského života od útlého dětství po stáří, včetně hlavních pokušení dospělého věku, jimiž jsou chamtivost a ambice, a „Rozpravu o smrti“. Obsah z velké části koresponduje se stoickým, resp. skeptickým přístupem ke smrti, doplněným ovšem správným vedením života v souladu s náboženstvím. Lidé, kteří si stěžují na útrapy života, a přesto se obávají smrti, jsou přirovnáváni k malým dětem, které si celý den stěžují na svou nemoc, a když je jim konečně poskytnut lék, zčistajasna se cítí být zdravé.[49]
O sedm let později vychází první vydání Baconových Esejí, které jsou sice žánrově inspirovány Montaignovými, nicméně v eseji o smrti se Bacon shoduje právě s výše uvedenou tezí. Bacon zde podobně jako Montaigne odmítá strach ze smrti a pro své tvrzení, že smrt není nic tak děsivého a že „je stejně přirozené zemřít jako se narodit,“[50] uvádí hned několik důvodů. Předně poukazuje na to, že velké množství lidí se smrti nebojí, ba jí spíše kráčejí vstříc (hovoří o velkých osobnostech, které se smrtí nezneklidňují). Kromě toho touhu po smrti může vyvolávat mnoho příčin, třeba i nikterak závažných (jež by podle Montaigneova měřítka jako omluvitelné zřejmě neobstály), jako soucit s někým, kdo již sebevraždu spáchal, hnus, přehnaná přecitlivělost, nebo jen „znuděnost životem“. Zkrátka „pomsta nad smrtí triumfuje; láska jí pohrdá; slávychtivost po ní touží; žal se k ní utíká; strach z hanby ji přivolává.“[51] Smrt znamená nejistotu, zbavíme-li ji však její tajemnosti a nebudeme-li se jí obávat, ztratí na své děsivosti, podobně jako v překladu Mornayova spisu se zde konstatuje: „Lidé se bojí smrti, jako se děti bojí vejít do tmy; a jako tento pochopitelný dětský strach narůstá tajemnými báchorkami, tak je tomu i s dospělými.“[52]
Mornayův spis je v překladu hraběnky z Pembroke uzavřen konstatováním, že bychom „neměli život nenávidět pro nástrahy, jež v něm číhají, protože je to líné a zbabělé, ani jej milovat pro pouhé požitky, protože to je hloupé a marnivé, nýbrž být ve službách života, abychom sloužili Bohu v něm ukrytému, který nás dovede k pravému klidu a naplní nás potěšením, které nikdy nezanikne. Stejně tak bychom neměli utíkat od smrti, neboť je dětinské se jí obávat, a zatímco se jí snažíme uniknout, dostihne nás. A naopak smrt vyhledávat, je troufalost. […] Je postačující, budeme-li stále a vytrvale očekávat její příchod, tudíž nás nikdy nezastihne nepřipravené. Neboť jako není nic jistějšího než smrt, není nic méně jistého jako hodina naší smrti, známá jen Bohu, jedinému tvůrci života i smrti, kvůli němuž bychom měli vytrvat jak v životě, tak ve smrti.”[53] Znovu se jedná o hledisko pro soudobé myšlení standardní, jak ostatně ukazují i Montaigneovy úvahy o smrti v jeho počátečních esejích korespondující rovněž se stoickým přístupem; totiž důležité je připravit se na smrt, nebát se jí, očekávat ji neustále a všude, „ochočit si ji“. Jen „omezený dav si pomáhá tím, že na smrt nemyslí.“[54]
Montaigneovy eseje ostatně byly mezi alžbětinci poměrně dobře známy s ohledem na existující překlad Johna Floria, lze rovněž předpokládat některé aluze i v Shakespearově díle.[55] O textuální a inspirační propojenosti alžbětinské literární kultury svědčí i předpokládaná Shakespearova znalost Mornayova spisu v překladu Mary Sidney, jíž naznačují promluvy jeho postav ve hře Veta za vetu či Mnoho povyku pro nic.[56] Oblíbenost a známost překladu dokládá i jedna z prvních zachovaných příruček mateřských rad dětem,
A Discourse of the Tediousness of Life and Profit of Death (Pojednání o únavnosti života a užitku smrti) Elizabeth Ashburnhamové, pocházející z roku 1606. Toto pojednání je de facto shrnutím překladu hraběnky z Pembroke doplněným úvahami na témata zde nastíněná. Jsou zde eliminovány odkazy na klasické autory, jazyk je zjednodušen a spis je celkově přizpůsoben radám potřebným pro ženský život (příznačně zahrnuje i otázku domluvených sňatků). Celkové vyznění je ovšem shodné. Člověk lpí na životě, chtěl by, aby trval věčně, a bojí se smrti, přitom ta je počátkem pravdy a věčného štěstí.[57]
Jakkoliv však zřejmě uvedené téma bylo pro Mary Sidney Herbert osobně významné, ukazuje se, že podstatným motivem jejích literárních a společenských aktivit je udržení odkazu jejího bratra Philipa Sidneyho v myslích následujících generací, jako by se stávala mementem jeho smrti.[58] Podle jednoho z líčení Sidneyho smrti bylo jméno Mary Sidney posledním slovem z úst jejího umírajícího bratra.[59] Je příznačné, že Mary Sidney posléze věnuje své literární aktivity tomu, aby dovyprávěla slova, jež Philip Sidney nemohl.
V básni To the Angel Spirit of the Most Excellent Sir Philip Sidney dedikuje dokončené vydání Žalmů památce svého bratra, který uvedl metrický verš do anglické poezie. Představuje žalmy jako společné dílo (tj. rodinný odkaz) a prezentuje poeticky ztvárněný nadměrný žal z jeho předčasné smrti jako původ její snahy dokončit jeho práci, „immortal monuments of thy fair fame“. Báseň podepisuje „By the sister of that incomparable Sidney“.[60]
Jakkoliv některé komentáře hovoří spíše o mýtu kruhu hraběnky z Pembroke, její význam pro alžbětinskou literární kulturu nelze pominout. Její primární úsilí je sice směřováno k rodinnému literárnímu odkazu čerpajícímu ze symbolu Philipa Sidneyho, avšak právě utvoření takového společenského, literárního, mravního vzoru je pro národní kulturu té doby počin stěžejní.
IV. Imaginativní svět konstantní svobodné lásky jako součást Sidneyho odkazu: Lady Mary Wroth
Those blessed hours, the only time of bliss,
When we feared nothing but we time might miss
Long enough to enjoy whatʼs now off cast.[61]
The Countess of Montgomeryʼs Urania, jejíž autorkou je Lady Mary Wroth (1587 – 1651/3), je publikována roku 1621, a již svou titulní stranou se hlásí k identitě rodu Sidney; Mary Wroth odkazuje nejen na svého otce Roberta, tehdejšího hraběte z Leicesteru, ale též strýce Philipa Sidneyho a tetu Mary, hraběnku z Pembroke.[62] Ukázkou vztahu a podpory dvou generací může být i portrét Mary Wroth a její matky Barbary Gamage, stojící ve stínu a dohlížející na její blaho.[63] Dílo Mary Wroth je tak spjato s biologickým i literárním odkazem její rodiny. Nejen její Urania toto spojení zdůrazňuje, podobně i její básně Pamphilia to Amphilanthus (využívající příběhu hlavních postav Uranie) jsou zřejmě reakcí na Sidneyho sbírku Astrofel a Stella, jakkoliv Lady Wroth od počátku vytváří vlastní fikční svět a originální styl.[64] Nejde tedy o imitaci stylu (pro svou Uranii konečně čerpá i ze zdrojů Sidneymu neznámých), nýbrž pouze rozvíjení rodinného odkazu. O originalitě Lady Wroth svědčí i fakt, že Urania je první romancí napsanou anglickou ženou,[65] a to v době, kdy je podobný žánr hodnocen jako nevhodný pro ctnostné ženy.[66] Ačkoliv již její teta, hraběnka z Pembroke, se coby žena v oblasti literární kultury prosazuje velmi úspěšně, zůstává stále u žánrů, které jsou pro ženy přijatelné, a své aktivity realizuje primárně jako součást pěstování odkazu Philipa Sidneyho. Teprve Mary Wroth můžeme nazvat v pravém slova smyslu literární autorkou vytvářející vlastní díla.
Pro Uranii je charakteristické několikanásobné stínování pocitů ženských postav; účinek, jejž Mary Wroth zřejmě produkuje záměrně. Příkladem může být soubor sedmi sonetů Lindamiry zklamané zradou a nestálostí lásky. Její verše však recituje autorčino alter ego Pamphilia:
Požádala bych lékaře, ale je příliš pozdě,
aby zastavil krvácející ránu mého zraněného srdce.
Kořeny jsou podkopány a poslední slzy vyplakány,
jak volaly po jiném osudu.[67]
Po takových slovech ostatní postavy podezírají Pamphilii, že vypráví svůj vlastní příběh, nikoli snad bez důvodu, vždyť i sama Pamphilia je podrobována neustálým zkouškám, z nichž povětšinou vítězně vychází stálost její lásky, ale je odhalována nestálost citu jejího Amphilantha.
Stejně tak byla Mary Wroth podezřívána, že ve skutečnosti v příběhu Pamphilie a Amphilantha vypráví příběh svůj. Zatímco ona sama je Pamphilií, postava Amphilantha, syna královny neapolské, zřejmě zrcadlí jejího bratrance Williama Herberta, třetího hraběte z Pembroke. Pamphiliin otec, král z Morey je stínovým Robertem Sidneym, její strýc pak Philipem Sidneym.[68]
Lady Mary Wroth se narodila roku 1587 a stejně jako její teta nesla jméno Mary Sidney. Byla nejstarší dcerou Roberta Sidneyho, který převzal vedení rodu po smrti bratra Philipa. Své dětství a mládí strávila zejména v Penshurst, domě rodičů, ve Wiltonu u své tety Mary Sidney Herbert a také na hradě Baynard, londýnském sídle Herbertů. Již jako mladá údajně vynikala ve hře na cembalo a v tanci, ale též v psaní i čtení. Pro její budoucí literární ambice byla jistě podstatná skutečnost, že byla přítomna literárním aktivitám své tety. Ve Wiltonu a Baynard se také mohla setkat se svými bratranci Williamem a Philipem, z nichž právě první zmíněný se pro její pozdější život i literární inspiraci stává zásadním.[69]
V září 1604, tedy v sedmnácti letech, byla provdána za Sira Roberta Wrotha. Již měsíc po svatbě si však Wroth stěžuje na její chování, důvodem je ale ve skutečnosti spíše otázka platby jejího věna a jejich rozdílné osobnosti a zájmy. Zatímco Wroth byl náruživý lovec a z této záliby plynula i jeho funkce u Jakubova dvora, Mary trávila svůj čas u dvora a tančila s královnou Annou a jejími dámami v Jonsonově Masque of Blackness. Právě s Benem Jonsonem ji pojilo přátelství, on sám svůj obdiv k ní vyjadřuje ve dvou epigramech, sonetu, i v jeho dedikaci Alchymisty z r. 1610 právě jí. Zdá se ale, že rozdílnosti byly před Wrothovou smrtí v roce 1614 urovnány, jelikož měsíc před ní se narodil jejich syn Jakub. Wrothova smrt ovšem Mary Wroth zanechává v dluzích, které ještě narůstají po smrti syna Jakuba, jejímž důsledkem přechází panství na dalšího Wrothova mužského dědice. Od té doby se de facto neustále potýkala s finančními těžkostmi a musela dokonce požádat krále o ochranu před věřiteli.[70]
Předpokládá se, že mezi lety 1616 – 1620 napsala Mary Wroth většinu svých nejvýznamnějších děl. V této době se také stal její vztah s Williamem Herbertem důležitou součástí jejího života. Jakkoli se vedou diskuse o tom, kdy tento vztah začal, s ohledem na dobu vzniku jejích děl a jejich biografický charakter lze předpokládat, že to bylo mezi lety 1615 – 1620; stejně tak se má za to, že právě William Herbert byl otcem jejích dvou dětí, Williama a Catherine, pravděpodobně dvojčat, které se narodily kolem r. 1624. Vztah s Mary Wroth nicméně nebyl prvním vztahem Williama Herberta. Sám přiznal otcovství nemanželského dítěte Mary Fittonové, jedné z královniných dvorních dam. Roku 1604 se oženil s Lady Mary Talbot, dcerou bohatého hraběte ze Shrewsbury. Toto manželství se ovšem od počátku potýkalo s těžkostmi, podobně jako manželství Mary Wroth. Pár nezplodil žádného potomka, který by přežil dětství, jejich syn zemřel v pouhých třech měsících roku 1620. I nadále byl pak Herbert znám pokračujícími aférkami se ženami, obzvláště těmi, které byly důvtipné a chytré (např. Lucy Haringtonová, hraběnka z Bedfordu, či Christina Cavendishová, vévodkyně z Devonshire.).[71] Je zjevné, že požadavek důvtipu a chytrosti Mary Wroth naplňovala beze zbytku.
Diskuse o biografickém charakteru Wrothové tvorby se tak zdají být opodstatněné. Mary Wroth je vnímána jako „žena za verši“.[72] Podle Mary Ellen Lambové paralely mezi příběhem Pamphilie a Amphilantha a Mary Wroth a Williama Herberta nejsou ani povrchní, ani obskurně alegorické. Jejich rozpoznání totiž představuje explicitní operaci v textu směřovanou na čtenáře.[73]
Pláče-li Pamphilia skrze Lindamiřina slova po jiném osudu, spatřujeme zde rovněž zprostředkovaně touhu Mary Wroth po šťastném konci. Stylizace do postavy Pamphilie a znovu inscenování osudu autorčiny lásky v Pamphiliině příběhu jsou sice skryty ve stínu, ale dobře čitelné, aby mohly být součástí čtenářského účinku.
Paměti, kéž bych tě ztratila
či dokázala zapomenout,
neboť mé myšlenky jen čekají na lásku
a jsou jediným projevem jeho citu. […]
Ach ty blažené okamžiky, jediný čas dokonalého štěstí,
kdy jsme se neobávali ničeho, než že budeme čekat
příliš dlouho, abychom se těšili z toho, co už je pryč.[74]
Zároveň je tento příběh určitou apologií osudu, který Mary Wroth volí stejně jako Pamphilia: vytrvat ve své lásce, přestože jí brání okolnosti, jež z ní činí cit za hranicemi morálky a konvence, i přesto, že Amphilanthus podléhá klamu, zrazuje své sliby a místo činu nabízí jen myšlenky, jež nejsou naplněny.
Pochybovat o sobě ze strachu, že nejsem dobrá dost,
jsou to jen záblesky, ne snad plamen skutečný,
co oslepuje mé oči a sytí mou povahu.
A je-li to žárlivost, vzdávám se
a přiznávám, že v plné zbroji do boje se vydám,
neboť mé lásce právě ona velí.[75]
Skryté a přesto zřetelné autobiografické prvky Uranii dodávají nádech jisté skandálnosti, přesto však v prvé řadě potvrzují uměleckou a myšlenkovou autonomii Mary Wroth.
Podle Findlayové se jedná o kombinaci kolektivní rodinné paměti a autorské touhy v triumfálním znovuvytvoření domácnosti jako místa původu a utopického návratu. Tuto tezi dokládá zejména na příkladu pastorální komedie Mary Wroth s názvem Loveʼs Victory (Vítězství lásky), v níž pastýři a pastýřky následují duševní cestu uvnitř venkovského prostředí, které je zároveň mapováním jejich mysli a srdce. Mary Wroth tu používá klasickou konvenci prezentování venkova jako místa, kde aristokratické postavy mohou poznávat romantickou lásku. Antihrdina Lissius se učí láskou nepohrdat, Philisses důvěřovat a vyjádřit vášeň, Musella objeví způsob, jak vyjádřit lásku Philissovi uvnitř striktních hranic převládající ženské zdrženlivosti. Mary Wroth přitom plní roli direktora (podobně jako Venuše ve hře), vytváří pastorální idylu, v níž se odehrávají její vlastní fantazie a romantické naplnění, které uvnitř její rodinné komunity nebylo možné. Findlayová má za to, že se nejspíše jedná o odkaz na lásku Sidneyho a Penelope Devereux, která byla zmařena domluveným sňatkem mezi Penelope a Lordem Richem, či na její vlastní vztah s bratrancem Williamem Herbertem, který byl zmařen jejím domluveným sňatkem s Wrothem (svého manžela ostatně paroduje i v postavě obhroublého šaška Rustica). Šťastný konec příznačný pro komedii tu dramatizuje únik od těchto nevhodných spojení, obchodních manželství.[76]
Mary Wroth tak přemisťuje bolestné vzpomínky na nenaplněnou lásku do prostředí, kde touha může růst a vzkvétat. Vítězství lásky může být zároveň čteno jako forma, jež jí i její rodině nabízí prostředky k získání autonomie, místo, kde touhy mohou být bezpečně realizovány a které (podobně jako sídlo Penshurts, kam Mary Wroth přesidluje po manželově smrti a tvoří své dílo) rezonuje rodinnou historií.[77]
Otázku autonomie a svobody volby v díle Mary Wroth zkoumá i Jacqueline T. Millerová prostřednictvím bezejmenné postavy „dámy podivných vášní“ („Lady of the Oddest Passion“), jež se letmo objevuje ve třetí knize Uranie. Tato dáma má dva nápadníky, mezi něž rovnoměrně dělí svou lásku a pozornost. Po určitý čas jsou s touto situací všichni spokojeni, nakonec je ale dáma nucena, aby si mezi svými nápadníky vybrala jediného. Jelikož není s to učinit rozhodnutí, všichni osloví Olloranda,[78] aby volbu provedl za ni. Na konci scény však rozhodnou sami milenci, totiž opustí svou milou, což je podle Olloranda příznačný konec pro takovou dámu.[79]
Mary Wroth tak podle Millerové oslabuje patriarchální dvojitý standard skrze svou romanci tím, že oceňuje ženskou svobodu volby v lásce, čímž nabízí alternativu k domluveným manželstvím tolika nešťastných ženských postav a poskytuje ženám jistou míru osobní a kulturní samostatnosti, která ovšem v případě „dámy podivných vášní“ selhává, protože volbu nedokáže učinit.[80]
Ve svém vyprávění Mary Wroth konstituuje ideu stálé lásky, reprezentovanou zejména postavou Pamphilie. Zároveň je tato idea stále diskutována a zkoušena, bez jasného výsledku, bez zřejmého šťastného konce. Jak ukazuje struktura Uranie, cesta ke stálé lásce je plná zkoušek. Získat trůn lásky může jen ten, kdo zruší kouzlo věže touhy a lásky a vstoupí do věže stálosti. V první věži trpí falešní milenci muky své touhy, ve druhé zase nepravými vášněmi jako žárlivost, beznaděj či strach. Do třetí věže mohou vstoupit jen ti nejlepší rytíři a věrné dámy, které zruší kouzlo a osvobodí milence uvězněné v prvních dvou věžích. Příznačné je, že zatímco muži jsou rozptýleni popíjením magické vody, do věže stálosti vstupují jen ženy.[81] Na stálou lásku ovšem čekají ještě další kouzla v podobě „zakletého divadla“ a „pekla klamu“.[82]
Postava Pamphilie miluje vytrvalou láskou, Amphilanthus je však nestálý, její volbou je ale vytrvat v lásce, ať bude opětována či nikoli. Dílo Mary Wroth tak ukazuje utváření její identity jako stálé milenky, osamělé, takřka nepochopené, žijící stejně tak ve své imaginaci jako ve světě, který ji obklopuje, a vkládající hodnotu v poezii a příběhy jako způsob sebevyjádření a útěchy.[83] Uranie není zjednodušenou pohádkou o stálé lásce překonávající veškeré nástrahy, ale zkoumáním původu, charakteru stálé lásky, nastolováním otázek, které plynou zjevně z vlastních prožitků autorky. Pramení stálá láska v hluboké niternosti, lze jí věřit, či je jen klamem, pastí, do níž nás uvězní vlastní já? Imaginativní svět, fikční svět díla Mary Wroth umožňuje tyto otázky inscenovat do podoby Pamphiliina příběhu a zejména alespoň fiktivně nastolit možnost svobodné volby stálé lásky nezatížené konvencemi, nepravými vášněmi a zradou.
Záměrná aluzivnost díla Mary Wroth, její explicitní spojování s identitou rodu Sidneyových zároveň svědčí o schopnosti, jíž plně rozvinula již Mary Sidney, totiž o umění sebeprezentace, které je pro ženskou autorku zamýšlející se prosadit v alžbětinské literární kultuře nezbytné. Proti hraběnce z Pembroke však zachování rodinného odkazu není primárním cílem jejích aktivit, rodinný odkaz je tu spíše prostředkem, jak prokázat kvalitu vlastního díla a získat podporu pro vlastní autorskou tvorbu, jejíž společenskou i literární zárukou je právě jméno Sidney.
———–
Philipa Sidneyho lze na základě jeho literárních aktivit považovat za významnou osobnost utváření alžbětinské národní literární kultury. Jeho život, dílo, smýšlení je ovšem záměrně vyprávěno, koncipováno tak, aby výsledkem byl ideální obraz intelektuála, básníka, šlechtice. Jméno „Sidney“ se stává doslova „značkou“, „zárukou kvality“, jež je cíleně utvářena a posilována díky aktivitám Sidneyho sestry Mary, a využívána jeho neteří Mary Wroth. Lady Mary Sidney Herbert své literární úsilí zasvětila snaze dovyprávět Sidneyho slova, dokončit jeho práci, truchlení přetransformovala do podoby labutí písně slov. Bez ohledu na upřímné city a obdiv, jež k bratrovi chová, zároveň dokazuje svou schopnost sebeprezentace a prosazení se v oblasti literární kultury. Mary Wroth posiluje svou autorskou literární činností tento rodinný odkaz, jméno „Sidney“ je pro ni ochrannou hranicí, v jejímž prostoru může vytvářet svobodný imaginativní svět.
Upřímné zaujetí, osobní vazby a emoce, vědomí rodinného odkazu, truchlení, pocit ztráty jsou transformovány do konceptu rodinného odkazu, v němž jsou všichni, za něž truchlíme, stále přítomni:
Great loss to all that ever him did see,
Great loss to all, but greatest loss to me.[84]
L i t e r a t u r a
A Discourse of Life and Death by Philippe de Mornay. In: HANNAY, M. P. – KINNAMON, N. J. – BRENNAN, M. G. (eds.): Selected Works of Mary Sidney Herbert Countess of Pembroke. Tempe: Arizona Center for Medieval and Renaissance Studies 2005, s. 112 – 129.
A Discourse of the Tediousness of Life and Profit of Death. In: HANNAY, M. P. – KINNAMON, N. J. – BRENNAN, M. G. (eds.): Selected Works of Mary Sidney Herbert Countess of Pembroke. Tempe: Arizona Center for Medieval and Renaissance Studies 2005, s. 130 – 135.
ALEXANDER, G.: Writing after Sidney. Oxford: Oxford University Press 2010.
ALEXANDER, G.: Introduction. In: Sidney’s The Defence of Poesy’ and Selected Renaissance Literary Criticism. Ed. Gavin Alexander. London: Penguin Books 2004, s. xvii – lxxxv.
BACON, F.: Eseje čili Rady občanské a mravní. Přel. Alois Bejblík. Praha: Odeon 1985.
Countess of Pembroke’s Letter to Queen Elizabeth. In: HANNAY, M. P. – KINNAMON, N. J. – BRENNAN, M. G. (eds.): Selected Works of Mary Sidney Herbert Countess of Pembroke. Tempe: Arizona Center for Medieval and Renaissance Studies 2005, s. 151 – 152.
DAYBELL, J.: Obedience, and Authority in Sixteenth-Century Women Letters. In: The Sixteenth Century Journal, roč. 41, 2010, č. 1, s. 49 – 67.
DUNCAN-JONES, K. (ed.).: Sir Philip Sidney The Major Works. Oxford: Oxford University Press 2008.
DUNCAN-JONES, K.: Sir Philip Sidney. Courtier Poet. New Haven and London: Yale University Press 1991.
FINDLAY, A.: Dramatizing home and memory: Lady Mary Sidney and Lady Mary Wroth. In: Home Cultures, roč. 6, 2009, č. 2, s. 135 – 148.
GREENBLATT, S.: Will in the World. How Shakespeare Became Shakespeare. New York – London: W. W. Norton and Company 2005.
HANNAN, L.: Women, Letter-Writing and the Life of the Mind in England, c.1650-1750. In: Literature & History, roč. 22, 2013, č. 2, s. 1 – 19.
Introduction. In: HANNAY, M. P. – KINNAMON, N. J. – BRENNAN, M. G. (eds.): Selected Works of Mary Sidney Herbert Countess of Pembroke. Tempe: Arizona Center for Medieval and Renaissance Studies 2005, s. 1 – 37.
Introduction. In: LAMB, M. E. (ed.).: Mary Wroth. The Countess of Montgomeryʼs Urania. Tempe: Arizona Center for Medieval and Renaissance Studies 2011, s. 1 – 38.
JONSON, B.: Epicoena aneb Mlčenlivá žena. Přel. Břetislav Hodek. In: BEJBLÍK, A. – HORNÁT, J. – LUKEŠ, M.: Alžbětinské divadlo. Shakespearovi současníci. Odeon 1980, s. 227 – 312.
MILLER, J. T.: Ladies of the Oddest Passion: Early Modern Women and the Arts of Discretion. University of Chicago 2006, s. 453 – 473.
MONTAIGNE, M. de.: Eseje. Přel. Václav Černý. Praha: Odeon 1966.
OSBORN, J. M.: Young Philip Sidney 1572-1577. New Haven and London: Yale University Press 1972.
The Countess of Montgomeryʼs Urania. In: LAMB, M. E. (ed.): Mary Wroth. The Countess of Montgomeryʼs Urania. Tempe: Arizona Center for Medieval and Renaissance Studies 2011, s. 39 – 253.
The Doleful Lay of Clorinda. In: HANNAY, M. P. – KINNAMON, N. J. – BRENNAN, M. G. (eds.): Selected Works of Mary Sidney Herbert Countess of Pembroke. Tempe: Arizona Center for Medieval and Renaissance Studies 2005, s. 136 – 143.
To the Angel Spirit of the Most Excellent Sir Philip Sidney. In: HANNAY, M. P. – KINNAMON, N. J. – BRENNAN, M. G. (eds.): Selected Works of Mary Sidney Herbert Countess of Pembroke. Tempe: Arizona Center for Medieval and Renaissance Studies 2005, s. 164 – 174.
P o z n á m k y
[1] To the Angel Spirit of the Most Excellent Sir Philip Sidney. In: HANNAY, M. P. – KINNAMON, N. J. – BRENNAN, M. G. (eds.): Selected Works of Mary Sidney Herbert Countess of Pembroke. Tempe: Arizona Center for Medieval and Renaissance Studies 2005, s. 169.
[2] DUNCAN-JONES, K. (ed.): Sir Philip Sidney The Major Works. Oxford: Oxford University Press 2008, s. xxiii.
[3] Fulke Greville kupř. vypráví příběh, v němž Sidney zraněn odjíždí z bitevní šarvátky u Zutphenu. Požádá o pití a žízeň se už chystá uhasit, když spatří ubohého vojáka, jehož oči se žádostivě upínají k jeho lahvi. Sidney, aniž se napije, mu svou lahev poskytne se slovy, že jeho potřeba napít se je ještě větší než jeho. (DUNCAN-JONES, K.: Sir Philip Sidney. Courtier Poet. New Haven and London: Yale University Press 1991, s. 304.) I zde lze spatřovat rámec snahy ukázat Sidneyho jako příkladného hrdinu.
[4] Ke vztahu Francise Walsinghama a Philipa Sidneyho srov. např. OSBORN, J. M.: Young Philip Sidney 1572-1577. New Haven and London: Yale University Press 1972, s. 226 – 227.
[5] ALEXANDER, G.: Writing after Sidney. Oxford: Oxford University Press 2010, s. 1.
[6] Introduction. In: HANNAY, M. P. – KINNAMON, N. J. – BRENNAN, M. G. (eds.): Selected Works of Mary Sidney Herbert Countess of Pembroke. Tempe: Arizona Center for Medieval and Renaissance Studies 2005, s. 11.
[7] ALEXANDER, G.: Writing after Sidney, c. d., s. 55.
[8] Termín básník (poet) je zde užíván v původním a širším významu poesie (poesy) odkazující na řecký termín poiein, tj. je chápán jako tvůrce (maker) fikce.
[9] Srov. ALEXANDER, G.: Introduction. In: Sidney’s The Defence of Poesy’ and Selected Renaissance Literary Criticism. Ed. Gavin Alexander. London: Penguin Books 2004, s. liii, liv.
[10] Srov. tamtéž, s. xxiii.
[11] Jakkoliv je u Sidneyho obtížné určit, zda se nejedná o upřímnost stylizovanou.
[12] Srov DUNCAN-JONES, K. (ed.): Sir Philip Sidney The Major Works, c. d., s. viii – ix.
[13] The Countess of Montgomeryʼs Urania. In: LAMB, M. E. (ed.): Mary Wroth. The Countess of Montgomeryʼs Urania. Tempe: Arizona Center for Medieval and Renaissance Studies 2011, s. 139.
[14] Introduction. In: LAMB, M. E. (ed.): Mary Wroth. The Countess of Montgomeryʼs Urania. Tempe: Arizona Center for Medieval and Renaissance Studies 2011, s. 28.
[15] JONSON, B.: Epicoena aneb Mlčenlivá žena. Přel. Břetislav Hodek. In: BEJBLÍK, A. – HORNÁT, J. – LUKEŠ, M.: Alžbětinské divadlo. Shakespearovi současníci. Odeon 1980, s. 246.
[16] Tamtéž.
[17] Tamtéž.
[18] HANNAN, L.: Women, Letter-Writing and the Life of the Mind in England, c.1650-1750. In: Literature & History, roč. 22, 2013, č. 2, s. 1.
[19] Tamtéž, s. 2 – 3.
[20] DAYBELL, J.: Obedience, and Authority in Sixteenth-Century Women Letters. In: The Sixteenth Century Journal, roč. 41, 2010, č. 1, s. 49, 51 – 52.
[21] Tamtéž, s. 58 – 59.
[22] FINDLAY, A.: Dramatizing home and memory: Lady Mary Sidney and Lady Mary Wroth. In: Home Cultures, roč. 6, 2009, č. 2, s. 136.
[23] Tamtéž, s. 137.
[24] Tamtéž, s. 138.
[25] The Countess of Montgomeryʼs Urania. In: LAMB, M. E. (ed.): Mary Wroth. The Countess of Montgomeryʼs Urania, c. d., s. 139. Přel. M.K. „Rain on me rather than be dry. I gain nothing so much as by such harmless tears, which take away the pains of loving fears, and finally wins an everlasting reign.“
[26] To the Angel Spirit of the Most Excellent Sir Philip Sidney. In: HANNAY, M. P. – KINNAMON, N. J. – BRENNAN, M. G. (eds.): Selected Works of Mary Sidney Herbert Countess of Pembroke, c.d., s. 168.
[27] ALEXANDER, G.: Writing after Sidney, c. d., s. 76.
[28] Tamtéž, s. 78, zmíněný portrét s. 77.
[29] Introduction. In: HANNAY, M. P. – KINNAMON, N. J. – BRENNAN, M. G. (eds.): c. d., s. 10.
[30] Za součást její literární skupiny se hrdě prohlašuje Edmund Spenser, William Shakespeare pak nejspíše čerpá z jejího překladu Antonia pro svou hru Antonius a Kleopatra a z jejího překladu A Discourse of Life and Death Philipa de Mornay pro své drama Veta za vetu. (Introduction 2005, s. 1.)
[31] Introduction. In: HANNAY, M. P. – KINNAMON, N. J. – BRENNAN, M. G. (eds.): c. d., s. 1.
[32] Tamtéž, s. 11.
[33] FINDLAY, A.: Dramatizing home and memory: Lady Mary Sidney and Lady Mary Wroth. In: Home Cultures, c. d., s. 139.
[34] Srov. ALEXANDER, G.: Writing after Sidney, c. d., s. 77 – 81.
[35] Tamtéž, s. 81.
[36] Introduction. In: HANNAY, M. P. – KINNAMON, N. J. – BRENNAN, M. G. (eds.): c. d., s. 12.
[37] ALEXANDER, G.: Writing after Sidney, c. d., s. 81.
[38] Introduction 2005, s. 1 – 4.
[39] Tamtéž, s. 6.
[40] Srov. Countess of Pembroke’s Letter to Queen Elizabeth 2005, s. 151 – 152.
[41] Introduction. In: HANNAY, M. P. – KINNAMON, N. J. – BRENNAN, M. G. (eds.): c. d., s. 19 – 20.
[42] Tamtéž, s. 5.
[43] Tamtéž, s. 7 – 9.
[44] Tamtéž, s. 17.
[45] Tamtéž, s. 14-16.
[46] ALEXANDER, G.: Writing after Sidney, c. d., s. 82. Takovým příkladem je ostatně i Kleopatra Samuela Daniela, jenž byl součástí literárního kruhu podporovaného hraběnkou z Pembroke. (Tamtéž.)
[47] Introduction. In: HANNAY, M. P. – KINNAMON, N. J. – BRENNAN, M. G. (eds.): c. d., s. 5 – 6.
[48] Tamtéž, s. 9.
[49] A Discourse of Life and Death by Philippe de Mornay. In: HANNAY, M. P. – KINNAMON, N. J. – BRENNAN, M. G. (eds.): Selected Works of Mary Sidney Herbert Countess of Pembroke. Tempe: Arizona Center for Medieval and Renaissance Studies 2005, s. 117.
[50] BACON, F.: Eseje čili Rady občanské a mravní. Přel. Alois Bejblík. Praha: Odeon 1985, s. 11.
[51] Tamtéž, s. 9.
[52] Tamtéž.
[53] A Discourse of Life and Death by Philippe de Mornay. In: HANNAY, M. P. – KINNAMON, N. J. – BRENNAN, M. G. (eds.): c. d., s. 129.
[54] MONTAIGNE, M. de.: Eseje. Přel. Václav Černý. Praha: Odeon 1966, s. 116.
[55] GREENBLATT, S.: Will in the World. How Shakespeare Became Shakespeare. New York – London: W. W. Norton and Company 2005, s. 227.
[56] Srov Introduction. In: HANNAY, M. P. – KINNAMON, N. J. – BRENNAN, M. G. (eds.): Selected Works of Mary Sidney Herbert Countess of Pembroke, c. d., s. 129.
[57] A Discourse of Life and Death by Philippe de Mornay. In: HANNAY, M. P. – KINNAMON, N. J. – BRENNAN, M. G. (eds.): c. d., s. 131 – 135.
[58] Srov. ALEXANDER, G.: Writing after Sidney, c. d., s. 81.
[59] Tamtéž, s. 127.
[60] To the Angel Spirit of the Most Excellent Sir Philip Sidney. In: HANNAY, M. P. – KINNAMON, N. J. – BRENNAN, M. G. (eds.): Selected Works of Mary Sidney Herbert Countess of Pembroke, c. d, s. 167 – 171.
[61] The Countess of Montgomeryʼs Urania. In: LAMB, M. E. (ed.): Mary Wroth. The Countess of Montgomeryʼs Urania, c. d., s. 164.
[62] Srov. titul Mary Wroth. The Countess of Montgomeryʼs Urania. In: LAMB, M. E. (ed.): Mary Wroth. The Countess of Montgomeryʼs Urania, c. d.
[63] Viz ALEXANDER, G.: Writing after Sidney, c. d., s. 289.
[64] Tamtéž, s. 287.
[65] Introduction. In: LAMB, M. E. (ed.): Mary Wroth. The Countess of Montgomeryʼs Urania, c. d., s. 2.
[66] Tamtéž, s. 7.
[67] The Countess of Montgomeryʼs Urania. In: LAMB, M. E. (ed.): Mary Wroth. The Countess of Montgomeryʼs Urania, c. d., s. 164, sonet 3. Přel. M. K. „A surgeon I would ask, but ‚tis too late, / To stay the bleeding wound of my hurt heart: / The root is touched, and the last drops depart / As weeping for succeeding other’s fate.“
[68] Srov. ALEXANDER, G.: Writing after Sidney, c. d., s. 285.
[69] Introduction. In: LAMB, M. E. (ed.): Mary Wroth. The Countess of Montgomeryʼs Urania, c. d., s. 10.
[70] Tamtéž.
[71] Tamtéž, s. 10-11.
[72] Srov. ALEXANDER, G.: Writing after Sidney, c. d., s. 284 – 285.
[73] Introduction. In: LAMB, M. E. (ed.): Mary Wroth. The Countess of Montgomeryʼs Urania, c. d., s. 11.
[74] The Countess of Montgomeryʼs Urania 2011, s. 164, sonet 4. Přel. M.K. „O Memory, could I but lose thee now, / At least learn to forget as I did move / My best, and only thoughts to wait on Love, / And be as registers of my made vow. […] Those blessed hours, the only time of bliss, / When we feared nothing but we time might miss / Long enough to enjoy whatʼs now off .“
[75] The Countess of Montgomeryʼs Urania. In: LAMB, M. E. (ed.): Mary Wroth. The Countess of Montgomeryʼs Urania, c. d, s. 165 – 6, sonet 7. Přel. M. K. „But doubt myself lest I less worthy am, / Or that it was but flashes, no true flame, / Dazzled my eyes, and so my humor fed. // If this be jealousy, then do I yield, / And do confess I thus go armed to field, / For by such jealousy my love is led.“
[76] FINDLAY, A.: Dramatizing home and memory: Lady Mary Sidney and Lady Mary Wroth. In: Home Cultures, c. d., s. 142.
[77] Tamtéž, s. 143.
[78] Jedna z důležitých postav Uranie, princ a později král český. (Srov. The Countess of Montgomeryʼs Urania. In: LAMB, M. E. (ed.): Mary Wroth. The Countess of Montgomeryʼs Urania, c. d., s. 271.)
[79] MILLER, J. T.: Ladies of the Oddest Passion: Early Modern Women and the Arts of Discretion. University of Chicago 2006, s. 453.
[80] Tamtéž, s. 454.
[81] Srov. The Countess of Montgomeryʼs Urania. In: LAMB, M. E. (ed.): Mary Wroth. The Countess of Montgomeryʼs Urania, c. d. a Introduction. In: LAMB, M. E. (ed.): Mary Wroth. The Countess of Montgomeryʼs Urania. c. d., s. 26 – 27.
[82] Srov. The Countess of Montgomeryʼs Urania. In: LAMB, M. E. (ed.): Mary Wroth. The Countess of Montgomeryʼs Urania, c. d.
[83] ALEXANDER, G.: Writing after Sidney, c. d., s. 300.
[84] The Doleful Lay of Clorinda. In: HANNAY, M. P. – KINNAMON, N. J. – BRENNAN, M. G. (eds.): Selected Works of Mary Sidney Herbert Countess of Pembroke. Tempe: Arizona Center for Medieval and Renaissance Studies 2005, s. 141.
Studie byla podpořena v rámci projektu SGS-2016-008 „Komunikace a vědění: intelektuální kruh Philipa Sidneyho“.
PhDr. Martina Kastnerová, Ph.D.
Katedra filozofie FF ZČU
Sedláčkova 19
306 14 Plzeň
kastnerm@kfi.zcu.cz