Veselá R.: Velkorysé gesto kresbou. In: Ostium, roč. 13, 2017, č. 4.
Výstava Spiritualita, sekularita, bilaterálnost. Kurátor: Lenka Sýkorová. Galéria Jána Koniarka v Trnave (19. 9. – 22. 10. 2017).
Výstava Lenky Sýkorové Spiritualita, sekularizace, bilaterálnost v trnavské synagoze je jednou z dílčích částí jejího dlouhodobého kurátorského projektu s tématikou postkonceptuálních přesahů v československé mladé kresbě. Sýkorová v něm kresbu zohledňuje jako linii, skicu i jako samostatné dílo. Svůj projekt představila v Galerii Emila Filly v Ústí nad Labem na velké skupinové výstavě mladých autorů Nula dies sine linea a pokračovala v něm v intimních prezentacích ve své galerii Altán Klamovka v Praze, v Oblastní Galerii v Jihlavě či v Domě umění města Brna.
Emma Dexter v knize New perspective in Drawing[1], kterou se Lenka Sýkorová na začátku projektu inspirovala, popisuje současné pojetí kresby i jako „stopy ve sněhu, stopy dechu na skle, stopy za letadlem napříč oblohou či linii sledovanou v písku“. Postkonceptuální forma je o propojení racionálního názoru a emoce, osobního prožitku. Nevybírá si mezi vysokým a nízkým uměním, ale hledá autenticitu vyjádření. Takovouto kresbu můžeme sledovat ve všech médiích. To, čím se však od jiných médií odlišuje, je, že autor vědomě kresbu vytváří, tedy kreslí, byť třeba fotografuje čmouhy od letadla na obloze.
Všichni tři autoři prezentovaní v Trnavě byli zastoupeni již na první výstavě v Galerii Emila Filly. Dana Sahánková pracuje s velkými formáty a klasickými kresebnými výzvami, jako je například zobrazení srsti. Zachycuje každodenní realitu prostřednictvím svébytné ikonografie. Adéla Součková a Jan Pfeiffer mají společné performativní, multimediální a postkonceptuální chápání kresby. Součková s kresbou často vystupuje mimo formát a používá ji jako prostředek rychlého, přímého a autentického sdělení. Prostřednictvím zvolených materiálů, techniky a média akcentuje naší osobní zkušenost se světem, přírodou a předměty v kontrastu s jejich zjednodušováním do slov, písmen, informace.
Pro Jana Pfeiffera je kresba „kostrou, koncepcí každého vztahu linie… Pokud se tedy něčeho z toho chci dotknout, zabývám se tím – přijít tomu na kloub, jsem automaticky veden ke kresbě, ať již její podobu ukazuji v pohybu – pomocí animace, začleňuji ji do objektů – prostoru, či ponechávám skrytou ve skicovních blocích.“[2]
Zdá se, že kresba neztratila ani v dnešní době nic ze své spontánnosti a rychlosti zachycování. Myšlení rukou na papíře je stále individuální, emotivní výpovědí. A zdá se, že právě tato autentická a současně přemýšlivá povaha kresby postkonceptu velmi vyhovuje. O její aktuálnosti a jejím místě v současném umění dnes už nikdo nepochybuje, ale v roce 2012, kdy se jí Lenka Sýkorová začala zabývat, končila převážně ve skicovních blocích. Sýkorová má tedy na propagaci kresby v československém prostředí lví podíl.
Po sérii samostatných i skupinových výstav v různých prostorech je synagoga, tedy prostor zatížený významem, další logicky následující prezentací. V sakrálním prostoru díla nevystavujete, intervenujete je do přeplněného prostoru, abyste jej proměnili jako celek. Umělecká díla musí nejprve svést boj s prostorem samotným, než obstojí před zraky diváků. Pro umělce i kurátory je to velká výzva i velká inspirace. Jestli obstojí, je to pro diváka o to silnější zážitek.
Intervence do sakrálních prostor jsou většinou tvořeny velkými objekty či monumentálními site specific instalacemi. Sebevědomí, s jakým vstupují do synagogy autoři kresbou, je až zarážející. Intimní kresebná technika se v sakrálním prostoru stává velkorysým gestem plným napětí.
L i t e r a t ú r a
[1] DEXTER, E. (ed.): To Draw in to be human. in: Vitavin D: New Perspectives in Drawing. London: Phaidon, 2005.
[2] Citace Jana Pfeifera z knihy SÝKOROVÁ, L. (ed.): Postkonceptuální přesahy v české kresbě, Ústí nad Labem, FUD UJEP, 2014, s. 16
MgA. Romana Veselá
Fakulta multimediálních komunikací
Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně
Štefánikova 2431
760 01 Zlín
r1vesela@utb.cz