MÜLLER, M., MOČKOR, O.: Filozofická reflexe omezené racionality. In: Ostium, roč. 13, 2017, č. 1.
Philosophical Reflection of Bounded Rationality
Research of rationality represents area of interaction between philosophy and economics. Development of neuroscience and advances in scientific research lead to another common characteristic – gradual loss of competence to comment on results of scientific research. This article describes development of the concept of economic rationality and makes an effort to deal with the following question: Can philosophy play useful role in contemporary discussions about the nature of decision-making and rationality? The authors conclude that philosophy itself does not have any extraordinary method which is able to ensure an exclusive position within the contemporary research. The role of philosophy consists in analyzing arguments, explanations of terms, in the search for ethical consequences, or in the preparation of social sciences to naturalization through critical evaluation of obsolete approaches that are inconsistent with the findings of natural science.
Keywords: Bounded rationality, Expected utility, Philosophy of economics
Úvod[1]
Ekonomie, královna společenských věd,[2] svým charakterem nejvíce upomínající vědu, se stále potýká s řadou překážek, které jí činí problém nárokovat si pevné místo mezi vědeckými disciplínami. Biologové vidí tyto nesnáze v práci ekonomických teoretiků, kteří prostřednictvím matematických metod vytvářejí modely založené na jednoduchých a všeobecných pravidlech, jež by měly být schopny zahrnout všechny druhy ekonomických systémů. Jak ukazuje Wilson, ekonomové zapomínají, že tyto vykonstruované mechanismy založené na generalizaci lidského chování jsou zárukou jen malého úspěchu.[3]
Situace filozofie není nijak útěšná. Myšlenkovému úsilí tradičně spojovanému s moudrostí se zcela roztříštil předmět zájmu. Lze-li o ekonomii říci, že expanduje za hranice své působnosti a ovlivňuje řadu jiných oblastí, jako politologie, sociologie či právo,[4] filozofie spíše napříč rozmanitými obory hledá své působiště a pátrá po otázkách, jimiž by se mohla zabývat.
Nejen tento interdisciplinární přesah stál za rozmachem filozofie ekonomie, disciplíny zkoumající teoretická, metodologická a etická východiska ekonomie. Někteří autoři se domnívají,[5] že nedávné oddělení ekonomie od filozofie je do značné míry umělé, a to nejen proto, že vznikají obory, které tento rozkol překonávají, ale také z toho důvodu, že významní ekonomové historie byli současně filozofy. Filozofie s ekonomií se tak v současnosti spíše přibližují, neboť ekonomové si dnes pokládají i ty otázky, které dříve nebyly předmětem jejich zájmu, a současní filozofové se jednotlivými problémy začínají zabývat způsobem, který, na rozdíl od tradiční filozofie, stále více začíná připomínat vědu.[6] Obě disciplíny žijí ve svém vlastním světě, ale spolupráce na interdisciplinární úrovni společně s ambicemi ekonomů a filozofů stát se skutečnými vědci tuto překážku postupně překonávají.
Cílem tohoto článku je nastínit zmíněný průnik filozofie a ekonomie na základě problematiky racionality. Odpovědi na otázky, které vyvstávají při pokusu o vymezení racionality, mají zásadní vliv na celé pojetí metodologie ekonomického výzkumu. Racionalita má pro řadu ekonomických teorií zásadní význam. První část se zabývá názory na racionalitu v období vzniku klasické politické ekonomie. Právě tato etapa zrodu ekonomie je od filozofie jen těžko oddělitelná a filozofie zde může hrát úlohu historické vědy snažící se analyzovat jednotlivé myšlenkové vlivy a jejich důsledky. Druhá část se pokouší nastínit základní metodologické problémy, jejichž řešení má vliv na přístup k ekonomické realitě. Tato témata souvisí s filozofií vědy a otázkami, které se dotýkají mnoha disciplín. Třetí část se zabývá zrodem konkurenčních přístupů k racionalitě. Všechny tyto přístupy mají s filozofií společný kritický přístup k realitě a snahu o skutečné poznání. V závěrečné diskuzi se článek s přihlédnutím k předcházejícím tématům kriticky vypořádává s otázkou, zdali a za jakých podmínek může filozofie plnit užitečnou úlohu v současných diskuzích o povaze lidské racionality. Reakce samotných ekonomů nabízejí prostor o této myšlence alespoň uvažovat. Milton Friedman, jehož esej z roku 1953 Metodologie pozitivní ekonomie vzbudila velmi rozsáhlou diskuzi, se k celé záležitosti vyjádřil následujícím způsobem: „Rozhodl jsem se, že mám na výběr: Mohl jsem trávit svůj čas diskutováním o tom, jak by ekonomie měla být dělána – což je úctyhodná záležitost, nebo jsem mohl trávit čas děláním ekonomie – což je, dle mého názoru, pokud ne cennější, tak alespoň atraktivnější činnost.“[7] Právě filozofové se často zabývají problémy, které v mnoha ohledech přesahují rámec jejich tradiční sféry zájmu. Otázkou však zůstává, zdali jsou k tomuto nelehkému úkolu opravdu kompetentní. Článek se vyslovuje pro názor, že filozofie nemá žádné výhradní postavení v diskuzi o podobě metodologie vědeckého výzkumu. Vždy bude spíše záležet na konkrétních schopnostech daného badatele, na jeho možnostech a omezeních.
1. Klasická politická ekonomie a racionalita
Významným úkolem historiků filozofie a ekonomického myšlení je poskytovat nezkreslený obraz podstatných momentů v dějinách ekonomického vývoje. Neúplné interpretace směřují k nesprávnému pochopení klíčových principů a mnohdy se stávají základem pro vytváření nových přístupů v rámci jednotlivých disciplín. Někdy mohou být tato zjednodušená chápání užitečná, jindy jsou naopak překážkou pro pokrok ve vědeckém bádání. Nezbytným předpokladem úspěchu každého intelektuálního úsilí je kritický přístup. Tento postoj se netýká jen filozofie, ale každé vědecké disciplíny, ekonomie nevyjímaje.
V samotných kořenech klasické politické ekonomie můžeme naleznout inspiraci pro různé, v mnoha ohledech protikladné koncepty ekonomického myšlení. Tento protiklad může pramenit z různého čtení Smithova díla. Adam Smith je autorem dvou významných děl, a to Teorie mravních citů (1759) a Pojednání o podstatě a původu bohatství národů (1776). Budeme-li se zabývat těmito spisy odděleně, vynikne zcela jiná povaha lidské přirozenosti a racionality. Některé interpretace Smithova díla však naznačují, že neexistuje žádný významný protiklad mezi těmito dvěma díly.[8]
Zatímco v Bohatství národů má ústřední úlohu vlastní zájem, který je hlavním principem, v Teorii mravních citů je naopak tímto principem sympatie. V kontextu obou těchto spisů je lidské chování určováno zápasem mezi „vášněmi“ a „nezúčastněným pozorovatelem“, jak Smith tyto dvě protichůdné složky nazývá. Ačkoliv je člověk pod nadvládou vášní, právě „nezúčastěný pozorovatel“ je schopen změnit konečné chování, neboť se snaží nahlížet na situaci z pozice nestranného diváka.[9] Současné čtení Smithova díla ukazuje, že myšlenky obsažené v Teorii mravních citů jsou podobné názorům zastávaným v rámci duálně-procesních teorií užívaných v psychologii, neurovědě a behaviorální ekonomii.[10]
S ohlédnutím k těmto skutečnostem lze konstatovat, že počátky klasické politické ekonomie, které jsou tradičně nacházeny právě v díle Adama Smithe, souvisí mnohem více s realistickým náhledem na člověka a racionalitu, než s koncepty racionální volby sloužícími jako základ pro vytvoření ekonomických modelů schopných predikce. Jak ukazuje Zouboulakis, spojování klasické politické ekonomie s náhledem na racionalitu oproštěnou od reality je chybné, neboť klasikové jako Adam Smith či John Stuart Mill si všímají, že lidské jednání je závislé na mnoha skutečnostech a nelze jej oddělit od společenského, kulturního či morálního kontextu. Koncepty spojené s maximalizací lze spojovat spíše s dílem Williama Jevonse a Léona Walrase, kteří začínají marginalistickou éru ekonomického myšlení.[11]
V této souvislosti je třeba zmínit, že Smithovo dílo bylo důsledkem celé řady vlivů intelektuálního zázemí doby. Jak ukazuje Schumpeter, Smithovy spisy neobsahují nějaké nové myšlenky týkající se ekonomie, které by nebyly známy jeho současníkům. Smithova genialita je spíše založena na mistrovské syntéze známých poznatků či na jeho pochopení lidské přirozenosti.[12] V jeho díle se odráží vliv celé řady významných osobností, jako jsou např. Hugo Grotius, William Petty, Samuel von Pufendorf, John Locke, Richard Cantillon, Francis Hutcheson či David Hume, s jejichž myšlenkami byl seznámen.[13]
Na lidskou přirozenost a s ní spojenou racionalitu tedy nelze u Smithe nahlížet jen prostřednictvím slavného Pojednání o podstatě a původu bohatství národů. Smithův pohled na člověka nelze chápat jen z kontextu jedné z nejcitovanějších pasáží, kde důvod, proč se můžeme naobědvat, nepramení „z dobré vůle řezníka, sládka nebo pekaře“, ale z toho, „že dbají svých vlastních zájmů“.[14] Do úvahy je třeba vnést celé Smithovo dílo, významný vliv Hutchesona a Huma, který je vyjádřen především v Teorii mravních citů, neboť „ať již je dovoleno pokládat člověka za jakkoli sobeckého, přesto v jeho přirozenosti evidentně existují určité principy, které způsobují, že je zainteresován na osudu jiných lidí a že jejich štěstí je pro něj nezbytné, i když z něj nemá nic jiného kromě radosti, že je jeho svědkem“.[15] Přesně „takové jsou lítost a soucit, emoce, které pociťujeme nad neštěstím druhých, když ho vidíme nebo když na něj musíme velice intenzivně myslet“.[16]
2. Nerealističnost předpokladů
Roku 1953 vyšla vlivná esej Miltona Friedmana Metodologie pozitivní ekonomie. Ačkoliv se Friedmanův text dočkal celé řady interpretací, převážila především ta, která zaujímá antirealistický postoj. Než se zamyslíme nad kritikou teorií, které předpokládají racionalitu, bude vhodné zamyslet se hlouběji nad problematikou nerealističnosti předpokladů. K tomuto účelů poslouží Friedmanův text a kritická analýza, již nabízí Uskali Mäki.
Hlavním úkolem pozitivní vědy je dle Friedmana vytvářet teorie a hypotézy poskytující hodnotné a smysluplné predikce, které se týkají dosud nezkoumaných jevů. Kritérium, jímž by měla být teorie posuzována, je předvídací síla pro třídu jevů, které se teorie snaží vysvětlit, přičemž jediným relevantním testem je srovnání předpovědí se zkušeností.[17] Friedman je přesvědčen, že pokud se zabýváme předpoklady teorie, není relevantní otázkou to, zda jsou popisně realistické, a to z toho důvodu, že takovými nejsou nikdy, ale zdali představují dostatečně dobrá přiblížení pro daný účel.
Friedman zastává názor, že teorie nemůže být „testována“ jejími předpoklady. Svůj instrumentální přístup ilustruje fyzikálním zákonem. Odvolává se na zákon padajících těles, který je vyjádřen vzorcem s=1/2gt2. Tento vztah platí pro tělesa, která padají ve vakuu. Kdybychom analyzovali chování těchto padajících těles, vzorec s=1/2gt2 by byl z této analýzy odvozen. Friedman dospívá k tvrzení, že v aktuální atmosféře můžeme říci, že se tato tělesa chovají, jako kdyby byla ve vakuu. Kdybychom to vyjádřili v běžném jazyce, který užívá ekonomie, řekli bychom dle Friedmana, že tento vzorec předpokládá vakuum. Ale tak tomu ve skutečnosti není. Je přijat proto, že funguje. Nikoliv proto, že bychom žili v přibližném vakuu. Podobně je tomu v ekonomii – důležitá je funkčnost, nikoliv realističnost předpokladu.[18] Friedman je přesvědčen, že teorie či její předpoklady ani nemohou být důkladně realistickými, neboť takováto teorie, např. trhu pšenice, by musela obsahovat nejen podmínky určující nabídku a poptávku, ale také spoustu dalších skutečností, jako jsou třeba osobní charakteristiky obchodníků s pšenicí, jejich barvu vlasů, očí, informace o jejich vzdělání či znalost druhů půdy a jejich chemického složení. A tedy předpoklad maximalizace v ekonomii rovněž nemusí být realistický.[19]
Ekonomické zkoumání se ve většině případů zaměřuje spíše na vlastnosti náhradních systémů[20] než na povahu těch reálných. Vyplývá to ze skutečnosti, že ekonomie se z velké částí zabývá studiem imaginárních modelů, které jsou odděleny od reality. Tyto modelové světy skýtají dokonale racionální agenty, dokonale konkurenční firmy, situace s nulovými transakčními náklady apod.[21] Navzdory této skutečnosti nelze přistoupit k naivní kritice nerealističnosti předpokladů, je třeba podrobit danou problematiku hlubší analýze, neboť ekonomické modely se potýkají s idealizacemi stejným způsobem, jako je tomu v případě nejváženějších fyzikálních teorií. Tyto idealizace slouží k tomu, aby teoreticky izolovaly významné fragmenty reality, která je jinak příliš složitá.[22] Oprávněná kritika ekonomie tak dle Mäkiho nemůže být založena na snadné kritice nerealistických předpokladů, mnohem důležitější je posouzení předpokladů ve vztahu k výkonu jejich funkcí při modelování.[23]
Ekonomické modely však často jen formalizují vybrané problémy založené na lidové psychologii. Na rozdíl od Rosenberga, který věří, že tato slabina ekonomie je příčinou jejího selhání stát se empirickou vědou, je Mäki přesvědčen, že pokroku lze dosáhnout prostřednictvím úprav těchto lidově-psychologických aspektů ekonomie. V případě racionality je to právě cesta od konceptů nespoutané racionality (ve smyslu neuvažování kognitivních a jiných limit) k racionalitě omezené.[24]
Vrátíme-li se k Friedmanovu článku, Mäki si všímá jeho anti-instrumentalistických prvků a nabízí jeho realistické čtení, které je v protikladu k nejrozšířenější interpretaci.[25] Pro naše účely však bude zajímavé přiblížit analýzu Friedmanova fyzikálního příkladu, kde má předpoklad vakua sloužit jako analogie k předpokladu maximalizace. Mäki ukazuje, že tento Friedmanův argument využívá chybnou analogii, která ignoruje roli těchto předpokladů v rámci jejich teorie. Vzorec s=1/2gt2 je spojen s předpokladem týkajícím se vakua: (1) Tlak vzduchu = 0. V ekonomii jde o předpoklad: (2) Výrobci a obchodníci usilují o maximalizaci očekávaných výnosů. Mäki uvádí, že předpoklad (1) je podobný následujícímu předpokladu: (3) Všechny ostatní síly než gravitační = 0. Předpoklady (1) a (3) mají společné to, že jsou idealizacemi, které předpokládají, že jisté síly jsou bezvýznamné. Předpoklad (3) je vždy nepravdivý a předpoklad (1) může být pravdivý pouze v uměle vytvořených podmínkách.[26] Významné je, říká Mäki, že tyto idealizace hrají důležitou roli, neboť izolují vliv gravitace od ostatních kauzálních vlivů. Tato izolace však neplatí v případě předpokladu maximalizace (2), neboť je mezi tímto předpokladem a předpoklady (1) a (3) zásadní rozdíl.[27] Předpoklad maximalizace se nesnaží neutralizovat či eliminovat to, o čem pojednává, tedy samotnou maximalizaci, naopak, staví maximalizaci jako hlavní motiv ekonomického jednání, což je příčinou selhání celé analogie.[28]
3. Omezená racionalita
Ekonomické teoretizování oproštěné od empirické evidence se v průběhu 50. let 20. století stalo terčem kritiky. Začaly vznikat koncepty, které se snažily vypořádat s neoklasickým pojetím racionality. Roku 1952 byl Maurice Allais spoluorganizátorem konference, na níž vystoupil se svou kritikou teorie očekávaného užitku. Allais představil následující rozhodovací problém, který se zapsal do historie jako Allaisův paradox:[29]
Problém 1: Dali byste přednost situaci A, nebo B?
Situace A: 100% šance vyhrát 100 milionů
Situace B: 10% šance vyhrát 500 milionů, 89% šance vyhrát 100 milionů, 1% šance nezískat nic
Problém 2: Dali byste přednost situaci C, nebo D?
Situace C: 11% šance vyhrát 100 milionů, 89% šance nezískat nic
Situace D: 10% šance získat 500 milionů, 90% šance nezískat nic
Dle teorie očekávaného užitku by měla být situace B preferována před situací A a situace D by měla být preferována před situací C.[30] Většina respondentů sice dává přednost v druhém rozhodovacím problému situaci D, ale v prvním problému volí situaci A. Ačkoliv je v obou variantách nárůst šance na výhru stejně zvýšen o jeden procentuální bod, lidé v obou variantách volí odlišné řešení, což poukazuje na jistou nekonzistentnost. Lidé se ve skutečnosti nerozhodují tak, jak teorie očekávaného užitku předpokládá.[31]
Allais je přesvědčen, že racionalita nemůže být definována jen jediným systémem axiomů založeným na formulaci Bernoulliho typu. Spíše by podle něho měla být racionalita z vědeckého hlediska definována dvěma způsoby. Jednak abstraktním odkazem na obecné kritérium vnitřní konzistence, které zajišťuje koherenci požadovaných výsledků a použití přiměřených prostředků k tomu, aby těchto cílů bylo dosaženo. Druhý způsob je experimentální, založený na pozorování lidského jednání, které může být považováno za racionální. Názor, že racionální člověk se musí rozhodovat v souladu s Bernoulliho principy, je dle Allaise chybný.[32]
V posledních desetiletích se o fungování ekonomického rozhodování zajímají i psychologie a neurověda, které přinášejí do zkoumání své metody a experimentální přístupy. Když se snažíme vysvětlit, proč účastnící konference, trénovaní v ekonomickém a finančním rozhodování, v prvním Allaisově problému zvolili situaci A, musíme vzít do úvahy i psychologické faktory jako je averze vůči riziku. Ukazuje se, že lidé jsou citlivější na vnímání finanční ztráty než finančního zisku.[33] Vysvětlení mechanizmu rozhodování je dnes také v hledáčku interdisciplinárního zkoumání ekonomického rozhodování. Brian Knutson s kolegy poukazují na korelaci mezi vnímáním očekávaného užitku s aktivací Nucleus Accumbens (část bazálních ganglií) a korelaci mezi averzí vůči riziku a aktivitou insulárního kortexu.[34]
Pro zhodnocení dopadů Allaisova vystoupení na neoklasickou ekonomii může být užitečný i komentář Daniela Kahnemana. Kahneman konstatuje, že většina ekonomů zastávajících tradiční pohled na lidskou racionalitu na Allaisův paradox nereagovala změnou svého přístupu, namísto toho ekonomové tuto „anomálii“ ignorovali nebo se snažili přizpůsobit teorii racionální volby takovým způsobem, aby Allaisovo zjištění nečinilo žádné překážky. Allaisova výzva vzbudila naopak reakce různorodé skupinky vědců, ekonomů, filozofů, statistiků a psychologů zabývajících se teorií rozhodování.[35]
Kritický postoj vůči předpokladům racionality a vůči obhájcům maximalizačních teorií zastával i Herbert A. Simon. Simon srovnává rétoriku ekonomů souhlasících s předpoklady racionality s rétorikou behaviorálních vědců, kteří se zabývají popisem chování. Zatímco ekonomové při interpretaci výsledků tvrdí, že „spotřebitelé ‚chtějí‘ maximalizovat užitek, a pokud je vystavíme jasným a jednoduchým volbám, kterým rozumějí, budou ve své volbě úspěšní“, vědci situaci spíše komentují tak, „že reálný svět je příliš komplikovaný, proto má teorie maximalizace užitku malou relevanci k reálným volbám“.[36] Ekonomové jsou tak spíše zvyklí hovořit o drobných úspěších své teorie, namísto toho, aby připustili její hluboké nedostatky.
Simonovy názory na ekonomii hlavního proudu jej vedly k vytvoření konceptu omezené racionality, která souvisí s neoptimalizujícím adaptivním chováním. Simon je přesvědčen, že adaptivní chování organismů není založeno na ideálu maximalizace postulovaného ekonomickou teorií, který se týká procesu optimalizace, ale spíše na zcela dostačujícím uspokojení.[37] Tento proces dosahování uspokojení probíhá na základě alternativ, které nejsou předem stanoveny, ale musí být nalezeny. Rozhodování je vedeno úrovněmi aspirace, což jsou hodnoty cílové proměnné, kterých musí být dosaženo volbou uspokojivé alternativy.[38]
Ekonomie dle Simona není jen studiem alokace vzácných zdrojů, ale především studiem jejich racionální alokace, neboť v tradičním ekonomickém pojetí se racionální člověk snaží dosáhnout maximalizace a nespokojí se s ničím jiným, než s nejlepší volbou. Slovo racionální tak v rámci ekonomie dostává zvláštní, mnohem užší význam, než je tomu v obecném jazyce. V ostatních společenských vědách je pojem racionality užíván v širším významu. Ekonomická racionalita nabývá dle Simona velmi konkrétního významu, který se dotýká maximalizace užitku, přičemž racionální jednající je v této činnosti velmi zdatný.[39] Simon se domnívá, že je třeba kromě substantivního pojetí racionality, jemuž odpovídá ekonomie hlavního proudu, uvažovat o procedurální podobě racionality, která bere v potaz lidské kognitivní schopnosti a omezení a jejich vztah k procesům volby určité akce či rozhodnutí.[40]
Simon kritizuje ekonomii jako přespříliš normativní disciplínu. Deskriptivní makroekonomie a mikroekonomie nebývá často předmětem zájmu jednotlivých badatelů. Normativní mikroekonomové jsou dle Simona přesvědčeni, že nepotřebují teorii lidského chování, neboť chtějí znát, jak by se lidé chovat měli. Makroekonomové zase předpokládají, že ekonomické rozhodování je racionální, přičemž vytvářejí silné predikce, aniž by se namáhali pozorovat skutečné lidi.[41] Simon nepochybuje o tom, že existují případy, kdy může být klasická teorie s předpokladem racionality užitečná, ale domnívá se, že teorie s takto silným předpokladem racionality nedokáže do svého konceptu zahrnout některé významné problémy, konflikty a dynamičnost jednotlivých procesů.[42] Předpoklady maximalizace a racionálního homo oeconomicus tak mohou být dle Simona užitečné pouze v jednoduchých a pomalu proměnlivých situacích, kde je k dispozici jeden cíl. Jak zdůrazňují Kenning s Plessmannem, limity ekonomických teorií založených na konceptu homo oeconomicus je dnes jen velmi těžké ignorovat.[43]
Vzrůstající složitost prostředí a rychlost změn však vyvolává vyšší nároky na naše znalosti jednotlivých mechanismů a procesů souvisejících s tím, jak se lidé rozhodují, aby dosahovali svých cílů. Za tímto účelem je nezbytný empirický výzkum a užití moderních prostředků komputačních technologií.[44]
S propracovanou kritikou Bernoulliho modelu volby a přístupů k racionalitě přišli Daniel Kahneman a Amos Tversky. Výsledky jejich práce ukázaly, že předpoklad racionality neodpovídá skutečnému lidskému jednání. Jejich práci je možno rozdělit do tří oblastí výzkumu. První oblast zkoumání se týká heuristik a biasů, druhá oblast je spojena s formulováním prospektové teorie a třetí oblast souvisí s efektem zarámování a jeho důsledky.[45]
Právě prospektovou teorii, inspirovanou mimo Maurice Allaise také např. dílem Harryho Markowitze, je možno označit za pokus o vytvoření koherentní alternativy k modelům racionální volby. Základem jim byly výzkumy rozhodování za rizika a nejistoty, které umožnily empiricky dokázat, že postoj k riziku v případě potenciálního zisku a potenciální ztráty se různí.[46] Prospektová teorie je však složitější než Bernoulliho model, neboť vyžaduje znalost referenčního bodu, jímž je dřívější stav, vůči kterému lze porovnat dané zisky a ztráty. Bernoulliho model pracuje pouze se stavem majetku, který je dostačující pro vyčíslení užitku.[47] Společně s tímto principem referenčního bodu, jsou pro prospektovou teorii významné další dva principy, a to princip klesající citlivosti, který je založen na subjektivním vnímání rozdílů (např. rozdíl mezi 900 a 1000 se zdá být méně výrazný, než mezi 100 a 200) a princip averze ke ztrátě, který souvisí se skutečností, že hodnota ztráty představuje větší hrozbu, než jakou má stejná hodnota zisku atraktivitu.[48]
Pro rozpoznání nedostatků prospektové teorie a pro její kritické srovnání s tradičními přístupy může posloužit komentář Daniela Kahnemana. Kahneman je přesvědčen, že racionalita hraje pro ekonomii velmi významnou úlohu, a to např. z pedagogických důvodů, neboť zavedení nerozumnosti do již tak komplikovaných ekonomických teorií a nástrojů by znesnadnilo pochopení základů celé disciplíny. Úplné popření racionality by navíc znemožnilo předpovědi, jichž je ekonomická teorie v některých případech schopna.[49] Kahneman připouští, že prospektová teorie obsahuje stejně zjevné vady jako teorie Bernoulliho. Jedná se např. o neschopnost vypořádat se s některými fakty, jako jsou emoce zklamání či lítosti.[50]
Na druhou stranu považuje Kahneman kritiku psychologických výzkumů ze strany ekonomie za pouze částečně oprávněnou. Ekonomové mají výhrady především k tomu, že psychologové popisují celou řadu chyb a biasů, aniž by byli schopni poskytnout konzistentní teorii, která by nahradila model založený na racionalitě. Kahneman je však přesvědčen, že teorie intuitivního myšlení nemohou být tak elegantní a precizní, jako je tomu v případě formálních normativních modelů. Toto konstatování je však podle Kahnemana totéž, jako říci, že racionální modely jsou psychologicky nerealistické.[51]
Všechny tyto přístupy mají společnou snahu podrobit kritice nerealistické koncepty racionality. Ve svém chápání lidského jednání se navracejí k filozofickým kořenům klasické politické ekonomie, ke komplexnímu chápání lidské přirozenosti, jako tomu bylo u Smithe a Huma, přičemž se pokoušejí tyto základy rozvinout pomocí metodologie a učinit z nich reálnější podklad pro ekonomickou teorii. V této tendenci pokračují i soudobé přístupy, které se snaží konkurovat ekonomii hlavního proudu.
Diskuze
V průběhu vývoje ekonomie dochází nejen k neustálé revizi pojmu racionality, ale také ke změně její důležitosti jakožto výchozího předpokladu teoretických konceptů. Pokoušíme-li se o reflexi tohoto pojmu, filozofického významu nabývají zejména přístupy, které si uvědomují lidské kognitivní limity. Právě důraz na kritickou analýzu skutečnosti a snaha o seriózní deskriptivní výzkum vedou k odklonu od matematických modelů, které zapomínají, že rozhodování se dotýká člověka a jeho charakteristik.
Snažíme-li se v tomto procesu o jednoznačnou definici úlohy filozofie, dostáváme se do nesnází. Filozofie jakožto disciplína má zajisté význam při shromažďování, interpretaci a uchování podstatných myšlenek, které hrály úlohu ve vývoji lidského myšlení. V rámci současných interdisciplinárních výzkumů však role filozofie jakožto samostatné disciplíny není tak snadno rozpoznatelná. Na úrovni vědeckého výzkumu, ať už v rovině laboratorní či teoretické, jsou důležité kompetence a schopnosti jednotlivých badatelů. Průprava ve filozofii a dějinách myšlení může být užitečná, ale nejedná se o dostačující podmínku pro výrazný přínos ve výzkumu. Schopnosti spojované s filozofií, jako je kritické myšlení, argumentační analýza či objasňování termínů, by měly být součástí kompetence jednotlivých výzkumných pracovníků, kteří disponují znalostmi týkajícími se klíčových oborů pro daný výzkum. Dochází k situaci, kdy se stírá rozdíl mezi filozofem, ekonomem či vědcem, a snahy o vyčlenění ryze filozofických kompetencí za účelem zachránit lesk této disciplíny působí značně uměle. Současná vědecky orientovaná filozofie však zastává jednu významnou úlohu – prostřednictvím analýzy argumentů a vyvozováním důsledků ze současných přírodovědných výzkumů připravuje společenskovědní disciplíny, poukazem na mnohé omyly a nepřesnosti, na jejich postupnou naturalizaci. Filozofie se tak prolíná napříč mnoha obory a skrze mnohé činnosti a dílčí úkoly plní dvě významné funkce – uchovává myšlenkový odkaz minulosti a kriticky se vypořádává se zastaralými přístupy ke skutečnosti, které jsou v rozporu s poznatky přírodních věd. Na úrovni ekonomie jde zejména o zkoumání a prověřování teoretických, metodologických a etických východisek, které jsou v rámci této disciplíny zastávány.
L i t e r a t u r a
ALLAIS, M.: Le Comportement de l’Homme Rationnel devant le Risque: Critique des Postulats et Axiomesde l’Ecole Americaine. In: Econometrica, roč. 21, 1953, č. 4, s. 503 – 546.
ASHRAF, N., CAMERER, C. F., LOEWENSTEIN, G.: Adam Smith, Behavioral Economist. In: Journal of Economic Perspectives, roč. 19, 2005, č. 3, s. 131 – 145.
FRIEDMAN, M.: The Methodology of Positive Economics. In: Essays in Positive Economics. Chicago, London: The University of Chicago Press 1953, s. 3 – 43.
FRIEDMAN, M.: Metodologie pozitivní ekonomie. Praha: GRADA Publishing 1997.
FRIEDMAN, M.: Final Word, 2004. In: MÄKI, U. (ed.): The Metodology of Positive Economics: Reflections on the Milton Friedman Legacy. New York: Cambridge University Press 2009, s. 355.
GLIMCHER, P. W., RUSTICHINI, A.: Neuroeconomics: The Consilience of Brain and Decision. In: Science, roč. 306, 15. 10. 2004, s. 448.
KAHNEMAN, D.: Maps of Bounded Rationality: Psychology for Behavioral Economics. In: The American Economic Review, roč. 93, 2003, č. 5, s. 1449 – 1475.
KAHNEMAN, D.: Myšlení: Rychlé a pomalé. Brno: Jan Melvil Publishing 2012.
KENNING, P., PLESSMANN, H.: NeuroEconomics: An ovrview from an economic perspective. In: Brain Research Bulletin, roč. 67, 2005.
KNUTSON, B., SCOTT, R., WIMMER, E. G., PRELEC, D., LOWENSTEIN, G.: Neural predictors of purchase. In: Neuron, roč. 53, 4. 1. 2007, č. 1, s. 147 – 156.
MÄKI, U.: The dismal queen of the social sciences. In: MÄKI, U. (ed.): Fact and Fiction in Economics.Realism, Models, and Social Construction. New York: Cambridge University Press 2002, s. 3 – 32.
MÄKI, U.: Economic Epistemology: Hopes and Horrors. In: Episteme, 2005, č. 1, s. 211 – 222.
MÄKI, U.: Realistic Realism about Unrealistic Models. In: KINCAID H., ROSS, D. (eds.): The Oxford Handbook of Philosophy of Economics. New York: Oxford University Press 2009a, s. 68 – 98.
MÄKI, U.: Unrealistic Assumptions and Unnecessary Confusions: Rereading and Rewriting F53 as a Realist Statement. In: MÄKI, U. (ed.): The Metodology of Positive Economics: Reflections on the Milton Friedman Legacy. New York: Cambridge University Press 2009b, s. 90 – 116.
REISS, J.: Philosophy of Economics: A Contemporary Introduction. New York: Routledge 2013.
SELTEN, R.: What is Bounded Rationality? In: GIGERENZER, G., SELTEN. R. (eds.): Bounded Rationality: The Adaptive Toolbox. Cambridge; Mass; London: MIT Press 2001.
SIMON, H. A.: Rational Choice and the Structure of Environment, 1956. In: SIMON H. A., EGIDI, M., MARRIS, R.: Economics, Bounded Rationality and Cognitive Revolution. Cheltenham; Northampton: Edward Elgar Publishing 2008, s. 39 – 54.
SIMON, H. A.: Theories of Decision-making in Economics and Behavioral Science. In: The American Economic Review, roč. 49, 1959, č. 3, s. 253 – 283.
SIMON, H. A.: Rationality as Process and as Product of Thought. Richard T. Ely Lecture. In: American Economic Association, roč. 68, 1978, č. 2.
SCHUMPETER, J. A.: History of Economic Analysis. Taylor & Francis e-Library 2006.
SMITH, A.: Pojednání o podstatě a původu bohatství národů. Praha: Liberální institut 2001.
SMITH, A.: Teorie mravních citů. Praha: Liberální institut 2005.
WILSON, E. O.: Konsilience: jednota vědění: o nezbytnosti sjednocení přírodních a humanitních věd. Praha: Lidové noviny 1999.
ZOUBOULAKIS, M. S.: On The Social Nature of Rationality in Adam Smith and John Stuart Mill. In: Cahiers d’économie Politique / Papers in Political Economy, 2005, č. 49, s. 51– 63.
P o z n á m k y
[1] Tato práce byla podpořena prostředky projektu Filosofická reflexe omezené racionality (IGA_FF_2016_023) na Univerzitě Palackého v Olomouci.
[2] Na charakter ekonomie a její postavení mezi ostatními vědami neexistuje jednotný názor. Úspěchy ekonomie spojené s matematizací či vytvářením modelů vedly k optimistickému označování ekonomie jako královny společenských věd. Rovněž používaný název economic science implikuje výsadní postavení této disciplíny. Na druhou stranu nelze přehlížet nesnáze, s nimiž se ekonomie potýká. Více se touto diskuzí zabývá např. Uskali Mäki ve svých textech: MÄKI, U.: Economic Epistemology: Hopes and Horrors. In: Episteme, 2005; MÄKI, U.: The dismal queen of the social sciences. In: Fact and Fiction in Economics.Realism, Models, and Social Construction. Cambridge University Press 1999, s. 3–34.
[3] WILSON, E. O.: Konsilience: jednota vědění: o nezbytnosti sjednocení přírodních a humanitních věd. Praha: Lidové noviny 1999, s. 221 – 222.
[4] MÄKI, U.: Economic Epistemology: Hopes and Horrors. In: Episteme, 2005.
[5] Např. REISS, J.: Philosophy of Economics: A Contemporary Introduction. New York: Routledge 2013, s. 2.
[6] REISS, J.: Philosophy of Economics: A Contemporary Introduction. New York: Routledge 2013, s. 4.
[7] FRIEDMAN, M.: Final Word, 2004. In: MÄKI, U. (ed.): The Metodology of Positive Economics: Reflections on the Milton Friedman Legacy. New York: Cambridge University Press 2009, s. 355.
[8] ASHRAF, N., CAMERER, C. F., LOEWENSTEIN, G.: Adam Smith, Behavioral Economist. In: Journal of Economic Perspectives, roč. 19, 2005, č. 3, s. 131.
[9] Tamtéž, s. 131.
[10] Tamtéž, s. 132.
[11] ZOUBOULAKIS, M. S.: On The Social Nature of Rationality in Adam Smith and John Stuart Mill. In: Cahiers d’économie Politique / Papers in Political Economy, 2005, č. 49, s. 51 – 52.
[12] SCHUMPETER, J. A.: History of Economic Analysis. Taylor & Francis e-Library, 2006, s. 177, 179.
[13] Tamtéž, s. 178, 179.
[14] SMITH, A.: Pojednání o podstatě a původu bohatství národů. Praha: Liberální institut 2001, s. 16.
[15] SMITH, A.: Teorie mravních citů. Praha: Liberální institut 2005, s. 5.
[16] Tamtéž.
[17] FRIEDMAN, M.: The Methodology of Positive Economics. In: Essays in Positive Economics. Chicago, London: The University of Chicago Press 1953, s. 7, 8.
[18] FRIEDMAN, M.: Metodologie pozitivní ekonomie. Praha: GRADA Publishing 1997, s. 10.
[19] FRIEDMAN, M.: The Methodology of Positive Economics. In: Essays in Positive Economics. Chicago, London: The University of Chicago Press 1953, s. 32.
[20] V originále surrogate systems. Viz MÄKI, U.: Realistic Realism about Unrealistic Models. In: KINCAID H., ROSS, D. (eds.): The Oxford Handbook of Philosophy of Economics. New York: Oxford University Press 2009a, s. 76.
[21] MÄKI, U.: Realistic Realism about Unrealistic Models. In: KINCAID H., ROSS, D. (eds.): The Oxford Handbook of Philosophy of Economics. New York: Oxford University Press 2009a, s. 76.
[22] Tamtéž, s. 70 – 71.
[23] Tamtéž, s. 79.
[24] Tamtéž, s. 89.
[25] MÄKI, U.: Unrealistic Assumptions and Unnecessary Confusions: Rereading and Rewriting F53 as a Realist Statement. In: MÄKI, U. (ed.): The Metodology of Positive Economics: Reflections on the Milton Friedman Legacy. New York: Cambridge University Press 2009b.
[26] Tamtéž, s. 99 – 101.
[27] Tamtéž, s. 99.
[28] Tamtéž, s. 100.
[29] ALLAIS, M.: Le Comportement de l’Homme Rationnel devant le Risque: Critique des Postulats et Axiomesde l’Ecole Americaine. In: Econometrica, 1953.
[30] Očekávaný užitek bere v úvahu nejen očekávanou hodnotu, ale také pravděpodobnost distribuce výplat. Očekávaný užitek je pro každou situaci numericky vyjádřený následovně: A = 100, B = 139, C = 11 a D = 50.
[31] ALLAIS, M.: Le Comportement de l’Homme Rationnel devant le Risque: Critique des Postulats et Axiomesde l’Ecole Americaine. In: Econometrica, 1953, s. 527.
[32] Tamtéž, s. 504.
[33] GLIMCHER, P. W., RUSTICHINI, A.: Neuroeconomics: The Consilience of Brain and Decision. In: Science, roč. 306, 15. 10. 2004, s. 448.
[34] Srov. KNUTSON, B., SCOTT, R., WIMMER, E. G., PRELEC, D., LOWENSTEIN, G.: Neural predictors of purchase. In: Neuron, roč. 53, 4. 1. 2007, č. 1, s. 147 – 156.
[35] KAHNEMAN, D.: Myšlení: Rychlé a pomalé. Brno: Jan Melvil Publishing 2012, s. 335.
[36] SIMON, H. A.: Theories of Decision-making in Economics and Behavioral Science. In: The American Economic Review, roč. 49, 1959, č. 3, s. 259.
[37] SIMON, H. A.: Rational Choice and the Structure of Environment, 1956. In: SIMON H. A., EGIDI, M., MARRIS, R.: Economics, Bounded Rationality and Cognitive Revolution. Cheltenham; Northampton: Edward Elgar Publishing 2008, s. 39.
[38] SELTEN, R.: What is Bounded Rationality? In: GIGERENZER, G., SELTEN. R. (eds.): Bounded Rationality: The Adaptive Toolbox. Cambridge; Mass; London: MIT Press 2001, s. 14.
[39] SIMON, H. A.: Rationality as Process and as Product of thought. Richard T. Ely Lecture. In: American Economic Association, roč. 68, 1978, č. 2, s. 2.
[40] Tamtéž, s. 8 – 9.
[41] SIMON, H. A.: Theories of Decision-making in Economics and Behavioral Science. In: The American Economic Review, roč. 49, 1959, č. 3, s. 254.
[42] Tamtéž, s. 255.
[43] Srov. KENNING, P., PLESSMANN, H.: NeuroEconomics: An ovrview from an economic perspective. In: Brain Research Bulletin, roč. 67, 2005, s. 343
[44] SIMON, H. A.: Theories of Decision-making in Economics and Behavioral Science. In: The American Economic Review, roč. 49, 1959, č. 3, s. 279–280.
[45] KAHNEMAN, D.: Maps of Bounded Rationality: Psychology for Behavioral Economics. In: The American Economic Review, roč. 93, 2003, , č. 5.
[46] KAHNEMAN, D.: Myšlení: Rychlé a pomalé. Brno: Jan Melvil Publishing 2012, s. 300, 301.
[47] Tamtéž, s. 302.
[48] Tamtéž, s. 303.
[49] Tamtéž, s. 308.
[50] Tamtéž, s. 309.
[51] KAHNEMAN, D.: Maps of Bounded Rationality: Psychology for Behavioral Economics. In: The American Economic Review, roč. 93, 2003, č. 5, s. 1449.
Mgr. Michal Müller
Univerzita Palackého v Olomouci
Filozofická fakulta, Katedra filozofie
Křížkovského 12
Olomouc 771 80
michal.muller02[zavináč]upol.cz
Mgr. Ondrej Močkor
Univerzita Palackého v Olomouci
Filozofická fakulta, Katedra filozofie
Křížkovského 12
Olomouc 771 80
ondrej.mockor01[zavináč]upol.cz