Jan Bolehovský: Nietzscheovský egotismus na stránkách Moderní revue [Nietzschean egotism on the pages of Moderní revue]. In: Ostium, vol. 21, 2025, no. 4.
This work is licensed under a Creative Commons Attribution-NonCommercial-NoDerivatives 4.0 International License.
Nietzschean egotism on the pages of Moderní revue
The article explores the reception of Nietzsche’s philosophy in the Czech decadent journal Moderní revue, with particular focus on the concept of the Übermensch. The analysis demonstrates how Nietzsche’s ideas were reflected in the aesthetic individualism and egotistic model of artistic creation, primarily represented by Arnošt Procházka and Jiří Karásek ze Lvovic. Through the interpretation of key texts, the study shows that Nietzsche’s notion of spiritual freedom and resistance to conventions served as inspiration for cultural and literary rebellion against contemporary norms.
Keywords: Friedrich Nietzsche, Übermensch, egotism, Moderní revue, decadence, individualism
Na přelomu 19. a 20. století se Friedrich Nietzsche stal jednou z nejvlivnějších postav evropského intelektuálního prostředí. Jeho filozofie, charakteristická radikální kritikou tradičních hodnot, konceptem nadčlověka či vůle k moci, nacházela odezvu v různorodých kulturních a uměleckých kontextech. V českém prostředí sehrál v tomto ohledu klíčovou roli časopis Moderní revue, který se stal nejen platformou pro publikaci Nietzscheho textů, ale také prostorem pro reflexi jeho idejí v duchu estetického individualismu a dekadentního symbolismu. Tento článek se zaměřuje na specifický aspekt recepce Nietzscheho filozofie v Moderní revue – koncept nadčlověka – a jeho propojení s egotistickým pojetím umělce jako suverénní individuality.
Nietzsche v českém dekadentním diskursu
Nietzscheho filozofie se v českém kulturním kontextu konce 19. století prosazovala především prostřednictvím překladů, recenzí a publicistických reflexí. Výrazným nástrojem této recepce se stala Moderní revue, jejímž spoluredaktorem byl Arnošt Procházka, klíčová postava českého dekadentního hnutí. Právě on stál za významným překladem Nietzscheho eseje s názvem Antikrist (1898),[1] který představoval nejen jeden z prvních přímých kontaktů českého čtenáře s Nietzscheho radikálním pojetím náboženství a morálky, ale i určitou kulturní událost.
Procházkův překlad je výjimečný svou jazykovou precizností a snahou o zachování filozofické hloubky originálu – například ve volbě výrazů pro Nietzscheho klíčové pojmy, jako je „mravní instinkt“ nebo „dekadence“.[2] Jazyk překladu zde zároveň působí téměř jako stylový ornament – je patetický, naléhavý a estetizující, čímž koresponduje s dobovou snahou o propojení krásy a ideje. Tento překlad nelze chápat pouze jako přenos významu, ale i jako kulturně-literární akt, který formoval podobu českého dekadentního diskursu a jeho vztah k nihilismu, spiritualitě i revoluční estetice. Tuto estetizující a ideově akcentovanou recepci Nietzscheho dokládají i Procházkovy vlastní redakční úvodníky, v nichž opakovaně zdůrazňuje význam svobodné individuality a duchovní autonomie. V jednom z nich výslovně uvádí: „Individuum však zde vítězí, svobodný duch zde triumfuje…“,[3] což je teze, jež jasně rezonuje s nietzscheovským pojetím „ducha svobodného“, který překračuje kolektivní normy a tvoří vlastní hodnoty. Procházka zde nevystupuje pouze jako překladatel, ale jako aktivní kulturní mediátor a interpret Nietzscheho myšlení, který jej překládá nejen jazykově, ale i hodnotově do kontextu českého modernistického individualismu.[4]
Na stránkách revue se objevovala řada článků, esejů a literárních pokusů, které se s Nietzschem tematicky i stylově dialogicky vyrovnávaly.[5] Kupř. v básnické tvorbě Jiřího Karáska ze Lvovic či Jana Opolského nacházíme parafráze Nietzscheho jazykových struktur i motivů – zejména v podobě exaltovaného subjektu, osamělého a bojujícího proti „stádní morálce“. Nejčastěji reflektovanými Nietzscheho koncepty byly ideál nadčlověka, vůle k moci a věčný návrat. Tyto pojmy nacházely v dekadentní tvorbě zvláštní rezonanci – např. koncept „nadčlověka“ byl vnímán nikoli v politickém, ale především esteticko-spirituálním smyslu jako obraz výlučného jedince, který se emancipuje od společenských norem a směřuje k vyšší formě existence skrze umění, introspekci a estetickou seberealizaci.
Tento zájem nebyl náhodný – Nietzscheho radikální individualismus a důraz na estetický přístup k životu korespondovaly s jádrem českého dekadentního myšlení, jež hledalo alternativu k pozitivistické racionalitě a konvencím tehdejší společnosti. V tomto kontextu lze Nietzscheho chápat nejen jako filozofa, ale jako kulturní archetyp, jehož obrazy a myšlenky byly reinterpretovány v duchu české moderny – někdy až mystifikovány, ale vždy v duchu intenzivního duchovního hledání.
Koncept nadčlověka a estetický individualismus[6]
Nietzscheho nadčlověk (Übermensch) představuje idealizovanou formu člověka, jenž se vymyká tradiční morálce a tvoří nové hodnoty na základě vlastní vůle a tvořivé energie. Nejde o politický nebo mocenský ideál v běžném smyslu, nýbrž o symbol tvůrčí transcendence, existenciální odvahy a estetické autonomie.[7] Tato figura silně rezonovala s uměleckou filozofií Arnošta Procházky i jeho generačních druhů, kteří usilovali o čistě individualistické, autonomní umění – o estetický projekt, jenž by nebyl vázán společenským užitkem, moralizujícím étosem ani programovým idealismem.
V Procházkově překladu je nadčlověk skeptikem a svobodomyslným duchem, který se nespokojuje s danými pravdami, ale vědomě je překonává skrze pochybnost a volní úsilí. V jednom ze svých článků píše: „Volnost všeho druhu přesvědčení náleží k síle, možnost volně hleděti…“[8] Tento výrok je výmluvným dokladem nietzscheovské inspirace – ukazuje, že opravdová síla ducha nespočívá v přijetí dogmat, ale v jejich neustálém přezkoumávání. Procházka zde tematizuje kritické myšlení jako esteticko-existenční gesto: svoboda není jen vnější, ale vnitřní – spočívá v schopnosti ducha vyvázat se z norem a autorit.
Tento model individuality se v Moderní revue promítá do ostře vyhraněné opozice vůči jakékoli kolektivní manifestaci. Procházka například důrazně odmítl Manifest České moderny (1895), a to právě kvůli jeho kolektivnímu duchu, jenž podle něj popírá samotnou podstatu uměleckého individualismu. Výrazně se proti němu vymezil slovy: „Nenávidíme hromadných manifestů: poněvadž jsou zbytečné a plané… Stojíme na stanovišti čirého individualismu…“[9] Tento postoj ilustruje hluboké přesvědčení, že pravé umění nemůže vznikat jako kompromisní výsledek skupinové ideologie, ale pouze jako výraz jedinečného, svobodného vědomí.
Nietzscheho nadčlověk tak byl pro Procházku i další přispěvatele revue nikoli ideologickým mýtem, ale modelem umělecké existence – individua, které tvoří, protože musí, a je odpovědné pouze samo sobě. Takové chápání nadčlověka je zároveň estetické, filozofické i existenciální: ukazuje na touhu po vytržení ze stádní každodennosti a po přetvoření života v umělecký akt. V českém kontextu fin de siècle se tento ideál stal etikou estétství – osobní vírou v sílu ducha, krásy a osamění.
Egotismus jako kulturní postoj
Koncept nadčlověka se v Moderní revue úzce pojil s ideou umělce jako egotistického tvůrce, jenž čerpá hodnotu svého díla z introspektivní hloubky, osobní integrity a duchovní autonomie. Tento egotismus nebyl narcistní sebeoslavou, ale vědomým vzdorem proti nivelizačním tlakům společnosti – formou duchovní rezistence vůči maloměšťácké konvenci, utilitární morálce i mechanickému racionalismu doby.
Jiří Karásek ze Lvovic tuto pozici charakterizoval výmluvně: „Umělec, projeviv bezohledně svou individualitu, je buď pronásledován, nebo ignorován. A přece v něm je záruka evoluce umění.“[10] Tento výrok nejen odráží nietzscheovskou představu o tvůrčím jedinci, který předchází své době, ale i tematizuje tragičnost jeho společenského postavení – osamění, vyčlenění, nepochopení. Umělec je zde vnímán jako nositel hodnot, které se teprve rodí, jako prorok estetiky budoucnosti.
Nietzscheho filozofie poskytla těmto myšlenkám silné teoretické zázemí. Přesvědčení je pro nadčlověka prostředkem, nikoli úlitbou, tvrdí Nietzsche – a právě zde je jádro egotismu: nepřijímá víru, protože musí, ale volí ji, protože může.[11] Tento duchovní heroismus se stává inspiračním jádrem dekadentního subjektu, jenž čerpá z vůle k tvorbě, nikoli z konsensu společnosti. Dotčený postoj se výrazně odráží i v poezii autorů Moderní revue – např. v básni Bohuslava Knösla s názvem Soumrak duše. Tato skladba je typickým příkladem symbolistního obratu do nitra, kde se ego nestává triumfálním božstvem, ale temnou hlubinou, v níž se rodí úzkost a samota:
„Po vlnách stišeni prchají slábnoucí duchové zvuků
a v duši vládne klid, na jehož dně je skrčena Úzkost.
Sám stojím tu v prázdnotě prostorů, věků.
(…)
Juž noci čaloun ztemnělý se níží víc a více
a prázdnou planinou tmy oceán se šíří
a v hrad můj pustnoucí se nikdo nevrací…“[12]
Báseň evokuje existenciální vykořenění, duchovní vyprahlost a samotu, čímž rozvíjí motivy ústřední pro dekadentní poetiku. Prázdnota prostoru a času, stahující se temnota, opuštěný hrad – to jsou obrazy, které symbolizují vnitřní stav osamělého tvůrce, jenž sice nedůvěřuje v žádné vnější opory, ale přesto setrvává v důstojnosti své výlučnosti. Takto chápaný egotismus není sebestředný, ale tragický a hluboce spirituální. Je výrazem touhy po duchovní pravdivosti, i za cenu vyčlenění. V tomto smyslu se nadčlověk Moderní revue neprojevuje silou činu, ale silou vědomí – vědomím samoty, pochybnosti a výlučné tvořivosti, která stojí mimo dějiny, ale v jádru umění.
Tuto linii duchovní výlučnosti a individualistického proroctví rozvíjí i Otokar Březina ve své básni Podzim lidstva, která patří k vrcholům české symbolistní meditace nad úpadkem a možností jeho překonání:
„Podzim lidstva páchne v šedých kouřích západu,
ještě přijdou pohody! Přešťastným zrozencům!
Filosofe, nač rtů koutky svíráš v skepse prochladu,
láskou a sílou nakloň všecky bídné svým snům!
Silní a velcí přijdou z rozhnětlého bláta mass,
kam třeba plivnouť v bídné hemžení profánních!
Ještě přijdou pohody – při nahnilé vůni kultur
a se rtů proroků dýchnou po růžích uvadlých!“[13]
Úvodní verše evokují obraz civilizačního rozkladu, „podzim“ je tu metaforou kulturního konce, „šedé kouře západu“ zase značí únavu evropské tradice, jež ztratila duchovní vitalitu. Přesto se v této dekadentní krajině objevuje mesianistický tón: přijdou „přešťastní zrozenci“, nositelé nové duchovní epochy – snad právě tito „silní a velcí“, o nichž snil Nietzsche ve svém ideálu nadčlověka.
V pátém a šestém verši se objevuje ostrá kritika masy – „rozhnětlé bláto“ je obrazem duchovního bahna kolektivity, které prorocký hlas musí odmítnout, až znesvětit („plivnouť“). Tento výjev nese silný egotistický náboj – ne však v sebeoslavném smyslu, ale jako volání po duchovní očistě a přetvoření, které lze vykonat jen skrze individualitu neústupného ducha.
Závěr básně spojuje symbolickou rozpadlost („nahnilá vůně kultur“) s očekáváním nového začátku, jenž ale nevychází z popření minulosti, nýbrž z její sublimace. Úpadek není zavržen, je přijat jako nutná fáze duchovní alchymie, z níž může vzejít nový řád. Rty proroků – tedy duchovních jedinců, umělců, myslitelů – nesou dech úpadku i krásy zároveň. Právě v této napjaté dualitě mezi úpadkem a vizí se rodí modernistický egotismus jako existenciální i estetická pozice.
Březinova báseň tak završuje filozoficko-literární oblouk, jímž se česká dekadentní kultura kolem Moderní revue vztahovala k Nietzschemu: jako ke zdroji duchovní výzvy, jako k volání po proměně jednotlivce v prorockou, tvořivou bytost, která stojí osamocena uprostřed rozkladu – nikoli jako slabý pozorovatel, ale jako tvůrce hodnot i významu.
Závěr
Recepce Nietzscheho v Moderní revue představuje jeden z nejkomplexnějších a nejintenzivnějších příkladů českého modernistického diskursu, v němž se filozofický impuls transformoval v estetickou pozici a duchovní postoj. Nietzsche zde nebyl jen předmětem intelektuálního zájmu, ale iniciátorem nové senzibility – katalyzátorem duchovního obratu, který překračoval hranice filozofie, literatury i estetiky.
Postava nadčlověka, chápaná nikoli jako ideologický archetyp, ale jako vzor svobodné individuality, se stala pro umělce symbolem vnitřní suverenity, estetické výlučnosti a duchovní odvahy. Nadčlověk moderny je bytost, která tvoří nikoliv z donucení, ale z vnitřní nutnosti – a právě tímto gestem se stává součástí vyšší hodnotové roviny. Umělec přestává být ilustrátorem idejí – stává se jejich původcem. Nietzscheovský egotismus, jak se zrcadlil v tvorbě Arnošta Procházky, Jiřího Karáska ze Lvovic či Bohuslava Knösla, není projevem narcistní uzavřenosti, ale formou duchovní obrany – existenciální pozicí, v níž je osamělost cenou za pravdivost a nezávislost. Estetický individualismus české dekadence tak získává filozofickou oporu v Nietzscheho myšlení, přičemž dochází k jeho specifické reinterpretaci: z tragické postavy nadčlověka se stává umělecký asketa, poutník temnotou ducha, jenž odmítá kompromis a zůstává věrný jedinému – vlastnímu vnitřnímu hlasu.
Nietzscheho koncept nadčlověka (Übermensch) je dnes obtížně udržitelný jako figura čistého vzepětí proti normě či romantizované revolty vůči měšťanskému řádu, jak byl často recepčně akcentován na přelomu 19. a 20. století a jak jej v různé míře tematizovali i autoři sdružení kolem Moderní revue. Současná interpretace se proto nutně odklání od heroického a gestického čtení směrem k pojetí nadčlověka jako procesuálního, sebereflexivního a eticky zatíženého postoje k vlastní subjektivitě. Nadčlověk zde nepředstavuje výjimečnou bytost stojící nad společností, nýbrž model neustálého překračování zděděných hodnotových struktur, které se ukazují jako historicky podmíněné, vyčerpané či ideologicky ztuhlé. V tomto smyslu je nadčlověk spíše hermeneutickým principem než antropologickým ideálem – principem radikální odpovědnosti za tvorbu hodnot v situaci, kdy tradiční metafyzické a morální opory ztratily svou závaznost.
Právě v tomto posunu se ukazuje trvalá aktuálnost nietzscheovského myšlení i jeho produktivní přesah k odkazu Moderní revue. Dekadentní estetika časopisu, často interpretovaná prizmatem vzpoury, aristokratismu či kultu výlučnosti, může být v současném čtení chápána jako laboratoř moderní subjektivity, v níž se testují hranice autonomie, autenticity a sebeutváření. Nadčlověk zde nefunguje jako legitimace elitářského odstupu, nýbrž jako kritická výzva k sebe-překonání v podmínkách kulturní krize, fragmentarizace identity a nadbytku diskursů. V tomto ohledu se Moderní revue jeví méně jako programový nositel vzpoury a více jako symptom i reflexe situace, kterou Nietzsche diagnostikuje jako nihilistickou – situace, jež je paradoxně i naší vlastní. Aktuálnost konceptu nadčlověka tak nespočívá v jeho provokativním patosu, nýbrž v jeho schopnosti artikulovat otázku, jak lze dnes uvažovat svobodu, odpovědnost a tvorbu hodnot bez opory v transcendentních či univerzalistických garancích.
V širším kontextu lze říci, že Nietzsche se stal jedním z duchovních patronů české moderny na přelomu 19. a 20. století. Nejen jako filozof idejí, ale jako styl, postoj, typ vědomí – zosobnění touhy po překročení, po estetizaci života, po osvobození tvůrčího subjektu z tlaku ideologií i konvencí. V českém kulturním prostředí se jeho myšlenky nestaly pouhou importovanou teorií, ale živým materiálem, který spoluutvářel jazyk doby, její estetiku, náladu i osud.
B i b l i o g r a f i e
P r a m e n y
Březina Otokar: Podzim lidstva. In: Moderní revue 3, 1896, s. 4.
Karásek ze Lvovic Jiří: Sociální užitečnost v umění. In: Moderní revue 2, 1895, s. 27.
Knösl Bohuslav: Soumrak duše. In: Moderní revue 2, 1895, s. 32.
Nietzsche Friedrich: Antikrist. In: Moderní revue 8, 1898, s. 147–148. Přeložil A. Procházka.
Nietzsche Friedrich: Mimo dobro a zlo. Praha 1910.
Procházka Arnošt: Glosa k České moderně. In: Moderní revue 2, 1895, s. 25.
Procházka Arnošt: Imoralita v umění. In: Moderní revue 1, 1895, s. 116.
L i t e r a t u r a
Frenzel Ivo: Friedrich Nietzsche. Praha 1995.
Heftricht Urs: Nietzsche v Čechách. Praha 1999.
Kouba Pavel: Nietzsche: filosofická interpretace. Praha 2006.
Křivský Petr – Skřivan Aleš: Století odchází. Světla a stíny „belle époque“. Praha 1982.
Neymeyr Barbara – Sommer Andrea Urs: Nietzsche als Philosoph der Moderne. Heidelberg 2012.
Thurnher Rainer – Röd Wolfgang – Schmidinger Heinrich: Filosofie 19. a 20. století. Filosofie života a filosofie existence. Praha 2009.
Tomek Václav: Český anarchismus 1890–1925. Praha 1999.
Urban Otto: Česká společnost 1848–1918. Praha 1982.
Urban Otto M. – Merhaut Luboš a kol.: Moderní revue 1894–1925. Praha 1995.
Wittlich Petr: Prague. Fin de siècle. Paris 1992.
Zouhar Jan: Minulý konec století. Brno 2000.
P o z n á m k y
[1] Friedrich Nietzsche: Antikrist. In: Moderní revue 8, 1898, s. 147–148. Přeložil A. Procházka.
[2] Samotný termín dekadence nikdy ani Arnošt Procházka, ani Jiří Karásek ze Lvovic konkrétně nedefinovali, často se mísil s pojmy jako individualismus, aristokratismus či anarchismus. O úzkých vazbách dekadence s dobovým anarchismem více viz: Václav Tomek: Český anarchismus 1890–1925, Praha 1999, s. 11–98.
[3] Arnošt Procházka: Imoralita v umění. In: Moderní revue 1, 1895, s. 116.
[4] Tyto překlady lze označit za klíčové nejen z hlediska šíření Nietzscheho myšlenek, ale také z lingvistického a estetického hlediska, neboť představily nové literární formy a jazykové prostředky, jež ovlivnily českou literaturu té doby. V tomto kontextu byl Nietzscheho vliv v Moderní revue obzvláště silný, neboť jeho filozofie rezonovala s hlavními tématy časopisu, jako byly např. individualismus, vzpoura proti konvencím a hledání nových uměleckých forem.
[5] Vedle textů Friedricha Nietzscheho byla na stránkách Moderní revue otištěna také tvorba např. Charlese Baudelaira, Paula Verlaina, Tristana Corbièra, Stéphana Mallarméa, Jorise Karla Huysmanse, Joséphina Péladana, Oscara Wilda, Gabriela d’Annunzia, Stanisława Przybyszewského a dalších.
[6] V rámci analýzy a interpretace tohoto filozofického konceptu Friedricha Nietzscheho bylo volně vycházeno z těchto publikací: Friedrich Nietzsche: Tak pravil Zarathustra. Praha 1968; Friedrich Nietzsche: Antikrist: přehodnocení všech hodnot. Olomouc 2001; Friedrich Nietzsche: Genealogie morálky: polemika. Praha 2002; Friedrich Nietzsche: Mimo dobro a zlo: předehra k filosofii budoucnosti. Praha 2003; Pavel Kouba: Nietzsche: filosofická interpretace. Praha 2006; Rainer Thurnher – Wolfgang Röd – Heinrich Schmidinger: Filosofie 19. a 20. století. Filosofie života a filosofie existence. Praha 2009.
[7] Friedrich Nietzsche: Mimo dobro a zlo. Praha 1910, s. 84.
[8] Friedrich Nietzsche: Antikrist. In: Moderní revue 8, 1898, s. 151. Přeložil A. Procházka.
[9] Arnošt Procházka: Glosa k České moderně. In: Moderní revue 2, 1895, s. 25.
[10] Jiří Karásek ze Lvovic: Sociální užitečnost v umění. In: Moderní revue 2, 1895, s. 27.
[11] Friedrich Nietzsche: Antikrist. In: Moderní revue 8, 1898, s. 151. Přeložil A. Procházka.
[12] Bohuslav Knösl: Soumrak duše. In: Moderní revue 2, 1895, s. 32.
[13] Otokar Březina: Podzim lidstva. In: Moderní revue 3, 1896, s. 4.
Mgr. Jan Bolehovský
Historický ústav Filozofické fakulty
Univerzita Hradec Králové
Rokitanského 62
500 03 Hradec Králové
email: jan.bolehovsky@uhk.cz