Většina interpretů estetiky Emmanuela Levinase, po právu považovaného především za myslitele etiky a metafyziky, se zabývají vztahem mezi estetikou a etikou, vycházejíce z komentáře článku Realita a její stín, který filosof publikoval v roce 1948 v časopise Les temps modernes. Aniž bych jakkoli chtěl snižovat význam této otázky, v následujících řádcích mi půjde o jiný vztah, jenž předchází onen výše zmíněný a stojí v jeho pozadí, sice vztah mezi účinkem, jakým na nás působí umělecké dílo a ontologií, jak ji Levinas pojímá v knize Existence a ten, kdo existuje, přípravné práci, v níž si filosof připravuje cestu ke svým vrcholným dílům Totalita a nekonečno a Jinak než být. Cílem těchto řádek je tedy myslet, pomocí komentáře kapitoly Exotismus z knihy Existence a ten, kdo existuje (publikované v roce 1947), status uměleckého díla nehledě na jakoukoli morální perspektivu. Vždyť kapitola nazvaná Exotismus zabývající se uměním je součástí sekce Existence bez světa a je uvedena následující afirmací: „V našem vztahu ke světu se můžeme ze světa vytrhnout“, [1] což diskusi od samého počátku staví nikoli do etické, nýbrž do ontologické perspektivy.

Vyjděme od terminologického upřesnění. Levinas pojmu exotismus připisuje etymologický smysl, podobně jako Victor Segalen, pro něhož exotismus představuje „vše, co je ‚vně‘ našich aktuálních, všednodenních dat vědomí, vše, co neodpovídá našemu obvyklému ‚mentálnímu naladění‘.“ [2] Levinas však z exotismu činí elementární účinek uměleckého díla jako takového, odtud pojem estetického exotismu. Levinasovský pojem exotismu navíc přesahuje ono rozšířené Segalenovo pojetí do té míry, do jaké implikuje nikoli pouze vnitrosvětské vy-vlastnění, nýbrž výstup ze světa jako takového.

A tak otázka zní, jak umělecké dílo dokáže, slovy Françoise Armengaudové, vypudit předmět z našeho světa vně světa? Dále pak, jaká ontologická sféra se otevírá prostřednictvím tohoto vytržení ze světa? A konečně jednou venku, v existenci bez světa, za jakých podmínek je možný návrat dovnitř, tj. do existence ve světě?

Umění staví předmět vně světa
Ve snaze upřesnit tento pohyb umění vně světa Levinas užívá pojem obrazu, jenž v estetickém počitku nahrazuje předmět: „Základní funkce umění (…) spočívá v tom, že poskytuje obraz předmětu namísto předmětu samého.“ [3] A právě toto na první pohled banální vymezení estetizace umožní Levinasovi diskusi statusu uměleckého díla od samého počátku dát do ontologické perspektivy. „Tento způsob vložení obrazu věci mezi nás a věc má za následek vytržení věci z perspektivy světa.“ [4] K tomu je třeba říci, že termínu obraz je zde užíváno ve velmi širokém smyslu, zahrnujícím například literaturu. Umělecké dílo má tudíž ambivalentní status do té míry, do jaké představuje zároveň předmět z našeho světa a princip výstupu z našeho světa jakožto světa daného, horizontu smyslu, v němž si určitý subjekt přivlastňuje předměty poznání nebo předměty k užití. Estetická nezaujatost, jak ji rozumí Levinas, radikálně modifikuje kontemplaci věcí a je původcem obnažení věcí v jejich materialitě, jíž je cizí jakékoli rozlišení vnitřku a vnějšku. Tato materialita otevírá ontologickou sféru před světem, jež je charakterizována anonymní existencí, kterou Levinas nazývá, nedostávajíc se mu substantiva, Ono je (Il y a).

Budiž nám dovoleno citovat in extenso pasáž o moderním malířství, jež ilustruje vyvstání Ono je prostřednictvím estetického exotismu: „V současném malířství už nezáleží na věcech jakožto prvcích jednoho univerzálního řádu, který si pohled dává jako perspektivu. Praskliny ze všech stran přetrhávají spojitost světa. Jednotlivé vystupuje ve své nahotě bytí. (…) Nahé, jednoduché a absolutní prvky, otoky a vředy bytí. V tomto padání věcí na nás stvrzují předměty svou moc hmotných předmětů a dosahují jakoby samého vrcholu své materiality. Navzdory racionalitě a jasnosti těchto tvarů jako takových uskutečňuje obraz samo o sobě jejich existence, absolutno skutečnosti té, že je tu něco, co samo není předmětem, jménem: co je nepojmenovatelné a může se objevit jen skrze poezii.“ [5] Právě v tomto smyslu může Levinas charakterizovat moderní malířství jako boj s viděním či jako válku proti subjektu. Je třeba dodat, že hovoří-li Levinas o existenci bez světa, je to proto, že „Vztah k určitému světu není synonymem existence. Ta světu předchází. V situaci konce světa se klade původní vztah, který nás poutá k bytí.“ [6]

Umění je tudíž příležitostným modem obnažení Ono je, bytí, které „je bytostně cizí a naráží do nás. Jsme vystaveni jeho sevření, dusivému jako noc …“ [7] Avšak odvádí-li nás estetický exotismus takto radikálně od nás samých, z našeho světa, můžeme ještě mluvit o tom, že vnímáme umělecké dílo? Jinak řečeno: je možné vnímat něco, co není součástí našeho světa, sice materialitu, elementárno, anonymní šum Ono je? A opačně, vnímáme-li umělecké dílo, jde stále ještě o umělecké dílo v jeho exotické ctnosti, jak ji pojímá Levinas?

Opustit vnímání a rehabilitovat čití
Ve vnímání, jež nás odkazuje ke světu, je počitek látkou nějaké formy: „Zvuk je hluk nějakého předmětu, barva lpí na povrchu pevných předmětů, slovo skrývá smysl, pojmenovává nějaký předmět.“ [8] Tento odkaz k předmětu však předpokládá odkaz k subjektu, což znamená, že ve vnímání představuje počitek pouhou exterioritu, která odkazuje k určité interioritě, počitek je zkrátka vzat do okruhu subjekt-objekt. „Zatímco vnímání uděluje všem svým předmětům určitelný smysl, přistupuje k nim jako k zástupcům nějakého rodu, a tudíž zobecňuje, pikturální aisthesis naopak partikularizuje.“ [9] Zatímco tedy vnímání podřazuje látku formě, čití materializuje a partikularizuje. Čití se tak neredukuje na pouhý materiál vnímání, tvoří jiný modus vztahování se ke světu: vnímání se vztahuje ke světu, zatímco čití se vztahuje k absenci světa. „Pohyb umění spočívá v tom, že opouští vnímání a rehabilituje čití, že odděluje kvalitu od tohoto odkazu k předmětu. Místo aby intence dospěla až k předmětu, zabloudí do čití samého a právě toto zabloudění do čití, do aisthesis, vytváří estetický účinek.“ [10] Čití, tak, jak vzchází v umění, ústí v nový neosobní živel, v čistou událost, „která se dokonce vzpěčuje i kategorii podstatného jména“. [11] Tak je tomu se slovem v poezii. „Slovo nelze (zajisté) oddělit od smyslu. Ale je tady především materiálnost zvuku, který naplňuje a který ho dovoluje přivést k počitku … Ale slovo se odděluje od svého objektivního smyslu a znovu se stává smyslovým prvkem ještě jiným způsobem: jako to, co se váže k mnohosti smyslu, jako dvojznačnost, kterou může nabýt ze svého sousedství s jinými slovy. Funguje tedy jako sama skutečnost označování. Za významem básně, kterou myšlení proniká, se toto myšlení zároveň ztrácí v její hudebnosti. [12]

Rozlišení mezi vnímáním a čitím, jak jsme se jej pokusili nastínit, je zásadní pro uznání pozitivní estetické funkce uměleckého díla, nezávislé na jakémkoli redukcionismu považujícím umění především za jazyk či výraz. Prostřednictvím rehabilitace pojmu čití umění upozorňuje na jakousi oblast před bytím-na-světě, oblast, která absolutně uniká uchopení tím, kdo existuje. Právě v tomto smyslu Levinas vítá „hledání současného malířství a současné poezie, které se snaží uchovat umělecké skutečnosti její exotismus (…), odejmout znázorněným předmětům jejich služebný úděl výrazu“. [13] V literatuře pak vyzdvihuje umění některých takzvaných realistů a naturalistů: „Nepovšimnuté umění některých realistických a naturalistických spisovatelů, navzdory jejich vyznání víry a jejich předmluvám, vytváří stejný efekt: tyto bytosti a tyto věci, které se noří do své materiality, strašně přítomné svou tloušťkou, svou tíží, svými rozměry. Určité pasáže Huysmanse nebo Zoly, klidná a úsměvná hrůza mnohých Maupassantových povídek nedávají jen, jak se to někdy říká, ‚věrný‘ či přehnaný obraz skutečnosti, ale pronikají – za tvar, který světlo zjevuje – do této materiality, jež vůbec neodpovídá filosofickému materialismu autorů, nýbrž tvoří temné pozadí existence.“ [14] Ve snaze v jistém smyslu uzavřít svůj nástin tohoto pohybu estetického exotismu do oné oblasti před svět, pokusím se nyní formulovat interpretaci znovudobytí exotismu světskostí, přesněji interpretaci dvojznačnosti tohoto znovudobytí.

Závěr: znovudobytí exotismu světskostí
Zajisté bychom Levinasovi mohli namítnout, že tento surový fakt Ono je je ve skutečnosti neustále znovudobýván světskostí, ať už jde o to, že dílo je výrazem „interiority věcí“ či „umělcova světa“. Náš filozof si je vědom této námitky a shrnuje tuto opačnou pozici, která pomíjí exotismus a přisuzuje uměleckému dílu výraz jako esenci, slovy: „Umělecká skutečnost je prostředek vyjádření určité duše.“ [15] Levinasovi nejde o to, popřít, že estetický exotismus ve skutečnosti bývá okamžitě zakryt tím, že díla se velice záhy ukazují jako obal určité interiority, „jde mu především o to, napadnout přístup, podle kterého by toto znovudobytí tvořilo pozitivní estetickou funkci“. [16] Tím spíše, že redukce uměleckého díla na výraz určité interiority je vedle popření Ono je, tedy sféry před světem, s sebou přináší další redukcionismus, vnitřně spjatý s prvním, sice popření jinakosti druhého člověka, tj. popření toho, co je za světem: „Sympatií s touto duší předmětů nebo umělce se exotismus díla začleňuje do našeho světa. A tak tomu je, pokud jinakost druhého zůstává alter ego, dosažitelným pro sympatii.“ [17]

Společným jmenovatelem tohoto dvojího redukcionismu je symetrická topologie, jak ve vztahu subjekt-objekt, tak ve vztahu intersubjektivním. Jen asymetrická topologie kladoucí věci před svět a druhého za svět jim může zachovat jinakost vůči danému světu, který je výhradně obydlený předměty poznání či předměty k užití.

 

L i t e r a t ú r a
LEVINAS, E.: Existence a ten, kdo existuje. Přeložil Petr Daniš. Praha: OIKOYMENH 1997.
SEGALEN, V.: Essai sur l’exotisme. Paris: Livre de Poche 2007.
TAMINIAUX, J.: Exotisme esthétique et ontologie. In: Cités, roč. 8, 2006, č. 25, s. 87 – 100.