Pavel Ivančic: Estetická udržitelnost – potěšení známé neznámé [Aesthetic sustainability – the pleasure unknown known]. In: Ostium, vol. 21, 2025, no 2.

This work is licensed under a Creative Commons Attribution-NonCommercial-NoDerivatives 4.0 International License.

Aesthetic sustainability – the pleasure unknown known
The aim of this essay is to present the concept of „aesthetic sustainability“ as a timeless theme that resonates throughout the history of human culture. Aesthetic sustainability, as a conceptual tool, focuses on creating products that are not only functional and durable but also aesthetically appealing, motivating consumers to use and care for them long-term. The document explores aesthetic value and proposes operational approaches to increase aesthetic sustainability in design. It also addresses environmental ethics and the importance of creating an emotional bond with consumer goods. The document highlights the significance of cultural and historical contexts in aesthetic perception and consumer preferences. Overall, it presents a multidisciplinary approach, encompassing philosophy, aesthetics, ethics, ecology of, and design theory, in an effort to support human ability to envision a more sustainable future.
Keywords: aesthetic sustainability, emotional value, design, enviromental ethics, ecology of consumption, durability, cultural context, sustainable future

Úvod
„Věci jsou vytvářeny lidmi a pro lidi. Tím není řečeno málo. Naopak, až příliš mnoho, neboť je to veliké poslání a také veliká zodpovědnost. Mnohdy vznikaly a dosud ještě vznikají věci nelidské a nadlidské, to jest věci formálně zdánlivě vytříbené, dokonalé, ale v podstatě hluché a jalové, neboť jsou to věci bez lidského měřítka a bez lidského tepla. Jako jsou lidé bytosti dvoupólové, racionální a iracionální, musí být i věci lidmi vytvářené téhož rodu: účelné i vlídné,“ prohlásil Jan E. Koula ve svém příspěvku Věci včera, dnes a zítra, který byl publikován v časopise pro hmotnou kulturu Věci a lidé v roce 1948.^[1]

Čím to je, že některé věci mají vzácnou kvalitu být nabité jak emocionální hodnotou, tak estetickou trvanlivostí? Je možné definovat univerzální estetické faktory, které fungují pro všechny (nebo většinu) lidí?

Pojem „estetické udržitelnosti“ lze považovat za věčné téma, jež v různých podobách rezonuje napříč dějinami kultury lidské civilizace a které relativně nedávno vykrystalizovalo v tuto novodobou formulaci jako reakce na aktuální stav světa. V širším smyslu vychází současná filozofická a praktická relevance konceptu estetické udržitelnosti z multidisciplinárního konsensu o nevratné roli člověka v různých formách změn životního prostředí.^[2] Závažné ekologické problémy tak vytvářejí morální obavy, které přesahují rámec nezaujatosti, protože radikálně mění výchozí bod k měnícím se estetickým kvalitám prostředí lidského života. Paralelní debata o estetické udržitelnosti čerpá svou sílu z multidisciplinární diskuse zahrnující filosofii, estetiku, etiku, environmentální ekologii, studia udržitelnosti a dějiny umění, stejně jako teorii a praxi designu.^[3]

Produktový design a udržitelné užívání
V následujícím textu představím pohled na to, jak design a estetika mohou v novodobém kontextu přispět k lidskému blahobytu (pocitu duševní pohody) a jak mohou být tyto prvky integrovány do každodenního života pro zlepšení kvality života a osobního růstu. Budu zkoumat rozdíl mezi sentimentální hodnotou a estetickou hodnotou a zamýšlet se nad návrhy na operativní přístupy, které lze implementovat v procesu projektování ke zvýšení estetické udržitelnosti. Pokusím se o prezentaci estetiky, zaměřující se na korelaci mezi filozofickým přístupem k estetickému zážitku a zkušeností s trvanlivým designem. Estetická udržitelnost je zde představena jako konceptuální nástroj, který poskytuje vhled do toho, jak fungují lidské estetické preference a volby a poukazuje, nakolik je sféra estetiky důležitou součástí lidské schopnosti představit si udržitelnější budoucnost. Jedná se o zamyšlení nad možnostmi, jak lze snížit, přehodnotit a reformovat spotřebu, a nad způsoby, jakými zaměření na estetiku přidává novou dimenzi k tvorbě i spotřebě udržitelných výrobků.

Stále naléhavěji totiž vyvstává otázka – co, jak a proč vůbec dále vyrábět a používat a jakým způsobem lze vybudovat k předmětům spotřeby emocionální pouto? Jak koncipovat věci tak kvalitní, funkční a krásné, aby si k nim člověk mohl vytvořit ohleduplný vztah? Jak vytvářet a vyrábět produkty, jež by mohly být natolik trvanlivé a esteticky přitažlivé, aby spotřebitele motivovaly k adekvátní úctě a péči? Z obecného hlediska se tento fenomén zabývá problematikou tvorby, spotřeby a aplikace designu s ohledem na hodnotový řetězec a návyk spotřebitele ve vztahu k předmětům spotřeby, zkoumá možnosti odpovědného návrhářství a výtvarnictví, ekologické etiky a udržitelné produkce. V tomto případě se jedná o rozšíření základních funkcí a atributů designu, jako jsou zahalení, ochrana, užitečnost, pohodlí, status, okrasa, prostředek sebevyjádření etc.

Enviromentální etika
„Jsme zde, abychom se probudili z iluze oddělenosti.“^[4]

Erazim Kohák v Zelené svatozáři (kapitoly z ekologické etiky) vznáší dotazy: „Je člověk na zemi pánem – nebo hostem? Jsme mocní a nároční – dovedeme být také moudří? Můžeme si dovolit ignorovat následky našeho jednání na Zemi? Je příroda zahradou v lidském světě – nebo lidský svět je umělý ostrůvek pro Zemi?“ A dále dodává: „Předpokladem pro udržitelnou budoucnost a život se stává vědomé zkoumání místa člověka v přírodě.“^[5] Kohák odkrývá pojem ekologická etika jako nutný předpoklad, již je nutno integrovat do našeho každodenního/běžného vnímání reality. „Předpokladem pro udržitelnou budoucnost a život se stává vědomé zkoumání místa člověka v přírodě – tedy ekologie člověka na všech úrovních.“ Enviromentální krizi lze vnímat na třech úrovních: „První je poškození bezprostředního životního prostředí. Druhá úroveň je globální – klimatické změny ohrožují předpoklady života, dochází ke snížení dostupnosti pitné vody, odlesňování, a to vše tím, že se neustále zvyšují nároky lidstva. Třetí úroveň je osobní a ta se týká především dramatického zkreslení lidských vztahů k sobě, k bližnímu a k přírodě.“[6] Do toho samozřejmě patří i „druhá příroda“.

Ekologie spotřeby
Z hlediska teorie designu se touto problematikou zásadním způsobem zabývá Kristine H. Harper v knize Estetická udržitelnost: Produktový design a udržitelné užívání z roku 2017. V rámci snahy o nápravu dopadů nadprodukce a nadspotřeby v oblasti předmětného světa a užitého umění se ukazuje, že předpoklad změny nastavení a hledání nových parametrů s sebou přináší nutnost přehodnocení status quo a potřebu reformace teoretických a praktických principů. Ukazuje se, že nejvýznamnějším způsobem, jak transformovat svět designu, je vytvářet promyšlené, dobře zpracované a trvanlivé objekty, které jsou účelné a esteticky atraktivní. Koncept estetické udržitelnosti byl vyvinut, aby ukázal, proč určité objekty a artefakty v našem vědomí časem nabývají na hodnotě. Jak chápat estetickou hodnotu v estetické udržitelnosti? Proč některé věci snadno vyhazujeme, zatímco jiné udržujeme a uchováváme po mnoho let, navzdory jejich zjevnému opotřebení? Může větší porozumění estetické hodnotě vést k strategičtějšímu a udržitelnějšímu přístupu k designu produktů?^[7]

Denně jsme nuceni, jak individuálně, tak kolektivně, činit širokou škálu rozhodnutí. Mnoho z těchto rozhodnutí zahrnuje vedle mimořádně složitých procesů s důsledky sahajícími daleko za sféru našeho každodenního života a činností estetickou složku. Jak ukazuje filozofické studium estetiky, hodnocení vkusu je mnohem složitější jev, který se rozvíjí jako výsledek širších kulturních, historických a intersubjektivních procesů. Zjednodušeně řečeno – lidská schopnost ocenění je záležitostí změny. Produktový design a ohleduplné užívání se vztahuje k emocionální trvanlivosti v tom smyslu, že se zaměřuje na psychologické a smyslové pouto mezi subjektem a objektem. Ovšem spojení subjekt-objekt je založeno na více než emocích: esteticky udržitelné objekty neustále dodávají lidskému životu „estetickou výživu“.^[8]

Estetická saturace vyžaduje v různé míře uspokojení racionálních a iracionálních požadavků – naplnění potřeby bezpečí a jistoty na jedné straně a potřeby vzrušení a překvapení na straně druhé. Oba druhy potěšení jsou okouzlující a uspokojující, i když velmi odlišnými způsoby. Kristine H. Harper představuje dva přístupy k estetické udržitelnosti: „potěšení ze známého“ a „potěšení z neznámého“.^[9] První přístup se zaměřuje na harmonické a neutrální objekty, které jsou relativně snadno pochopitelné, mohou být kombinovány s jinými předměty a apelují na širokou škálu vkusů, vykazují jistý univerzální charakter. Druhý přístup se zaměřuje na složité a specifické objekty, které jsou výzvou a vyžadují důkladnější zájem a zkoumání. Základní rozdíl mezi těmito dvěma obsahuje historický odkaz na rozlišení mezi krásným a vznešeným – nebo spíše na historické rozlišení mezi krásným a vznešeným estetickým zážitkem.[10]

Potěšení ze známého
Existuje velké uspokojení, nebo dokonce velké potěšení, z prožívání bezprostředního okolí a artefaktů v něm přesně podle daných předpokladů. Tento druh uspokojení souvisí s pocitem pohodlí a stability, který zažíváme při setkání s povědomými jevy a událostmi. V podstatě spočívá v přesném povědomí o tom, co se od nás očekává. Je to uspokojení spojené s řádem a harmonií a zejména s předvídatelností. Dále je úzce spjato s lidskou potřebou strukturovat každodenní život a vytvářet si rutiny. Bez těchto pohodlných a známých zkušeností by naše okolí působilo jako jeden velký neovladatelný chaos, který by vyžadoval mnoho energie a namáhavé činnosti k navigaci. Krása coby estetická kategorie je spojena s harmonií, symetrií a klasickými proporcemi. Krásné objekty poskytují okamžité potěšení díky své zřejmé formě a vyváženosti. Historicky bylo krásné spojováno s matematickou strukturou a řádem, jak to popisovali například Pythagorejci a Platón, který považoval krásu za přesný a jednoznačný výraz formy nebo ideje. Již Vitruvius (cca 30 – 20 př. n. l.) se snažil popsat kritéria pro úspěšný design, konstrukci a kritiku prostřednictvím propojení ideálů týkajících se materiální trvanlivosti a užitečnosti s estetickými ideály.

Funkcionalismus, který dominuje designu a architektuře počátku 20. století, klade důraz na jednoduchost a objektivitu, kde „forma následuje funkci“. Adolf Loos prohlašuje, že „ornament je zločin“, Ludwig Mies van der Rohe přichází s prohlášením „Less is more“. Yanagi Sōetsu, japonský kritik umění a a filozof, který ve 20. letech 20. století zakládá koncept mingei, čímž formuje teorii lidového řemesla jako reakci na rychlé modernizační procesy tehdejšího Japonska, v knize The Beauty of Everyday Things vyzdvihuje důležitost estetického působení věcí denní spotřeby. Řemeslné výrobky by podle jeho přesvědčení měly být vyrobené opatrně a vystavěné tak, aby vydržely a mohly být opečovávané s respektem a náklononností. Měly by být přirozené a jednoduché, trvanlivé a bezpečné – estetický výsledek bezvýhradného naplnění užitných potřeb.

Pojem estetické udržitelnosti také do jisté míry navazuje na další modernistické tendence – například myšlenkový směr a designový princip Gute Form (propagovaný v 50. letech 20. století Ulmskou školou designu v Něměcku), zaměřený na čistotu formy s důrazem na účelnost a trvanlivost nebo Minimalismus jako příklad ryzí jednoduchosti, v tomto případě vznikající pod sloganem „Less, but better“, jehož autorem je Dieter Rams. Z hlediska českého historického kontextu je na místě zmínit odkaz pozapomenutého člena Puristické čtyřky Bohuslava Brouka a jeho koncept Necéssismus – tedy životní sloh založený na rozumné spotřebě organizovaném (plánovaném) vztahu mezi výrobou a spotřebou, na kultivaci výroby, tvorbě „nutných“ věcí a užitných hodnot a zušlechťování základních životních potřeb. V knize Racionalizace spotřeby z roku 1946 se zabývá základními problémy projektování, kde mimo jiné zkoumá vztah lidí k věcem a předmětům.

Fenomenologie se snaží eliminovat subjektivní a kulturně podmíněné prvky vnímání světa a objektů, zatímco sémiotika se zaměřuje na to, jak lze objekty dekódovat nebo interpretovat. Pokud tělesné porozumění a vnímání světa předchází kognitivnímu a reflexivnímu, jak si myslí Maurice Merleau-Ponty, kulturní „zátěž“ a konotativní rámec lidských bytostí nejsou nutně překážkou pro vytváření esteticky trvalých výrazů nebo objektů. Ve skutečnosti jsou kulturní konotace v tomto ohledu zcela bezvýznamné.[11] Zatímco Merleau-Ponty vychází z tělesně zakotveného a předkulturního vnímání, Roland Barthes přistupuje k obrazu naopak z pozice kulturně zprostředkované interpretace. Ve své eseji Rétorika obrazu rozlišuje mezi denotací a konotací. Podle Rolanda Barthese denotace odkazuje na základní význam jakéhokoli znaku, zatímco konotace zahrnuje přidané hodnoty nebo významy, které lidé objektům přisuzují na základě kulturního kontextu, přesvědčení a hodnot.[12]

V praxi neexistují denotace bez konotací, protože lidé přirozeně přisuzují objektům a znakům další významy na základě svých kulturních a osobních zkušeností. Pro designéry je klíčové porozumět konotativnímu rámci cílové skupiny, aby mohli efektivně komunikovat zamýšlené významy a hodnoty prostřednictvím svých produktů. To zahrnuje výzkum kulturních mýtů a základních předpokladů, které ovlivňují vnímání a preference spotřebitelů. Rudolf Arnheim popisuje, jak lidské smysly přirozeně hledají formy, které jsou snadno rozpoznatelné a označitelné. Tento proces je univerzální a společný všem lidem bez ohledu na kulturní nebo sociální „zavazadla“. Edgar Schein používá termín „předpoklady“ k popisu neviditelných, nevědomých názorů a pohledů na život, které ovlivňují chování a kulturu skupiny. Mýty a předpoklady jsou hluboce zakořeněné pravdy, které je obtížné zpochybnit a které výrazně ovlivňují spotřební vzorce a preference.

Potěšení z neznámého
Vznešeno je oproti tradičnímu pojetí krásy spojeno s nepříjemnými, nevyváženými nebo dokonce děsivými zážitky. Zpochybňuje a zkoumá vše známé a posouvá hranice subjektivního vědomí. Ale právě v tom je jeho síla. Tento druh potěšení může vytvořit trvalé pouto mezi subjektem a objektem, jež je založeno na klíčovém estetickém zážitku, který je výrazně méně bezvýznamný než všechny ostatní smyslové dojmy, které nás v dnešním pozdně moderním světě denně bombardují. Potěšení z neznámého zůstává se subjektem dlouho poté, co samotný estetický zážitek skončil. Prvním, kdo pojmenoval rozdíl mezi krásnými a vznešenými estetickými zážitky, byl britský kritik Joseph Addison roku 1712. Ovšem na mnohostrannou povahu estetických zážitků upozornil již Aristotelés ve své Poetice z roku 335 př. n. l., kde představuje pojem katarze a jeho význam pro estetický zážitek. Katarze je popsána jako proces, při kterém dochází k očištění duše nebo mysli prostřednictvím prožití intenzivních emocí.

Podle Friedricha Schillera je důležité, aby lidé zažívali nejen krásu a harmonii, ale také chaotické úkazy charakteristické pro vznešené zážitky. Tyto zážitky nás mohou vytrhnout z pasivity a připomenout nám náš plný potenciál. Schiller také věří, že umělci mohou hrát klíčovou roli v estetickém vzdělávání lidí, což je může činit citlivějšími na „estetickou výživu“. Ve spisu O důvodu potěšení v tragických předmětech hovoří o tom, že v tomto druhu situací je obsaženo potěšení z našich morálních pocitů, jež vyvolává pohnutí, v němž se cítíme mravně posíleni, což formuluje jako tzv. určenost zevnitř – autonomii věci, morální poselství.^[13] Edmund Burke spojuje vznešené s nádherou a rozsáhlými, impozantními přírodními zážitky: „Kedykoľvek je sila iba užitočná a slúži našim účelom a našej slasti, nie je nikdy vznešená – pretože príjemne na nás nemôže pôsobiť nič, čo nepôsobí podľa našej vôle; ale aby niečo pôsobilo podľa našej vôle, musí nám to byť podriadené, a preto to nikdy nemôže byť príčinou veľkej a ovládajúcej predstavy.“^[14] Tento proces je podobný klasickému romantickému Bildungsromanu, v němž je zážitek strukturován jako proces „domov – pryč – domov“ – tedy: „řád – chaos – řád“ (nový a vylepšený řád).

Immanuel Kant ve své třetí Kritice, Kritice soudnosti, rozlišuje mezi krásným a vznešeným, přičemž obě považuje za subjektivní a estetické formy soudů, které mohou být navzdory své subjektivní povaze považovány za univerzálně platné. Kant tvrdí, že existuje subjektivní, ale nezaujatá sféra, která je společná všem lidem, což nazývá „sensus communis“.^[15] Krása je spojena s formou a omezením, zatímco vznešenost je amorfní a bezmezná. Krásné potěšení je zde přímé a pozitivní, zatímco vznešené potěšení je nepřímé a negativní. Zkušenost vznešeného zahrnuje triumfální pocit mentální nadřazenosti, když je subjekt konfrontován s ohromujícím a dynamickým fenoménem, což vede k pocitu duchovní a mentální síly.

Složité a neobvyklé kombinace v umění a designu mohou záměrně vzývat naše očekávání a estetické zážitky spojené s těmito výzvami mohou být trvalé a udržitelné. Ekvivalenty ozvěny takového přístupu a přemýšlení můžeme spatřovat v revolučních avantgardních tentencích moderního umění jako například u Marcela Duchampa, Meret Oppenheim nebo surrealiatické návrhářky Elsy Schiaparelli. Vůčí „totalinímu“ kánonu funkcionalismu se v 60. letech vymezuje architekt Robert Venturi v Complexity and Contradiction, když oproti slavnému sloganu „Less is more“ proklamuje „More is not less“ a „Less is bore“. Což se stalo ústředním mottem postmoderního designu, jehož klíčovými principy byly spletitost a rozpor, jak je patrné například u Studio Alchymia nebo hnutí Memphis. Postmodernismus začal jako radikální okrajové hnutí v 70. letech, ale stal se dominantním vzhledem 80. let, „dekády designérů“. Živé barvy, teatralita a přehánění: všechno bylo prohlášením mnohostranného stylu „Anything goes“.

Gernot Böhme tvrdí, že různá prožívání krásy jsou podobná a mají všeobecný charakter: „Zážitek krásy nemůže být tak subjektivní, jak se na první pohled zdá osobě, která je jím ovlivněna. Pokud má mít produktivní úsilí o vytvoření krásy nějaký smysl, pak je třeba předpokládat, že naše zkušenosti s krásou jsou alespoň do určité míry sdílené.“ ^[16] Podobně jako Böhme, Jean-François Lyotard považuje krásu za univerzální fenomén. Navíc v eseji After the Sublime činí důležitý rozdíl mezi preferencemi vkusu a příjemným pocitem, který může krása poskytnout příjemci: „Pokud má někdo rád květinu pro její barvu nebo zvuk pro jeho zabarvení, je to jako preferovat jedno jídlo před druhým, otázka idiosynkrazie. Tento typ empirického potěšení nemůže doufat, že bude univerzálně sdílen. Pokud naopak má být daný jedinečný vkus vkusem kohokoli a každého, jak to vyžaduje potěšení způsobené krásou, tento slib může být založen pouze na formě objektu, který toto potěšení poskytuje.“[17] Podle Lyotarda jsoun tedy preference vkusu subjektivní a založené na individuálních zkušenostech a vzpomínkách. Nicméně, příjemný pocit způsobený krásou nebo vznešeným je univerzální. Lyotard to popisuje jako „shromažďování mnohosti“, což naznačuje, že zkušenost krásy obsahuje společné prvky sdílené univerzálně.

Design – akualita, nebo věčnost?
Zajímavé jsou různé pronikavé pohledy na věc v historii teorie designu. Vůči zjednošujícímu pojetí reality a manipulativnímu fukcionalistickému přístupu se vymezuje roku 1940 kritik avantgardních tezí František Kovárna ve studii Věci duše zbavené, kde si všímá, nakolik striktně materialistický vztah ke světu degraduje vztah k věcem a způsobuje „odvěcení věcí“: „Věci přestaly být věcmi a staly se artiklem, zbožím kratší nebo delší sezony. Technika se osamostanila a věci nám odsvětila, zbavila duše“.^[18] Milena Lamarová (kterou můžeme považovat za první českou teoretičku designu) v článku O citech a tradicích z roku 1965 prozíravým způsobem uvedla: „Univerzalita! Na první pohled vábivé slovo, za nímž se však skrývá nekonečné nebezpečí. Nebezpečí, které jedni uznávají, druzí odmítají. Tísiciletá lidská praxe je silným katalyzátorem. Dostala se do konfliktu s univerzalitou. Tento souboj má mnoho kol a jeho výsledek není vždy jednoznačný. A přesto se jednoho dne budeme muset s univerzalitou vypořádat.“^[19]

Dušan Šindelář se vyjadřuje roku 1969 v Proti izolaci věcí následujícím způsobem: „Člověk ve světě předmětů – Jde tedy o to, zda je možný jiný způsob výkladu světa předmětů než onen jednostranný. Existuje, a my ho můžeme nazvat pluralitní. Je to takový výklad světa předmětu, který předevšim respektuje zkutečnost jaká je, vycházeje přitom z potřeb a životních návyků nejrůznějších sociálních skupin lidí.“ ^[20] Lamarová dále rozvíjí své vize, když v roce 1970 prohlašuje: „To nás přivádí potom k prostoro-časové úvaze o designu, která je uvozena představou aktuálnosti na jedné straně a tušením ,věčnostiʻ na straně druhé. Aktuálnost designu bychom mohli definovat jako onen vzácný okamžik, kdy se podaří uvést v soulad a přesně tvarově vyjádřit tři základní funkce: technickou, společenskou a estetickou tak, že konečný výsledek odpovídá nejen racionálním a spočitatelným kritériím, ale i onomu iracionálnímu psychickému momentu – okamžitému stavu mysli. Jde o to, abychom moderní civilizaci dali duchovní, humanistický obsah. A v tom spočívá kulturní úloha průmyslové výroby.“^[21]

Gilles Lipovetsky v díle Říše pomíjivosti (Móda a její úděl v moderních společnostech) zmiňuje roku 1987, že móda demokratické společnosti znamená nástup individuální estetické autonomie v jejích dvou krajních projevech – totiž suverénní tvorbě u jedněch a uzpůsobování norem konkrétnímu vkusu jednotlivce u druhých.^[22] Relativní autonomie jednotlivce se překlápí od bezuzdné svobody k svému „stínovému“ aspektu odpovědnosti. Dochází tak na jeho slova ze Soumraku povinnosti, kde roku 1992 hovoří o estetickém svědomí a nové formě estetického uvědomění.^[23]

Závěr
Ve snaze lépe porozumět procesům lidského rozhodování – jak individuálním, tak kolektivním, mohou filozofická a aplikovaná estetika poskytnout vhled do toho, jak estetické hodnoty ovlivňují tyto procesy. Je důležité zkoumat, jak se osobní, individuálně prováděné estetické volby projevují v každodenních praktikách současných společností při určování významu estetických hodnot pro transformace udržitelnosti. Estetické preference – nebo obecněji vkus – nejsou nikdy čistě subjektivní, ale jsou formovány v komplexní síti osobně vyvinutých a dokonce biologicky určených tendencí být přitahován něčím, co je propleteno s tím, co je společensky oceňované, přijatelné nebo odmítané. Do určité míry se zdá, že nejčastěji sdílené estetické preference odrážejí obecný hodnotový charakter své doby. Zdá se, že opojení kvantitou vede k zvovuobjevení kvality. S tímto na mysli není přehnané tvrdit, že jsme v současné době svědky formování nového estetického étosu vyjednávaného prostřednictvím podmínek udržitelnosti.[24]

Ani postmoderní pluralita jako bezuzdný eklektismus, proces personalizace a radikální individualismus, ani ultimátní utopické modernistické vize se nezdají být „konečným řešením“. Jeden přístup zároveň nutně nevylučuje ten druhý. Jde spíše o to, že každý tvoří jinou, dílčí strategii pro analýzu a práci s estetickou udržitelností. Potěšení z udržitelných objektů spočívá jednak v jisté míře nestranné univerzálnosti, jež nepostrádá uvědomělou pokoru a na druhé straně také v jejich pozitivní rozmanitosti a schopnosti narušit uživatelovu komfortní zónu a konfrontovat naše schopnosti vnímání a koncepce. Pochopeno tímto způsobem, udržitelné designové objekty mají multifunkční rozměr (buď v praktickém nebo estetickém smyslu), který zvyšuje jejich estetickou flexibilitu. Jako optimální řešení se jeví sofistikovaná syntéza obou principů jako jakýsi citlivý adaptabilní princip. Apel na „estetickou iniciativu“ neznamená pouze formální inovaci, ale spíše změnu způsobu myšlení jako adaptaci reflektující globální vývoj materialistické kultury.

L i t e r a t ú r a
ARISTOTELÉS: Poetika. Praha: OIKOYMENH 2008.
ARNHEIM, R.: Art and Visual Perception. Berkeley: University of California Press 1974.
BARTHES, R.: Rhetoric of the Image. In: Image-Music-Text. Fontana Press London 1977.
BÖHME, G.: On Beauty. In: Nordic Journals of Aesthetics, 39, 2010.
BURKE, E.: O vkuse, vznešenom a krásnom: filozofické skúmanie o pôvode našich ideí vznešeného a krásneho. Bratislava: Tatran 1981.
DEBNÁR, V. A.: BOHUSLAV BROUK: Na obranu individualismu (Publicistika z let 1930– 1960). Praha: Academia 2011.
HARPER, K. H.: Aesthetic Sustainibility: Product Design and Sustainable Usage. London and New York: Routlege 2017.
HUBATOVÁ-VACKOVÁ L., PACHMANOVÁ M., PEČINKOVÁ P. (eds.): Věci a slova. Umělecký průmysl, užité umění a design v české teorii a kritice 1870–1970. Praha: Všup v Praze 2014.
KANT, I.: Kritika soudnosti. Praha: OIKOMENH 2005.
KOHÁK, E.: Zelená Svatozář: kapitoly z ekologické etiky. Praha: SLON 2011.
KOVÁRNA, F.: Věci duše zbavené. In: Dílo, XXX, 1939–1940.
KOULA, J. E.: Věci včera, dnes a zítra. In: Věci a lidé, I, 1947–1948.
LAMAROVÁ, M.: O citech a tradicích. In: Menschen und Dinge. Praha 1965.
LAMAROVÁ, M.: Design: aktualita nebo věčnost. In: Czechoslovak Industrial Design, Sborník pro otázky průmyslového návrhu, prosinec 1970.
LEHTINEN, S.: Aesthetic Sustainability. In: Situating Sustainability: A Handbook of Contexts and Concepts. Ed. by C. P. Krieg and R. Toivanen. Helsinki: Helsinki University Press 2021, 255–267. DOI: https://doi.org/10.33134/HUP-14-18.
LIPOVETSKY, G.: Soumrak povinnosti (Bezbolestná etikanových demokratických časů). Praha: Prostor 1999.
LIPOVETSKY, G.: Říše pomíjivosti (Móda a její úděl v moderních společnostech). Praha: Prostor 2002.
LYOTARD J.-F.: Lessons on the Analytic of the Sublime. Stanford: Stanford University Press 1994.
LYOTARD J.-F.: The Inhuman: Reflections on Time. Stanford: Stanford University Press 1991.
MERLEAU-PONTY, M.: Fenomenologie vnímání. Praha: OIKOYMENH 2013.
NHAT HANH, T.: Zen a umění zachránit planetu. Praha: Alferia 2023.
PACHMANOVÁ M. (ed.): Design: aktualita nebo věčnost? Antologie textů k teorii dějinám designu. Praha: Všup v Praze 2005.
PLATÓN: Hippias Větší, Hippias Menší, Ión a Menexeinos. Praha: OIKOYMENH 1996.
ROUS, J., KROUPA, J. K. (eds.): Studie o počátcích uvažování o kráse v antickém Řecku. Praha: VŠUP v Praze 1998.
SCHILLER, F.: Výbor z filosofických spisů. Praha: Svoboda-Libertas 1992.
SHEIN, E.: Organisational Culture and Leadership. San Farncisco: Jossey Bass 2004.
ŠINDELÁŘ, D.: Proti izolaci věcí. In: Domov, III, 1962, č. 4, s. 4.
VENTURI, R.: Složitost a protiklad v architektuře. Arbor Vitae 2004.
YANAGI, S.: The Beauty of Everyday Things. Penguin Books 2019.

P o z n á m k y
^[1] Porov. KOULA, J. E.: Věci včera, dnes a zítra. In: Věci a lidé, 1947–1948, č. 1, s. 1.
^[2] Pokud jde o pozadí, současný koncept udržitelnosti vychází z ekonomických debat a jeho současná mezigenerační a transgenerační konotace byla uvedena ve zprávě Brundtlandovy komise v roce 1987, kde byla udržitelnost chápána ve vztahu k rozvoji jako „udržitelný rozvoj“.
^[3] Porov. LEHTINEN, S.: Aesthetic Sustainability. In: Situating Sustainability: A Handbook of Contexts and Concepts, edited by C. P. Krieg and R. Toivanen, Helsinki: Helsinki University Press 2021, 255–267.
^[4] NHAT HANH, T.: Zen a umění zachránit planetu. Praha: Alferia 2023.
^[5] KOHÁK, E.: Zelená Svatozář: kapitoly z ekologické etiky. Praha: SLON 2011.
[6] Ibidem, s. 18–17.
^[7] Porov. HARPER, K. H.: Aesthetic Sustainibility: Product Design and Sustainable Usage. London and New York: Routlege 2017.
^[8] Ibidem.
^[9] Porov. HARPER, K. H.: Aesthetic Sustainibility: Product Design and Sustainable Usage. London and New York: Routlege 2017, s. 2 – 3.
[10] Ibid., s. 123.
[11] MERLEAU-PONTY, M.: Fenomenologie vnímání. Praha: OIKOYMENH 2013, s. 101–106.
[12] BARHES, R.: Rétorika obrazu. In: CÍSAŘ, K. (ed): Co je to fotografie? Praha: Herrmann & synové 2004, s. 51–61.
^[13] Porov. SCHILLER, F.: Výbor z filosofických spisů. Praha: Svoboda, Libertas 1992.
^[14] BURKE, E.: O vkuse, vznešenom a krásnom: filozofické skúmanie o pôvode našich ideí vznešeného a krásneho. Bratislava: Tatran 1981.
^[15] KANT, I.: Kritika soudnosti. Praha: OIKOMENH 2005.
^[16] BÖHME, G.: On Beauty. In: Nordic Journals of Aesthetics (39) 2010, 22–33.
[17] LYOTARD J.-F.: The Inhuman: Reflections on Time. Stanford: Stanford University Press, s. 100.
^[18] KOVÁRNA, F.: Věci duše zbavené. In: Dílo, XXX, 1939–1940, s. 122.
^[19] LAMAROVÁ, M.: O citech a tradicích. In: Menschen und Dinge. Praha 1965.
^[20] ŠINDELÁŘ, D.: Proti izolaci věcí. In: Domov, III, 1962, č. 4, s. 4.
^[21] LAMAROVÁ, M.: Design: aktualita nebo věčnost. In: Czechoslovak Industrial Design, Sborník pro otázky průmyslového návrhu, prosinec 1970, s. 1–2.
^[22] LIPOVETSKY, G.: Říše pomíjivosti (Móda a její úděl v moderních společnostech). Praha: Prostor 2002, s. 77.
^[23] Porov. LIPOVETSKY, G.: Soumrak povinnosti (Bezbolestná etikanových demokratických časů). Praha: Prostor 1999, s. 241.
[24] Porov. LEHTINEN, S.: Aesthetic Sustainability. In: Situating Sustainability: A Handbook of Contexts and Concepts. Ed. by C. P. Krieg and R. Toivanen. Helsinki: Helsinki University Press 2021, s. 264

Mgr. Pavel Ivančic
Katedra dejín a teórie umenia FF TU v Trnave
Hornopotočná 22
918 43 Trnava
e-mail: pavel.ivancic@volny.cz