Smahel, R.: Aspekty lásky a rozvoj lidského jedince. In: Ostium, roč. 12, 2016, č. 1.
Gabriela Šárníková, Peter Tavel: Amour de développement de l´homme – L´amor et sa dimension spirituelle, philosophique, psychologique et pedagogice / Love and Development of Human Being – Spiritual, Philosophical, Psychological and Pedagogical Dimension of Love. Fribourg: S.É.C.T, 2015. 230 s. ISBN 978-2-8399-1548-9.
Publikace Gabriely Šárníkové a Petera Tavela je věnována fenoménu lásky, která je nejvyšší a zároveň nejhlubší hodnotou lidstva. Autoři téměř vyčerpávajícím způsobem vyhledali a zpracovali tuto rozsáhlou tématiku a přitom zdařile využili velké množství odborné literatury i odborných článků. Ve své publikaci představili lásku a její podoby z pohledu humanitních věd a své úsilí věnovali i spirituálnímu pohledu na lásku. Hlavním cílem práce je hloubková analýza a podrobné představení fenoménu láska. Je možno konstatovat, že práce tento cíl zcela splňuje. Práce na příkladech života známých i méně známých osobností podává ucelený pohled do celé problematiky a co do rozsahu a preciznosti je významným přínosem pro všechny, kdo jsou pro prožívání lásky zcitlivěni a touží po jejím hlubším poznání.
První kapitola díla je věnována dimenzím a projevům lásky. Zde autoři prezentují základní vlastnosti lásky, která je darující, oceňující a zároveň přijímající. Popisují zde i jednotlivé modifikace lásky. V období antiky i ve středověku byla láska vnímána ve více dimenzích. Erós jako láska vášnivá, storgé jako láska něžná nebo i rodičovská, agapé jako láska pečující a starostlivá a fília jako láska přátelská. Láska je projevována vzájemnou náklonností a blízkostí. Při prožitku náklonnosti člověk prožívá pocit uvolněnosti a uspokojení plynoucí ze vzájemného vztahu. Blízký člověk je velkou oporou i zdrojem jistoty pro toho, kdo se zmítá v nejistotě a v pochybnostech nebo prožívá těžké období života. V první kapitole jsou dále prezentovány i vlastnosti lásky. Je to především upřímná starostlivost a péče rodičů i dalších osob. Je to zodpovědnost, která, pokud ji rodiče mají, je postupně u jejich dětí v rámci výchovného procesu rozvíjena. Je to dále vzájemná úcta, která u dítěte rozvíjí otevřenost pro duchovní hodnoty i budování vlastní sebeúcty. Je to také laskavost, která se projevuje pozorností ke druhým lidem a vytváří kultivované prostředí ve vzájemném spolužití. Je to i trpělivost, která člověku pomáhá zachovat klid i rozvahu a vytrvat v pozitivních postojích. Trpělivost je zde chápána také jako nezlomnost ducha v tížích života.
Ve druhé kapitole autoři představují pojetí lásky u některých významných starověkých i středověkých myslitelů a filosofů. Nejdříve je představena Platónova koncepce lásky jako touha dosáhnout dobra i kontemplace lásky. Podle Platóna je přátelství i láska nejen vzájemným vztahem, ale také touhou po společném dobru. U Aristotela je láska pojímána jako přímý vztah člověka ke druhému člověku i jako nezištné přátelské pouto. Pokud by člověk toužil ve vztahu k druhému jen po užitku nebo rozkoši, nešlo by pak o skutečné přátelství. Dobří lidé vytvářejí přátelství ne kvůli vlastnímu prospěchu, ale především kvůli přátelům samým. Hloubka nebo i míra přátelství závisí na tom, jaký vztah má člověk k sobě samému. Druhá kapitola je zakončena pojetím lásky u papeže Jana Pavla II., který hovoří lásce jako sebedarování jednoho člověka druhému. Láska je podle něj nejplnější realizací všech možností, které jsou v člověku.
Třetí kapitola podává podrobný obraz o nábožensko-spirituálním chápáním lásky. Tato kapitola rozebírá otázky náboženského života člověka a popisuje pojem lásky ve Starém i Novém zákoně. V křesťanství je spiritualita chápána jako životní styl inspirovaný Duchem svatým. V religionistice je pak spiritualita chápána jako způsob života, kdy člověk prožívá bytostní povznesení nad všedností dní a ve kterém vyhledává a nachází hluboké zážitky. Náboženský rozměr života je spojený se schopností ptát se – odkud přicházím a kam jdu. Člověk v touze poznat základ své existence hledá pramen a cíl, který dává jeho životu smysl. Když člověk pozná, že pramenem jeho života je Bůh, že ho stvořil z lásky a je v dialogu s ním, touží se s ním spojit. Výchova k víře v Boha vede k získání důvěry a rozvíjení vztahu k vyšší bytosti a tento vztah se tvoří na základě vztahů dítěte k osobám jemu blízkým. Třetí kapitola je uzavřena pohledem na lásku z teologického hlediska. Teologická ctnost lásky je darem od Boha a umožňuje člověku konat v nadpřirozené rovině. Do této roviny povznesl člověka Bůh a tak se mohl vytvořit oboustranný vztah. Bůh dává člověku podíl na své přirozenosti. Je to projev Boží dobroty a velkorysosti.
Čtvrtá kapitola se věnuje lásce ze zorného úhlu psychologie. Velmi zdařile jsou zde podána jednotlivá pojetí lásky u některých významných psychologů a myslitelů. Podrobně jsou zde zmapovány i poznatky některých křesťansky orientovaných psychologů. Podle Ericha Fromma je nejhlubší potřebou člověka milovat druhé. Láska je aktivní silou v člověku, která proráží bariéry, jež dělí jedince od druhých lidí a sjednocuje ho s druhými. Láska působí, že člověk překoná pocit izolace a odloučenosti a dokáže milovat bez podmínek. Je zde také uvedena teorie Viktora Emanuela Frankla, který lásce dává duchovní rozměr. Láska je milostí a darem. Pro toho, kdo miluje, je milovaná osoba nenahraditelná a nezastupitelná. Čtvrtá kapitola je zakončená koncepcí Jamese Dobsona, který zdůrazňuje laskavou a přitom důslednou neústupnost lásky při řešení manželských krizí.
Pátá kapitola rozebírá oblast modelů lásky v edukační teorii i praxi. V první části této kapitoly je popsána láska v kontextu humanistické a personalistické pedagogiky. V další části jsou velmi fundovaně podány pohledy na křesťanskou edukaci i dimenze lásky. Upřímně prožívanou láskou nejen potvrzujeme poznané dobro, ale zároveň i dobro druhých osob. Láska dvou osob je základem společenského pořádku a konečným, optimálním modelem společenských vztahů. V závěru páté kapitoly je vhodným způsobem zdůrazněno, že každý člověk – dospělý i dítě – potřebuje lásku. Tato láska má být spojena s laskavostí, důsledností i s jistou mírou přísnosti tak, aby děti pochopily i niterně přijaly, že je rodiče mají upřímně rádi.
Publikace Gabriely Šárníkové a Petra Tavela je po stránce obsahové i formální na vynikající úrovni a zcela splňuje sledovaný cíl prezentovat fenomén lásky, která je nejvyšší hodnotou každého člověka i celého lidstva. Publikace může být s úspěchem využita pro učitele humanitních oborů, pro vychovatele i pro všechny, kdo upřímně chtějí rozvíjet dynamiku lásky ve svém osobním i společenském životě.
doc. Dr. Rudolf Smahel, Th.D.
Katedra křesťanské výchovy
CM teologická fakulta UP
Univerzitní 22
771 11 Olomouc
rudolf.smahel@upol.cz