Rozložte před sebou fotky svých předků a blízkých příbuzných. Zakryjte si fotky tak, abyste z každého obličeje viděli jen oči. Znovu zakryjte fotky a pozorujte jenom ústa. Jednotlivé křivky tváře. Sledujte podobnosti, které tak vystoupí na povrch.

Možná jste podobný experiment někdy zkusili.

Možná jste při něm zažili různá překvapení. Objevili jste společné rysy tam, kde jste je nečekali. Prožili novou blízkost se svými blízkými.

Jak na tomto místě před rokem připomněl Matúš Porubjak, skrze svou tvář jsme přístupní druhým i sobě samým – přesněji skrze naše tváře, protože každý jich máme hned několik. Vysokoškolský pedagog, který v sobě spojuje tvář pedagogickou, vědeckou a administrativní, má jindy zase tvář sousedskou, přátelskou či partnerskou a rodičovskou.

Na hře s fotografiemi vidíme, že tvář – skrze vyjasňování, odhalování a poznávání – nám odhaluje nejen nás samotné, ale odkazuje i k našemu spojení s rodinou a rodem. Teď nehledíme do zrcadla sami na sebe, ale objevujeme jemné předivo životodárných vztahů kolem sebe. Neobjevili jsme se tady z ničeho nic. Máme kořeny, ze kterých pocházíme, máme rodiče a prarodiče, od kterých jsme přijali život. Patříme k sobě.

S úctou a vděčností přijímáme, abychom byli schopni dávat dál. Jedno bez druhého nejde. Strom, který se odřezává od svých kořenů, nemůže rozvinout bohatou korunu. Kdo se svými rodiči stále bojuje nebo jimi pohrdá, nemůže mít dost síly k tomu, aby předával lásku svým dětem. (Není to snadné: aby člověk neuvíznul ve starém zranění a mohl obrátit svou pozornost správným směrem, může nejdřív potřebovat bezpečný prostor k vyjádření své bolesti, sílu přijmout věci „tak, jak jsou“, a možná i řadu dalších kroků). Láska potřebuje proudit, a to nejen od jednoho člověka k druhému a zase zpět, ale také od rodičů k dětem, z generace na generaci.

Přeji Vám příjemný čas nad novým číslem Ostia.

Vít Hušek