Vydra, A.: Knihami preteká rieka reči. In: Ostium, roč. 4, 2008, č. 4.
O Shakespearovi sa rozprávame s jeho prekladateľom Martinom Hilským.
Kedysi (a možno to ešte stále platí, neviem) ste sa venovali téme modernizmu. Vo vašej knihe ho spájate s problémom času. Modernisti rôzne pracovali s časom, naťahovali ho, skracovali, jeden deň mohol zrazu trvať tisíc rokov a tisíc rokov sa zmestilo do jediného dňa, možno do jediného okamihu. Téma času – to bol vtedy predovšetkým Henri Bergson. Literárny modernizmus je však už za nami. Kde podľa vás nastal ten zlom? Alebo sme ešte stále moderní a zápasíme s časom a jeho možnosťami?
Problém času a časovosti mě zajímal vždy a zajímá doposud. Je pravda,že modernisté problém času zviditelnili, ale zápas s časem zdaleka není jen moderním problémem. S časem lidstvo zápasí od počátku své existence, jen v různých dobách ten zápas má různé podoby. Překvapuje mne modernostně kterých středověkých pojetí času. Shakespeare předvádí ve svých hrách (například v Jak se vám líbí) relativitu času, která se velmi podobá modernistickýmúvahám na toto téma. Jeho divadelní dvojí čas, to jest čas pomalý a čas rychlý, funguje více či méně ve všech jeho hrách, zvláště v tragédiích. Problém času je přítomen i v současné literatuře. Navíc si nemyslím, že literární modernismus je už za námi. Mnoho současných autorů používá postupů, které jsou variacemi postupů modernistických. U takových uměleckých a myšlenkových proudů, jakými jsou romantismus nebo modernismus, lze vždy snáz určit začátky než konce. Modernismus, stejně jako romantismus, nikdy úplně neskončil a neskončí.
A ako je to s priestorom? Paralely časových hier by sme mohli nachádzať napríklad u Gastona Bachelarda v jeho Poetike priestoru, v ktorej hovorí aj o najmenších úsekoch priestoru,ktoré sa môžu niekedy javiť ako nesmierne veľké a naopak. Niekedy mám pocit, že priestor je dnes lákavejšou témou, ktorá trochu odsunula časovú tematiku. Jestvujú však priestory, ktoré sú vlastné textom?
Když mluvíme o čase, používáme nejčastěji prostorových metafor. Velmi mě zajímají snahy modernistů zachytit přítomný okamžik, který je pomíjivý svou podstatou. Snaha zachytit pomíjivost přítomného okamžiku je živoucí paradox, protože už samo slovo „zachytit“ vzbuzuje představu čehosi fixního. Jakzachytit čas a nezastavit ho? Lze oddělit tanec od tanečníka. Nebo vlnu odvody?
Čo pre vás znamenajú knihy? Čo pre vás znamená text?
Velmi si chráním naivní představu knihy jako magické věci. Ta věc má materiální i duchovní rozměr, protože nějakým způsobem je a zároveň něco znamená. To fyzické bytí knihy je pro mne velmi důležité. Kniha je pro mě vždyartefakt, výtvarný objekt. Písmo je magické svou podstatou, podobně jako řeč. Je to řeč, která dostala tvar. Ale ten tvar není fixovaný, ale věčně proměnlivý. Fascinuje mne představa, že každou stránkou knihy protéká řeka řeči. Řečiště řeči je pro mne zajímavý obraz.
S textem se to má podobně. Text sonetu například nejraději vidím jako plápolající plamen, anebo jako proud, který má spoustu spodních proudů, vedlejších proudů a protiproudů.
Je pre vás kniha únikom z reality? Alebo je skôr vrhnutím, návratom do nej?
Je pro mne obojí. Musíme vystoupit z reality, abychom se do ní mohli navrátit. Krom toho každá kniha je pro mne svět sám pro sebe, který je stejně důležitý jako takzvaný reálný svět.
Kniha je cosi jako aténský les ve Snu noci svatojánské. Nebo ardenský les v Jak se vám líbí. To jest alternativní prostor, svět imaginace, do něhož odcházíme, abychom se vraceli do takzvané reality. Říkám „takzvané reality“, protože skutečnost nelze snadno oddělit od představy a snu. A podobně jako se postavy Shakespearových her vracejí z magického lesa imaginace do paláce či na dvůr, to jest zpět do každodenního světa, je akt čtení knihy putováním do svátečního světa. Je to sváteční skutečnost velmi podobná divadlu.
Keď uvažujem o tvorbe, zdá sa mi, akoby dnes bola prekladom, pokusom o preklad neviditeľných alebo zvyčajne nevidených (či len slabo videných)obsahov do nejakej zmyslami vnímateľnej podoby. Ste prekladateľ, a rád by som vedel, či by u vás takéto vysvetlenie tvorby obstálo. Alebo máte nejakú inú definíciu toho, čo je to tvorba?
Vaše představa se mi líbí a myslím, že jí rozumím. Souhlasím s Georgem Steinerem, který říká (tuším, že v knize nazvané After Bable čili Po Babylonské věži), že překlad je příznačný pro myšlení samo, že je to akt epistemologický. Představa, že bez překladu není myšlení, to jest, že každé myšlení je tím či oním způsobem aktem překladu, se mi zamlouvá. Souvisí to, myslím, především s interpretací. Každou vteřinu svého bdělého bytí interpretujeme. Překlad je interpretace a teorie překladu je nutně teorií komunikace.
Tvorbu lze vidět jako svébytný akt komunikace a tím se (mimo jiné) do aktu tvorby dostává aspekt překladu.
Shakespeare, jak známo, pro nás (na rozdíl od mnoha svých současníků) nezanechal jediné slovo komentáře o svém pojetí tvorby, ať už básnické či dramatické. Jsem ale přesvědčen, že v jeho Sonetech a hrách lze dosti zřetelně rozpoznat docela koherentní teorii dramatické a básnické tvorby. Fascinuje mne například Sonet 76, který je víc o psaní než o lásce a lze jej chápat jako „portrét mladého muže jako umělce“. Ten sonet se končí slovy „For as the sun is daily new and old, / So is my love still telling what is told“. Takže ten sonet je vlastně jakousi obranou básnictví: „Tak jako slunce vychází vždy znova, / má slova lásky stará jsou i nová.“
Smyslem básnictví je v tomto Shakespearově sonetu pořád psát o lásce a říkat pořád znova a jinými slovy (a jinými ústy) to, co už bylo řečeno. Ono „telling what is told“ je ale nejen shakespearovská definice básnictví, ale také shakespearovská definice překladu. Vždyť podstatou překladu je říkat to, co už bylo řečeno. A tak Shakespeare, který sám nepřeložil ani slovo, ale z překladů (hlavně z italštiny) mnohdy doslova umělecky žil, v Sonetu76 ve dvou verších shrnul svou teorii tvorby i překladu, dokonce, řekl bych, tvorby jako překladu. K tomu stačí jen dodat, že anglický sonet vznikl překladem Petrarkových sonetů. Básnické překlady Wyattaa Surreyho tak změnily literární mapu tehdejší původní tvorby.
Slovné hračky – viem, že ich máte rád a že sú pre prekladateľa výzvou. V náročnosti ich prekladu spočíva aj veľké prekladateľské kúzlo. Na nich sa ukazuje, že preklad nie je len zámena ekvivalentných slov jedného jazyka za slová druhého jazyka. Tu ide azda skôr o vtipnosť, pre ktorú nie je vždy ľahké nájsť ekvivalentnú vtipnosť v inom jazyku. Ako by ste opísali to, čo vtedy prekladateľ robí?
Překladatel především nesmí (ani nemůže) být při překládání slovních hříček doslovný. Slovní hříčka už svou podstatou vylučuje doslovný překlad (až na vzácné výjimky, které potvrzují pravidlo). Slovní hříčky tak v kondenzované podobě představují to, co platí o řeči a uměleckém překladu obecně: abychom byli věrní významu, musíme býti nevěrní liteře. Tahle paradoxní„věrnost v nevěrnosti“ je podmínkou shakespearovského překladu a o slovních hříčkách, které Shakespeare tolik miloval, to platí dvojnásob.
Já chápu slovní hříčky a slovní hru vůbec jako takové jazykové disidentství, které napadá jazykovou normu, rozrušuje ji, a tím vnáší do řeči zvláštní energii. Pracovně jsem si slovní hříčky pojmenoval jako štěpnou reakci slov, jejímž smyslem je uvolnit obrovské množství řečové a (v případě Shakespearových her) divadelní energie.
Každou slovní hříčku je třeba dobře připravit a potom ji přesně odpálit. Slovní hříčky jsou oslnivé rachejtle, které třeba vystřelovat z přesně fungujících a zacílených odpalovacích ramp. Pak fungují dnesv češtině i tam, kde dnes už nefungují pro diváky či čtenáře anglické, třebaže samozřejmě fungovaly pro Shakespearovy současníky. Tohle je pro překladatele velkou vzpruhou a povzbuzením. Dobrý překlad slovní hříčky vlastně překoná originál, který je příliš vázán na dobové reálie a estetické cítění. Aby to překladatel dokázal, musí samozřejmě ty dobové reálie i dobové estetické cítění znát.
Vo svojich štúdiách k prekladom Shakespearových hier často hovoríte o zrkadlách a máte pritom veľakrát na mysli lekárske spekulum. Nie je toto spekulum vhodnou metaforou aj pre preklad? Nie je azda výstižnejšou metaforou než naše zrkadlo, ktoré len odráža to, čo doň vstupuje? A nie je aj vhodnou metaforou pre tvorbu samotnú?
Absolutně s vámi souhlasím. A děkuji vám za to. Domyslel jste něco, co já nechal jen letmo nahozené. Když dovolíte, pokusím se někdy tenhle váš krásný a přesný postřeh rozvinout.
Spekulum slúži na to, aby sme videli to, čo je síce bežne skryté, no predsa len prítomné – je to len nevidené. Aké je to, keď pri čítaní diela (napríklad Shakespeara) čosi zazriete? Ako funguje toto videnie dovnútra textu?
Dám několik příkladů. V Hamletovi vystupuje Duch, což je přízrak starého krále Hamleta, otce prince Hamleta. Ten Duch ve hře je i není. Je tam, protože ho můžeme vidět a slyšet, není tam, protože ho nemůžeme nahmatat nebo probodnout, podobně jako nemůžeme probodnout například fata morganu nebo lidskou duši. Tento přízrak, tedy fenomén zcela nereálný, sděluje nejdůležitější zprávu v celé hře, která změní životy všech zúčastněných postav – totiž, že krále Hamleta zavraždil jeho bratr a současný král Claudius.
Duch je zvláštním zrcadlem – spekulem – krále Hamleta. Jeho prostřednictvím král Hamlet také ve hře je a není. Není tam, protože hra se odehrává až po jeho smrti. Ale je tam, protože prostřednictvím Ducha zasahuje zcela určujícím způsobem do dění hry. Zároveň tam je, protože představuje hodnotový střed celé hry. Hamlet ho velice miloval a pořád o něm mluví. Takže princ Hamlet je zvláštním zrcadlem krále Hamleta, společné jméno „Hamlet“ toto zrcadlení umocňuje. Ale toto zrcadlení není vnější, neboť nejde o vnějškovou podobnost prince a krále, ale o podobnost vnitřní, odkazující k hodnotám, k dobru a zlu. To znamená, že Duch je i není král Hamlet a neustále ve hře je i není přítomen.
Jiný příklad: monolog „Být nebo nebýt“ říká princ Hamlet, a král Hamlet ani Duch v něm nejsou přítomni. Ale když Hamlet řekne: „Kdo chtěl by nést to břímě, / úpět, plahočit se životem, / nemít strach z toho, co je za smrtí, z neznámé krajiny, z níž poutníci se nevracejí,“ vyvolá vlastně Ducha. Nebyl snad Duch onen poutník, který se vrátil z oné neznámé krajiny, která je v jeho případě plná hrůzného fyzického i duševního utrpení? Tím se ale proměňuje vnitřní smysl Hamletova monologu. Hamlet se zcela zřejmě nebojí smrti jako konce, ale smrti jako ne-konce, který mu předvedl Duch. A tak dále. Příkladů je možné uvést tucty a vždy jde o složité zrcadlení vnějšího a vnitřního, toho, co se zdá být, a toho, co je.
Texty majú okrem svojho vnútra aj svoje povrchy, tie sú raz drsné, inokedy jemné – jednoducho tie povrchy sú rôzne. Aké sú tie shakespearovské, keď sa ich „dotýkate“? Kedy sú hladké, kedy tvrdé a hrubozrné, kedy sú hranaté, oblé…?
Ty povrchy jsou stejně důležité jako vnitřní hlubiny a, máte pravdu, často mají přímo fyzickou kvalitu. Hedvábné a sametové snůšky hyperbol (to jest oslnivá a „hladká“ rétorika navarských pánů v komedii Marná lásky snaha) prudce kontrastují se soukenným ano a režným nevenkovských postav (především Kotrby). Samet a režné plátno. Umělá, oslnivá, ale lživá řeč a režná, obyčejná pravda. To všechno jsou povrchy, kterých se překladatel dotýká a musí ty hmatové vjemy zprostředkovat přesvědčivě i divákovi a čtenářovi.
Teraz trochu odľahčím, aké sú vaše obľúbené zvyky, rituály pri čítaní? Máte nejaké špeciálne záložky do kníh? Kde radi čítate, balíte si knihy do obalov, alebo ich radšej odbaľujete? Dáte si ku knihe kávu, čaj, alebo nič zvláštne pre atmosféru čítania nevyhľadávate? Je vlastne potrebné vytvárať si atmosféru čítania?
Mám záložky a vybírám si ty pěkné, ne útržky novin čí jízdenky z metra. Knihy zásadně nebalím ani nesvlékám z obalů. Zásadně při čtení nejím, nic nepiji a nemám při četbě puštěné rádio či televizi. Vytvářet atmosféru čtení je důležité, a kdykoli je to možné, usiluji o to. Je to součást svátečního světa, kterým každá opravdu dobrá kniha je.