Vydrová, J.: O fenoménoch a slovách. In: Ostium, roč. 4, 2008, č. 4.
Prof. PhDr. Ivan Blecha, CSc.
Od roku 1998 je vedúcim katedry filozofie na univerzite v Olomouci. Zaoberá sa najmä Husserlovou fenomenológiou, jej ďalším vývojom, ako aj konfrontáciu s novovekou filozofiou či klasickou metafyzikou. Zapája sa do súčasnej diskusie fenomenológie s postanalytickou a postmodernou filozofiou. Je autorom viacerých kníh, napríklad Jan Patočka a ohlas fenomenologie v české filosofii (1995), Husserl (1996), Jan Patočka (1997), Fenomenologie a kultura slepé skvrny (2002), Edmund Husserl a česká filosofie (2003), Proměny fenomenologie (2007).
http://kfil.upol.cz/cv_iblecha.php
PhDr. Dezider Kamhal, PhD.
Pôsobí v Centre kognitívnych vied na Katedre aplikovanej informatiky FMFI UK v Bratislave a na Katedre filozofie FF UCM v Trnave. Zaoberá sa filozofiou jazyka a osobitne teóriou rečových aktov a možnosťami jej aplikácie pri riešení alebo odstraňovaní filozofických problémov. Je autorom viacerých prekladov z anglického jazyka, napríklad Analýzy a metafyziky P. F. Strawsona, Modrej a Hnedej knihy L. Wittgensteina či prednášok Ako niečo robiť slovami J. L. Austina. Je autorom knihy Význam a jazyková prax (2003).
http://www.ucm.sk/FF/Slovensky/Katedry/filozofia/kfi.html
Obaja ste známi predstavitelia českej a slovenskej filozofickej obce. Ako niekde hovorí Eugen Fink – všetko je to o začiatkoch. Ako ste sa dostali k filozofii? Prečo ste sa vybrali práve fenomenologickou cestou, respektíve cestou filozofie jazyka?
Ivan Blecha: Často jsme si s kolegy kladli otázku, zda je člověk nějak předurčen k tomu, čím se bude zabývat. Zda tedy já jsem měl konkrétně nějaké mentální (či genetické!) předpoklady, zabývat se fenomenologií, a naopak Dežo, můj přítel, analytickou filosofií? Nebo je naše filosofická orientace čirou náhodou, danou prostě jen tím, že se nám v pravý čas dostala do ruky nějaká kniha, že jsme se setkali s nějakým člověkem, který nás nasměroval, že jsme zažili nějakou událost? Nemohu mluvit za ostatní, ale u mně, zdá se, byly ve hře oba vlivy. Nějaké dispozice k abstraktnímu myšlení, ale na půdě humanitních věd, se ve mně projevovaly už od mládí – ale tíhl jsme tehdy spíše k historii. Když jsem se zapisoval na vysokou školu, chtěl jsem být historik, filosofii jsem si zvolil jen jako doplněk. Měl jsem naivní představu, že se budu moci věnovat starověkým dějinám (bavila mě tehdy antika, dějiny Řecka a Říma). Jenže po prvních letech studia bylo jasno: „antikáře“ nikdo nepotřeboval, stačilo jich málo, všechna badatelská místa byla na dlouhou dobu obsazena, jako historik bych se musel chtě nechtě věnovat hlavně novověkým dějinám. A ty mě moc nebavily. Tak jsem během studia usoudil, že u té milované antiky bych mohl nejspíše zůstat přes filosofii: Platón nebo Aristotelés jsou přece stále aktuální. Když tedy přišla volba, jaký obor si mám vybrat jako diplomový, zvolil jsem si filosofii. Přiznávám tedy, že jaksi z nouze. Bohužel i tady se velmi brzy ukázalo, že v antice zůstat nemohu. Bylo jasné, že bych musel mít důkladné znalosti latiny a řečtiny, a to nám struktura tehdejší výuky nenabízela. Latinu jsme měli jen krátce, řečtinu v rámci studia vůbec. První písemnou seminární práci jsem tak sice psal ještě o Anaxagorovi, nakonec jsem ale stejně musel vzít zavděk „moderními“ tématy a dokonce i ideologicky zabarvenými. Pokusil jsem se sice v diplomové práci o kritiku marxistické teorie odrazu v domnění, že budu moci předvést „odvážnou“ polemiku s jejím dogmatickým pojetím, ale můj vedoucí diplomové práce, strašlivý ideolog Vladimír Ruml, mi nedovolil opustit nějak nápadně pozici „marxistické dialektiky“, takže výsledný text byl dost krotký a bídný. Studoval jsem za nejhorších dob právě se etablující normalizace (mezi lety 1976 a 1981), takže s vděčností mohu vzpomínat jen na Milana Machovce, Milana Sobotku a Ladislava Majora. Jinak mi škola nic nedala. Po škole navíc nebyly žádné vyhlídky na to, že bych se mohl filosofií profesně zabývat, takže jsem musel vzít zavděk výuce na středním odborném učilišti a filosofii si dělat jen doma, do šuplíku, po večerech, bez naděje, že ji nějak uplatním. Byl jsem prostě jen absolventem vysoké školy, věnovat filosofii naplno jsem se nemohl. Filosofie mě sice dále bavila, četl jsem si, co bylo dostupné, dělal poznámky, ale výhled byl temný, demotivující. Pro dnešní mladé adepty filosofie je navíc zapotřebí zdůraznit, že filosofická produkce byla mizerná, jen samé sovětské komentáře k buržoazní filosofii, k zahraničním knihám se nebylo možné dostat (v tomto ohledu to na Slovensku díky překladům v edici „Filozofické odkazy“ bylo o trochu lepší). Navíc jsem byl „uvězněn“ ve Zlíně, daleko od center „podzemních univerzit“ v Praze nebo i v Brně (jen jednou jsem byl na brněnské přednášce prof. Sousedíka – více jsem nestihl).
V těchto podmínkách a v tomto rozpoložení jsem se nicméně přece jen přeorientoval na fenomenologii – a to díky podivnému podnětu. Dostala se mi do ruky kniha Hermanna Hesseho Siddhárta. Hesseho jsem si oblíbil už dříve, když jsem ještě na vysoké škole četl jeho Narcise a Goldmunda (byla to jedna z knih, které mě v životě velmi oslovily). Obě uvedená díla měla vlastně shodný podtext: konfrontaci chladného, racionálního myšlení s emotivní, uměleckou složkou v člověku (v případě Narcise a Goldmunda), respektive konfrontaci evropské racionality s východním pohledem na svět (v případě Siddhárty). Protože jsem byl mladý a k mládí patří kritičnost ke společnosti a kultuře, v níž se člověk pohybuje, a protože mi i případná konfrontace obou stylů myšlení a existence připadala vhodná i pro soukromou kritiku tehdejší marxistické ideologie, která přece také pěstovala chladný mechanický racionalismus, zaujalo mě to téma více a určitou dobu jsem si četl i něco z východní filosofie a mystiky (velmi laicky). No a přitom se mi do ruky dostaly odkazy na Heideggera (který byl také kritikem evropské racionality, tedy, jak on říká, „věku, kdy se svět stal obrazem“ a tak dále) a na Husserla, který přece hledal systematické východisko z „krize evropských věd“, tedy z hypostaze určitého typu racionality. Jistěže jsem oba znal ze studií, ale nijak hluboce. Že přeskok od Siddhárty k fenomenologii nebyl zas až tak bláznivý, dosvědčuje fakt, že například v Japonsku či Korei je dnes fenomenologie (včetně Heideggera) velmi populární. Když jsem se začal fenomenologií více zabývat, s překvapením jsem přitom zjistil zajímavou věc: v brněnské univerzitní knihovně (která byla ze Zlína ještě docela dostupná) měli kupodivu (na tu dobu!) skvělé zastoupení jak Husserla, tak Heideggera (od obou se v Brně kupovaly sebrané spisy a v knihovně byl i solidní soubor sekundární literatury – hlavně doktorských disertací). Začal jsem si tedy postupně Heideggera a Husserla půjčovat a pomaloučku číst. Tak jsem se dostal i k dalším fenomenologům (kteří byli také kupodivu v Brně zastoupeni): k Landgrebemu, Finkovi, Rombachovi a jiným. S Patočkou to samozřejmě bylo horší, protože byl z knihoven vyřazený a dostat se k jeho textům bylo obtížné. Protože mi šla četba originálních textů ztěžka (osvěžoval jsme si pracně své chabé základy němčiny), musel jsem se uchýlit k velmi drahé strategii: začal jsem si půjčené knihy kopírovat. Tehdy už fungovaly kopírky, ovšem jen ve veřejných institucích a pod přísnou úřední kontrolou (vím, že tajní policisté chodili sledovat, co se kopíruje). Protože se však jednalo o knihy z oficiální půjčovny, nikdo nic nenamítal, a tak jsem po kouskách obtěžoval (jinak ale velmi ochotné) pracovnice jedné z provozoven podniku Fotografia xeroxováním Husserlových a Heideggerových spisů. Bylo to strašlivě drahé – 1, 50 Kč za stránku, což by v dnešním přepočtu znamenalo cenu asi 10 Kč. Ale jiné knihy jsem si kupovat „nemusel“, takže se dalo našetřit. Dodnes mám knihovnu z velké části zaplněnou těmito xeroxy, které jsem si vázal a shromažďoval do složek – poskytly mi později neocenitelnou službu. Tak jsem se na mnoho let ponořil do fenomenologie – samozřejmě zcela soukromě, bez možnosti diskutovat, přednášet, psát. Hodilo se to všechno až po revoluci, když jsem se za pomoci prof. Zouhara a prof. Štěpána dostal na nově budovanou katedru do Olomouce. Další důležitý impuls mi pak dalo setkání s mladým a nesmírně vstřícným dr. Seppem z Freiburgu, který mě pozval do Německa a umožnil mi přístup k další bohaté literatuře. Takže – stručně řečeno – k fenomenologii jsem se dostal shodou vnějších okolností, ale to, co promýšlí, mě zajímalo už předtím.
Dezider Kamhal: Na gymnáziu som čítal všetko, čo sa mi dostalo do rúk. Väčšinou to boli kvantá beletrie a občas aj nejaká filozofia. Na univerzite som však začal študovať fyziku, dokonca takzvaný vedecký smer. Bolo to tak trochu východisko z núdze, pretože som vtedy vôbec nevedel, čo vlastne chcem a okrem toho kvôli môjmu kádrovo nevyhovujúcemu otcovi som nemohol počítať s tým, že by ma prijali napríklad na filozofickú fakultu. Po troch semestroch fyziky som jednak konečne pochopil, že až tak veľmi netúžim byť fyzikom-vedcom (pre istotu podotýkam, že to nebolo preto, žeby som mal nejaké problémy so skúškami), a jednak vďaka zhode náhod (o tej zhode by sa dalo napísať veľmi veľa a možno by z toho bola politicko-sociologická štúdia) sa dalo prestúpiť na odbor filozofia – fyzika. Tam nás, samozrejme, kŕmili predžutým, občas nedovareným marxizmom, ale s niektorými vtedajšími učiteľmi (zároveň čiastočne aj terajšími) sa dalo normálne hovoriť. Po vysokej som síce k marxistickým schémam nadobudol solídny odpor, ale o filozofii jazyka som nevedel vcelku nič. Tú som – na seminároch, ktoré viedol Paľo Cmorej – postupne objavoval až po vyše šiestich rokoch po skončení štúdia, keď som sa vrátil do Bratislavy.
Mimochodom, rád spomínam na korešpondenciu, ktorú sme s Ivanom – najmä vďaka nemu, lebo už vtedy som mal problémy s písaním – udržiavali po vojenčine, kde sme sa zoznámili. Občas mi poslal nejaký pokútne šírený filozofický text, prepisovaný cez neviem koľko kopirákov alebo pekný úlovok z antikvariátu. A svoje vlastné texty, ktoré som veľmi chabo a sporadicky komentoval…
Pri spätnom pohľade sa nám naozaj môže zdať to, čo Finkovi, ale podľa mňa je to ilúzia. Všetko mohlo byť aj inak. Rôzne začiatky môžu viesť k rovnakému koncu a rovnaký koniec k všakovakým… Keby som však mal odpovedať na otázku, prečo práve filozofia jazyka, tak nejako takto: najprv vo všeobecnosti (aj keď je zradné vyjadrovať sa pri filozofii jazyka, a nielen pri filozofii jazyka, všeobecne) – vyhovuje mi svojím dôrazom na jasnosť a argumentáciu, a tým, že sa vďaka zameranosti na jazyk drží väčšmi pri zemi. A trochu osobitejšie a osobnejšie – naozaj si myslím, že napríklad teória rečových aktov, prípadne filozoficky motivované pragmatické skúmania jazyka môžu byť silným nástrojom v rukách zručného filozofa. A to najosobnejšie, to wittgensteinovské „zhromažďovanie pripomienok pre konkrétny účel“ radšej ani nespomínam.
Ako by ste formulovali základné otázky alebo témy, ktoré vám pomáha filozofia, ktorej sa venujete, zodpovedať? O ktorých autorov alebo dielo sa opierate a považujete ho za osobne inšpiratívne? Ešte doplňujúca otázka – nedá mi zvedavosť: akú beletriu máte práve rozčítanú?
I. B.: Fenomenologii považuji za velmi užitečný základ pro produktivní diskuse s mnoha filosofickými směry současnosti: s analytickou filosofií na jedné straně a s postmoderními proudy na straně druhé. Jak známo, fenomenologie chce popsat „čistou zkušenost“, chce proniknout za jevy ke strukturám, které se v nich zračí, a pátrat po tom, zda se tyto struktury nějak dají vykázat. Hraje tak podle mého názoru roli jakéhosi rozvážného prostředníka: nezužuje filosofické otázky na analýzu jazyka, nechce však upadat do nějakých metafyzických spekulací a vůči postmodernímu relativismu umí poukázat na vykazatelné útvary, jež nejsou v naší moci a nemohou podléhat sociální objednávce nebo estetické svévoli. Navíc mě fascinuje její potenciál: lze s ní promýšlet otázky noetické, ale i ontologické, uměnovědné, analyzovat její pomocí některé sociální či náboženské jevy, přes Heideggera s ní můžete nově promýšlet tradiční metafyziku, ale i záhyby lidské existence, přes Finka vztah světa a kosmu, přes Patočku filosofii dějin, hodí se i do diskuze o základech vědy a vědeckého poznání. Fenomenologii proto nepovažuji za filosofický směr v pravém slova smyslu, ale spíše za způsob, jak kultivovat pohled na svět a jak tímto pohledem nacházet alternativy k různým dalším směrům humanitních věd. V tomhle se dost podobá analytické filosofii, která chce být také spíše metodou, než nějakým -ismem.
S četbou beletrie je to teď horší. Čítával jsem hodně a rád, například na vojně jsem za rok přečetl 80 knih (unikal jsem tak z depresí, které ve mně vojenské prostředí vyvolávalo). Teď to je ale mnohem horší: když už bych se rád pustil do nějaké knížky, přepadne mě tíseň, že ztrácím čas, protože musím přečíst ještě tolik ve filosofii, že to nemohu zvládnout. A tak to řeším kompromisem: před spaním, když už opravdu nemám náladu na Husserlovy texty, čtu lehčí filosofické žánry nebo nějakou populárně naučnou literaturu z historie nebo přírodních věd, abych třeba našel nějaké souvislosti nebo si budoval širší rozhled. Kdybych měl tedy zapřemýšlet, co jsem četl naposled z opravdové beletrie, asi bych si mohl vzpomenout na Güntera Grasse a jeho Plechový bubínek či na Sándora Máraie a jeho Svíce dohořívají. Naštěstí je pilnou čtenářkou kvalitní literatury moje žena, a tak o spoustě knih vím z jejího vyprávění.
D. K.: So „základnými otázkami“ filozofie je to pre mňa dosť ošemetné, pretože inšpiratívnym filozofom pre mňa naďalej ostáva Wittgenstein. Ak neprijímam ako filozofiu diela, ktoré balansujú niekde na hrane (presnejšie na viacerých hranách) medzi literatúrou, psychológiou, umenovedou, históriou a ďalšími oblasťami či disciplínami, tak sa mi ťažko hľadajú nejaké filozofii vlastné základné otázky či problémy. Presnejšie, skutočné problémy, ktoré si filozofi nenarobili či nevyrobili sami. Často mám po prečítaní takých prác dojem, že som práve absolvoval viac alebo menej náročné a občas zábavné praktické cvičenie z „pragmatickej sémantiky“. Autor, beťár, vám predkladá vety a vy máte uhádnuť, kedy a kde implicitne mení významy slov, ktoré používa, prípadne ponúka ako tvrdenia zamaskované definície. Alebo sa ani nenamáha robiť to, čo inak bežne robieva každý, kto chce, aby mu jeho poslucháči rozumeli – nesnaží sa podať veci tak, aby mu rozumeli, ba práve naopak.
Ako som sa už vyjadril v jednom rozhovore, som okamžite podozrievavý, keď mi chce niekto ponúknuť nejaký filozofický objav. Trúfam si tvrdiť, že prinajmenšom väčšinou ide o niečo, čo je len podivne a novo znejúcim dôsledkom odvodeným v rámci novovytvoreného jazyka, ktorému často nerozumie ani jeho tvorca.
Je mi ľúto, že sa už neviem tak ako kedysi tešiť z toho, že vyjde nová a pekná knižka z beletrie. Keď si spomeniem na niekdajšie edičné plány českého Odeonu, na knihy, ktoré mi odtiaľ na objednávku prichádzali a na to, že som si popri „robote“ vždy našiel na ne čas, je mi smutno dvojnásobne. Teraz si ho neviem nájsť ani vtedy, keď ma netlačia nijaké termíny. Neviem si to presne vysvetliť – možno sa mi už nechce objavovať nových autorov (občas si prečítam niečo, čo mám už „odčítané“ a chcem zistiť, ako budem vnímať text po rokoch), možno mi čítanie, iný spôsob čítania, trvá pridlho, oveľa dlhšie ako v časoch, keď som všetko hltal, alebo jednoducho predsa len nestíham.
Aj tak však na rôznych miestach nechávam po sebe rozčítané knihy so záložkami. Na niektoré potom úplne zabudnem a spomeniem si na ne len vtedy, keď sa ma niekto spýta, čo mám rozčítané. K tým zatiaľ nezabudnutým patrí napríklad Simion Výtažník (podtitul Román o andělích a Moldavanech ani zďaleka nevystihuje, o aký poklad ide…), Carterov Malý strom či Ja velkáč od Ľuba Dobrovodu. Ale čítam to všetko hrozne pomaly…
Ako sa fenomenológ Ivan Blecha pozerá na analytickú filozofiu, filozofiu jazyka? Ako sa filozof jazyka Dezider Kamhal pozerá na fenomenológiu? V tejto otázke narážam na jednej strane na možné prieniky, ale na druhej strane aj na náročné pnutia, ktoré robia túto otázku „zakázanou“. Má pre vás – osobný, metodologický, filozofický – zmysel klásť otázku o vzťahu fenomenológie a analytickej filozofie?
I. B.: Na analytickou filosofii se především dívám s nejvyšším uznáním – z čehož plyne, že se se stejným uznáním dívám na Dezidera a jeho práci. Myslím si, že je nesmírně potřebná. Také oceňuji, že analytičtí filosofové se ve srovnání s jinak orientovanými filosofy mnohem častěji a vehementněji pouštějí do polemik – často velmi ostrých. Všimneme-li si diskusních rubrik filosofických časopisů, pak polemizují hlavně logici či analytici. Často sice žasnu, kolik se toho dá říci o zdánlivě stokrát probraných tématech. Ale i když by možná někoho mohlo překvapovat, že analytičtí filosofové dodnes nemají jasno, zda je současný král Francie holohlavý, já jejich polemiky sleduji s úctou a nevím, proč taková chuť ke konfrontacím chybí u jiných směrů. Asi je to právě tou exaktností analytické filosofie – lépe se argumentuje a lépe se dokládají věcná pochybení. Moje úcta k analytické filosofie ovšem na druhé straně plyne i z toho, že mnoha věcem nerozumím – asi mám jinak nastaveno myšlení, protože jak vidím v textu nějaké vzorečky, hned „vypínám“. Nedokážu si pod nimi prostě skoro nic představit. Vím, že je to hloupost, ale už s tím nic nenadělám. Proto znám z analytické filosofie jen střípky a do konkrétních debat se pouštět nemohu. Čtu se zalíbením Dežovy texty, ale s Dežem se o nich moc nebavím, protože si na to netroufám. Nedávno jsem byl sice vyzván k polemice kolegou Peregrinem (a byla velmi milá a příjemná), ale kompetentní k ní v detailech být nemohu. Přes zmíněnou úctu však analytické filosofii (smím-li tak činit se svým bídným rozhledem) vyčítám dvě věci: že se z jedné její odnože dost vydatně napájí zdivočelá postmoderna (ve formě post-analytické filosofie), a že se přece jen filosoficky pohybuje v dost zúženém poli. Snad se to pole postupně rozšiřuje, ale podle mého ještě ne dostatečně. Ostatně právě ze sporu o šíři analytického záběru se etablovala samotná fenomenologie. Je známo, že Husserl byl zpočátku spíše logik, jeho klíčové dílo (dodnes uznávané i mnohými analytickými filosofy) – Logická zkoumání – se rodilo v době Husserlových diskusí s Fregem a dobovou logikou. Mnozí historikové filosofie se shodují, že základním pojmem, o nějž se původně jednotný proud tehdejší filosofie roztříštil, byl Husserlův pojem noema. Stručně řešeno: analytičtí filosofové zůstali u fregovského předpokladu, že něco jako „smysl“ nebo „význam“ lze hledat jen v jazyce, zatímco Husserl tvrdil, že to je možné i v „mentálních útvarech“, v produktech intencionální konstituce vědomí, které jsou „smysluplné“ svým odkazem na reálný předmět, jejž zastupují, a to nezávisle na tom, zda jsou oblečeny do jazyka. Fenomenologie tedy bez rozpaků pracuje s „předjazykovou zkušeností“. Mám obavy, že striktní odmítání analytické filosofie uznat tyto „nejazykové“ útvary smyslu, vede právě k uvěznění filosofie v jazyce (v jazykových hrách), a to nejen tematicky, ale i reálně, a že právě tady může úspěšně navazovat plejáda postmoderních filosofů, kteří nechávají reálný svět rozpouštět v různých diskurzech, „verbálních krajinách“ a vůbec sociálních konstruktech. Podle mého názoru je analytická filosofie nesmírně užitečná pro průzkum toho, jak správně užívat jazyk, jak správně komunikovat, jak zbavit vědecké vyjadřování nesmyslů, ale příliš podléhá tomu, co přitom objevila. Jazyk podle mého názoru slouží k tomu, aby vyjadřoval a sděloval něco, čím sám není, a potřeba něco vyjádřit a sdělit už musí mít svá smysluplná vodítka. Je-li něco hodno vyjádření, hodno sdělení, nemůže se takovým stát teprve tehdy, až je to vyjádřeno nebo sděleno.
D. K.: Dúfam, že sa Ivan poteší, keď odpoviem, že jeho texty sú z oblasti fenomenológie takmer jediné, ktorým rozumiem. Aj keď na druhej strane by to mohlo znamenať, že konvertoval…
Netrúfam si zasvätene sa vyjadrovať k fenomenologickým prácam. Môj rešpekt pramení jednak z mojej neznalosti (a mnohé z nich som jednoducho nedokázal dočítať), a jednak z toho, že predpokladám, že takéto expertné poznanie sa utvára dlho aj u človeka, ktorý nemá moju predpojatosť. Keby som sa chcel však serióznejšie venovať vzťahu medzi oboma týmito filozofickými prúdmi, všímal by som si predovšetkým obdobie, v ktorom došlo k takémuto zvláštnemu rozštiepeniu európskymi autormi inšpirovanej filozofie. Skúmal by som napríklad, do akej miery je fenomenológia založená na predpoklade možnosti privátneho jazyka a nakoľko je Wittgensteinova argumentácia, ktorou ho odmieta ako prípustnú, mysliteľnú možnosť, prijateľná.
Ostaňme ešte chvíľu pri hraniciach – tých vnútorných hraniciach, ktoré vymedzujú vaše pole skúmania, aj vonkajších, ktoré azda dovoľujú vidieť inam, ponúkajú zaujímavú „herézu“, alebo aj nezvratnú konverziu. Určite sa v oblasti, ktorej sa venujete, cítite dobre a radi sa v nej pohybujete. K filozofii však azda rovnako ako evidencia patrí aj neistota. Sú otázky, ktoré sa vymykajú fenomenológii alebo analytickej filozofii, ale ktoré považujete za filozoficky podstatné? Sú témy, ktoré otriasajú fenomenologickou analýzou, alebo pri ktorých filozofia jazyka stráca reč, hoci by ste ich radi skúmali?
I. B.: Fenomenologie (a myslím, že i analytická filosofie) je spíše metoda, způsob pohledu na svět. Není to filosofický směr v tradičním smyslu, jehož ambicí by bylo nabídnout ucelený výklad světa a tedy řešit nějaké jeho „základní otázky“. A protože nemá tyto ambice, nemá vlastně ani žádné „meze“, nenaráží na žádná tajemství, před nimiž by se tajil dech. Nevidím tedy ani žádné „ohrožující“ omezení, nechci ale, aby to bylo považováno za nějaký projev namyšlenosti fenomenologie. Snad mi dobře rozumíte. Fenomenologie se před ničím nezastavuje, neboť sám její původní úkol je takový: pohybovat se na hraně, vymezené polaritou zjevné-nezjevné, a předpokládat, že ono nezjevné není žádné mystérium, žádné neuchopitelné nebo nevyslovitelné tajemno, ale vždy to, co se nějak (a nakonec docela průkazně) ve zjevném zračí. Fenomenologie nedělí svět na dva řády. Z žádné krychle nikdy neuvidíme více než tři strany, nebrání nám to však v tom, rozumět jí jako šestistrannému objektu. Z neviditelných stran krychle není třeba dělat žádné tajemství, o němž by bylo třeba mlčet; prozrazují se docela srozumitelně vy stylu, jímž se každá krychle jeví, a my se tomuto stylu můžeme naučit rozumět. Podobně je to i s celkem světa.
D. K.: Aj keď vo mne doznieva obdiv k zvratu „témy…, pri ktorých filozofia jazyka stráca reč“, musím konštatovať, že aj filozofia jazyka má na môj vkus až príliš veľa rečí. Pretože, ako hovorí Wittgenstein: „Ťažké vo filozofii je nepovedať viacej než vieme.“ Je to až také ťažké, že strata reči nehrozí ani tomu typu filozofie, ktorá sa programovo usiluje o striedmosť a uzemnenosť v dobrom slova zmysle, teda filozofii jazyka.
Nadviažem ešte na svoju predchádzajúcu odpoveď na otázku, v ktorej som odmietol deliť filozoficky zaujímavé problémy na základné a tie ostatné. Napokon, na rovinu povedané, ak sa pod názvom „filozofia“ neukrýva nejaká špeciálna veda, v ktorej sa formulujú aj riešia ozajstné problémy, tak spolu s Wittgensteinom pochybujem o existencii filozofických problémov v pravom slova zmysle. Mám na mysli problémy, ktoré možno vyriešiť, otázky, na ktoré možno odpovedať. Alebo, ako som naznačil v už spomenutej predchádzajúcej odpovedi, filozofi riešia „problémy“, ktoré si narobili sami tým, že zavádzajú výrazy (alebo celé nové jazyky), ktoré potom ich samých aj ostatných zavádzajú. Alebo ešte inak: je rozdiel medzi tým, keď mi niečo nie je jasné, keď sa v tom nevyznám – čo by sa dalo pokladať za akýsi stav filozofického zmätku, stav, ktorý by som vyjadril napríklad vetou „Mám v tom zmätok“ alebo „Nie je mi to jasné“ – a tým, keď viem sformulovať problém v podobe zmysluplnej otázky a viem, ako na ňu odpovedať. (Dá sa to vyjadriť aj ako rozdiel medzi tým, keď „vyriešim problém“ a tým, keď si „urobím v niečom jasno“, keď niečomu porozumiem.) Môžem sa napríklad opýtať: „Ktoré otázky považujete za filozoficky podstatné?“ A trebárs prísť na to, že tejto otázke nerozumiem, ba dokonca aj na to, prečo jej nerozumiem. V takom prípade by som si v tom urobil jasno, hoci by som na ňu (práve preto) neodpovedal.
Nedá mi teda nepristaviť sa ešte pri tom, čo by mohlo znamenať, že filozof či filozofia stráca reč. Znamená to, že naráža na hranice jazyka? V čom by spočívali a ako a kedy by si človek také hranice uvedomoval? Keby si myslel (alebo tušil) niečo, čo nevie vyjadriť, pretože nemá k dispozícii potrebné výrazové prostriedky? (S tým súvisia ďalšie predpoklady či otázky, napríklad, či si možno niečo myslieť akosi mimo jazyka a tak ďalej.) A ešte, malo by ísť o niečo principiálne nevyjadriteľné, alebo o niečo, čo ešte len čaká na vytvorenie príslušného jazyka (a časom sa ho dočká)? Išlo by teda skôr o istý druh situácie, v ktorej sa niekomu nedostáva slov… A bola by to rovnaká situácia, ako sú tie, kde takýto slovný zvrat bežne používame, alebo by to bola nejaká iná, zvláštna situácia?
Na čo sa zameriava váš súčasný výskum? Čomu sa aktuálne venujete?
I. B.: Nedávno jsem se pokoušel vstoupit do diskuse s odpůrci „realismu s velkým R“ (jak říká Hilary Putnam). Ti, jak známo, odmítají možnost nezkresleného a zcela objektivního popisu reality a přiklánějí se k různým verzím pragmatismu. Zaujalo mě, že jako jeden z argumentů, proč prý není možné „realismus s velkým R“ zastávat, je údajná nemožnost zaujmout „pozici božího oka“, neboť ta jediná by snad mohla splňovat jeho ambice. Myslím si, že fenomenologie (která chce být ve svých hlavních proudech právě „realismem s velkým R“) vhodně dokládá, že postulát božího oka je příliš silný a že nemožnost jeho přijetí ještě nečiní uvedený realismus nemožným. Celá fenomenologie se přece točí kolem analýz toho, jak může i člověk, zakotvený v perspektivách a usazený ve zdánlivě nepřekročitelném omezení, přece jen pronikat ke strukturám, které jsou zjevně objektivní, a k celkům, i když se nepodávají naráz. Souběžně se ale nyní nechávám zatahovat (zpočátku to bylo proti mé vůli) do debat o povaze vědy: začalo to polemikou s příznivci astrologie, pokračovalo diskusí se zastánci postmoderního relativismu a končí úvahami nad rolí víry ve vědě. Trochu tím odbíhám od fenomenologie, ale snad ne tak úplně (Husserl z ní ostatně chtěl mít „přísnou vědu“ a k povaze vědeckého poznání se často vyjadřoval). Ačkoli mě mnohé polemiky unavují a hlavně okrádají o čas, své angažmá v nich považuji skoro za svou „občanskou“ povinnost, protože mě děsí současná masivní dehonestace vědy a rozvoj všelijakých pavěd.
D. K.: Nedávno som sa zúčastnil každoročného sympózia slovenských a českých filozofov, ktorí zväčša inklinujú k analytickej filozofii alebo z nej vychádzajú. Predniesol som tam príspevok na tému, ktorá sa dotýka problému, ktorý ma zaujal už dávnejšie: Môžeme tvrdiť tautológie, logicky platné vety? Aj keď sa to na prvý pohľad možno nezdá, v tejto otázke je stočené celé hniezdo „jedovatých“ filozofických háďat…
A vôbec, čo všetko sa nám vo filozofických textoch ponúka ako tvrdenia o (mimojazykových) faktoch, hoci pri analýze funkcií takýchto výpovedí možno ukázať, že tvrdeniami nemôžu byť, lebo za daných okolností nie sú splnené niektoré podmienky pre to, aby sme niečo mohli tvrdiť. Keď nesprávne chápeme funkciu takýchto výpovedí, posudzujeme ich ako tvrdenia, teda najmä z hľadiska ich pravdivostnej hodnoty. Lenže ak vôbec plnia nejakú úlohu, tak sú skôr implicitnými návrhmi na zmenu významov termínov, ktoré sa v nich vyskytujú. Ak sa podarí ukázať, že sú takýmito návrhmi, je jasné, že ich potom treba posudzovať podľa iných kritérií. Môžeme napríklad filozofovi, ktorý ich ponúka, ukázať, že vlastne nič netvrdí a pýtať sa, či sú takéto návrhy na niečo užitočné alebo nie. Všetko to súvisí s rozlišovaním medzi rôznymi druhmi ilokučnej účinnosti výpovedí, čo je podľa mňa stále málo doceňovaná „austinovčina“.
Pred časom vyšla zaujímavá kniha Příštích padesát let, v ktorej vedci z rôznych odborov premýšľajú nad zásadnými otázkami, ktoré si ich disciplína zrejme bude klásť v 21. storočí, uvažujú, ako asi bude vyzerať ich budúci výskum. Ako by ste vy reagovali na výzvu Johna Brockmana?
I. B.: Odpověď na tuto otázku zřejmě souvisí s tím, jak budeme vůbec chápat filosofii.
Jsem odpůrcem názorů, že filosofie musí být za každou cenu „angažovaná“, že má opustit akademickou „věž ze slonoviny“, vyjít na agoru a tam se pouštět do veřejných (nebo dokonce politických) debat. Tohle pojetí předpokládá, že „pravá“ filosofie už skončila, že byla chyba, když si hrála na „vědeckou“ disciplínu, a že je správné, když se ocitne na smetišti dějin spolu se všemi ostatními „velkými vyprávěními“. Já si to nemyslím. Nepovažuji za špatné, když filosofie je a zůstane „akademickou“ disciplínou. I když se samozřejmě hodně liší od exaktních věd, nesmí být nezávazným novinářským tlacháním ani tajuplnou esoterikou, ale pečlivě vedenou debatou o nejkrajnějších problémech, opřenou o postupy, exaktní vědě dost blízké – o logickou konzistenci, ověřitelnost tvrzení, o intersubjektivní srozumitelnost a tak podobně. Zcela výjimečná je ovšem „empirie“ filosofie: jistěže filosof recipuje život kolem sebe, ale prostředkem, jímž jej uchopuje a vysvětluje, jsou dějiny filosofie, tradice, vždy nově konfrontována se současností a kriticky reinterpretována. V tom bude muset být filosofie vždycky pomalá, konzervativní a „nepokroková“. Dobrý matematik nemusí být historikem matematiky. Chemik nemusí v laboratoři znovu od základů provádět elementární pokusy, může prostě hned stavět na poznatku, že se kyslík s vodíkem slučuje s určitým efektem a pokračovat ve výzkumech dál. Každý filosof ale musí pokaždé znovu číst Platóna a Aristotela, nemůže si říci: „Už to četli jiní, půjdu dál.“ Jeden můj známý, který vystudoval informatiku na jedné matematické fakultě, mi říkal, že každé tři roky vyhazují ze seminární knihovny všechny knihy a kupují nové. Pro programátora je prostě kniha vydaná loni už beznadějně zastaralá. Kant ale těžko může být prohlášen za zastaralého a jeho četba za nepotřebnou. Proto je filosofie na znalosti svých vlastních dějin podstatně závislá a proto na nich musí být postavena i výuka filosofie na školách: nikoli ve smyslu papouškování prázdných floskulí, ale ve smyslu stále nového prověřování jednou řečeného s tím, co bylo řečeno později a co může nějak objasnit přítomný problém. Tohle zdánlivé „přežvykování“ není ostuda ani znak marnosti či prázdnoty. Proto na své katedře (asi dost konzervativně) chci držet stále klasickou výuku – studenti prostě musí projít například tradiční metafyzikou, i když se budou chtít věnovat třeba „nejmodernějším“ otázkám.
Zkrátka: aktualita filosofie tkví v něčem jiném, než v honbě za „novými“ problémy. Exaktní věda se řítí dopředu, ale naráží přitom na stále tradiční otázky. Máme-li debatovat o genetických manipulacích či o euthanasii, bude muset filosofie znovu probrat otázky po tom, co je člověk, co je to osobnost, vědomí či sebe-vědomí, co je to svoboda a odpovědnost, samozřejmě z nové perspektivy, ale v reflexi svých vlastních dějin, v nichž už na podobné podněty reagovala. Na agoře, bez „akademického“ zázemí, by filosof tomuhle úkolu dostát nemohl. Tam by byl možná jedním z rozhořčených a slyšitelných hlasů, postrádal by ale schopnost nabídnout to poučení, jež se od něj právě očekává. Myslím tedy, že i v budoucnu bude filosofie „aktuální“, ale tím, že bude spravovat „moudrost věků“ a tu nabízet k reflexi. Nedovedu si představit jinou roli filosofie, ani žádnou její „aktuálnější“ fazónu. Takže: moc by mě mrzelo, kdyby za padesát let mělo z filosofie pod různými tlaky zmizet její tradiční zázemí, ale věřím přitom, že její role i přesto (nebo dokonce právě proto) může být stále významnější.
D. K.: Samozrejme, jednoduchá a podľa mňa aj adekvátna odpoveď by znela: „Nemám ani potuchy.“ Nielenže netuším, čo bude s dnešnými filozofiami, ale netuším ani, či sa okrem dejín filozofie, ktoré sú samy osebe zaujímavé, bude pestovať aj nejaká iná filozofická disciplína. Predstavme si len, že by si pred sto rokmi niekto trúfol odhadnúť budúcnosť (európskej) filozofie v 20. storočí.
V otázke je však aj slovíčko „asi“, takže si môžeme trochu zafantazírovať. Ak vyjdeme z tendencií prítomných vo filozofiách v posledných desaťročiach, prichádza do úvahy viacero možností. Môžeme si zatipovať, ktorá z nich bude dominovať. Tendencia spájať filozofiu s literatúrou či nahrádzať ju ňou, brať ju ako umenie a jej plody ako umelecké diela, na ktorých oceňujeme tvorbu, tvorbu jazykov (trefných alebo chytľavých sloganov) a vďaka novým jazykom aj ako tvorbu „svetov“? Alebo tendencia filozofiu „naturalizovať“, teda chápať ju ako konglomerát viacerých špeciálnovedných vedeckých odborov? Prípadne tendencia nechápať filozofiu ako náuku, ale ako druh činnosti, ktorej úlohou je odstraňovať filozofické zmätky, teda vlastne filozofiu v tradičnom slova zmysle odstraňovať? Alebo tendencia robiť akúsi aplikovanú, praktickú filozofiu, ponúkajúcu osobité odpovede na aktuálne problémy? Za najpravdepodobnejšie však pokladám, že aj v budúcnosti, tak ako teraz, budú popri sebe existovať rozmanité a často veľmi odlišné aktivity, ktoré sa všetky, mierne zavádzajúco, nazývajú filozofiou.
Za rozhovor ďakuje Jaroslava Vydrová.