Růžička, J.: Svědectví o vánočním poselství 2011. In: Ostium, roč. 7, č. 4, 2011.
Moje uvažování o vánočním poselství se odehrává na světském pozadí psychoterapeutické zkušenosti se studenty psychoterapie i lidmi trpícími duševními potížemi.
Starost o Boží bytí
Heidegger v časopise Spiegel řekl, že již jen nějaký bůh nás může zachránit. Tento povzdech plynul z bezvýchodně vyhlížející technologizace[1] lidstva, způsobu bytí, které se vydalo cestou energie,[2] moci a síly prostřednictvím techniky. Ukazuje, jak díky technickému pohledu na svět, i veškerému takovému jednání, jsou všechna jsoucna disponovatelná, manipulovatelná a nahraditelná reprodukcí. Povaha techniky je tak krajní podobou vyprázdněného bytí.
Od technického pojetí bytí Heidegger nic nečeká, neboť již ukázalo své možnosti. Křesťanství, jak z rozhovoru Spieglu s Heideggerem plyne, již podle něho neskýtá novou naději, kterou kdysi slibovalo, neboť neumí světu síly, moci a nadvlády techniky poskytnout smysluplnou alternativu. Heidegger své bohy vyhlíží již v jiné perspektivě, než v jaké se mu ukazuje křesťanství. Chce bytí znovu promyslet a naději spatřuje v novém uvažování o jsoucím v rámci součtveří Země a Nebe, božského a bytí smrtelníků. Uniká mu však, že křesťanství chce bytí spíše nově žít než myslet,[3] a tím je i znovu a nově nechat vyvstávat.
Jak to ale, že nové učení nevedlo k tomu, co od něj přímí následníci Krista čekali? Co se stalo (či co se nestalo), že spíše, nežli k lásce, bratrství a k trvalému míru mezi lidmi i národy docházelo po celou dobu křesťanské Evropy k tak temným obdobím a událostem, že již od druhé poloviny XIX. století hovoříme o konci křesťanství a s ním ve století XX. i o duchovním a posléze i kulturním a politickém zanikání Západní civilizace?[4] Můžeme se zamyslet jen nad některými skutečnostmi, které situaci charakterizují.
Starý Zákon
Křesťanství je historicky i v současnosti náboženstvím dvojí nauky i víry, které jsou duchovně i prakticky neslučitelné. Vězí v tomto rozporu po staletí a nenašlo dosud ani vůli, ani odvahu se z něho vymanit.
V čem ona podvojnost spočívá? Jeden pohyb v křesťanství vychází ze Starého Zákona[5] a druhý ze Zákona Nového. Ve Starém Zákoně je Bůh bytostí, která je původcem i Tvůrcem veškerenstva; je bytostí všemohoucí, bytostí nadanou nejvyšší energií a vůlí. Je autorem Všehomíra, prvním hybatelem, jak vidíme v Genesis. Je Stvořitelem, původcem všeho živého a neživého včetně člověka.
Starozákonní Bůh je nejen původcem světa, tvůrcem lidského života, ale také určuje, jakým způsobem jej máme žít. Je zákonodárcem, který přikazuje, co je a co není v lidském životě správné, zkoumá a posuzuje lidské skutky i jejich motivace.
Slovo Boží je pro člověka zákonem. A porušení zákona Hospodin sleduje, soudí a také trestá. Potrestal první hříšníky, je vždy první, kdo objeví hřích, soudce, který dříve či později trestá. To je ale jen část jeho podoby, druhou jeho podobou je podoba Hospodina, který se stará a pečuje o to, aby jeho lid byl spasen. Hospodinův zájem však není pouze mocenský. V průběhu Starého Zákona se ukazuje proměna jeho vztahu k člověku i vývoj vztahu člověka k němu. Ve zkoušení Abraháma se otevírá jedna z kapitol Boží a lidské vzájemnosti. Při testu věrnosti a oddanosti Izákova otce vůči Hospodinu, Abraháma nejen zkouškou prověřuje, ale má s ním i milosrdné slitování. Chtít na otci, aby dokázal svou oddanost a víru krvavou obětí na jediném synovi, je veliká věc. Na otci je žádáno, aby zničil mladý život v rozpuku, přeťal veškeré vazby i naději, kterou otec vkládá do svých dětí, zejména pak do prvorozeného syna. Kdyby Abrahám Izáka zabil, nejen by zničil jeden lidský život, ale také by podťal hlavní větev rodiny a oslabil tak celý národ. Boží vůle a Abrahámův čin by také rozkolísaly vztah mezi jím a manželkou, příbuznými i společenstvím národa. Byla by nenapravitelně narušena důvěra v Hospodina, zaseto semeno pochybností o Boží lásce. V duších Izraelců by se ještě silněji zahnízdil strach a v srdcích zažal plamínek odporu.[6]
Nestalo se tak. Od Abraháma již člověk s Hospodinem může mluvit volněji, neboť ví, že Bůh je milosrdný. Člověk k Bohu přistupuje s menší obavou a s větší láskou. Ta je však nerovná a podmíněná.[7]
Ale pokud je tomu skutečně tak, pak nejenže člověk není svobodným tvorem, ale ani Bůh Síly, Zákona a nejvyšší Vůle nemůže být bytostí svobodnou. Jako každá síla, je i on nakonec předvídatelný a vypočitatelný. Každá síla se spotřebovává, a tak nutně spěje k zániku. Je rovněž nesvobodná, neboť je uvězněna ve svých zákonitých možnostech. Pokud je Bůh síla, pak je také pomíjivý, protože každá síla se spotřebovává a tudíž zaniká. Takový Bůh také nemůže být dokonalý, protože se stále stupňuje, a tudíž ještě není dokončený.[8] Je uvězněn v systému příčin a jejich následků, geneze i zániku.
Vytváří se propast mezi jednou i druhou stranou příčinných souvislostí, mezi subjektem a objektem. Vše se podle Starého Zákona uskutečňuje z Boha příčinným způsobem a nejvyšší jistota je v jeho subjektu. Pokud je subjekt vázán k protějšku příčinnými vztahy, nemůže být proto také bytostně osobní a tudíž svobodný. Absolutní všemocný subjekt je absolutním vládcem všech jiných subjektů, jenž se z povahy silového uspořádání řádu bytí proměňují v objekty tohoto vztahu. Subjektem je totiž pouze taková bytost, která svobodně a nezávisle určuje svůj vztah k jiným subjektům. Zrušením subjektivity je zrušena svoboda, zrušením svobody zaniká subjektivita.
Osobní vztah je ten, ve kterém mají obě strany vůči sobě navzájem vždy určitou míru volnosti. Jak je to tedy ve Starém Zákoně s možností člověka určovat věci podle sebe, podle vlastní vůle? Starý zákon je v této věci rozkolísaný. Jednou je člověku přiznána značná volnost, jindy je tomu zcela naopak. Pokud mezi jednou a druhou osobou panuje nepoměr v moci a síle, pak slabší je v silovém poli vydána silnějšímu. I proto mezi Bohem a člověkem zůstává nepřekročitelná propast. Z důvodu zachování vlastní subjektivity člověk nemůže k Bohu blíž, neboť si musí chránit a schovávat svoje soukromí, své bytí sama sebou. Je nucen před Ním něco skrývat, i když Boha považuje za vševědoucího. Tím je rovněž odsouzen k tomu, aby hřešil,[9] neboť hřích je jediný způsob jak se vymanit z totality. Skrývání se je v totalitě považováno za hřích vždycky. Stejně jako subjektivita.
Kterákoli totalita je také důvodem svého zániku, a to buď proto, že zničí osobitost toho, komu vládne, a pak již neguje svoje určení a tak zaniká, nebo ten, jemuž vládne, ji zruší osvobozením se z ní. Subjekt se nemůže stát subjektem bez druhého subjektu.[10] Starý Zákon tyto rozpory nevyřešil a lid čekal na Nové ujednání.
Nová Úmluva, zvěstování
Aby se Bůh mohl stát člověkem, muselo být splněno několik podmínek. Nebylo by na příklad věrohodné narodit se do rodiny mající světské výsady. Musela být obyčejná, bezúhonné pověsti. Neboť jinak by její velká role ztratila na důvěryhodnosti.
Návštěva Anděla[11] je často předkládána jako by Marie dostala od Anděla oznámení, které měla vzít na vědomí a být za ně jen a jen ráda. Na jednom z mnoha obrazů této nedostižné chvíle vidíme to, co je nutné domyslet.[12] Marie nemohla být pouhou vykonavatelkou Boží vůle, nedostala z vyšších míst povolávací rozkaz, ale byla Bohem prostřednictvím Anděla o službu požádána. Byl jí ponechán čas na rozmyšlenou, nikoli jen proto, aby se ze šoku vzpamatovala a připravila se jako ovce podrobit příkazu Nejvyššího. Jinak bychom přece mohli právem uvažovat o manipulaci, nesvobodě a zneužívání moci, mohli bychom prostě říci, že byla znásilněna. Kdyby se podrobila zištně, zpronevěřila by se pravdě svého bytí a zneužila k tomu ještě svého Josefa. Takové početí by bylo nazváno právem poskvrněným.[13] Z respektu ke svobodné vůli musela mít čas na rozmyšlenou, musela jí také zůstat možnost tuto nabídku odmítnout.[14]
Jak dlouho měla na rozmyšlenou, není pravděpodobně známo, ale jistě přiměřeně dlouho.[15] I když lidé Starého zákona obecně byli pokorní, poslušní a Hospodinu oddáni, z povahy lidského bytí není možné, aby neměli své vlastní, nezadatelné svobody a k nim přiléhající lidská práva, z nichž právo na svobodné rozhodování o vlastním životě a autentických krocích v něm je předpokladem být člověkem. Máme je jako rod vepsáno v duši již od chvíle, kdy jsme se stali lidmi, každý jedinec je jí obdařen a takto i určen od svého početí.[16] I Josef musel souhlasit, ani on nemohl být jen zcela pasivní postavou zbavenou stejných práv, jaká měla Marie.[17]
Ať už rozhodování nazveme jakkoli, Marie jím prošla, ba takovou chvílí projít musela, nechceme-li ji chápat jako loutku, pouhý instrument byť Boží vůle, vedle Josefa jen další figurka na hracím stolku Božích úradků. Marie nedostala příkaz, úkol, ani nebyla přinucena, ale byla oslovena a požádána a měla možnost odmítnout.[18] Neboť ten, kdo se měl narodit, přicházel k nám lidem na jiném principu, nežli ve jménu moci. Právě tento důvod je pravděpodobně nejdůležitější, protože Boží rezignace na moc nad člověkem, ba dokonce možná na moc vůbec, se jeví jako jádro Jeho obratu.[19] Je také začátkem věku, kdy se dva do té doby promíchané principy oddělují a rozcházejí.
Nová doba jako poselství lásky
S početím Ježíše se začíná nová doba. Poprvé v dějinách lidstva se totiž stalo, že nějaký Bůh byl člověkem počat, porozen, žil s ním celý svůj život, zemřel lidskou rukou a svůj život i smrt pojal jako prostředek lidské spásy i lásky k člověku.
Proč ale? Jaký měl k tomu důvod? Je jím rozpor mezi absolutní moci Boha vůči člověku a nezbytností jeho svobody coby předpokladu subjektivity. Smysl absolutní moci v důsledku lidské svobody, coby předpokladu svobodného vztahu, ve kterém lze volit, se vyprázdnil.[20] Chtěl-li Bůh, aby jej člověk miloval, musel se zříci své moci nad ním. Jak totiž milovat beze zbytku a svobodně někoho, kdo má vždy navrch a poslední slovo? Bytost, která si lásku a poslušnost vymáhá násilím, hrozbou a vztah udržuje strachem?
Hospodin nutí člověka k lásce, nedává mu v ní volnost, neumožňuje jej svobodně opustit a neponechává mu právo na bezbožnost. Bez bázně a bez strachu lze milovat pouze toho, kdo nemá absolutní převahu, kdo je ve svobodě volby rovný. Předpokladem svobody je vědomí vlastní důstojnosti a samostatnosti, subjektivita a rovnoprávnost. Jediné, co Hospodina a člověka může zrovnoprávnit, je svobodná volba a svobodná láska. Leč starozákonní člověk takové postavení neměl. Jak Pána milovat nade vše svobodně v nerovném postavení? Bůh si uvědomil, že je od samého počátku zapleten do své absolutní moci. Samotnému Bohu tak hrozí ztráta svobody a samota nerovného vztahu. Je rovněž zbavován možnosti milovat láskou, kterou mu přetéká Jeho srdce a nemůže být milován bytostí, která je schopna téhož, neboť nemá možnost strach z Boha zcela odložit.
Teprve život bez bázně přináší svobodu. Kdo se přestane bát, je skutečně volný. Pouze ten, kdo je svobodný, může milovat nepodmíněně, upřímně a cele. Právě taková pak může být i jeho láska, pevná a upřímná a spolehlivá. Starozákonní Bůh chtěl od člověka nejen poslušnost, ale přál si, ba potřeboval lásku, která by pramenila ze svobody, nezávislosti a vědomí vlastní hodnoty. Potřeboval být potvrzen svobodnou bytostí, což v dobách První úmluvy nebylo možné a Kristus, Boží syn měl svým příchodem na svět vše změnit. Bylo třeba od základu změnit vztah mezi ním a člověkem. Chtěl-li Bůh překročit staré možnosti absolutní nadvlády nad světem a být pro lidi věrohodný, musel se stát jedním z nás, musel se stát člověkem.
Pak mohl nastat onen den, který nám připomíná betlémská hvězda, noc, do které se narodil Syn Boží. Jako jiné děti, potřeboval mateřskou i otcovskou péči, musel projít dospíváním. Pak teprve, až již jako jinoch přinášel nový výklad Starého zákona. Jeho učení bylo postaveno na víře v život zbavený strachu, na nových vztazích mezi lidmi, ale také na proměně vztahu mezi Boží trojjediností a člověkem. Já jsem Láska, hlásal. Co je z lásky, nepodléhá zákonům moci, síly. Lásku nelze vynutit, naplánovat a vyprodukovat, nelze ji předepsat, ani vymýtit. Nelze ji opatřit algoritmem, je nepředvídatelná, neopakovatelná, nepřenosná. Nemůže být vynucena, není ji možné učinit předmětem směny, neboť láska není komodita. Stejně tak jako svoboda, nepodléhá žádným zákonům, kromě svých vlastních. Není odvoditelná, redukovatelná, není možné se jí zmocnit, ani vyložit odjinud, než z ní samé. Láska proto nemůže být ničím, čeho je člověk, či Bůh autorem. Je darem milosti, vzešlým ze vztahu. Dar není věc, tou jej lze pouze vyjádřit, a proto lásku nelze zaměnit, ani směnit za cokoli, čím se nám ukazuje. Pro nás lidi je tato milost tajemná, a lze mít dokonce za to, že pro svoji intimitu je tajemná je i pro Druhou stranu. V takové lásce může člověk stát sebevědomě, nezávisle a bez bázně tváří v tvář i své smrtelnosti.[21] Bůh pak je v lásce i ve své nesouměřitelné velikosti ve vzájemném vztahu v prostoru lásky roven nepatrnému člověku.
Kristovo poselství lásky bylo umožněno jeho vlastní lidskou zkušeností.[22] Rozuměl tíži lidského údělu, byl si vědom křehkosti a snadné zranitelnosti jeho duše, viděl, jak málo dokáže podvrátit důvěru a jak mnoho je třeba, aby byla obnovena. Věděl, jak potřebuje v těžkých chvílích mít po boku druhé, jak nezbytná je jejich přítomnost a jak děsivá může být opuštěnost v kosmu, když se v něm ztrácí. Znal dobře zápas člověka se Zlem, sám zakusil jeho nesmírnou sílu, drtivý vliv a děs, když je vydán jeho mrazivé moci, nepředstavitelné energii a běsnivé pomstychtivosti při pokusu se mu vzepřít. Právě díky této zkušenosti mohl měnit „mocenskou doktrínu“ do nové podoby, na novém základě, v nové perspektivě. Neboť na vlastní kůži zažil a také pochopil, že lidská duše je slabá, zranitelná, bez ochrany a bez opory vydaná strachu, obavám a úzkosti a zbloudí snadno a rychle.[23] Tohoto člověka zbaveného všech jeho převleků, rolí, postavení, klopýtajícího a bloudícího ve světě Bůh skrze Krista a Kristus skrze Boha miloval. Mohl tak učinit teprve tehdy, když se zrodil na Zem. Jsa člověkem zjistil, že má-li v srdci lásku a v ní i svoji víru, je schopen obětovat pro ni všechno, dokonce i svůj křehký život, a tak přesáhnout všechny meze, neboť právě láskou mohou být zrušeny a on již nikdy nebude sám. Toto ohromující zjištění mělo převratné následky. Kristus nakonec udělal to, co bylo možné vykonat jen ve velké důvěře. Coby člověk, jehož důstojnost, láska a víra nebyly zlomeny, vložil svou duši do rukou Otce. Prostřednictvím této oběti se Bůh v Kristovi stal novým subjektem neboť jeho vztah k člověku, jeho láska, překonala strach, a tak i vlastní smrt.[24] Jí byl synem člověka i synem Božím. Takového je Otec tolik miloval.[25] Právě to k němu přivádělo lidi. Cítili se k němu být připoutáni nikoli silou vůle, mocí zákonů, ale výmluvností osobní lásky.
Rozhodnutí, ke kterému Bůh dospěl, a čin, který vykonal, spasil i jeho samého před prázdnotou bytí bez existence, před chladem své vlastní absolutní moci. Jelikož ta, nemaje ve své nekonečnosti již žádný subjekt, ztrácí sama sebe, a tím spěje k nicotě. Rozhodnutí bylo nedělitelně spásné pro všechny i pro něj samého.[26]
I v posledním období života Kristus zůstal věrný Bohu, sobě i lidem. Pochopil, že kdyby bázni nedokázal čelit, kdyby se mu poddal, navždy by pohřbil své dílo a stal by se nevěrohodný. Na svoji záchranu nemohl použit žádnou moc, ani sílu, neboť by se jen potvrdilo, že nakonec je to ona, co všemu vládne.[27] Věděl, že láska musí projít zkouškou osobní důvěry a obnovou naděje, aby zůstala sama sebou, aby se neproměnila v dočasnost, jen vznět, pouhé zdání. Pochopil, že láska bez obětí zaniká, neboť ta je její živou podmínkou, je součástí života v lásce. Bylo tudíž jen otázkou času, kdy se sám stane její obětí.[28] V lásce vždycky člověk zapomíná na sebe a toto zapomínání na sebe, oběť, je její přirozenou a neodmyslitelnou součástí.[29]
Nový smysl oběti
Zároveň však vidíme i Boží proměnu vztahu k člověku, neboť od Krista již Hospodinu nejde o oběť, ale o lásku.[30] Aby svou lásku nevystavil podezřením, aby byla nezpochybnitelná trvale, musel ji Kristus prokázat, musel jí obětovat vše a musel ji též nechat podrobit drsnému testování. Nechal se falešně obvinit, nespravedlivě odsoudit, mučit a bolestně usmrtit. Vzdal se do poslední kapky všeho, co jako člověk měl. I o jeho šaty byl metán los (Nový Zákon, evang. Sv. Matouše). Toto pak bylo nejzazší možné, člověku pochopitelné potvrzení věrnosti, přízně a oddanosti Boží člověku. Byl to také srozumitelný důkaz hodnoty, kterou lidská bytost pro Nejvyššího má.
Láska také nemohla být prostředkem, ale nepodmíněným výrazem jeho voleb, jeho rozhodnutí ve jménu jí samé. Neboť kdyby byla takto jen účelem, Bůh by musel mít ještě jiný důvod svého vztahu k člověku, který by patřil ještě další motivaci, jež by ležela vně lásky. Jinými slovy, průběh Kristova života nemohl být, a také nebyl naplánován, nýbrž byl odpovídáním na výzvy situací, které přicházely. Svoboda i láska zůstaly nepredikovatelné a tudíž i nejisté, tím však i samy sebou. Ani Kristus svůj život neplánoval k smrti, pouze jako znalec lidských srdcí i své doby viděl, kam se všechno ubírá. Poslušen oněm výzvám se rozhodl kráčet svou cestou až do svého konce.[31]
Součástí lásky je péče o toho, koho milujeme. Není tu tedy již jen péče Boha o člověka, ale také péče člověka o něj. Jejím důkazem ani projevem proto nemůže být prosba o odpuštění a stálé pokání, o lásku člověk nemůže jen prosit. Může jen čekat a doufat, že ona sama v našich srdcích promluví.[32]
Do narození Krista platilo, že žádný Bůh se své nadvlády nikdy skutečně nevzdal. Kristův život v lásce se tak stal výrazem i důkazem lásky, kterou nabídl lidem. Smrt sama však nic nevykupuje, neboť je jen bránou. Smrt je privátní věcí člověka, láska patří vzájemnosti. Vykoupila nás láska, neboť ta je, jak už víme, sama také obětí.
To, co osvobozuje z temnot absolutní moci, je světlo Kristovy cesty. Ukázalo se, že jej lze následovat. Není však třeba umírat jen pro Krista samého, neboť: „Kdokoli miluje svého bratra, mne miluje.“[33] Stačí se jen vydat jejím směrem, který je zároveň jejím smyslem.[34]
To je to nové poselství křesťanství, zvěst, která přinesla novou Boží podobu. V něm již Nejvyšší není Bohem síly, ale bytostí, která se své moci, své absolutní síly, své absolutní vlády zřekla pro něco, k čemu nás zve, ke spolubytí v lásce. K důvěrnému pobývaní zbaveného strachu.
Vše je tedy již připraveno, hostina je na stole, ale jak se k ní dnes, v době vítězství idejí síly a blahobytu (jen pro některé) smyslů oddělených od vztahů, v čase zlomů civilizací a kultur dobrat? A jak tohle vše souvisí s psychoterapií?
Psychoterapie jako cesta k pravdě bytí
Psychoterapie se již od svého počátku stala zcela původním a svébytným pohybem k pravdě našeho bytí. Vyžaduje nepředpojatou otevřenost vůči všemu, co se nám bezprostředně ukazuje. Jako to, co nemůže být uchopeno ani vyloženo jinak, nežli z věci samé. Pravda jakožto zjevená otevřenost je zavazující především pro výchovu a sebevýchovu k pravdě o sobě samém.[35] Stal-li se člověk, jenž prošel psychoterapií, samostatným, pak proto, že úspěšně prošel výchovou k pravdě o sobě samém.[36] Tato pravda o sobě samém není pouze věcí myšlení, věcí od přirozeného světa abstrahovaného rozumu, ale je životním pohybem lidské existence ve světě, k němuž je bytostně a původně také vztažena a jemu také otevřena. Poněvadž touto otevřeností je člověk sám, tak také vlastnímu pohybu ve světě, a tak i světu vždy již nějak výkonem své existence také rozumí.[37] V psychoterapii pak o tomto pohybu hovoříme jako o nepředpojaté otevřenosti vůči sobě i světu a svobodné vztaženosti vůči těm jsoucnům, se kterými se ve světě setkáváme. Psychoterapie vede k samostatné a nezávislé existenci. Nezávislost a duševní zdraví nejsou nikdy hotovým stavem lidského bytí, ale usilovným pohybem k pravdě vlastního bytí v přirozeném světě.[38] O svobodu a nezávislost svého bytí se musíme starat, což je každodenní a celoživotní zápas. Je neustálým zápasem s úzkostmi, nedůvěrou, zastrašujícími obavami, s podezíravosti vůči lidem i světu, demoralizujícími závislostmi, nepříznivými vztahy k sobě, světu a lidem v něm. Bytí v pravdě svého života je třeba se stále učit. To vyžaduje dobrou vůli se učit, jak se pro věci ctností a dobra smysluplně angažovat.[39]
Psychoterapie uvádí člověka k důvěře ve vlastní osobní zkušenost tou měrou, že ji bude považovat za domovsky původní a spolehlivé zázemí pro svůj životní pohyb[40] ve vlivných, byť ne vždy bezpečných podmínkách přirozeného světa. V tom z velké části spočívá její léčebná, výchovná účinnost, mravní hodnota a duchovní síla. Psychoterapie vede k tomu, aby člověk svoji osobní zkušenost považoval za vlastní a tím i skutečnou.
Psychoterapie má ve svých možnostech tuto původní a osobní zkušenost ponechat tím, čím je a pokusit se ji vyjadřovat autenticky, důsledně výstižně, a tak i věrně. Protože každá zkušenost je zkušeností něčeho, pak autentická zkušenost v pravdě svého bytí je i výpovědí o pravých a v tomto smyslu pravdivých skutečnostech světa. Psychoterapie nám otevírá nově nejen přístup k pravdě vlastního bytí.[41] Zkušenost bytí a bytí samo zde nestojí ani izolovaně, ani v protikladu, ale v původní jednotě lidského bytí ve světě.[42]
Svědectví
Nejdřív chci zdůraznit, že svědectví z psychoterapeutické zkušenosti neznamená, že ji považuji za jedinou a zcela výjimečnou disciplínu, jejímž prostřednictvím lze výhradně dosáhnout oné zkušenosti, o které je pojednáváno. Pouze zde říkám, že k ní zde došlo a také jsem si vědom podmínek, za kterých byla získána. Pro jiné oblasti, například rodinné, přátelské, výchovné, pracovní, pro vědu i hospodářství či politiku sice platí ony obecné předpoklady pravdivosti vedení svého života, ale jejich uskutečňování je specifické.
To, co jsem zažil spolu s výukovým společenstvím v komunitně-skupinové psychoterapii, které jako výcvikový psychoterapeut vedu, jsem zakusil se svými pacienty i se studenty dříve již mnohokrát. Znám to i ze soukromého života. Ale zkušenost, o které mluvím, nebyla pouze epizodou ve výukovém dni, netýkala se pouze mne nebo jiného člena vzdělávacího společenství, ale všech zúčastněných a trvala několik dní bez ustání a časem neutuchala. Ba právě naopak narůstala, takže ji nebylo možné přehlédnout, volala po zastavení.
Nešlo o žádnou extázi, nic, co by člověk, který provádí a učí psychoterapii, nebo kdo žije ve společenství dobrých přátel, kamarádů, v pěkných rodinných vztazích, neznal. Ale tohle bylo přece jen něčím mimořádné. Byl jsem vtažen do takového psychoterapeutického dění, ve kterém se člověk setkává ve vzájemné otevřenosti s druhými lidmi cele. Tato otevřenost nemá nic společného se senzačními sděleními, nejedná se o prozrazení šokujících a utajovaných informací. Jedná se o věci prosté, ale intimní, spíše běžné, obvyklé. Co činí intimitu jí samou, je její neveřejnost. Intimita je tajemstvím i předpokladem být subjektem. Jejím zrušením je zničena subjektivita.[43]
Každý z nás má svoji věc, o které nerad mluví nebo nemluví vůbec, a to proto, že se stalo součástí jeho identity.[44] To je jediný a skutečný důvod, proč lidé před druhými udržují nějaká svá tajemství. Tehdy však, když se lidé stanou blízkými, můžeme jim svěřit to, co je soukromé, co jsem již beze zbytku já.[45]
V takovém společenství a v takto vybudované atmosféře – její vytvoření trvalo pět let – jsem se tedy nacházel. I já jsem se vydal druhým cele, samozřejmě při vědomí i respektování mého specifického, nezastupitelného a zřetelně určeného úkolu stát v čele vzdělávacího programu.[46] Prodlévali jsme tam v pracovní otevřenosti, odhodlaně jeden pro druhého i pro věc samu, a to všichni, každý ze všech svých vnitřních sil, poctivě ve svých možnostech jsme se na sobě samých učili psychoterapeutické profesi. Právě díky oněm skutečnostem se naše setkání něčím významným lišilo od jiných. Trvalo mi chvíli, než jsem si uvědomil, že nikdo nemáme z nikoho strach. Nebyla tam totiž přítomna žádná předchůdná, „zbytková“, obvyklá nastraženost, žádné obavy, úzkosti, nebylo zde také předstírání, skrývání ani jindy běžné stylizace. Dívali jsme se jeden druhému do tváře a viděli právě jeho, vnímali a byli oslovování neskrytou osobitostí druhého. Žádné úšklebky, poťouchlosti, apriorní kritika ani již hotový, vždy proto arogantní názor na druhé, lidé se ani nepředváděli, nebylo moralizování ani umravňování jsem neviděl.[47] Lidé říkali, co se jím líbí, i co právě nechtějí, vyjadřovali to, co cítí, a nikoli soudy o tom. Panovala důvěra a celodenní uvolněnost. Nechali jsme sami sebe pobývat svobodně, s respektem k sobě i druhým, s tolerancí pramenící z velké důvěry, přiměřených nároků a jen malých očekávání. Jen sdílená přítomnost. V tomto společném pobytu začalo se rodit něco silného. Neviděli jsme primárně vlastnosti, chování, názory, ale naše duše.[48] Nešlo o blouznění nebo extázi, ale o nepodmíněnou otevřenost. Byli jsme společně po relativně dlouhý čas a místo plíživé atmosféry „ponorky“ jsme mohli přímo nahmatat, že přišla chvíle milosti a vstoupila k nám láska. Jistě, měli jsme ji každý také ve svém srdci, ale tohle byla jiná chvíle, objevila se jako záře, přízeň, které k nám vešla Zvenku. A tak tam s námi ta záře pobývala jako vzácný dar a my se usadili v ní. Nikdo se té vzácnosti nezalekl natolik, že by musel utéct, také ji nikdo nezkoušel doopravdy odehnat, zmocnit se jí, či cynicky zpochybnit, nechali jsme vše tak, jak bylo. A tu mne napadlo, že tohle je to, oč v křesťanství běží. Prosté, obyčejné a nepodmiňované přijetí, respekt, úcta a ochota naslouchat a rozumět druhému člověku. Beze strachu a bez obav, jsme se zříkali, asi maně snah mít moc a vládu nad situací i nad druhými.[49]
Tehdy mezi nás vstoupilo ono světlo, o kterém, jak tomu rozumím, hovoří Nový Zákon, a zůstalo s námi celý ten čas. Určitě si mnozí z nás odvezli onu zkušenost sebou domů, u některých z nás zanechalo pevnou stopu nebo aspoň vzpomínku. A chápu dobře, že mohlo vzbudit i jakousi kocovinu. Tohle není každý den.
Co všechno následovalo, je zajímavé a zasluhuje další pojednání, neboť v tomtéž společenství došlo k dalším pozoruhodným událostem, které jen potvrdily, že co v psychoterapii vede k vyléčení, co pomáhá, jsou lidská setkání, ve kterých svoboda člověka není relativizována, samozřejmostí je úcta, přijetí, žádné absolutní aspirace. Naše společné chvíle byly jako čerstvá voda, odkudsi zvenčí k nám přišla milost, jež uzdravuje.
Vše ostatní, co v psychoterapii děláme, o čem se hovoří, učí, to vše se ukazuje jako užitečné, má pouze pomocnou, přípravnou, dílčí, intermediární povahu. Pokud se vytratila láska, pokud setkání nejsou oboustranně otevřená tomu, co nás bezprostředně oslovuje, jestliže léčba není vedena v pravdě autentického zde bytí v otevřenosti světu, jestli jsou psychoterapeutická setkání pouhými účelovými činnostmi, pak jsme zcela v zajetí principu moci a síly a přitakáme nesvobodě. A zdá se, že ztrácíme základní motto křesťanského Západu.[50] Neboť její vykazatelné úspěchy definované principy zvěcnělého světa, jsou zavádějící. Pokud byly dosaženy na úkor svobody lidské existence a odloučeny od dober Nové smlouvy, pak je třeba se znovu ptát, jak a zdali ještě vůbec rozumíme našemu bytí zde.
Závěrem
Pokud naše životy nebudou určeny strachem, bude v nich důvěra a pečující náklonnost o sebe navzájem, budeme-li s to druhé přijímat nepodmíněné s porozuměním a v úctě pro ně a jejich věci, proměníme-li tyto zásady v kulturu, budeme-li usilovat o pravdu našeho bytí duchem i činem, vstoupí mezi nás Láska. Můžete se spolehnout!
L i t e r a t u r a
AUGUSTIN, A.: Vyznání. Praha: Kalich 1992.
Bible. Praha: Ústřední církevní nakladatelství 1979.
BOSS. M.: Psychoanalýza a daseinsanalytika. Samizdat, přel. O. Čálek, Praha: 1979 – 1982.
BOSS, M.: Grundriss der Medizin und der Psychologie. Stuttgart: Huber 1975.
CULIANU, J. P.: The Encyclopedia of Religion. New York: Collier Macmillan 1987.
ELIADE, M.: Dějiny náboženského myšlení. Praha: Oikoymenh 1995.
ELIADE, M., CULIANU, J. P.: Slovník náboženství. Praha: Argo 2001.
FREUD, S.: Beyond The Pleasure Principle. London: Standard Edition of the Complete Psychological Works of Sigmund Freud, Hogarth Press 1920.
FREUD, S.: The Complete Letters of Sigmund Freud to Wilhelm Fliess. 1887 – 1904, Belknap Press 1986.
HEGEL, G. W. F.: Fenomenologie ducha. Praha: NČAV 1960.
HEIDEGGER, M.: Der Spiegel Interview. 1966.
HEIDEGGER, M.: Bytí a čas. Praha: Oikoymenh 1996.
HEIDEGGER, M.: Básnicky bydlí člověk. Praha: Oikoymenh 2006.
HUXLEY, A.: Konec civilizace. Praha: Maťa 2010 (3. vydání).
Jeruzalemská bible. Praha: Karmelitánské nakladatelství 2009.
Nový zákon. Čtyři evangelia. Praha: Kalich 1973.
RŮŽIČKA, J.: Psychoterapie a koncepce dobra a zla. In: KOŤA, J. (ed.): Dobro, zlo a řeč v psychoterapii. Praha: Triton 2009.
RŮŽIČKA, J.: Ego-analýza. Kritická studie. Praha: Triton 2010.
SCHELER, M.: Místo člověka v kosmu. Praha: Akademia 1968.
SPENGLER, O.: Zánik Západu. Praha: Academia 2010.
Starý zákon. I-Genesis. Praha: Kalich 1978.
Starý zákon. Numeri deuteronomium. Překlad s výkladem. Praha: Kalich 1974.ň
ZAKARIA, R.: Budoucnost svobody. Praha: Academia 2005.
P o z n á m k y
[1] Především u dvou antických myslitelů, Platóna a Aristotela, je techné řemeslnou, věcmi se zabývající, speciální, dílčí dovedností. Oproti tomu stojí vědění, epistémé. Z vědění se ovšem stala theoria, abstraktní idea, kterou již karteziánství, ale také např. Hegel považuje za skutečnost vyššího řádu. Přírodovědecký pozitivizmus abstraktní ideje podřídil objektivní vykazatelnosti. Porov. HEGEL, G. W. F.: Fenomenologie ducha. Praha: NČAV 1960.
[2] Energeia je pojem především aristotelovský a znamená „uskutečňování“. Hraje v dějinách myšlení rozhodující roli. Díky Aristotelovi se postupně stává tím, čemu dnes říkáme podstata bytí.
[3] Žádné myšlení ani cítění neexistuje samo o sobě, ale je vždy osobně vztahové (srv. RŮŽIČKA, J.: Ego-analýza. Kritická studie. Praha: Triton 2010). V naší bezprostřední zkušenosti se ukazuje, že prožívání nějaké skutečnosti již je zároveň také jejím poznáním. Když dítě prožívá strach, jeví se mu určitá věc jako něco nebezpečného. Můj pocit nadšení odpovídá vidění věci, jako něčeho nebývalého a úžasného. To zároveň znamená, že jsem něco spatřil, porozuměl tomu jako něčemu výjimečnému ve srovnání s jinými banálními skutečnostmi. Psychologické zobecňující abstrakce spíše nežli pomáhají, naše původní nekrácené porozumění jevení světa reduktivně deformují.
[4] Srv. SPENGLER, O.: Zánik Západu. Praha: Academia 2010; ZAKARIA, R.: Budoucnost svobody. Praha: Academia 2005; HUXLEY, A.: Konec civilizace. Praha: Maťa 2010.
[5] Bible. Praha: Ústřední církevní nakladatelství 1979; Jeruzalemská bible. Praha: Karmelitánské nakladatelství 2009; Starý zákon. I-Genesis. Praha: Kalich 1978.
[6] Ačkoli byli lidé krvavě obětováni v jiných náboženstvích té doby běžně, u vyvoleného národa se boží požadavek lidské oběti objevuje prvně.
[7] Desaterem Bůh prostřednictvím Mojžíše předkládá, v jakém duchu, pro jaké skutečnosti má člověk žít. Učí jej jak rozpoznat dobro od zla, jak se dobru přiblížit a zlu odolat, je rovněž obrazem starosti, kterou Bůh s lidmi má. Právě na desateru se ukazuje Boží zájem o člověka v celém rozsahu jeho existence, ve všech oblastech jeho bytí. Ani v samotném desateru se nejedná pouze o holý příkaz, požadavek a pokyn, ale také o jejich vysvětlující zdůvodnění. Deuteronomium (Starý zákon. Numeri deuteronomium. Překlad s výkladem. Praha: Kalich 1974) pak obsahuje instrukce, pokyny a praktické rady, co a jak má člověk činit během svého života za různých životních okolností a v rozmanitých podmínkách. Stalo se základem praktického náboženství každodenního života.
[8] Na souvislost mezi dokonalostí, jejím stupňování a nedokončeností Boha mne upozornila profesorka Hogenová ve vzájemné e-mailové korespondenci i v rozhovorech v létech 2009 – 2011.
[9] Postavení Adama v Ráji bylo zcela závislé a nebyl proto člověkem, svobodnou bytostí ve smyslu, jak tomu rozumíme nyní. Okamžikem jeho vyhnání z ráje do dočasnosti, se mu otevírá prostor spásy (eschatologie) a je nucen se každodenně ve svých skutcích o spásu usilovat. S příchodem Krista je zřejmé, že svoboda člověka byla nově potvrzena, ale i vymezena. O svoji spásu nemusí vždy usilovat, neboť se pro ni může rozhodovat.
[10] Je otázkou, jestli a jak byl Bůh subjektem dříve.
[11] Jedná se o Archanděla Gabriela, který ve Starém zákoně patří mezi archanděly (Jeruzalemská Bible; Starý Zákon). Byl přejat i prvním křesťanstvím a unikátní postavení mezi nimi získal zvěstováním početí Marii. Za archanděla však není považován evangelíky a své významné místo zaujímá i v islámu, neboť Kur’an, (korán), byl předán Mohamedovi právě Gabrielem (ELIADE, M.: Dějiny náboženského myšlení. Praha: Oikoymenh 1995; CULIANU, J. P.: The Encyclopedia of Religion. New York: Collier Macmillan 1987; ELIADE, M., CULIANU, J. P.: Slovník náboženství. Praha: Argo 2001).
[12] Zvěstování je na křesťanských obrazech pojato různě. Zatímco Fabrizio Boschi (1572 – 1642) vidí Marii jako nedůvěřivě zaskočenou, ba dokonce vyplašenou ženu, Federico Barocci situaci vyobrazil tak, že Archanděl Gabriel před Marií klečí a dokonce ji i jaksi přemlouvá a Marie mu předkládá podmínky, Philippe de Champaigne (1620 – 1674) pojal věc tak, že Gabriel naléhá, zatímco Marie jeho nápor mírně, ale rozhodně tlumí. Jinde však zvěst jen pokorně přijímá (viz např. Škréta 1610 – 1674).
[13] Proto také nelze neposkvrněné početí chápat jako mysteriózní biologický úkaz, ale jako pochopení, že víra je zázrakem, něčím, co přesahuje prvoplánové rozumění světu a dění v něm. Neposkvrněné početí se nejspíš vůbec netýkalo sexu, ale víry. Maria uvěřila cele, a protože tak žila, byla a zůstala neposkvrněnou.
[14] Neposkvrněnost početí spočívala m. j. v tom, že Marie přijala Boží nabídku bez dalších podmínek, bez jí požadovaného osobního (a tedy i sexuálního) zisku. Tak tomu bylo po celou dobu jejího mateřství i po zbytek života.
[15] Poselství Gabriela namaloval zcela dnešním pohledem Antonello da Messina (1430 – 1479). Výraz očí svědčí, že Marie se dívá do budoucnosti. Má pozorné oči a pevný, otevřený pohled. Je si vědoma toho, že nastalá chvíle je významná, ale ještě potřebuje čas, aby vše mohla promyslet, vyrovnat se a rozhodnout se. Také se zdá, že obraz nepostihuje moment zvěstování. Hlavní téma zde není samo zvěstování, ale čas, který nastal bezprostředně poté.
[16] Z tohoto práva, jež není primárně věcí jurisdikce, ale tuto teprve zakládá, plynou theologické, filosofické, psychologické, politické, sociální právní, výchovné a další skutečnosti.
[17] Matouš hovoří o tom, že Archanděl Gabriel navštívil i Josefa a ten poselství přijal. Bůh musel přece vědět, že přijde doba, kdy si lidé svá přirozená práva jednou uvědomí. A proto i Josef musel podle mého soudu být požádán o Mariino propuštění a nikoli jen obeslán Jeho vůlí.
[18] Podobně mohl odmítnout sňatek s Marií i Josef. I pro něho to byla těžká chvíle, neboť se měl o svoji nastávající dělit, byť se samým Hospodinem. Je zjevné, že i on se musel podílet na rozhodování ve věci početí.
[19] Rezignace na moc ovšem zanechává člověku Vesmír k použití. Pokud pozná všechny zákonitosti a pravidla, může jej opanovat. Na druhou stranu je v něm člověk Bohem opuštěn v okamžiku, nepřistoupí-li na podmínky nebo nepochopí smysl Nové úmluvy.
[20] Oidipus re-loaded (RŮŽIČKA, J.: Ego-analýza. Kritická studie, c. d.).
Je také možné, že v Kosmu jsou ještě jiné podoby osobního života, ale těch se fenomén svobody a nesvobody týká stejným způsobem jako lidí v případě, že budou bytostmi, které existují tak, že jim o jejich bytí běží, a to jim samým skrze toto bytí. V jiném případě jsou otázky osobní svobody bezpředmětné.
[21] Avšak, stejně tak, jak se nelze dívat dlouho do slunce, není možné hledět smrti do očí déle než okamžik.
[22] Být bohohočlověk je obtížně myslitelná skutečnost, ale je možné ji se vší naléhavosti, zranitelnosti, křehkosti i utrpením – a tak i tělesností –, jak vidíme u Krista, prožít. V této souvislosti však, jak naznačuje sv. Augustin, člověk Boha obsahuje a sám je jeho obsahem (AUGUSTIN, A.: Vyznání. Praha: Kalich 1992).
[23] Když přemýšlím po celý svůj život, co vedlo Adolfa Hitlera k jeho nenávisti k jiným rasám, k mnohým národům a vrstvám, obecně k lidem – nenáviděl totiž také Němce –, pak jako motiv, jenž spustil jeho kroky k činům, do míst, ze kterých již není návratu, byl nekonečný strach. Bál se a nebyl nikdo, komu by mohl o svých úzkostech a děsech říci, svěřit se, kdo by mu řekl: „Adolfku pojď ke mně, vždyť já jsem tady s tebou, nemusíš se ničeho bát, nejsi sám.“ Myslím si, že velikými strachy trpěl od útlého dětství, a žil se svými děsivými stavy sám a napořád. Zprvu ze studu, později z pýchy. Ze strachu a úzkostí se zrodila, bujela a zvrátila se spolu s dobou taktéž vyděšenou k smrti do šílenství, které zachvátilo celou Evropu, jeho scestná ideologie i její ničivé prostředky.
[24] Lásku si uchoval i na kříži, přislíbil účast na věčném životě i lotru, jenž byl s ním ukřižován, Jana pak ustavil synem své matky.
[25] Zdá se, že Bůh Otec mohl milovat člověka lépe, když se jeho syn stal člověkem.
[26] To ovšem neznamenalo, že Svět byl zbaven moci a sil. Ty sice ztratily svoje dřívější postavení, ale dostaly nový, ne dosud zcela srozumitelný význam.
[27] Někdy je Kristus vykládán jako Bůh, který sestoupil na Zemi a stal se napůl Bohem, napůl člověkem. Ježíš musel být člověkem cele a po celou dobu svého života, poněvadž by všechny jeho skutky, všechen pobyt byl jen pouhým skvěle zrežírovaným představením, hrou, převlekem, nějakým jinotajem. A proto také žil svůj život v existenciálních nejistotách, stejně tak, jako každý jiný člověk. Kristův život i skutky tomu neustále nasvědčují.
[28] A to i tehdy, když chce člověk subjekt své lásky jen pro sebe, ba i tehdy, když se jej pokouší zmocnit. I ve zvrhlé lásce se někdo musí stát obětí. Není to ovšem člověk zvrhle milující, ale oběť jeho deviované lásky. Míru deviace pak můžeme určit s mírou toho, jak se vlastní obětování přesouvá na druhého člověka, jenž je pak obětován.
[29] Oběť je ve Starém Zákoně chápána jako projev vděku za vlastní bytí, Boží ochranu a odpuštění hříchů proti Bohu a nakonec bývá projevem radosti z toho, že člověk může pobývat ve stínu Pána. Je předepsáno, jakou má podobu, kdy je vykonávána a co je jejím smyslem. Oběť jako součást lásky je zcela nově vymezena až Kristem. V kontextu naší úvahy lze říci, že se zde jedná o deviaci lásky vedoucí až k jejímu vyprázdnění. V křesťanských obřadech je ještě řada starozákonních rysů, které se s pochopením nového smyslu oběti teprve postupně proměňují.
[30] Dřívější náboženství stavělo oběť na zřeknutí se svého pro Boha, na principech moci.
[31] Predikovat život, o což se mnozí snaží, znát jej dopředu by přineslo konec lásky i svobody. Predikce by znamenala převzetí moci k hranici absolutna. Přinesla by zánik lidské subjektivity.
[32] Nová situace je pro člověka nesmírně náročná. Otevírá sice prostor pro uplatnění rovnosti, svobody a práva, pro Novou úmluvu (tento dohodovací proces ještě neskončil), jež vychází z lásky, ale člověk zůstává v silovém prostoru Země, a tak i Vesmíru bez Boha sám, i když nikoli opuštěn. Láska k Bohu je dobrovolná. Není k ní ani nucen, na druhou stranu ji nemůže od Nejvyššího požadovat. Láska má mnoho podob a mnoho úrovní. Je za ni sám zodpovědný a je na něm, aby se jí učil. Tuto stranu mince může člověk prohospodařit, pokazit i zneuctít a zradit. Rovněž je na nás, abychom si zvolili ty učitele, kteří nás novému vztahu k Nejvyššímu naučí, musí také umět svému novému úkolu dostát. A musíme říci, že právě na tomto poli zbývá mnoho co vykonat. Samostatnost a svoboda jsou těžká břemena, která člověk nese. A Zlo, jenže má ve svých službách vždy pohotově falešné proroky a jejich služebníky v jeho zájmu a proti lásce, pravdě a Bohu i lidem nepřestává pracovat nikdy. V této věci je na člověku, aby hledal a získával všude, i na nebesích spojence.
[33] Mučedníci nové doby, živé plameny lidských obětí (které nás tak zahanbují a rozrušují), bolestivě připomínají naši lehkomyslnost, s jakou ponecháváme cenu oněch hodnot v zapomnění, zrazujíce povinnost se o ně starat kdekoli a kdykoli na světě a probouzejí nás k Nové smlouvě, k počátku. Je připomínkou naší nevěry lidem, s nimiž žijeme, kteří jsou všude okolo nás!
[34] Musíme ještě připomenout jednu skutečnost, a tou není nic menšího, než Svět všeho stvořeného, přírody. Zůstal nám ponechán a svěřen se svými vlastními přírodními zákony a pravidly. Je na nás, abychom se o něj jako hospodáři, nikoli jako páni, také starali (Starý Zákon, I-Genesis).
[35] Tuto zásadu ještě na počátku nestanovil nikdo jiný, nežli S. Freud, a to ještě dříve, než se vydal na cestu své vlastní doktríny, totiž psychoanalýzy (FREUD, S.: Beyond The Pleasure Principle. London: Standard Edition of the Complete Psychological Works of Sigmund Freud, Hogarth Press 1920). Mnohé klinické studie dávají za pravdu, že vztah k Bohu může být shodný s tím, co nám říká Freud. Jsou podobné vztahu k otci. Ale základní otázka zní, jak je vůbec možné, že člověk má Boha, nikoli jaký je jeho vztah k němu. To druhé je odvozeno od prvního.
[36] Srv. FREUD, S.: The Complete Letters of Sigmund Freud to Wilhelm Fliess. 1887 – 1904, Belknap Press 1986.
[37] Svět, jenž se člověku zjevuje rovnou a samozřejmě, ovšem není žádnou dílčí abstrakcí prováděnou specializovanými obory, ale východiskem, ze kterého kroky jednotlivých disciplín, byť zpravidla nereflektovaně, vycházejí.
[38] Virtuální svět, do kterého patří i svět vědy a umění. Z jeho půdy totiž teprve může vyvstávat.
[39] Duševní nemoci mají, stejně jako ostatní mody lidského života, svoji mravní stránku. Ukazuje se, že duševní nemoci obírají člověka nejen o svobodu, ale i o ctnosti (RŮŽIČKA, J.: Psychoterapie a koncepce dobra a zla. In: KOŤA, J. (ed.): Dobro, zlo a řeč v psychoterapii. Praha: Triton 2009).
[40] HEIDEGGER, M.: Básnicky bydlí člověk. Praha: Oikoymenh 2006.
[41] K velké lítosti a nemalé starosti všech psychoterapeutů, kteří původní Freudův odkaz přijali za svůj, mohli v průběhu času vidět, že pravda vyhrazená pro věcné skutečnosti byla povýšena na pravdu nadřazenou všemu bytí, včetně lidského existování.
[42] Srv. HEIDEGGER, M.: Bytí a čas. Praha: Oikoymenh 1996; BOSS. M.: Psychoanalýza a daseinsanalytika. Samizdat, přel. O. Čálek, Praha: 1979 – 1982.
[43] Ničení subjektivity je nejen noční můra Orwella, svérázně artikulovaná existencialisty i Havlem, ale týká se technologického věku celé naší civilizace. Západ si s ní snad poradí, Východ však podle mého názoru nemá srovnatelnou zkušenost úspěšného zápasu s ideologickými totalitami. Nemá však, a to je velmi důležité, ani jedinečného ducha křesťanství.
[44] I já podobně jako jiní lidé nerad mluvím o soukromých věcech, protože nejsou určeny zrakům a sluchu druhých lidí, nemají veřejný charakter.
[45] Jakmile se ale věc soukromá promění ve veřejnou, nestojí již nic v cestě, aby byla publikována, i nahota, pokud ztratila ráz intimního. Může být vystavena pro veřejnost. Člověk sám však zůstal v pozadí skryt za svojí kůží. Nebo se v míře, kterou byl zbaven soukromí, sám sobě vytrácí.
[46] V psychoterapeutickém výcviku platí zásada, že výcvikový psychoterapeut se zdržuje vstoupit do komunitního a skupinového dění podle pravidel abstinence, které vycházejí z porozumění jeho úkolů a z toho plynoucích povinností.
[47] Pokud se vyjmenované postoje či chování objevovaly – nepochybně v určité míře ano – tak již natolik nevýznamně, že jim člověk nemusel věnovat zvláštní pozornost a čas na vypořádání.
[48] Pochopil jsem, že psychologie sice vede k poznání vlastností a lidského chování i jeho motivací. Není však cestou k setkání. Kde začíná setkání, končí všechny přírodovědné zpředmětňující intence. Tedy i psychologie. Ta sice může poznat vlastnosti, ale pouze v setkání se zjevuje duše.
[49] Srv. SCHELER, M.: Místo člověka v kosmu. Praha: Akademia 1968.
[50] ZAKARIA, R.: Budoucnost svobody, c. d.
doc. PhDr. Jiří Růžička, PhD.
Pražská vysoká škola psychosociálních studií, s. r. o.
Hekrova 805
149 00 Praha 4 – Háje