Kristýna Zákostelnová: Filosofie německého osvícenství v kladném interdisciplinárním přínosu [Philosophy of the German Enlightenment in a positive interdisciplinary contribution]. In: Ostium, vol. 20, 2024, no. 3. (review)
This work is licensed under a Creative Commons Attribution-NonCommercial-NoDerivatives 4.0 International License.
BOJDA, Martin: Filosofie německého osvícenství. Praha: Nakladatelství Academia, 2024. 521 s. ISBN: 978-80-200-3468-7
Kniha filosofa a historika Martina Bojdy se zaměřuje na představení strukturované syntézy dějin německého osvícenství od G. W. Leibnize až po Jeana Paula. Bojda se specializuje na duchovní dědictví evropského osvícenství a romantismu, konkrétně na jeho působení ve 20. století.[1] Většina soudobé české literatury na toto téma je jeho dílem, což potvrzuje význam a odbornou kompetenci. Bojda ve své knize nevychází z české soudobé literatury, ale opírá se především o německé prameny a literaturu. V českém prostředí se podobné publikace takřka nevyskytují, a pokud ano, soustředí se spíše na úzké specifikum vybraných autorů, jako byli Leibniz, Kant nebo Herder. Autorova práce tedy nejenom vyplňuje značnou mezeru v současném českém akademickém diskurzu, ale také poskytuje kompletní pohled na německé osvícenství jako celek, čímž se stává nepostradatelným zdrojem pro odborníky zabývající se tímto obdobím. Recenzované dílo Martina Bojdy je přepracovanou a zároveň rozšířenou verzí úvodního výkladu monografie o Fridrichu Schillerovi.[2]
Předmluva nabízí definování cíle a zmiňované metodologické otázky. Ačkoli by se mohlo zdát, že již samotná předmluva překračuje standartní a očekávanou délku podobné publikace, je zřejmé, že v kontextu celé více než pětisetstránkové knihy slouží jako stručný úvodní text. Předmluvu bych zde neobvykle shrnula od její závěrečné části, ve které Bojda dle mého soudu výborně reflektuje zcela zásadní problém, že na filozofii německého osvícenství můžeme nahlížet několika filosofickými koncepcemi, které se jevily být osvícenskými. Autor zdůrazňuje tato rizika a výzvy a naznačuje, že pro adekvátní pochopení celého problému je nezbytné vyvinutou vlastní koncepci a přístup, který kombinuje obecnost, historickou relevanci a faktickou orientaci. Tyto problémy však Bojda reflektuje také v kontextu obsahové, metodologické a formální stránky. Díky tomu čtenář lépe porozumí autorovým záměrům. Monografie si klade za cíl vyplnit mezeru v dosavadní odborné literatuře a představit, ve své maximální stručnosti, základní vývojové stupně německé osvícenské filozofie 18. století. Současně však klade důraz na pečlivou kontrolu, aby se monografie nestala pouhým lexikografickým přehledem. Tímto se před Bojdou otevírá nelehký úkol – nenechat se pohltit zdánlivě neodmyslitelně důležitými faktografickými detaily a s tím spojenou členitostí dějin, na druhou stranu lze očekávat možný úpadek do roviny ryze obecné. Zajímavá je také reflexe interdisciplinárního přesahu, ve které Bojda upozorňuje na to, že kniha se pro filozofy bude jevit příliš historická, pro historiky však příliš filozofická a abstraktní. Ačkoli se může o osvícenských dílech 18. století hovořit jako o překonaných, zejména v kontrastu s uměleckým vývojem 19. a 20. století, je potřeba osvícenství chápat jako heterogenní hnutí a období, ve kterém došlo k šíření tohoto myšlení v sebepozvednutí člověka i lidstva jako celku. Autor upozorňuje, že díky tomu můžeme narazit na morální apely a emancipační a modernizační hnutí, která jsou založena na suverenitě lidského rozumu. Na německé osvícenství 18. století je nezbytné nahlížet jako na prostředek k lepšímu bytí člověka, zahrnující sebekritiku, sebetvorbu, sebepoznání a seberozvoj. V Bojdově předmluvě nechybí ani přehled vybraných autorů zabývajících se osvícenským myšlením, jejich díla[3] jsou analyzována a začleněna do kulturněhistorické syntézy.
Kniha je rozdělena do pěti kapitol. V první kapitole autor otevírá téma německého racionalistického myšlení. Zde reflektuje politické poměry v Německu na přelomu 17. a 18. století, zejména jejich kontrast k centralistické Francii. Německé osvícenství se v tomto kontrastu jevilo jako nedostatečné nebo filozoficky vyčerpané a okleštěné. Bojda se zaměřuje na klíčové složky, které přispěly k rozvoji německého racionalistického myšlení, včetně příchodu nových klasických hodnot křesťanství. Autor detailně analyzuje autory jako Thomasius, Wollfa Leibniz, kteří jsou průběžně v práci citováni, aby přispěli k širšímu kontextu nebo zdůraznili drobné detaily. Zde je patrný autorův interdisciplinární konflikt a jeho obtíže. Bojda také poukazuje na nedostatečnou historickou analýzu, která vedla k opakovanému používání neefektivních přístupů, jež se historicky projevovaly jako nedostatečně vyvinuté či překonané. Tento problém je významný, zejména pokud zvažujeme jeho výskyt v dějinách německé filozofie. Sympatickým se může jevit autorovo rozhodnutí tuto kritiku v knize důkladněji nerozebírat. Je nezpochybnitelné, že takové téma vyžaduje samostatnou analýzu a její samostatnou interpretaci. To však neznamená, že se Bojda zdráhal poukázat na nedostatečné reflektování některých zkreslujících přístupů v dobové německé historiografii, jak je prezentováno v celé monografii. Z jakého důvodu autor volí název kapitoly jako Německá mizérie a Německá hloubka? Z textu vyplývá, že je nutné zohlednit, zda v Německu někdy existovala fáze absolutismu, která by byla v harmonii s pokrokovou kulturou. Jak název kapitoly ovšem napovídá, taková fáze neexistovala. Závěr první části přináší detailnější náhled na filosoficko-náboženské myšlení německého osvícenství, které bylo daleko více metafyzické a křesťanské.
Druhou kapitolu otevírá Bojda postupným vnímáním role křesťanství v společnosti. Kdo jiný, než osvícenský německý teoretik přirozeného práva Christian Thomasius se objevuje jako první postava v této knize? Thomasiova cesta je výrazná díky její bohatosti estetického zaujetí, metafyzickém rozjímání, kráse a zkoumání lidské existence, avšak ne tak významná jako jeho vztah k Bohu. Tyto charakteristiky by měly čtenářům poskytnout dostatečné informace k pochopení Thomasiova stanoviska a základů jeho učení. Autor poukazuje na důležitou roli lásky, a to nejenom jako morálního citu, ale i tendenci k senzualismu. Nadcházející odstavce této kapitoly se tak soustřeďují spíše na lásku k bližnímu a její chápání, případně na Thomasiův laskavý vztah k člověku včetně všech jeho slabostí. V textu se dále objevují další zajímaví autoři německého osvícenství, jako například Johann Georg Walch, Andreas Rüdiger nebo Christian Auguste Crusio.
Třetí kapitola otevírá Wolffova filosofie, která tvořila fundament pro rozvoj německé estetiky, a stala se jedním z klíčových prvků německého osvícenství. Je důležité upozornit laické čtenáře, že tato kapitola není již jednoduchým srozumitelným textem, ale spíše filozofickou rétorikou s náročnou terminologií. Jak název kapitoly napovídá, v této části se autor zaměřuje na rozvoj estetiky a vnímání metafyzické estetiky, která se rozvinula zejména v Halle. Autor představuje další významnou postavu, Friedricha Meiera, který byl významným představitelem německého osvícenství. Meier se odvážně zabýval definicí svobody lidského myšlení a svobody náboženského vyznání. Bojda se v této části knihy věnuje zvláště náboženství a jeho pojetí v německém protestantském kontextu v období osvícenství. Autor správně zdůrazňuje potřebu, aby náboženství bylo interpretováno i laiky, neboť toto vzájemné prolínání poskytovalo základ pro liberální protestantismus v 19. století. Z této myšlenky vyplývá, že Bůh zastává úlohu nejvyššího ducha, který je všudypřítomný, což přispívá k jeho pravdivé a krásné podstatě. Bojda rovněž reflektuje významné osvícenské spojení krásy s řádem, které se prolíná celou kapitolou a je nezbytné chápat jej jako druh dokonalosti, jak autor zdůrazňuje.
Tato myšlenka je patrná zejména v Meierově teorii, které se autor detailně věnuje. Meier se nezdráhá ontologicky konstituovat harmonický řád, který vykazuje všeobecnou pravidelnost. Důležité je si uvědomit, že krása zde není striktně vymezená, ačkoli v osvícenském učení dochází k historické proměnlivosti a estetice. Krása může být chápána jako individuální poznání vyššího řádu. Autor zde připravuje fundament pro klíčovou osvícenskou myšlenku Meiera, která přeformulovala vztah rozumového poznání k přírodnímu světu a estetice. Zvláštní pozornost je věnována krásným vědám a především umění, které je správně vnímáno jako prostředek osvícenství, schopný rozšiřovat světlo rozumu a estetiky. Je to právě ono osvícenské racionální myšlení spjaté s filosofií, které se prosazuje prostřednictvím teorie krásných umění.
Do textu autor také zařazuje téma poetiky. V té době se v Německu prosazuje přístup systematických obsahů jako obsahů dějinných a závislých. Johann Gottfried Herder, jehož persona v průběhu celé publikace vstupuje do textu, je zcela nepochybně spojen s oblastí filosofie dějin, kterou v osvícenství rozdělil mezi kulturněhistorickou práci a metafyziku. Další osobě, které se Bojda intenzivněji věnuje, je Christoph Martin Wieland, zejména kvůli jeho významné roli v německém osvícenství. Autor jej popisuje jako představitele rokokové intelektuální jemnosti, ale také jako kritika Rousseauva sentimentalismu.
Dalším důležitým bodem, který autor neopomíná, je význam začínající osvícenské publicistiky jako prostředníka mezi inteligencí a společností (společností bez omezení na učenou akademičnost). Autor nás provádí rozdělením publicistických prací v průběhu čtyřiceti let a snaží se provést detailní analýzu a porovnání každého představitele, což vede k náročnému textu bohatému na faktografické údaje a časté opakovaní jmen. Na druhou stranu je nutno podotknout, že pravděpodobně neexistuje jiný způsob, jakým čtenáře s takto bohatým materiálem seznámit.
Čtvrtá kapitola přinese nepochybně zvláštní zájem historikům a filozofům specializujícím se na interdisciplinaritu. Tato část rozvíjí otázky filosofie dějin v německém osvícenském racionalistickém myšlení. Není překvapením, že v této části dominuje Herder, který se věnoval filosofii dějin a jejímu spojení s filosofií člověka. Osvícenství dokázalo odhalit v dějinách vývoj, za který vděčíme modernímu dějepisectví italské (avšak individualistické) renesance. Sympatické je autorovo neopomínání Herderova překonání předsudků, které je možné číst v myšlenkách starších osvícenských racionalistů. Herder se zcela bezkonkurenčně stává tváří novátorského postoje, který se nezdráhá být kritický k vlastnímu věku. V dalších pasážích autor analyzuje přínosy Richarda Wagnera a Isaaka Iselina. Wagnera zde reflektuje v rámci diskurzu o estetice a kultuře, zatímco Iselina zkoumá v kontextu jeho nejenom politického myšlení. V závěru kapitoly autor otevírá téma také rasové teorie německého osvícenství, která se zcela nezpochybnitelně rozvíjela v souvislosti s kulturními dějinami.
Poslední kapitola obsáhlé publikace uzavírá svůj výklad antropologií, přičemž v úvodu této diskuze nesmí chybět René Descartes a Leibniz. Bojda zde reflektuje rozdíl mezí tělem a duší, vždy z pohledu vybraného myslitele. Antropologie člověka jako racionální bytosti se přirozeně liší v každém výkladu a přístupu. Autor poukazuje na antropologické důsledky týkající se obrazu člověka v koncepcích osvícenského racionalistického myšlení, zejména pokud jde o spojení těla a duše člověka v přirozeném světě. Německá antropologie se snaží obohatit racionalismus o komplexní pochopení člověka jako celku, nikoli pouze o zdůraznění rozumu. V na první pohled nezřejmém závěru Bojda uzavírá svou práci důrazem na diskuzi o obnovení a uznání síly osvícenství. Autor toto pojednání vnímá jako étos humanismu, který zahrnuje prvky pravdy, krásy a svobody. V kontextu celého tématu tak přirozeně vyniká étos racionality.
V předmluvě práce autor při sebereflexi uvádí, že zpracování této knihy představuje nevděčný a náročný úkol, kterého se nikdo nechtěl zhostit. Domnívám se, že je to zcela pochopitelné. Kniha se zdá být obtížná na pochopení, což lze přičíst zejména značnému faktografickému rozsahu různých jmen německých myslitelů a jejich přístupů. Jak autor reflektuje v úvodu, pro filosofy může kniha působit příliš historickým dojmem, zatímco pro historiky může být vnímána jako příliš filosofická. V interdisciplinárním přístupu však spojení těchto dvou náročných disciplín může být vždy výzvou, kterou mohou nejlépe ocenit čtenáři s předchozími zkušenostmi z obou oblastí. Osobně věřím, že interdisciplinarita by neměla být považována za nevýhodu. Naopak, kniha má potenciál oslovit jak historiky, tak filozofy. Kniha je tak nepochybně zdařilým příspěvkem k literatuře o německém osvícenství, avšak její náročnost na uchopení je značná. Pro odborníky, jako jsou filosofové a historici, však tato kniha představuje cenný zdroj informací a analýz, které obohatí jejich porozumění komplexním myšlenkovým proudům a historickým kontextům osvícenské doby. Na druhou stranu, pro laiky může být její obsah obtížně přístupný a vyžadovat značné úsilí k plnému pochopení. Tato publikace tak nachází své místo zejména mezi odborníky, kteří ocení její hloubku a preciznost.
P o z n á m k y
[1] BOJDA, M.: Goethova fenomenologie – Studie k osvícenskému myšlení přírodního a kulturního zprostředkování. Togga, 2020.; BOJDA, M.: Principy přírody a milosti: Brockes a německá osvícenská fyzikotheologie. Academia, 2022.; nebo BOJDA, M.: Herderova filosofie kultury. Togga, 2015.
[2] BOJDA, M.: Schillerova estetika humanity, Academia, 2023.
[3] V tomto případě autor kategoricky rozděluje vybraná díla na přehledové publikace z hlediska dějin theologie nebo náboženského myšlení, jako tomu je u knihy Albrechta Beutela Církevní dějiny ve věku osvícenství, nebo naopak klasická práce Ernsta Cassiera Filosofie osvícenství. Dále autor vybírá publikace rekonstruující větší vývojové linie jako kniha Horsta Möllera Rozum a kritika nebo Steffena Martuse Osvícenství. Německé 18. století a další důsledně představené a rozepsané publikace.
Mgr. et Mgr. Kristýna Zákostelnová
Historický ústav Filozofické fakulty
Univerzita Hradec Králové
Rokitanského 62
500 03 Hradec Králové
email: kristyna.zakostelnova@uhk.cz