Úvodem

 

Tentotext je pokračováním pojednání o čtyřech léčebných systémech: moderní medicíně,šamanizmu a kouzelnictví, léčitelství, a psychoterapii, které jsoufenomenologicky srovnávány. Komparace nám má pomoci rozumět psychosomatickémuproblému.

Léčitelé aléčitelství

 

Léčitelstvímá v historii lidstva tisíciletou tradici. Mělo a má nespočetně podob aodlišností. Jiné je na Madagaskaru než u Youroků na západě Kordiller, vestředověku se v Evropě snoubilo s alchymií a první chirurgií stejnětak jako se zaříkáváním a bylinkářstvím. Moderní léčitelství, homeopatiepředstavuje již průmyslovou a komerční disciplínu, která profitujepravděpodobně z absence absenci citlivého a chápajícího porozumění pro lidskouiracionalitu a její důležité hodnoty a významu v našem životě. Podobnějako v případě šamanismu a kouzelnictví i zde se pokoušíme najít určujícíznaky, pohyb a význam léčitelství.[1]

 

Léčitelésice nevstupují do zápasu stejným způsobem jako šamani, nepodstupují taknamáhavou a náročnou proceduru, protože jejich rozumění nemoci je odlišné.Člověk je podle nich přírodnina, tvor, jenž je uhněten z přírodních láteka jejich sloučenin, které jsou obdařeny přírodní látce příslušející mocí,energií. Tyto látky ani energie ovšem nelze chápat dnešní chemií či fyzikou,neboť přírodní látky mají i jinou, nežli přírodovědnou kvalitu síly. Energií jenazváno vše, co má vliv, co je působivé, působivá je například i píseň, a protov léčitelském diskurzu může poskytovat působivou energii. O zakletí,prokletí a podobném magickém aktu vykonaném na člověku, jenž je blízkýkouzelnictví nemluvě. I zde je patrné, že snahou léčitelství je vyjádřitpůsobivost především léčivých činitelů jedním společným pojmem, jednotnou,reduktivní koncepcí. Nemoc je chápána jako disharmonie v přírodních silácha látkách, které tvoří člověka nebo patří do prostředí těchto faktorů. Narozdíl od démonické představy nemoc není bytostí, ale je poruchou atributůpřírody, která má však jiné vymezení, jinou podobu, než příroda ve vědeckémpojetí. Má velmi často rysy panteismu nebo primitivnějších forem, kterým bývajípřírodní náboženství. Ty nemusí léčitel vyznávat, může to být klidněpraktikující křesťan, ale léčitelství z něho logicky vychází. Léčba jerovněž svébytná. Zpravidla je použita nějaká přírodnina, která tělu chybí,přebývá nebo slouží jako činitel, jenž spouští přírodní procesy, u kterýchléčitelé předpokládají, že mají léčivý potenciál. A to velmi často podlezákonů, které jsou podobné zákonům asocianistů. Blízkost implikuje stejnost,opak nebo komplement dané věci. Znaková podobnost je vyložena nejen jakodruhová, ale i rodově pojatá příbuznost, časová posloupnost děje implikujekauzální vztah v kterémkoli bodu časového řetězce. Stačí tedy nějaký druhasociační možnosti mezi léčivými látkami a orgánem, který je nemocen a léčbapak je prohlášena za adekvátní. Látky a energie jsou považovány za nejpůsobivějšítehdy, mají-li ryze přírodní podobu.

 

Jakmilemezi vybranými látkami dojde ke sdružení, například dotekem, výskytem nebočasovou blízkostí, jsou dávány do příčinné souvislosti. Mohou být použity jakoléčiví činitelé a zároveň pak jsou přiřazeny k příčinám onemocnění.Léčitel není ten, kdo léčí v současném medicínském slova smyslu, ale ten,kdo rozumí disharmonii látek, energií a jejich působnosti a snaží se orovnovážný harmonický stav. Ekvilibrium se neomezuje na ryze přírodní látky alátkové procesy, ale i na hodnoty, nálady, názory i vztahy, dokonce i nasvětonázor. Léčitel tedy hledá korelace mezi všemi vlastnostmi látek a člověkaa tyto pak považuje za diagnosticky i léčebně významné. Nesourodostkorelovaných věcí z přírodovědného hlediska není rozhodující. Léčitelépodobní alchymistům, takto přírodninám v různé míře rozumějí a jsouschopni cítit jejich léčebný potenciál.[2] Stejně tak svojítrénovanou a talentem obdařenou vnímavostí a citlivostí, svými „šestými smysly“poznají nemoc na člověku, na jeho těle, její povahu i lokalitu.[3] Jejich vlastní činy jsoustále ještě bezprostřední přirozenou schopností, která, podobně jako je tomu ušamanů v říši duchů a démonů, vstupuje do děje přírodních sil, dodiagnostického a léčebného procesu.

 

Léčitelémnohem častěji než v kouzelnictví bývají osoby obojího pohlaví. Sběrači asběračky, bylinkářky a bylinkáři, apatykáři, výrobci i producenti rostlin,znalci neorganických látek v různých podobách a útvarech, výrobci aexperimentátoři s bylinami a rostlinami vůbec. Mastičkáři, ranhojiči,léčitelé a drogisté, felčaři, všichni se nějakým způsobem odvolávají napřírodní látky, síly a jejich blahodárné působnosti na nemoci, neduhy, potíže,traumata, rány osudu, neštěstí, tresty boží, prokletí, přírodní pohromy.

V přírodnímléčitelství vidíme, že nemoc je chápána nejen jako něco, co vždy přesahujelidské osobní bytí, tedy to, co se děje v jiném, než osobním prostoru.Osoba zde není jedinec, jehož pobyt, existence je nemocná, ale nemocen je,podobně jak to vidíme v moderní medicíně, nějaký orgán, nějaká oblasttěla, která není vztahována k osobě jako celku, ale k přírodnímprocesům, vnějším silám procházejícím člověkem, zvenku dovnitř, avšak zaseněkam do Přírody, či mimo jeho existenci. Pak nutně následuje krok druhý, jenžlidskou existenci převádí na soubor rozsáhle, nejednotně, mnohoznačně i vágněvymezených přírodních procesů, zákonů a sil.

 

Lidskétělo a duše jsou dvě od sebe oddělené energie a látky, které se vzájemněovlivňují, ale představují odlišné skutečnosti, kdy v mnoha podobáchléčitelství jedna může existovat, alespoň po určitý čas, bez té druhé.

 

Psychoterapie

 

V psychoterapiise však celá situace radikálně proměňuje. V ní se vždy jedná o osobní bytíčlověka ve světě.[4]Je nejen tím, o koho vždy především běží, ale také se k němupsychoterapeutická pozornost vztahuje. V neredukovaném celostním pojetívidíme jako na dlani (ale je tomu tak i jinde v psychoterapii), že nemocnemůžeme nahlížet výhradně v medicínských kategoriích, ale vždy také vkategoriích sociálních, vztahových, rodinných, kulturních – oproštěny odredukcí – jsou zároveň kategoriemi existenciálními. A takto je jakákoliv nemocnahlížena v psychoterapii. S ohledem na bytostnou povahu věci, býtnemocen znamená nemoci svobodně žít svůj život v možnostech, které bylyotevřeny, ale nemoc je uzavírá. Uveďme věc názorně na příkladech vyňatýchz konkrétních kazuistik.

 

Abychomvěc ještě více přiblížili, uvedeme ji v Ich-formě. Být nemocen v případě desetiletého kluka můžeznamenat nemoci projevovat svoji touhu po vztazích s dospělými, po jejichlásce a blízkosti, porozumění, péči, zájmu, který potřebuji. Chci, aby mirozuměli a poskytli svoji lásku a společný čas. V případě, že je tomunaopak, svoji bezmoc, nemohoucnost a zběsilé pokusy vše změnit projevím takzvanýmiporuchami chování. Toto mé prožívání, moje situace je, jako vše, co a jak žiji,také na různých rovinách a v různých oblastech života také tělesněno.Takže budu v uvedeném případě citové a vztahové deprivace trpět i tělesně,gastrointestinálně – budu mít střídavě průjmy a zácpy, budu mít migrenózníbolesti hlavy, v oblasti vylučování budu mít časté nutkání k mikci. Ikdyž to nikdo nesleduje, budu mít nejen úzkosti a strádat neklidem, alekardiovaskulární systém bude zatížen nejen častým zvýšením tepové frekvence,ale budu zde vykazovat sice přechodné, leč průkazné stresové kardiovaskulárníreakce. Protože jsou to jen drobnosti, nikdo si toho ani nevšimne.Psychoterapie mi pomůže svoje strádání vyjádřit, pochopit a v dobrémpřípadě, kdy se podaří do mé osobní psychoterapie také přizvat rodiče, se změnítaké chování i jednání moje i dospělých, na kterých mi záleží více, než jsme sivšichni vůbec kdy připustili. A moje oběhové i ostatní tělesné potíže zcela abez povšimnutí kohokoli vymizí.

 

Budu-livychován prudérně, pedantsky náročně, citově neúčastně a moji rodiče mne budoubedlivě a s nedůvěrou sledovat, obzvláště okolo mé puberty, a stane-li se,že budu sexuálně zneužit partou opilých starších kluků, pak utrpím skutečnouránu osudu. Napřed se budu dlouho vzpamatovávat z denní i noční můry,kterou jsem zažil. Nikdo to nesmí vědět, a přitom se hrozím chvíle, kdy se mojeslabost a neskonalá blbost provalí. Raději se začnu stranit lidí, budu mítdojem, že každý na mně vidí ono zneužití a bude si o mně myslet ty nejhorší anejohavnější věci a já vůbec nedokážu vysvětlit, co se to vlastně stalo. Buduse izolovat od lidí po více než deset let a díky tomu nedokončím školu, můjstav, moje pocity, celé prožívání se změní natolik, že už ani nedokážu opustitbyt svých rodičů. Pak již zasahují rodiče. Dostanu antipsychotika a budu mítinvalidní důchod. Přiberu dvacet kilo váhy, budu se neustále čpavě potit, budoumne čas od času bolet klouby, padat vlasy a změní se moje vizáž, tělo, dokoncei pokožka. O zácpách a složitostech okolo vlastní hygieny ani nemohu mluvit.Natož pak o tom, co si skutečně myslím o sobě i o ostatních lidech.

 

Psychoterapiemi pomůže najít důvěru v ničím nezpochybnitelný zájem druhého člověka,kterému se pak mohu svěřit, a tak pochopit svoji situaci a znovu navázatpotřebné kontakty s druhými lidmi, takže se moje izolace protrhne. Už sena sebe nedívám jako na hnusného slabocha a podivnou odpornou bytost, ale dojdemi, pomalu a postupně, že jsem se stal obětí jednoho z nejtěžšíchzneužití, které mladého hocha může potkat. Že já nejsem vinen! Pak takédokončím dálkově studia a začnu pracovat. Shodím polovinu nadváhy, začnu seléčit na endokrinologii, přestanu se tolik potit, přestože mám zjištěnouarthrosu prvního stupně, chodím na procházky, ba i do kina a dělá mi dobřerehabilitace. Posléze jsem se i odstěhoval od rodičů, i když k nim chodím denněna návštěvu nebo aspoň zavolám. Líbí se mi ženy, moc mi to s nimi pro mojenejistoty nejde. Ale líbí se mi a přitahují mě. Už vím, že nejsem „teplouš“, anižádné „prase“, jak jsem se v duchu nazýval. Pokračujiv psychoterapii. To, co bylo nazváno mým psychiatrem bludem, je pryč. Mělbych chodit více mezi lidi, což je zatím nad moje síly. Ale žiji, cítím životv celém těle a také už vím, že jsem v jádru své bytosti dobrý člověk.Mám velmi rád děti pro jejich opravdovost, bezelstnost a bezprostřednost,schopnost dát najevo city a přízeň nezávisle na kádrovém posudku. Sestřiny dvěděti hlídám často a rád.[5]

 

V jinémpřípadě se mi může stát, že po úraze na motorce ochrnu na dolní končetiny,upadnu do hluboké melancholie a budu uvažovat o sebevraždě. Psychoterapie,která se zabývá také mojí rodinou, mi pomůže najít novou naději, přijmout aspoňčástečně ochrnutí a najít nový vztah k manželce i dětem. Deprese jsou menšía méně časté, se zcela novou tělesnou situací se postupně seznamuji. Konečnějsem začal cvičit a rehabilitovat. Bez rehabilitace bych opravdu upadl dohlubokého propadu na duši i na těle. Opět chodím, vlastně jezdím s rodinou navýlety a s kamarády do hospody na pivo, na fotbal. Není to žádná legrace,ale žiji svůj vlastní nový život docela dobře.[6]

 

V jinémpřípadě trpím ulcerózní kolitidou. V psychoterapii jsem si uvědomila, jakmoc jsem podlehla názorům a očekáváním rodičů, kteří po mně chtějí velké výkonya neustále sebepřemáhání. Přitom mezi sebou mají neustálé tiché války, které sesnažím rovnat, protože „to poznám, že moji pomoc potřebují“. Na kluky jsemneměla čas. Jednu věc, kterou jsem si dovolila, je příslušnost k jednénáboženské skupině, kde se cítím opravdu přijímána, kde nemám žádné starosti apochybnosti o sobě, ani o tom, co je a není správné. Ale to pečlivě předostatními tajím. Psychoterapie mi i zde pomohla najít rovnováhu mezi vírou aslepou závislostí. Moje vředové onemocnění se s rozpoznáváním mé životnísituace i minulé doby postupně upravovalo. Krev mívám ve stolici jen zřídka,když se přetížím. Mám konečně známost. A už dlouhou dobu jsem nevzala žádnékortikoidy.

 

Příkladynám ukazují řadu věcí.[7] Mají nejen demonstrovatpřirozený a zákonitý souběh jednotlivých dimenzí lidského celo-bytí, alepoukazují zejména na tělesnění všech zdravých i nezdravých momentů, situací,chvil i etap života. Ukazují, že své tělesnění vykonáváme svým tělem nejenpodle pravidel přírodních zákonů, ale ve smyslu toho, co konáme, jaké hodnotyvyznáváme, jak jsme ladění. Díky naší tělesnosti můžeme vnímat hebkost idrsnost věcí, díky rytmizaci tělesných funkcí cítíme rytmus světa, rozumímepravidelnostem v hudbě i v přírodě, nejen akademicky, ale tak, že jimitaké žijeme, že jimi jsme.[8] Přestavují uplatněnítělesnosti v potížích, které jsou jen zdánlivě výhradně psychické. Ukazujírovněž na uplatnění jednotlivých bytostných určení, jakými je napříkladpohlavnost, historičnost, či smrtelnost v jiných určeních. Například pohlavnostv historičnosti či tělesnosti. Zdánlivě se jedná o kauzalitu, můžeme zdeale mnohem pohodlněji a nezatíženě chápat tuto mnohostrannost jako bytostnáurčení existence.[9]

 

Rozdíly meziléčebnými systémy. Jaký je tedy rozdíl mezi psychoterapii a jinými léčbami?

 

Psychoterapie se na rozdíl odostatních metod nezabývá primárně potížemi, ale našim bytím, včetně tělesnéhobytí ve světě.

 

Nemoc se v ničím nekrácenémantropologickém porozumění, na rozdíl ode všech předchozích konceptů, netýkáprimárně mého těla nebo mé duše, ale vždy mé existence, mého, tedy i tělesnéhopobytu ve světě. Týká se mne zároveň se světem, ke kterému se vztahuji, kterýtvoří místo mého života, s lidmi a vztahy k nim, s tím, jak svůjvezdejší život vnímám, cítím, jak mu tak či onak rozumím. Nemoc zasahuje nejenmoji tělesnost, ale celý můj život, jehož jsem nedílnou součástí, což platí inaopak. V tomto místě vidíme základní rozdíl mezi nemocí pojatou v tak čionak předmětné podobě a nemocí pojatou celostně, naivně bezprostředně, jenž sejeví jako neštěstí, zlo a strádání. Nemoc v žité skutečnosti tedy neníněčím vnějším, ale nemoc je součástí mého bytí. Sice ne beze zbytku, ale cele.

 

Celek mého bytí nekončí povrchem méhotěla, ani jeho skladbou. Ale má existence může být nahlížena z hlediskatělesnosti v dalších nežli jen předmětných významech, neboť bez nich bytělo zůstalo pouhou věcí. Různé způsoby tělesnění poukazují na jeho různévýznamovosti, které jsou stejně důležité, jako předmětnost těla. Když spěchámna pracovní poradu s mým kolegou na klinice a pak chvátám za dalšímipovinnostmi s pacienty, když ráno v neděli kráčím s rodinou zavěcmi převzatými od svých předků nebo za současnou kulturou, odpoledne jdupracovat do zahrady sám, všechno tohle je prováděno z hlediska předmětnémedicíny kosterně svalovým počínaje a neurologicko-endokrinním aparátem méhotěla konče. Ale čtenář si jistě dokáže představit, že veškeré tělesné pohyby sedějí ve světě, a každý z nich má zcela svébytný a neredukovatelný význam,který anatomie, fyziologie včetně patologické není s to postihnout. Přece bynikoho soudného nenapadlo můj pohyb na poradu prohlásit za významem shodnýs chůzí za zábavou. Součástí lidské existence je proto vždy svět, vekterém je lidská existence uskutečňována pohybem, včetně pohybu tělesného. Nesvět objektivní, ani jen subjektivní. Vždy jeden, společný pro všechny, vekterém každý pohyb existuje svým způsobem. Je současně pohybem ducha, jenž dávásmysl tělesné chůzi. Je odemknutý otevřeností každého z nás tomu, co sev něm může ve světle našeho bytí objevit.[10] V něm se uplatňuje ivěcná podoba mé tělesnosti. Přírodověda s touto vždy individuálnískutečností provedla abstrakcí a zobecněním jakousi meta-skutečnost, kterouovšem začala považovat ze skutečnější, nežli naši vlastní zkušenost světa.[11]

 

Naše bytí je vždy časové, historické,smrtelné, situační, prostorové, tělesné, věkové a také vztahové i pohlavní.Zmíněná určení se uplatňují současně a jedno nemůže být bez druhého, byťv různých situacích vyvstává jedno před druhým. I tělesnost se váže kevšemu tomu, co dělám, myslím v trojím čase ústícím do žité přítomnosti,zakořeněn v minulosti, vykloněn do stejně živé budoucnosti, i svým teď jižzdravým tělem mířím tam, kde se světlina světa ztrácí v neproniknutelnýcha tajemných končinách bytí.

 

V nemoci se v určitýchjejich poukazech ocitám na pomezí, za kterým zmizeli a mizí moji drazí avšichni ostatní, tam, kam časem zmizím i já – a ve stejném společném údělu myvšichni. Není to však pouze tato poloha tajemství. Ve zkušenostech i vizích seobjevují jiná světlá plná naděje. A i ona patří k nemoci, kterou pak jižani nemocí nenazýváme, protože ji začínáme rozumět podstatněji a ona se stávásoučástí širšího vezdejšího pobývání, což její smysl proměňuje mimo oblast imožnosti medicíny.

 

Tělo je v medicíně pojato jakopředmět abstrahovaný z žitého světa, v psychoterapii jako modalitaexistence ve světě. Tento rozdíl je nepřekročitelný. V paralelistickypojaté psychosomatice jsou korelace mezi duší a tělem jsou nalézány častěji a nacházímeje i tam, kde bychom je nehledali, leč metodologicky jsme stále na stejnémmístě. Existující průrva mezi duší a tělem se nezacelila ani o píď, jen sezřetelně ukazuje jeho nepřekročitelnost. Hiatus je překlenován dodatečnýmihypotézami a konstrukcemi. Můžeme takto pokračovat a k relaci tělo dušepřipojit další paralelu sociální, spirituální, historickou, politickou,ekonomickou a podobně. Určitě to na první pohled povede k většímu počtuinformací, k poučenosti o souvislostech a k hledání nových společnýchtémat i metod použitelných a používaných zejména v somatické medicíně.Lékaři budou častěji hovořit s pacienty nejen o tělesné nemoci samé, ale io způsobu života, poměrech v práci či v partnerství. To ale nemůžepsychosomatickému lékařství pomoci podstatně, protože medicína stejně musízůstat u svých osvědčených a předepsaných legeartis postupů.[12] Považovat tento trend zaznámku integrace je věcně zavádějící, protože v integraci se jedná o něco zcelajiného, nežli co nabízí  paralelizmus.Integrací se míní sloučení korelací v jeden celek, který není složenz pouhých korelátů, ani se nejedná o pojmovou obecninu.[13] Z hlediska neredukovanéantropologie jsou všechny dosavadní snahy poplatné přírodovědeckému přístupu,který obecné považuje za nadřazené jednotlivému, neboť jedinečné je případemobecniny. V neredukované antropologii nemůžeme ani aristotelovské pojetípřírodních věd považovat za určující, protože klasifikující zobecnění, jakožtometodologické východisko je, jak vidíme v psychoterapiích, zavádějící.Vždy se totiž setkáváme s jednotlivým člověkem, s jednotlivýmiživotními událostmi jedince, se situacemi, které jsou sice podobné, alevýznamem jedinečné a neopakovatelné. V nezúžené antropologii se námneustále vrací jedinečnost a neopakovatelnost životní chvíle, lidské existence isvětového pohybu jako její základní metodologický rozvrh.

 

Conám tedy zbývá?

 

Máme tedy nechat medicínu, ať si dělásvoji práci? Jsme přece také předmětnými stvořeními. A především, její přínos apomoc člověku je k nezaplacení. Na druhou stranu však zejménav psychiatrii, ale postupně také, jak jsme svědky také v tzv.psychosomatickém lékařství i v ostatních jejich oblastech se ukazují jejílimity a z nich plynoucí chybné závěry i problematické léčebné postupy.Příkladů je nespočet. Aspoň jeden pro ilustraci toho, co máme na mysli. Stálézvyšování dávek kortikoidů spolu s udržováním na lůžku u pacientky trpící ulcerálníkolitidou bylo medicínsky zcela v pořádku, i když její stav chronifikoval.Uvedením nemoci do nekrácených kontextů ženina života otevřel jiné možnostiléčby, které vedly k podstatnému zlepšení jejího stavu. Psychoterapie arodinná terapie se staly v léčbě stejně důležité, jako farmaka, která pakbyla podávána i s ohledem na pacientčinu volbu.

 

Je zřejmé, že klasická somatickámedicína bude přivedena k tomu, že její horizont je nejen vymezený, ale iomezený. Pak nastane pravděpodobně čas k sebereflexi a reinterpretaci. Tu všaknelze provést přírodovědecky, stejně tak, jako radikální ekonomickoureinterpretaci nelze provést jejími vlastními prostředky, ale návratem kesmyslu lidské existence a z ní plynoucím hodnotám, ze kterých ostatnědochází ke společenským proměnám, jenž nazýváme pokrokem. K medicínské sebereflexipsychosomatické lékařství přispívá již nyní zásadním způsobem.

 

Psychosomatická medicína sama stojína rozcestí několika možností. Jednou je zabývání se somatickými příznakynemoci, léčit je klasicky a přitom sledovat životní okolnostmi člověka vekterých se svojí nemocí nachází. Pacientovi je poskytována klasická lékařskápéče a souběžně s ní psychoterapie. Podle vývoje celé věci budeakcentována buď somatická nebo psychoterapeutická složka péče[14]. Tato péče je paralelnípo celou dobu trvání nemoci, způsob, frekvence a další okolnosti obou typů péčemají proměnlivý, situačně podmíněný charakter. Volba způsobu péče je věcívývoje nemoci i léčby. Jako obzvláště výhodná pro tento typ péče je prácetýmová.

 

Jiná cesta je léčba s převahousomatické léčby podporované psychoterapeutickým zájmem lékaře. Psychoterapie jezpravidla nesystematická, situační, zaměřená na bezprostřední souvislostinemoci a života člověka. Pacient má možnost o své nemoci asouvisejícími tématy hovořit, lépe rozumět své nemoci v souvislostech sesvými, zpravidla současnými životními situacemi.

 

Jako jiná alternativa je soustavnápsychoterapeutická péče, (individuální, skupinová, rodinná) kdy spoléháme nato, že somatické potíže společně se zlepšením psychického života pacientů samyze sebe odezní nebo se upraví. Lékař somatik je přizván tehdy, vyžaduje-li totělesný zdravotní stav pacienta. Obě léčby pak po nějaký čas mohou běžetparalelně. Důležitá je vzájemná informovanost, popřípadě spoluprácezúčastněných odborníků.

 

Existují jistě i jiné varianty, alejedná se zpravidla o různé kombinace nastíněných možností.

 

Takovou medicínu, která by zohlednilafundamentální poznatky fenomenologické ontologie však ještě nemáme. Jek ní totiž třeba nejen nový pohled, ale z něho rozpracovanámedicínská antropologie do jednotlivých oborů, které se rovněž musí proměnitruku v ruce s medicínským vzděláváním. To však nestačí. Musí sezměnit také organizace zdravotnictví, jeho financování i legislativa. Nakonecdozajista také školství základní i střední, neboť to je základním nositelem vzdělánío člověku, o jeho bytí.  Musí se tudížproměnit společenské vědomí.

 

V současné době se stále více astále častěji i v rámci oficiální medicíny ukazuje, jak člověk své životnípotíže patologicky tělesní do podoby somatických potíží, neduhů a onemocnění.Stále více a stále častěji jsou před nás předkládány důkazy o tom, že tělesnépotíže souvisejí s životem a jeho vedením. Život pacienta je ovlivňovánjeho životními hodnotami, lidskými vztahy v rodinách,partnerstvím, jeho sebepojetím. Poněšický[15] např. upozorňuje na četnéa množící se klinické příklady těchto souvislostí. Např. že při blokádáchpáteře, při kterých se provádí mezokainové nebo prokainové obstřiky, tytozásahy pomáhají tam, kde vznikly mechanickým způsobem; v případě jinýchvlivů, jimiž jsou dlouhodobé situační problémy, potíže ve vztazích čineschopnosti vypořádat se s nároky života však nepomáhají, pokud nejsoukombinovány s psychoterapií. Vzpomněli jsme na ženu trpící ulcerálníkolitidou, kdy samotná léčba kortikoidy měla jen krátkodobý efekt.[16]

 

Z našeho pracoviště bychom mohliuvést řadu příkladů, světová literatura uvádí nespočet podobných příkladů ajejich počet vzrůstá. Proto bude součinnost psychoterapeutických postupův širším smyslu a rozsahu používána čím dál více. Ani ty však nevyřešízákladní problém, který spočívá v tradiční podvojnosti duše a těla.

 

Chceme-li rozumětvýznamu nemoci pro pacienta a přitom chápat i její biologii, je třeba nemocvyložit v perspektivě jejího smyslu. Tělesnost musí být ve výkladuvztahována ke smyslu vždy, smysl však na biologii redukovat nelze. Pokudvyužijeme poznatky a cenné informace tradiční medicíny pro hlubší výklad smyslu,pak může být spolupráce s psychoterapií více než užitečná, opačně,pochopení a neopomíjení smyslu zdraví a nemoci u konkrétních lidí na poutijejich životem připomíná a ukazuje klasickému lékařství jeho skutečný, totižbiologickou předmětnost přesahující význam.[17] Zároveň také povyšujemedicínu z řemesla a jedné z přírodních věd na milosrdnou,ušlechtilou, úctyhodnou a rozumějící péči a starost o druhé lidi.

 

Nicméně, jenepochybné, že biologii člověka somatická medicína nemůže opustit, neboť lidskétělo je živou věcností, přírodninou – a protože o něm víme v souvislostis nemocí a zdravím nenahraditelně mnoho, zůstane také tím, čím je dnes,byť se bude i nadále přírodovědné poznání právě o něm vyvíjet a rozvíjettempem, které je již dnes nevídané. Nevyhnutelná však neredukovanáreinterpretace živé tělesnosti, biologie, a to zejména v medicíně.

 

Teprve skutečněcelostní pohled, který překročí neřešitelnou podvojnost karteziánství, můžepřiléhavě vymezit vztah jednotlivých aspektů lidského bytí k jeho celku icelek uplatněný ve svých atributech. Základní půdorys celistvosti lidskéexistence, ani metodu, kterou se nám rovnou a bezprostředně ukazuje, není třebasložitě objevovat, ani zdlouhavě hledat. Byly vytvořeny již dávno a ožily znovunaplno především v pracích Martina Heideggera a jeho nástupců. Zavedenínové metodologie v lékařství se ale neobejde bez jejího širšího uplatněnía tím i duchovních proměn v celé kultuře západní civilizace.

 

Pokud sepsychoterapie dokáže odvážně definovat jako zcela nové vědění o člověku, jejívliv by se mohl ukázat jako ještě významnější, nežli dosud. Psychoterapie totižvezdejší lidský život ukazuje a rozkrývá rovnou. Nemůže ze své povahy existencipojmout v prvním kroku reduktivně. Sám zakladatel psychoterapie, SigmundFreud, do jejich základů vetknul podmínku i pravidlo, které psychoterapiiuvedlo jako původní možnost člověka spatřit i ponechat jej tím, čím skutečněje, jako bytost, které běží o vlastní bytí v pravdě vůči sobě samé a svémuživotu. Skutečnost, že psychoterapie toto své bytostné určení často lehkomyslněpřehlíží, patří mezi její hříchy.

 

Mám zato, žepsychosomatická medicína musí stavět na vztahu vlastního bytí k pravděsvého života. A to nejen proto, že ztráta životní cesty i okolnosti kterék tomu vedly, jsou kromě jiného také tělesněny, neboť, jak bylo jižřečeno, tělesnění vlastního života patří k bytostným určením lidskéexistence. Tělesnění ztráty svobody, lásky, naděje a víry v smysluplnostlidské existence se totiž projevuje nejen „na duši“, ale také tělesně, jakoneduh, funkční nedostačivost, selhávání, nemoc. Nemoc tak není jen pasivnímdůsledkem vnějších, na člověku nezávislých činitelů, ale také tělesňujícím odpovídáním na výzvy na cestěk pravdě vlastního bytí. Civilizační choroby jsou příkladem. Tento pohledvšak neznamená návrat k pojetí, které činilo člověka přímo zodpovědného zasvoje onemocnění, kdy nemoc byla vykládána jako trest za hříchy. Člověk dospěltaké díky psychoterapii k poznání, že to chování, které je nepřátelskévůči jemu samému i vůči druhým lidem pramení z nikoli z pudů, alefrustrací, křivd, zanedbání i neporozumění a nedorozumění v míře, kteroujsem dosud ani neprobádali, natož bychom ji prakticky docenili. Že pramení takéz úpadku nebo ještě primitivní a nevyzrálé kultury sebeporozumění, vztahuk sobě.

 

Předpsychosomatickou medicínou se otevírá nejen řada léčebných možností, ale iotázek. Dosavadní pojetí nemoci jako ryze biochemické a biofyzikálnískutečnosti, která se řídí přírodovědeckými zákonitostmi, se ukazuje jakosporné. Vedení života zejména v kontextu lidských vztahů, životních volebv prostoru dobra a zla rozšiřuje u somatického onemocnění horizontyetiopatogeneze řady nemocí a přináší nové skutečnosti, kterým je sice klasickámedicína relativně uzavřena, ale psychosomatickým vlivům se pomalu otevírá, ikdyž k nim dosud přihlíží často jen dočasně. Stojí tak před námi hodněpráce a čeká nás dlouhá cesta. Její smysl však lze již spatřit jako určitý.

 

Li t e r a t u r a

BOSS, M.: Sinn und Gehalt dersexuellen Pervesionen: ein daseinsanalytischer Beitrag zur Psychopatologie desPhänomens der Liebe. Bern: Huber1947.

BOSS, M.: Psychoanalyse undDaseinsanalytik. Bern: Huber1953.

BOSS, M.: Grundriss der Medizinund der Psychologie. Stuttgart:Huber 1975.

CONDRAU, G.: Daseinsanalyse. Dettelbach: J. M. Roll 1998.

ČÁLEK, O.: Skupinovádaseinsanalýza. Praha: Triton2004.

ČÁLEK,O.: Práce s pocityv daseinsanalytické skupinové terapii. Předneseno v říjnu 2009 naDA forum for DA, Brussels 2009.

HEIDEGGER, M.: Zollikoner Saminäre. In: BOSS, M. (ed).: Gesaumtausgabe.Sv. 34. Frankfurt a/M: Klatterman 1987.

HEIDEGGER, M.: Bytí a čas. Praha: OIKOYMENH 1996.

MATULA, V. H.: Hledáníkamene mudrců. Praha: Orbis 1948.

PATOČKA, J.: Tělo, jazyk,společenství a svět. Praha: OIKOYMENH 1995.

PATOČKA, J.: Péče o duši.Praha: OIKOYMENH 1999.

PONĚŠICKÝ, J.: Neurózy,psychosomatická onemocnění a psychoterapie. 2. vyd. Praha: Triton 2004.

REZEK, P.: Fenomenologickápsychologie. Praha: Jan Placák – Ztichlá klika 2008.

RICŒUR, P.: Život, pravda, symbol.Praha: OIKOYMENH 1993.

RŮŽIČKA, J.: Psychosomatickýpřístup k člověku. Praha:Triton 2006.

RŮŽIČKA, J.: Deset těžkých hříchůpsychoterapie. In: Psychiatria,psychoterapia, psychosomatika, 2010, č. 17, s. 3 – 7.

SACKETT, D. L., ROSENGERG, W. M. C., GRAY, J. A. M., HAYES,R. B., RICHARDSON, W. S.: Evidencebased medicine. BMJ1996, roč. 312, č. 7023.

Slovník spisovnéčeštiny.Praha: Academia 1989.