Otázka identityodpovědného, toho, kdo odpovídá na apel bližního čili obecněji řečeno identitymluvícího subjektu, je pro Levinase zásadní vté míře, v níž je pojem odpovědnosti ústředním pojmem jeho filosofie. Netřebapřipomínat, že chápe-li Levinas řeč jako etiku, pak je subjekt mluvící jakotakový eo ipso subjektem etickým. Vztahem mezi řečí a etikou, který představujebezesporu jeden z nejpalčivějších problémů Levinasovy filosofie, se zde všakzabývat nebudu. Můj příspěvek bude vycházet z knihy Jinak než být apokusím se v něm načrtnout vztah mezi řečí jakožto Říkáním a subjektivitou,vztah, jež považuji za veskrze problematický či problematizující. Levinasovapozice, jíž se budu v tomto referátu zabývat, se dá v hrubých rysech shrnout donásledujícího tvrzení: jakmile mluvím s jiným, již nejsem stejný. Jinak řečeno:řeč jakožto Říkání zpochybňuje identitu mluvícího subjektu, ba mluvící subjektjako takový. Jak víme, Říkání je v Jinak než být interpretováno nikolijako akt, nýbrž jako pasivita odpovědi na apel, která předchází podvojnostaktivita – pasivita. Je-li subjekt Říkání skutečně pasivnější než veškerápasivita ve smyslu opozita aktivity, nehrozí mu, že úplně zmizí, aby uvolnilmísto anonymnímu hlučení Ono je, či že propůjčí své rty neosobní řeči, která bymluvila skrze něj? Avšak právě tomu se Levinas chce vyhnout, když se snažímyslet oslovený subjekt jako jediný svého druhu. Zdá se mi tedy, že je jednaktřeba upřesnit ono zpochybnění subjektu v interlokuci, které jsem naznačil,jednak uvažovat o určité obraně subjektu, aby navzdory alteraci způsobenéŘíkáním přetrvala instance schopná odpovídat. Neboť není odpovědnosti bezodpovědného subjektu, schopného říci zde jsem.

Levinas je takto nucenklást si následující otázku: jak být práv pasivitě Říkání a zároveň úplněneztratit ne-li identitu, alespoň určitou jedinečnost mluvícího subjektu? Tatootázka získává na palčivosti, uvážíme-li, že Říkání je také popisováno jako exponovanostvůči traumatu. Je subjekt s to přežít traumatizující blízkost druhého, t. j.zkoušku ohrožující jeho identitu, a nadále mluvit v první osobě jednotnéhočísla? Jako předběžnou odpověď na uvedené otázky zmíním, že Levinas násujišťuje, že zpochybnění mluvícího subjektu v Říkání neznamená jeho úplnézmizení, nýbrž porušení idem, jež se ztotožňuje se sebou samým, a zároveň vznikipse, jež čerpá svou jedinečnost výhradně ze své odpovědnosti. Odtud rozlišenína identitu a ipseitu mluvícího subjektu. V procesu Říkání tak mluvící subjektztrácí svou identitu a získává jedinečnost hlasu, jenž odpovídá, jak říkáLevinas, na absolutně heteronomní apel. Cílem tohoto textu je zhodnotit, zda-litato heteronomie nezpůsobuje zmizení mluvícího subjektu, a to navzdoryLevinasovým opakovaným tvrzením o možnosti personalizující heteronomie.

Konkrétně mi jednak půjdeo to, srovnat heteronomii Říkání s depersonalizující heteronomií Ono je (takovýbude předmět první části), jednak upřesnit smysl pasivity Říkání pomocí konfrontacetéto pasivity s pasivitou řeči, jež by mluvila bez subjektivní instance. Neboťjsem-li podle Levinase nepřevoditelnou jedinečností svého hlasu, tato budemožná pouze překonám-li hrozbu Ono je a Ono mluví.

 

Heteronomní apel

V sekci Jinak než býtnazvané „Říkání a subjektivita“ je Říkání popisováno jako odpověď na „absolutněheteronomní apel“.[1]Je-li tomu tak, není vyloučeno, že tato heteronomie, podobně jako ta vlastníOno je, je principem desintegrace mluvícího subjektu. Mám zde na mysli raného Levinasea jeho analýzy Ono je jako anonymní šelesti, jež mě vytrhuje ze světa a ze měsamotného, aby mě desintegrovala a ponechala jaksi před ustanovením světa včistém čití. Nemá-li zkouška, jakou mluvící subjekt podstupuje v Říkání, vést kjeho zničení, bude tudíž třeba nejprve ukázat v čem se trauma Říkání liší odhrůzy Ono je.

V článku nazvaném„Sesazený král“, interpret Roger Burggraeve rozlišuje heteronomii Říkání aheteronomii Ono je a pokouší se je vzájemně artikulovat. „V heteronomníodpovědnosti jsem vyvázán ze svého připoutání k sobě samotnému, nikoli všakproto, abych opět ztratil sám sebe v depersonalizujícím Ono je, nýbrž proto,abych mohl nalézt úplnou jedinečnost ve svém heteronomním vyvolení pro nadevšeosobní blízkost Druhého – blízkost, jež nikdy není dost blízká.“[2] Takovátodiferenciace na depersonalizující heteronomii Ono je a personalizujícíheteronomii vyvolení zajisté odpovídá znění Levinasova textu. Nicméně se mizdá, že se spokojí s tím, že bere za svou Levinasovu výpověď, aniž by dala kdobru argument podporující zmíněnou distinkci. Připomínám, že bez explicitníartikulace oněch dvou typů heteronomie, které pojmenovává Roger Burggraeve,nelze vyloučit redukci Říkání na Ono je a tedy anihilaci odpovědného subjektu.Dodejme, že tato otázka získává na vážnosti, uvážíme-li, že Levinas nepopisujeŘíkání pouze jako exponovanost vůči traumatu[3] adelirium, nýbrž v souvislosti s Říkáním hovoří dokonce o „možnosti čistéhonon-sensu“:[4]„Význam jako jeden-pro-druhého, bez přijetí druhého prvním, v pasivitě,předpokládá možnost čistého non-sensu, který by ovládl a ohrozil význam sám.“[5]

Jakkoli je toto sblíženípojmů Říkání a Ono je těsné, v mé interpretaci nevede k asimilaci obou pojmů,ale spíše skrývá jemnou distinkci, sice mezi non-sensem a možností non-sensu.Tato distinkce umožní Levinasovi myslet Říkání bez Řečeného a potažmo poukázatk tomu, že lze řeč chápat i jinak, než jako logos bytí. Možnost Ono je, t. j.vpádu non-sensu, je nezbytná pro to, aby Říkání bylo myslitelné mimo svoukorelaci s Řečeným. Takto alepoň čtu Levinasovu provokativní formuli, v nížhovoří o „nadbytku non-sensu vůči smyslu“.[6] Tatoformulace podle mého shrnuje artikulaci v Jinak než být mezi Říkáním,Řečeným a Ono je. S notnou dávkou zjednodušení lze říci, že Říkání jakožtosféra za smyslem bytí a Ono je jakožto sféra před smyslem bytíotevírají vertikální dimenzi etické významovosti, dimenzi netušenou filosofiířeči jakožto Řečeného, která zůstává služebná idealitě smyslu. Možnost Ono takv rámci Říkání jistě představuje hrozbu, avšak hrozbu nezbytnou pro takovoufilosofii řeči, jež se snaží myslet etickou významovost neredukovatelnou navýznam, jak se děje v Řečeném. Abych byl přesnější, tím, kdo je vystaven tétohrozbě, je mluvící subjekt jako takový. „… skrze Říkání má utrpení význam nazpůsob dávání, a to i kdyby subjektu hrozilo, za cenu významu, že bude trpětbezdůvodně. Neboť kdyby subjekt nepodstoupil toto riziko, bolest by ztratilasvou bolavost samu. Význam jako jeden-pro-druhého, bez přijetí druhého prvním,v pasivitě, předpokládá možnost čistého non-sensu, který by ovládl aohrozil význam sám. Bez tohoto šílenství na samých hranicích rozumu by se jedenvzchopil a uprostřed své passio by obnovil esenci.“[7]

V námi studované knizetedy Řeč není v žádném ohledu popsána jako vlídné slovo, k němuž spějí takzvanéfilosofie dialogu, ale spíše jako nemožnost neodpovědět na absolutněheteronomní výzvu, v níž Říkání bez Řečeného předpokládá možnost radikálníhonon-sensu. Levinas tak zjednává právo heteronomii Říkání odlišné od heteronomieOno je, poněvadž ona možnost non-sensu je již vždy „zapletená do nemožnostivyvléci se“,[8]v níž se děje Říkání. Je-li nepřekonatelná možnost Ono je nutnou podmínkou proto, myslet Říkání bez Řečeného, Říkání zůstává jaksi vyšším pojmem v tomsmyslu, že možnost Ono je je v něm, jak jsem se pokusil ukázat výše, obsažena.Poté, co jsme stanovili distinkci mezi Říkáním a Ono je, stojí před námi úkolupřesnit smysl oné nemožnosti vyvléci se, jež definuje jedinečnost a pasivitumluvícího subjektu. Postačí redukovat ji na nepřevoditelnou situaci mluvčího, jenžnemůže neříci já, zde jsem?

 

Kdo mluví?

Po upřesnění vztahu meziheteronomií Říkání a heteronomií Ono je a poté, co jsem se pokusil ukázat, žemožnost poslední zmíněné představuje spíše podmínku jedinečnosti a pasivitymluvícího subjektu než jeho úplnou desintegraci, bych rád vystavil mluvícísubjekt ještě jiné hrozbě. Rád bych se krátce zmínil o tom, zda-li Říkáníotevírá možnost pro „Die Sprache spricht“. V odpovědi na otázku, kdo mluví vprocesu Říkání, by totiž bylo lze uvažovat o řeči, která by mluvila sama aobešla by se bez veškeré subjektivní instance, na způsob „ono mluví“ či „řečmluví“. Netřeba dodávat, že takovýto totalizující přístup k řeči je profilosofii odpovědnosti stejně hrozivý, ne-li hrozivější,[9] nežexponovanost vůči hrůze z Ono je. Z tohoto důvodu si ostatně dovoluji zabývatse paralelně otázkou vztahu Říkání a Ono je a vztahu Říkání a Ono mluví.Levinas se pochopitelně explicitně a na několika místech vymezuje vůči možnémupřevedení pasivity Říkání na pasivitu typu Ono mluví. „Objev ‚ono mluví‘ či ‚jazykmluví‘ není tím, co zjednává právo této pasivitě [pasivitě Říkání]. Je třebaukázat v Říkání – jakožto přiblížení – sesazení či de-situaci subjektu, jenžvšak zůstává nenahraditelnou jedinečností a jakoby subjektivitou subjektu.“[10] Levinaszde v mé interpretaci rozlišuje dvě pasivity, pasivitu subjektu Říkání apasivitu řeči, jež mluví bez subjektu,[11] anechává zde na srozuměnou, že je to ona první v pořadí, která je s to odpovídatna absolutně heteronomní výzvu. Nám nyní náleží pokusit se říci proč.

Podle všeho je třebahledat odpověď v extrémní složitosti pojmu Říkání. Když jsem jej citoval výše,spokojil jsem se s tím, že jsem se zmínil o Říkání jako odpovědi na výzvu, jakovyvolení, či jako delirium nebo exponovanost vůči traumatu. Avšak abych učinilza dost, samozřejmě bez sebemenšího nároku na úplnost, konkrétnosti Levinasovyanalýzy, bylo by třeba dodat, že Říkání je také, a možná především, popsáno vesvém vtělení. „Říkání odhaluje, zpoza nahoty, sebemenší předstírání podexponovaností obnažené kůže. Je samotným dýcháním této kůže před veškerouintencí.“[12]Uvnitř pojmu Říkání tak konstatujeme poměr mezi řečí a tělesností. A je toprávě vtělení mluvícího subjektu, v té míře, v níž upřesňuje smysl pasivityŘíkání, jež Levinasovi umožní navzdory, anebo možná díky, heteronomii výzvy,dát mluvícímu subjektu neodcizitelnou jedinečnost. „Neobhajitelná identitaipseity se vyjadřuje (…) na základě duše, smyslového pociťování, zranitelnosti,mateřství a materiality, jež popisují odpovědnost za druhé.“[13]Pasivita mluvícího subjektu je tudíž pasivitou vlastního těla, jež je nositelemvýznamu před ustanovením jazyka jako systému, který lze pojmout nezávisle najeho uživatelích. Pasivita Říkání tudíž předchází založení jazyka a tím pádemrovněž možnost „řeči mluvící“ nezávisle na jedinečnosti mého těla, které jevýznamu-plné jakožto odevzdané materiálnímu životu druhého člověka. Jinak řečeno:Levinas se vymezuje vůči „mluvící řeči“, protože abstrahuje od vtělenímluvícího subjektu, jež tvoří konkrétnost pasivity Říkání čili konkrétnostodpovědnosti.

Odpovědnost tak vskutkuhraje roli posledního principia individuationis mluvícího subjektu, jen jetřeba ji správně chápat jednak na základě její absolutní heteronomie (ježumožňuje subjekt mluvící bez Řečeného), jednak na základě jejího vtělení (ježdává mluvícímu subjektu jeho ipseitu). „Tělo (…) je samotnou kontrakcí ipseityjako takové a jejím roztříštěním. Kontrakcí, která není nemožností zapomenoutna sebe, odtrhnout se od sebe ve starosti o sebe. Jde o návrat k sobě nazákladě neodvolatelného nároku druhého. (…) Tento návrat pak je ‚vtělením‘ atělo, skrze něž je možné dávání v průběhu tohoto návratu k sobě, mě činí jinýmbez odcizení (…)“[14] A právěv termínech takovéto jinakosti ve stejném bez odcizení jsem se pokusilpopsat, v tomto textu, strukturu Říkání.