Před časem jsem byl osloven jedním z přátel, zda bych nechtěl napsat něco o tom, jakou roli hraje desatero v mém životě, či jak desateru v dnešní době rozumím.

 Psát o desateru není snadné, v současnosti je to zpravidla velmi intimní věc. Intimní věci se zničí, stanou-li se veřejnými. Proto je pro mne obtížné uvádět i své jméno. Podepisuji se zde proto nerad a poznamenává to i můj text.

S tématy, o kterých hovoří desatero, se setkávám denně u sebe i u druhých. Mám ve zvyku pohlížet na lidský život také v prostoru dobra a zla a své jednání, stav svého života i své skutky nahlížet v perspektivě desatera. Není to jediný a utkvělý srovnávací a posuzovací proud, spoustu skutečností rovněž nechávám být, aniž bych je hodnotil nebo vůbec posuzoval. Nicméně řada skutečností mi v oněch souvislostech vyvstává a vybízí mne k přemítání o mnohém ze života ve světě, ve kterém žiji. Je zjevné, že celá naše Západní civilizace je hodnotami desatera prostoupena a jsou obsaženy v nepsané morálce i zákonech kulturně a hodnotově spřízněných zemí. Objevují se i v jiných civilizacích, avšak vždy v jiných kontextech, což si člověk uvědomí teprve tehdy, když se hlouběji seznámí s danou kulturou. Některé pohledy na otázky, kterými se desatero zabývá, jsou i blízké, ale často se ukazuje velká civilizační odlišnost a hodnotová neslučitelnost. Avšak největších překvapení se mi dostává v kultuře vlastní. Udivuje mne tolik rozšířený a neblahý macešský vztah k vlastní kultuře a duchovnímu dědictví Západu. Je také zajímavé hledat a nacházet desatero v umění různých epoch. Fascinují mne pokusy je podporovata ctít, a nemohu nesledovat snahy i jejich důvody je zpochybňovat a bořit.

Život mi přináší mnoho zmatků a deformací, které k realitě každodennosti patří. To se netýká jen „vnějšího“, ale i „vnitřního“ světa. Srovnávám své rozumění desateru az něj plynoucí jednání s lidmi a inspiruje i odrazuje mne, jak se k jednotlivým přikázáním staví, rozumějí jim, a jak s nimi nakládají. Zakouším ina své kůži, jak a čím vlastní osobní výbava posiluje či ohrožuje schopnost člověka odolávat zlu a žít svůj život ne jen v prostoru spokojenosti, ale i dobra, a jaké v tomto zápase desatero zaujímá místo, jak působí a v čem spočívají jeho další možnosti pro současné lidi. Celý život se snažím vybudovat si takové prostředky, které druhé i mne chrání před zlem a jeho nesčetnými podobami. I proto mne desatero zajímá.

Ale to všechno,co jsem řekl, je ve skutečnosti jen dílčí a povrchní pohled. Desatero začíná Bohem a naší vztažeností k němu. První tři přikázání jsou nejen vstupní,ale též podmiňující. Bez nich je nemožné udržet postavení ostatních ani smysl jejich vzájemných podmínění a souvislosti. Bez nich je desatero banálním seznamem. Bylo by jen výčtem požadavků a nikoli vnitřně sevřeným řádem, v němž a z něhož jednotlivé kapitoly vyvěrají a nabývají nejen specifický obsah,ale i dílčí a k celku se vztahující zdůvodnění. Bez prvních tří se vytrácía stává se povrchním a snadno vyvratitelným textem. Desatero vykládané bez svých prvních třech pilířů vždy utone v relativizmu nebo se rozpadne do partikulí a podružností.

Židům se dostalo desatera až poté, co vyšli z egyptského zajetí. Až po desítkách roků života v porobě, avšak pod tlakem pohrom, které Bůh seslal na Egypťany, dosáhli nové volnosti. Až když přebrodili Mrtvé moře, ve kterém bylo pronásledující faraónovo vojsko Hospodinem utopeno, a ocitli se Židé na svobodě.

Abychom lépe rozuměli, kde a jak se objevilo téma svobody v kontextu Bible, bude potřebné se navrátit k prvním lidem. Adam a Eva žili v Ráji v úplné odevzdanosti a naprosté odkázanosti na Bohu, bezstarostní, zcela a bezvýhradně připoutáni k Všemohoucímu. Život v odevzdanosti a úplné soupatřičnosti je životem, v němž není třeba se rozhodovat, starat a obávat se o své příští živobytí, přemýšlet o problémech a jejich řešení, není zde úzkost, strach ani nutkání je zažehnat. Lidé Ráje svobodu nepotřebovali, nemuseli totiž volit ani pokládat žádné otázky. Zcela spjati s Bohem, neměli a také nemohli mít vědomí sebe. Úplná bezstarostnost a odevzdanost nevytváří podmínky pro tázání, ani důvod prohledání odpovědí. Proto také Adam a Eva neznali sebe, svět, ani o něm nevěděli, a proto se také ani nemohli dopustit hříchu. Žili v Ráji.

Mít otázky, zajímat se o věci, předpokládá vědění sebe. Jako toho, kdo je jiné povahy než to, čím se zabývá. Samostatně a podstatně myslet předpokládá vědomí sama sebe jako odlišnosti od světa, jenž vystupuje jako jinakost. Tato situovanost přináší údiv, nejistotu a nastoluje tázání. Jakmile vznikne otázka, je jen věcí času, kdy je položen dotaz, jenž překračuje všechny hranice. I hranice toho, co se nesmí a nemá. Pokládat otázky je jednosměrnou jízdenkou z Ráje a klíčem k lidské svobodě.

Člověk položením otázky kousl do jablka poznání a spatřil sám sebe. Položení otázky je zároveň aktem, jenž ustavuje vědění o sobě. Vydělením sebe také pochopil, že je viděn. Vědomí sebe a vědomí toho, že člověk může být spatřen jako bytost, která má své nitro, zahanbuje. Neboť k existenci neodmyslitelně patří intimita nitra. Být sebou znamená být intimně. Být sebou je vždy důvěrné. Ukazovat se nás uvádí do rozpaků a implikuje možnost průniku do prostoru naší intimity. To přináší vědomí možnosti zranění a ostří pozornost k nebezpečím, která přicházejí z venku. Některá z nich se ukazují jako zlo, byť mnohá jako zlo nejsou rozpoznána.

Otázkou člověk otevřel svět a uvedl do něj zcela nový pohyb, pohyb vše světového, vesmírného ducha, na němž měl náhle svůj podíl. Na počátku všeho pohybu se mu zjevoval Bůh, jenž jej viděl, což člověka zahanbovalo. Pokus se ukrýt před zraky vědomí, že je lidský tvor viděn, bylo ovšem dětinské. Věděl to člověk a věděl to Bůh. Tehdy také poprvé spatřil Adam Evu a Evě vyvstal Adam jako muž a vzniklo i jejich nové pouto. První pár proto musel z důvodu, jenž plynul z nové situace, opustit Ráj. Bylo totiž nesnesitelné vydržet stálou Boží přítomnost. Pro Boha bylo zase nepřijatelné nepřetržitě pobývat s někým, kdo se před ním skrývá a takto jej podvádí. Skončilo původní bezmezerové sepětí s Bohem a člověk se tak ocitl za branami Edenu. Byl od Boha odloučen. Ne natrvalo, ani navždy, ale ani s ním již nepobýval tak, jako v Ráji. A na prahu světa jej čekalo znamení Zla, které stojí v hlavách otázky. Otázky nevinné, neboť tázání nikdy nekončí, dokud nedosáhne hranice, jež je zakázána, neboť je v moci Zla. I tu se člověk pokusí překročit.

Stud, jenž se objevil kousnutím do jablka, byl překvapivý a pocházel z následků, jež senáhle provalily položením první otázky a rozpaků nad vlastní samostatností vzešlé z vědomí bytí. Také však z vědomí viny, která pramení v nevyhnutelnosti položit otázku po božskosti Boha, z pochyb, které k ní patří, z jejich možných podob, které zahrnují Zlo. Myšlení na Zlo, v jeho krajních myslitelných možnostech. A člověk možnost totálního Zla také vyzkouší. Přesto, že se Zlo nezmocní všeho, je tato možnost člověkem nastolena.

Stud také vychází z reality vědomí, ke kterému patří prostor intimity, jenž je nutně součástí lidské existence.

Člověk již nebyl bytostí rajskou, plně a zcela oddanou Bohu, ale stal se samostatnou existencí, která má „vlastní rozum“ a svůj vlastní díl světa, o který se s nikým nedělí, ale o kterém musí vydat svědectví, aby se zachoval. Jako člověk a přizdravém rozumu.

Jakmile člověk vyvstal jako osoba vědomá sama sebe, tak se také tímto vědomím stal bytostí svobodnou. Neboť první svoboda je vědění sebe a tím také vědění světa. Svět a bytí v něm již nebylo celkem bezprostřední přítomnosti, ale vyvstal ve světle osobního bytí toho, jemuž se zjevuje. A to je vždy také rozevřeno v čase; bezprostřední a jediná časová modalita „bytí právě a jen zde a nyní“, se kousnutím do jablka poznání rozpadla; vyvstalo pozadí minulosti a v očekávání se otevírala nejistota směřování a vratkost kroků vstupujících na práh budoucnosti,z jejíž perspektivy člověka jímá holá úzkost. V tomto prostoru a novém čase, při vědomí nezacelitelné trhliny mezi vlastním bytím a světem, se také ustavuje bytostná nutnost svobody ve světě, který již není a také nemůže být Rájem. Věděni světa je břemenem, jehož váhu tvoří výzva k odpovědnosti pramenící z výzev světa, kterými se na nás obrací. Člověk nemůže mlčet, když k němu něco promlouvá. (Může však předstírat, že neslyší). Tázáním vyvstaly nové skutečnosti, lidská existence a s ní neoddělitelně svět, objevovaly se další otázky. Tázání samo ze sebe přináší spor. I ve věci samotného Boha.

            Nuže, svoboda upíraná Izraelitům egyptskou porobou byla šťastným útěkem ze země na Nilu obnovena. (Každé otroctví zbavuje jména, osobní paměti, nezávislého názoru, svobody vlastního mínění a tudíž vědomí svých, lidských práv.) A právě zde, na prahu svobodného světa se ukázalo, že ji Židén euměli žít. Něco chtěl tento, něco jiného ten druhý, na dobra, která se jím od Hospodina dostalo, zapomněli, nastával rozvrat, rozkol a rozbroje, rostla nespokojenost, třenice, sváry. Izraelskému lidu hrozil zánik, tentokrát zevnitř. Mojžíšovi, který stál tehdy v čele, bylo záhy zřejmé, že individuální zájmy svobodných jedinců nelze nijak sladit. To, co jeden chápe jako právo,druhý vnímá jako příkoří, co se líbí jednomu, vadí jinému. Někdo rád snídá před modlitbou, druhý zase po modlitbě a třetí se modlí a chce se zároveň i najíst. Osobní práva jedince nutně během času i z různých důvodů narušují tatáž práva druhého. Kdo má ale určit, posoudit a rozhodnout, jak se ve věci vyznat, proč a z jakých důvodů, podle jakého přirozeného, a zároveň i přesvědčivého principu má člověk své právo na svůj úkor umenšit pro druhého? Nebyl zde žádný způsob, který by umožnil ve sporech rozhodovat stabilně, jednotně a srozumitelně. Neexistovala žádná přijatelná a nezpochybnitelná orientace, která by zároveň byla cestou i metodou posuzování lidských skutků. Nebyla zde žádná možnost, jak a čím přinést lidem pokoj v duši, když jejich otázky plynoucí ze svobody, jež neměla jiná než partikulární vodítka, nebyly zodpovězeny. Chyběla nejvyšší a nezpochybnitelná autorita.

Židé byli v průšvihu a Mojžíš měl problém. Pokoušel se spory sjednat dohodami, soudy, tresty i odměnami. Na chvíli byl pokoj, ale ten nevydržel dlouho. Tahanice a konflikty se vzedmuly nanovo. Vystoupili noví ctižádostivci a nespokojenci, což společenskou krizi prohloubilo ještě víc. Židé neměli vodítka ani způsob, který by natrvalo zajistil společenský smír, duchovní řád i osobní rovnováhu jednotlivých lidí. Mojžíšovi bylo zřejmé, že potřebuje čas a samotu, kdeby si ujasnil, o čem a jak svěřit svoje starosti Hospodinovi. Odešel do samoty hor, kde se mu po usilovném hledání dostalo osvícení. V hořícím keři se mu zjevil Bůh a předal mu desky s deseti přikázáními. (Hořící keř je odjakživa znamením osvícení, milosti, která se člověku dostává jen vzácně). Osvícení je dar i poslání. Mojžíš dar přijal a takto obtěžkán se vrátil nazpět splnit svůj úkol. To, co přinášel svému lidu, bylo ohromující zjevení a Izraelité desatero také takto přijali.

Doložit v dnešní době, proč k založení a uchování lidských práv, společenského pořádku a obecného i mravního řádu potřebujeme vyšší, nežli lidskou autoritu, není snadné. I když už se i to podaří, zůstává nejasné, „jak se to dělá“, jakým způsobem je o posvátné třeba pečovat. Lze nabídnout poučení z oblasti, která je mi blízká, a tou je léčba psychologickými prostředky.

Mladá nadaná vysokoškolačka žije nespokojeným a neklidným životem. I když má studijní i vědecké úspěchy, šťastná není. Raduje se sice někdy, ale vždy nakrátko, pochvíli se ukáže, že to, co by jí mělo přinést trvalou spokojenost, ji vzápětí zklamává. Potřebuje proto větší a silnější zážitky a vzrušení, leč deziluze jsou o to horší. Extatické vzněty, po kterých prahne, se vzápětí proměňují v depresi, neklid je nepotlačitelný, nemůže vydržet u jedné věci ani s nikým natrvalo. Krátkodobé vysvobození dalším zážitkem má za následek jen následnou kocovinu. Jak je to možné? Odpovídá: „Když mne něco nebo někdo nadchne, tak pokaždé najdu chyby a nedostatky, takže je vše ztraceno. Vždy vše ‚rozmontuji‘ a objevím buď vady, nebo nedostatky, které vše shodí. A okouzlení je pryč. Promne není nic svaté“. Hledali jsme, jestli snad by něco posvátného nenašla. Něco, před čím má tak velkou úctu a čím je natolik oslovena, že nesáhne k obvyklé demontáži. Nakonec přece jen našla. Byla to její dcera: „Kouzelná, krásná jako andílek“. Ukázalo se jí, že k uchování posvátného je třeba několika podmínek. Je nutné mít posvátné chování i přístup a také zvláštní místo k tomu určeno. U malé to byla postýlka a večerní ukládání s pohádkou. Je nutné se v prostoru posvátného nechat proměnit a tento „jiný stav“ pak nesmí být následně jakkoli převeden výkladem či rozkladem v „objektivní“, běžný či všední stav. Jinak je posvátné zmařeno.

To, co je svaté pro jednoho, nestačí k tomu, aby bylo uctíváno druhými. Desatero obecnost posvátného otevírá a to zvláštním způsobem ve svých třech vstupních kapitolách.

První tři přikázání jsou vztažena přímo k Bohu. K uznání jeho velikosti, podrobení se mu a přijetí jeho vlády nad vším, co jest. První tři přikázání vedou nejen k jeho uznání, ale také přinášejí důvody a jmenují způsoby, jak je naplnit.

Proto první přikázání zní: V jednoho společného Boha budeš věřit a jen jednoho společného budeš také uctívat. Neboť pouze jeden a jediný nejvyšší Bůh může být Hospodinem. Jiných Bohů není třeba. Všichni ostatní nebeští obyvatelé mohou být jen sluhové Nejvyššího, jen andělé, z nichž někteří se stali padlými. Takto je založena logika stálého řádu pro všechny, důvod poslušnosti k nejvyšší autoritě, nad kterou žádné jiné není ani v možnosti, ani v potřebě. Přikázání předkládá samozřejmost Boží jedinečnosti. Přináší jednoznačnou a pevnou ontologickou jistotu. Vztahovou orientaci, odkazovací místo. A víru v Hospodina pokládá za prioritu zakládající i o smyslňující řád desatera i pohyb člověka v něm.

Druhé přikázání zní: Nevezmeš jméno Boží nadarmo. Tedy: Není jiného Boha mimo Hospodina, proto budeš ctít jen jeho. A rovněž: Nebudeš zkoušet Boha, ani jej přizpůsobovat svým záměrům. Nebudeš jej zpochybňovat, ani pokoušet. A rovněž, nebudeš svými skutky činit nic proti němu, neboť on je Pán Veškerenstva. Lidské skutky byly tímto přikázáním určeny pod správu Boží i jeho ochranu. Protože, když člověk spatřil svět a sebe, uctíva je Hospodina seznal, že mu byla právě svěřena do správy země. Brát Boží jméno na lehkou váhu tudíž znamená nestarat se o sebe, o druhé, o svět. Protože Boží jméno není jen holé osobní pojmenování, ale také to, co k němu patří, co se k němu vztahuje. Vlastní živá a celá existence, druzí, svět a starost o ně. Odsud,z titulu správcovství, však také pochází odvěké lidské pokušení se Bohu připodobnit, zaslepená chtivost se mu vyrovnat, touha ho překonat a pak jej zpupně a podle odvrhnout a postavit se na jeho místo. Upírá-li člověk Bohu jeho velikost, tak jej okrádá. Bere-li ho na lehkou váhu a tak jej znehodnocuje, je to nepochybně urážka. Brát Jeho jméno nadarmo je aktem Božího zneuctění.

Třetí přikázání: Pomni, abys den sváteční světil. Abys nezapomněl pro vlastní starosti, mnohé povinnosti a zájmy na Boha a způsoby, kterými ti připomíná, kým je. Je proto třeba mít čas na nesamozřejmé a posvátné. Je nutné vyzdobit místo, které Hospodinu patří, a dát sebe i vše pozemské do souladu s řádem Božím a uspořádáním světa s připomenutím si toho,jak vše k sobě patří a přitom se vztahuje k jedinému, k Hospodinovi. Sváteční den, čas věnovaný Boží skutečnosti je zároveň oslavou toho, co jím bylo stvořeno a cobylo také patřičným dílem člověku umožněno spatřit a spravovat. Proto je odpočinek časem, kdy má člověk možnost se odpoutat od povinností a otevřenou možnost se také radovat spolu s druhými z Boží milosti i jeho díla. Být jeho služebníkem pak poskytuje člověku vědomí bezstarostnosti v těch věcech, které už jsou nad jeho síly a možnosti. Svátek Hospodina je příležitost si připomenout, že ač odejit z Ráje, člověk patří do Božího světa.

Ostatní přikázání jsou již dnešnímu člověku bližší, srozumitelnější a mají také více světský ráz. Nicméně i tyto je třeba vyložit vztažením k prvním třem pilířům desatera, které jsou nejen základem, klenbou, ale rovněž jeho svorníky. Jinak ztrácí svoje božské založení, vztaženost i odkázanost na Něm. Nejsou potom také těmi třemi chráněna a nemohou se odkazovat k tomu, co je přesahuje a bytostně zdůvodňuje a vždy také pozvedá k vyššímu řádu,k božské skutečnosti.

Výklad toho, jak ostatním zákonům rozumím, musím pro tuto chvíli odložit na budoucnost, a to i proto, že vůbec neumím předpovědět reakci na moje rozumění prvním třem a tudíž i otázku, zda bylo dobré je vůbec zveřejnit.