SOUKALOVÁ, K.: Nebezpečné „veřejné“ mínění lidu v 18. století v českých zemích. In: Ostium, roč. 13, 2017, č. 1.
Dangerous Common Opinion of People in the Czech Lands in 18th Century
The article deals with the advent of the formation of public opinion in the Czech lands in the end of 18th century. Specific attention focuses on the reflection of the French Revolution and its effects on the Czech environment, especially on minds of serfs. The article deals with unofficially disseminated information described by sheriffs in their reports, censorship of the press, surveys of the mood of the population and contemporary legends spread among the people. In this context, the paper shows that the given historical period gave birth to the modern public opinion in the Czech lands.
Key words: 18th century, public opinion, common opinion, newspapers, the mood of the population, folk rumours
Veřejné mínění v historické perspektivě
Pro veřejné mínění sice není přijímána žádná obecná definice, ovšem nejčastěji je vnímáno jako souhrn názorů a hodnocení, které členové společnosti veřejně vyjadřují k určitému tématu. Takto je veřejné mínění chápáno jako produkt veřejnosti, tedy specifické skupiny vymezené vztahem k určitému tématu či společenskému problému.[1] O veřejnosti a jejím mínění lze však uvažovat až od 18. století v souvislosti se společenskými změnami,[2] se vznikem veřejné sféry, která poskytovala prostor ke kritické veřejné diskuzi. Ovšem i před vznikem soudobého termínu „veřejné mínění“ existovaly jevy, které se v některých charakteristikách současnému konceptu veřejného mínění podobaly. Z toho vyplývá otázka, zda i tyto jevy lze považovat za veřejné mínění. Na tuto otázku různými způsoby odpovídají modernistická a primordialistická teorie.[3] První říká, že se veřejné mínění objevuje až s moderní společností, druhá oponuje, že samotný fenomén veřejného mínění je mnohem starší, přestože se jeho chápání proměňovalo. Přístup primordialistický tak vidí veřejné mínění jako jev, který existoval vždy, neboť jakékoliv jeho pojetí pokaždé spojovala jeho podstata, tedy sdílené stanovisko mnoha jedinců a jejich hodnocení v prostředí určité sociální skupiny nebo společnosti.
Studium veřejného mínění v historické perspektivě je spojené s použitím postupů obstarávání dat z pramenů, které výzkumník nalézá a třídí, ale nevytváří, byť přímo či nepřímo.[4] Benson[5] ve svém pojetí studia veřejného mínění v historické perspektivě rozlišuje tři stěžejní dimenze a sice (1) šíření mínění, (2) formování mínění a (3) jeho vliv na rozhodování vládnoucí vrstvy. V návaznosti na toto pojetí příspěvek představí obraz veřejného mínění z hlediska všech tří zmíněných dimenzí v českých zemích na konci 18. století, a to zejména v kontextu mínění poddaného lidu o myšlenkách Velké francouzské revoluce.
Ovšem studium veřejného mínění v historické perspektivě s sebou logicky přináší problém komparace, neboť fenomén jako takový a jeho koncepty byly historicky odlišně hodnoceny a vnímány. Lazarsfeld[6] odlišuje moderní empirickou tradici výzkumu veřejného mínění od klasické, tedy od normativnějšího politického přístupu, který se objevil na počátku 18. století. Tvrdí, že pouze klasický koncept se vědecky a explicitně zabýval veřejným míněním a jeho koncepty. V návaznosti na tuto klasifikaci Noelle-Neumannová[7] uvádí, že veřejné mínění jako ideová a kritická instituce charakterizovaná schopností politického uvažování je mnohem starším konceptem. Autorka rozlišuje normativní elitní koncept (tedy v podstatě Lazarsfeldovu klasickou tradici, kdy pouze dobře informovaní jedinci jsou schopni veřejné diskuze s rozumnými argumenty) a sociálně-psychologický koncept sociální integrace, v němž chápe veřejné mínění jako nástroj sociální kontroly, který zajišťuje sociální stabilitu a integraci. V tomto konceptu pak veřejné mínění získává svou sílu ve společnosti z podstaty toho, že jedinci mají sklon chovat se tak, jak si myslí, že by se ve společnosti chovat měli, aby od ní nebyli izolováni.[8]
Jiný pohled na veřejné mínění reprezentuje Gabriel Tarde,[9] který spojuje vznik veřejného mínění se dvěma skutečnostmi, které situuje do 18. století, tj. se vznikem literárních, filozofických i jiných veřejností, a s přeměnou soukromých rozmluv zejména v salonech v rozmluvy veřejné, vedené na stránkách novin. Tarde spojuje expanzi veřejného mínění v 18. století s rozvojem komunikačních prostředků zejména s tiskem. Právě tisk je podle autora nejdůležitějším orgánem veřejného mínění, neboť je tím, co veřejné mínění formuje a zároveň je produktem tohoto mínění, jeho odrazem.
Podobný názor lze později nalézt i u Jurgena Habermase,[10] který se zabývá procesem proměny takzvané reprezentativní veřejnosti, jež fungovala v pozdním středověku, ve veřejnost občanskou. O ní lze podle autora mluvit až v 18. století a tedy i do této doby autor klade vznik veřejného mínění, lépe řečeno mínění veřejné politické sféry, která se vyznačovala tím, že se postupně emancipovala a stávala se nezávislou na moci a vlivu státu a byla kritická ke státním aktivitám.
Příspěvek se v tomto kontextu věnuje počátkům „veřejného mínění“ v českých zemích a to na konkrétním příkladu názorů lidu na Velkou francouzskou revoluci a myšlenky svobody, které s sebou přinesla. V první části je charakterizováno sledované období jako období osvícenských myšlenek, v českých zemích však značně modifikovaných. Ukazuje, že ačkoliv se rodilo veřejné mínění, tak jak ho vnímáme dnes, mínění lidu z něj bylo vyloučeno, neboť lid jako takový stále ještě nebyl pojímán jako součást veřejné sféry, a to z důvodu své iracionality a neschopnosti kritického myšlení. Lid ovšem své mínění měl a dával ho najevo a to až do té míry, že vrchnost z něj měla obavy a různými způsoby se ho snažila zmapovat a následně buď formovat nebo potírat. Konkrétním podobám veřejného mínění lidu či lidového mínění se pak věnuje druhá část příspěvku. Ta ukazuje, že lid své mínění vyjadřoval různými způsoby, ať už to bylo hlasité vyjadřování svých názorů na veřejných místech, které zaznamenaly jak hlášení hejtmanů guberniu, tak i kroniky, následně ho lze vystopovat v tvorbě a šíření letáků a brožur, ve čtení tisku a zakázaných knih nebo i ve vzniku a šíření lidových pověstí.
Cílem příspěvku je tak představit mínění českého poddaného lidu o Velké francouzské revoluci, protože právě to byla doba, kdy se v českých zemích začalo rodit moderní veřejné mínění. I přes značné problémy a omezení má zájem o veřejné mínění v době končícího 18. století svoji hodnotu a přínos. Může totiž ukázat, že přestože tento jev nese ještě mnoho z předmoderní společnosti, je již výrazně přítomen a má potenciál, který se pak do plné šíře rozvine v průběhu 19. století.
Charakteristika sledovaného historického období
Jde-li o sledované historické období, 18. století bylo výrazným mezníkem v dosavadních dějinách Evropy a tedy i českých zemí a to jak na poli hospodářském, tak i sociálním, rovněž pak v oblasti vzniku a prosazování nových myšlenek, které mimo jiné vyústily ve dvě největší revoluce poslední čtvrtiny 18. století, tj. v americkou a Velkou francouzskou revoluci. Za podstatnou součást zmíněných nových myšlenkových proudů je možno označit i rozvoj fenoménu veřejného mínění.
Vedle Anglie s jejími filozofickými tradicemi empirismu a důrazu na osobní svobodu se líhní nových myšlenek a tedy i veřejného mínění stala zejména Francie, která v té době představovala prvořadou vojenskou a koloniální velmoc. Stopy nových myšlenkových proudů ve Francii je možné zaznamenat již v druhé polovině vlády představitele vrcholného absolutismu Ludvíka XIV. V této souvislosti se někdy hovoří o tzv. krizi evropského vědomí, kdy se v intelektuálních kruzích západní Evropy koncem 18. století objevily pochyby o dosud platných základních pilířích víry a myšlení. Vůdčím filozofickým motivem se stal metodický princip René Descarta, tvrdícího, že je nutné pochybovat naprosto o všem. Stávající autoritativní tvrzení světských i církevních autorit byla podrobována soudu rozumu, tradice pozbývala své dosavadní kouzelné moci. V intelektuálním světě sílil proud osvícenství, který v protikladu k temnému středověku zdůrazňoval vítězství rozumu a kritického ducha. Názory osvícenců začínaly krok za krokem získávat veřejné mínění. Na vytváření tohoto mínění měly vliv kluby, kde se diskutovalo o politických a hospodářských otázkách, kavárny, jež se v této době stávají oblíbeným dostaveníčkem literátů a intelektuálů, a také salony dam z vysoké společnosti.
České země byly v dané době součástí habsburské monarchie a ani ony se nevyhnuly vlivu dobových reforem a nových myšlenkových proudů, které se zde ovšem rozvíjely v silně modifikované podobě. Z faktorů, které ovlivňovaly tehdejší veřejné mínění v české společnosti je možné uvést (1) vliv kazatelů římsko-katolické církve, (2) šlechtické salony, (3) názorové proudy v lidovém prostředí, (4) lidové písemnictví, (5) vznik zahraničních idejí a propagandy, (6) divadlo a samozřejmě (7) tisk.
Instituce, která měla nejlepší předpoklady ovlivňovat názor celé české společnosti i každého jedince, byla po celé 18. století bezesporu římsko-katolická církev. Katolictví bylo jediným přípustným vyznáním pro všechny stavy a všechny obyvatele království českého, výjimka se týkala pouze židů. Významu kněžstva si byl dobře vědom i osvícený panovník Josef II., který se z něj snažil vytvořit jistý stav státních úředníků sui generis. Z kazatelny byly mimo jiné čteny i císařské patenty a jiné dokumenty, nadto kněžská kázání častokráte sloužila ke státní propagandě a k potírání nevhodných či nebezpečných myšlenek lidu.
V mínění značné části šlechty přetrvával po celé 18. století víceméně pohrdavý a odmítavý postoj k lidu jako k individuím, jichž je třeba se štítit a to do jisté míry i z důvodů estetických a hygienických. Snížit se na úroveň prostého člověka bylo pod lidskou důstojnost člena vyšší společnosti. Autoři selských obran si stěžovali, že vyšší společnost se na selský lid dívá jako na „tažné hovado, na zeměplaza, jemuž je třeba se vyhnout. Je pro ni tvorem nečistým, smrdutým a co do povahových vlastností lenivým, vzdorovitým, pokryteckým a podlým“.[11]
Mínění poddaného lidu tak bylo pokládáno za nehodnotné, nepodstatné. Lid byl stále považován za hloupý, nerozumný a neschopný kritické diskuze. Osvícenství vnímalo lidové mínění jako zdroj iracionality, proti které může pomoci pouze ostražitost bezpečnostních orgánů státu. Takovouto spojitost mezi míněním lidu a autoritou můžeme nalézt v Encyclopaedie z roku 1751.[12] Z racionálního pohledu kritické veřejnosti bylo takovéto mínění vnímáno jako podvratné, iniciující anarchii, jako zbraň v boji proti státnímu monopolu, proti kontrole informací, tedy jako jakási mocná zbraň bezmocného lidu.
Montag[13] ukazuje, že veřejné mínění politické veřejné sféry formující se v daném období[14] zcela vynechává ulici, tedy lid jako takový. Metafora ulice pak označuje území bez práva, místo násilných konfliktů, a má tak daleko do hypotetického mírového místa veřejné sféry. Hlas ulice, hlas lidu[15] je hlasem mimo veřejnou sféru, není to žádná veřejná sféra, protože to není sféra racionální kritiky nebo racionální kritické diskuze jako takové. Proto je ulice a veřejná sféra fundamentálně oddělená a ideálně by tak měly zůstat, neměly by se propojovat. Montag dodává, že veřejná sféra se prezentuje ve svých kavárnách, které jsou jejím klidným domovem, naproti tomu stojí neracionální ulice, až příliš nekontrolovatelná, místo plné narušení a rozvrácení, místo nevhodné k odpočinku a racionální konverzaci.
Roger Chartier[16] tvrdí, že pojetí veřejnosti se mezi 17. a 18. století radikálně změnilo. Barokní politická scéna byla různorodá a hierarchizovaná, tvořili ji příslušníci všech stavů, patřila do ní šlechta i lid, ale nebyla to moderní veřejnost schopná vytvářet veřejné mínění, protože byla zcela ovlivňována tím, co jí předkládal královský a politický majestát. Byla to veřejnost pasivní, neschopná kritického uvažování, a tak měla sklon všemu předloženému uvěřit. Ke konci 18. století se ale vše mění, veřejnost jasně žádá otevřenost a průhlednost politických a společenských záležitostí, převádí politické diskuze i soukromé záležitosti na diskuze veřejné, snaží se nalézat pravdu, od veřejného mínění je tak žádáno spravedlivé vyřízení. Tato nová veřejnost je však veřejností osvícených intelektuálů, tedy vylučuje jiné jedince než literární, filozofické a politické elity, vylučuje nedostatečně osvícený lid s neschopností racionálního myšlení a jasného úsudku, mínění lidu, lidové veřejné mínění je tak opakem veřejného mínění založeného na rozumu.
Důležitou proměnnou ve vzniku veřejné sféry hrála i tištěná periodika. Ačkoliv byl knihtisk vynalezen v první polovině 15. století, tištěná kultura se začala rozmáhat až později, nejvíce v 18. století. Takový stupeň účasti kontrastuje se starším modelem politického jednání, které vyrůstalo na královských dvorech, mezi elitami, a bylo udržováno v tajnosti. Nově vznikající veřejnost oproti tomu byla silně formována skrze tisk, noviny byly důležité, ačkoliv existovaly i jiné typy publikací. Například Elizabeth Eisensteinová[17] vnímá tisk a tištěnou kulturu jako implicitní veřejnou sféru. Tvrdí, že široká adaptace tištěných technologií způsobila revoluci ve veřejném statusu a organizaci vědění a díky ní vznikla možnost nárůstu demokratických institucí liberální společnosti. Tisk má moc ovlivňovat sociální změnu a sehrává velkou roli ve vzniku osvícenských myšlenek.
Nálady poddaného lidu v období Velké francouzské revoluce
Názory lidových vrstev v 18. století je obtížné adekvátním způsobem rekonstruovat. Určitý pramen informací tohoto druhu představují lidové kroniky a paměti, např. paměti rychtáře Františka Vaváka, dále pak úřední záznamy, např. krajská hlášení guberniu. K informačním prostředkům dané doby stále ještě patřily kramářské písně přinášející zprávy o válečných událostech a mimořádných jevech, různé letáky, brožurky, dále pak pověsti a proroctví a samozřejmě etablující se tisk.
Jako příklad rekonstrukce lidového „veřejného“ mínění, nebo-li nálad českého poddaného lidu v 18. století, byl zvolen konkrétní případ ohlasu na Velkou francouzskou revoluci. Důvodem může být to, že Velkou francouzskou revoluci lze jistě považovat za jednu z klíčových světových událostí, která v našich zemích stojí právě u zrodu toho, co lze nazvat veřejným míněním.[18]
Hlášení hejtmanů o náladách obyvatelstva v krajích
Ihned poté, co se první zprávy o revolučním povstání pařížského lidu rozlétly ve druhé polovině července 1789 po Evropě, nastal značný rozruch také u vídeňského dvora a mezi představiteli státního aparátu habsburské monarchie. Projevily se obavy, aby se ohlas těchto událostí neprojevil nežádoucím způsobem v náladách obyvatelstva a nedošlo tak k ohrožení klidu a pořádku v zemi. S velkou pozorností rakouské úřady sledovaly zejména situaci a nálady mezi lidem v Čechách. Čeští poddaní byli totiž považováni za zvláště náchylné k rebeliím, a proto existovaly obavy vrchnosti, aby nedošlo k opakování událostí selského povstání z roku 1775 a k šíření revolučních myšlenek.[19]
Po vypuknutí revoluce bylo české gubernium žádáno, aby poskytlo podrobné informace o rozšíření českých novin a vlivu šířených informací o revoluci mezi venkovským obyvatelstvem,[20] zvláště znepokojeno bylo tím, že podle několika udání prý čeští poddaní hltají podrobnosti o francouzských událostech.[21] Gubernium pak na základě žádosti česko-rakouské kanceláře zjistilo prostřednictvím hejtmanů nálady lidu na venkově a úřady obecně o to úzkostlivěji sledovaly hlas veřejného mínění či pátraly po projevovaných sympatiích s revolucí a jejími myšlenkami.
I Leopoldův dekret z 12. prosince 1791 nařizoval předsedům zemských vlád, aby sledovali nálady obyvatelstva,[22] aby bylo zamezeno nespokojenosti, vnitřnímu neklidu a revolučním náladám mezi poddaným obyvatelstvem.
Roku 1793 byli hejtmani dotazováni na smýšlení obyvatelstva ve svém kraji. Například chrudimský hejtman[23] odpověděl, že české noviny šíří nebezpečnou náladu a že je odebírají téměř všichni pastoři v kraji, od pastorů si je poté půjčují sedláci, čímž se tato nálada rychle šíří. Hejtman pak navrhuje, aby noviny líčily události ve Francii v co nejčernějších barvách, aby nabádaly k poslušnosti a budily lásku k pořádku.[24] Obecně si hejtmani na své poddané stěžují, že debatují o svobodných myšlenkách, robotě a revoluci. Navíc kritizují noviny, protože jsou čteny i nejnižšími vrstvami a poukazují na nebezpečí vlivu novin na náladu českých poddaných obyvatel. Litomyšlský hejtman si na své poddané stěžoval z důvodu toho, že jsou náchylní k revolučním myšlenkám, mluví o rovnosti všech vrstev obyvatelstva, navíc své názory projevují hlasitě a to i za přítomnosti úředníků.[25] Podobné stížnosti na názory lidu přicházely i z jiných panství země.[26]
Samotný policejní ministr Pergen upozorňoval nejvyššího purkrabího v Praze, že se stále objevují zprávy o nepokojích a výstřelcích lůzy posedlé myšlenkami o svobodě, přičemž tyto myšlenky o svobodě a rovnosti noviny nepopírají, neodsuzují, ba občas skrytě schvalují. Pergen se tak dožaduje důsledné cenzury[27].[28] Právě z jeho popudu se v roce 1794 uskutečnil další průzkum nálad lidu. Ten zjistil, že značný vliv na mínění mají navrátivší se vojáci, dále že nálady chudiny ovlivňuje nespokojenost s nízkými výdělky, válečnými daněmi, všeobecným zdražováním. Poddaní se navíc těšili na příchod Francouzů, kteří údajně „zatočí s pány po jejich vzoru“.[29]
Vrchnost se stále více obávala působení revoluční propagandy, která se s postupem revolučních armád dostávala na východ. Úřady tak bedlivě sledovaly každé hnutí poddaného lidu a každé udání vedlo k rozsáhlému vyšetřování. Tak například na podzim roku 1792 bylo na Moravě zjištěno, že prý krajem procházel tajemný myslivec a šířil mezi lidem informace o událostech na francouzské frontě.[30] Obecně pak v dané době stačilo nepatrné udání, že kdekdo kdesi mluvil o válce, proti válce či obecně o Francii a již na něj byl uvalen policejní dozor. Státní dozor byl taktéž preventivě praktikován nad konkrétními osobami, které by mohly nebezpečné myšlenky rozšiřovat.[31] Další potíže s policií způsobovalo vyjadřování názorů o příčinách revoluce, tj. nejčastěji že příčinou nepokojů není nic jiného, než že francouzská vrchnost dře své poddané stejně jako ta česká. Takových udání ve sledované době existovalo hojně.[32]
V této době lze v pramenech nalézt vícero neověřených neoficiálních ústně šířených informací. Tak například syn pražského hostinského o sobě tvrdil, že v Praze existuje Společnost přátel konstituce a že on sám je jejím horlivým stoupencem. Na Čáslavsku se šířily zprávy o sympatizaci poddaných k francouzskému přesvědčení. V roce 1792 byl v Praze nalezen leták vyzývající k ozbrojenému povstání, aby byla vybojována svoboda.[33] V roce 1793, kdy revoluce vrcholila, se do hledáčku policie dostávají zprávy o tom, že poddaní vyžadují svá práva. Na Litomyšlsku se vyskytlo několik případů stížností poddaných, kteří si stěžují na křivdu a tvrdí, že i v Čechách dojde na to, co bylo uskutečněno ve Francii.[34] Litomyšlský vrchní navrhoval pro tyto rebelanty přísné potrestání, avšak direktorium mu oponovalo, navrhovalo sice nahnání strachu, ale jinak nařizovalo spíše mírné zacházení, neboť primárně je nutné tyto lidové nesprávné názory vysvětlovat.[35]
Čerpat informace o mínění lidu lze i z kroniky rychtáře Františka Vaváka. Právě z jeho kroniky je zřejmé, že lidé o revoluci uvažovali, debatovali o ní. Vavák píše, že slyšel vesničany, jak si o revoluci a jejích příčinách povídají. Lidé pak důvody revoluce spatřují v tom, že se francouzskému lidu nelíbilo, že král a královna žijí na příliš vysoké noze, další tvrdí, že důvodem byla nesnesitelná robota. Příčinou podle dalších mohla být i královna, která utrácela a popouzela krále proti stavům a parlamentu.[36] Z Vavákovy kroniky lze usoudit, že poddaní, přestože oficiální tisk přinášel protirevoluční zcenzurované informace (stejně tak jako kněžská kázání), měli informace odjinud, přičemž příčiny pak posuzovali podle vlastních zkušeností. František Kutnar dodává, že lid se přímo pídil po skutečnostech, že toužil poznat, jak k revoluci došlo.
Hlášení z Čáslavska, Kouřimska, Hradecka a Boleslavska[37] z jara roku 1793 obviňují sedláky, že mezi sebou mluví o svobodě a že jsou nakloněni francouzským myšlenkám. Obyvatelstvo si od příchodu Francouzů navíc slibuje svobodu a odstranění roboty. Gubernium ovšem nadále trvalo na tom, že přísné zákazy šíření mínění nejsou vhodné, neboť by poddané jen podráždily a české úřady tak nemají projevovat nápadné obavy o věrnost poddaných. Z některých zpráv je patrné, že mezi poddanými působí obavy válka a lze zaznamenat jejich silnou nespokojenost. Hejtman žatecký[38] se obával smýšlení chudších vrstev, které nemají co ztratit a z nedostatku vlastních ekonomických prostředků mohou být nebezpeční. Zprávy o Francouzích a jejich boji za svobodu se šíří i skrze navrátivší se invalidní vojáky nebo vyměněné zajatce. Všeobecnou nespokojenost způsobovalo i vymáhání dávek a válečných daní. Na Budějovicku a Čáslavsku[39] se poddaní přímo odvolávají na francouzský příklad, odmítají platit robotní poplatek, stupňují se obavy vrchnosti, že chudší povstanou. Kouřimský a berounský hejtmané[40] kritizují noviny, že i přes cenzuru informuji sedláky o rakouských vojenských neúspěších. Lidová nespokojenost měla však i hospodářské a sociální příčiny, proto bylo bedlivě sledováno sebemenší hnutí, které by mohlo nespokojenost přeměnit v čin.
Na vysokomýtském panství poddaní reptali proti robotě a na jarmarku tvrdili, že své děti na vojnu v žádném případě nedají.[41] Prácheňský hejtman[42] píše, že ze zřízení milice lid vyvozuje nebezpečí nepřátelského vpádu. Rolníci nejsou ochotni vzdálit se od svého majetku. Objevují se informace, že Francouzi je zbaví poddané roboty. Podobné mínění má táborský hejtman,[43] který píše, že smýšlení obyvatelstva je takové, že si přeje mír.
Vrchnost se snažila nebezpečí šíření revolučních myšlenek podchytit i tak, že gubernium vypracovalo návrh pro venkov. Pro každou obec i vesnickou hospodu bylo vydáno tištěné nařízení, kde je hostinským přikázáno, aby ve svých hospodách netrpěli řeči o svobodě. Vesnickým hospodám bylo také zakázáno odebírat noviny,[44] České gubernium později rovněž zakázalo čítárny[45] a předkládání jiných než povolených novin v kavárnách a na jiných veřejných místech.[46]
Roku 1795 byl proti všem, kteří by ohrozili pořádek, vydán patent o velezradě. Za velezradu bylo považováno i neoznámení protistátní činnosti. Patent stanovil i trest za rušení veřejného klidu, tj. projevy na veřejnosti, které dávají podněty k nespokojenosti se státním zřízením. Přečinem byla účast v tajných společnostech, vydávání neohlášeného tisku, prodej a rozšiřování zakázaných knih.[47]
Lidové pověsti
Důležitým zdrojem poznání lidového mínění jsou i takzvané pověsti, legendy, proroctví. Právě v nich se projevovala kritika společenského řádu. Tyto druhy ústních informací vyjadřovaly touhu po lepším a spravedlivějším světě. Jako příklad uveďme pověsti o smrti císaře Josefa II. Poddaní nechtěli uvěřit informacím o jeho smrti a spojovali jeho návrat s příchodem Francouzů.[48] Jako projev neochoty či neschopnosti smířit se se smrtí osvíceného panovníka lze vnímat i zvěst o tom, že byl odstraněn svými protivníky.[49] V proroctvích se odrážela naděje, že „(…) když sem Francouzi přijdou, tu pravou svobodu tenkrát založí, všecky duchovní i světské vrchnosti zkazí a vyženou“.[50] Jiné pověsti šířily zvěsti o aktivní účasti poddaného lidu, který se po příchodu Francouzů s jejich vojskem spojí, přepadne zámky a sám se osvobodí. V evangelickém prostředí se navíc objevoval motiv plné náboženské svobody a vítězství nad katolicismem.[51]
Dobové pověsti měly i národně politickou stránku. Tvrdily, že pod francouzským vlivem dojde k vytvoření českého státu. Francouzi prý do Prahy přivezou i českou korunu a dají Čechům nového krále. Tato sociální a politická vize lepší budoucnosti byla plodem sociálního a politického lidového utopismu.
Proroctví, pověsti či lidové písně byly silně rozšířené a jejich šiřitele lze nalézt zejména v nemajetných vrstvách.[52] Poddaní totiž toužili po spravedlivém společenském řádu, v němž si budou všichni rovni. Právě k prorockým vidinám ze své existenciální potřeby upírali své naděje, protože vycházely z myšlenkové a politické situace. „(…) co poutalo učeného i neučeného člověka k tehdejším proroctvím, co jej naplňovalo souhlasným obsahem, byla politická a sociální problematika, která zajímala i člověka z lidu, třebas stál právně i fakticky opodál všeho veřejného dění a nijak přímo, aktivně, do něho nezasahoval“.[53] Proroctví ukazují, že poddaní nebyli pouhými pasivními příjemci jakýchkoliv komunikátů, neboť právě v oblasti politického a sociálního myšlení byl prostý člověk zobrazován jakožto účastník, jenž se v prorockých vidinách cítí politicky i sociálně roven.[54] Důvodem, proč se prostý člověk tolik upínal k proroctvím, byl fakt, že v tehdejší společnosti neměl jiné možnosti, jak by se mohl veřejně projevit.[55] V této souvislosti lze chápat proroctví a pověsti jako odraz lidového myšlení,[56] jako kolektivní majetek určitého sociálního prostředí.[57] Mají důležitou funkci sociálně politického ventilu ve vnitřním napětí lidového myšlení, projektují se v nich společenské, politické a náboženské představy, naděje a touhy lidu, stávají se útěchou v tíživé přítomnosti.
Časy válek, selských bouří a revolučního neklidu způsobovaly, že se lid obracel k proroctvím a pověstem mnohem více než ve chvílích politického klidu a hospodářské spokojenosti. Věřil jim stejně jako i sociálně politickým zvěstem. Právě v takovýchto dobách stoupá věrohodnost proroctví a pověstí a oživuje se jejich dobová aktuálnost. Lid je napjatý z očekávání budoucího možného vývoje, odrážejí se v něm jeho vlastní nevyslovené touhy, představy i obavy. Válka a revoluce vytvářejí vhodné podmínky a prostředí pro vznik a šíření zvěstí a proroctví, které se posléze plní myšlenkovým obsahem revoluční doby a staré motivy nabývají v nové situaci svého nového sociálně politického významu a funkce.
Proroctví je svého druhu propagační publicistikou. Působí na veřejné mínění lidu, ale zároveň vychází určitými představami z lidové duchovní atmosféry, prozrazují, co se v lidu, v jeho mysli a cítění děje. Je v nich také vyjádřena vnitřní náplň člověka tím, že jim lid věří a přijímá je za své sociální vize.
Letáky a brožury
Pražské gubernium 24. června 1791 poukazovalo na nebezpečí brožur a letáků o státních záležitostech. Považovalo je za pobuřující a žádalo jejich přísnou cenzuru, aby se nic v nich obsaženého nedostalo mezi lid, neboť například ceny životních potřeb jsou oblíbeným tématem rozhovorů v kavárnách a hospodách, a tím mohou podněcovat lid k ještě větší nespokojenosti.[58]
Za další důležitý pramen můžeme považovat leták Manifest tajného národního konventu josefínských svobodných Čechů. Leták psaný německy byl v lednu 1793 nalezen na silnici u Chomutova a je v něm porovnávána činnost Josefa II. s činností osvíceného francouzského národa. Francouzští poddaní podle letáku dokázali, že je možné vybojovat si vlastní silou svá práva. Češi jsou tak po jejich vzoru vyzíváni, aby je následovali. Další leták byl nalezen u Karlových Varů, i ten vyzýval k povstání. Vrchnost v takovýchto případech přikazovala zjistit, zda podobných letáků koluje více a jaký mají vliv na smýšlení obyvatel.
Aktivně bylo veřejné mínění poddaného lidu ovlivňováno povinnou školní docházkou, případně dalšími vzdělávacími institucemi, tiskem, kázáním a státními brožurami, které přesvědčovaly prostého člověka o hrůze revoluce, o mravní zkáze jak hospodářské, tak sociální. V těchto letácích a brožurách byla líčena bída selského stavu Francouzů, který do povstání prý nešel z vlastního rozhodnutí a nutnosti, ale jen proto, že byl sveden politickými demagogy.[59]
Vláda používala k ovlivňování lidového mínění různé literární prostředky. Tak například vydávala zmíněné brožurky v duchu proti revoluci, dále drobné tisky a propagační brožurky s cílem ovlivnit veřejné mínění. Většina protirevolučních brožurek, které vycházely v českých zemích, byla překladem německých tisků nebo jejich nápodobou. Účelové propagandistické tisky lze rozdělit do několika typů a existovaly i takové, jež byly určeny čistě pro prosté obyvatele, poddané. Ty vycházely česky i německy a jejich cílem bylo vyzdvihnout dobré postavení sedláků v Čechách a připomenout jim jejich povinnosti vůči panovníkovi a vrchnosti. Spisy na chválu selského stavu, v nichž byla zdůrazňována důležitost zemědělce, byly propagandou se snahou odvrátit sedláky od revolučního boje. Obecně byla ve státních brožurkách a letácích revoluce představena jako převrácení veřejného pořádku. Často také vycházely brožurky ve stylu kázání, které zdůrazňovaly křesťanské povinnosti a úctu vůči bohu v kontrastu k francouzskému neznabožství, přičemž revoluce byla prezentována jako ďáblovo dílo.[60]
Rovněž bylo vydáno několik protirevolučních spisů, obrana státu spočívala i v protirevolučním kázání. Státní aparát se pokoušel ovlivňovat myšlení poddaných a snažil se postupovat systematicky a organizovaně. Vláda rozesílala úřadům různé brožury, které měly být rozdávány civilistům a vojákům. Byly to povzbudivé bojové letáky, protifrancouzské letáky, oslava rakouských armád. Vláda také chtěla vytvořit protiváhu k populárním Krameriovým novinám, které i přes cenzuru neplnily dostatečně propagační úkol, a tak se ve Vídni uvažovalo o vydávání českých lidových novin, jež by propagovaly a šířily protirevoluční náladu.[61]
Zakázané ovoce však mělo svou lákavou příchuť i tehdy a tak se hojně šířily tajné letáky, byly otiskovány zprávy bez uvedení zdroje, ačkoliv byl anonymní a pokoutný tisk trestán. Vyhrožováno trestem bylo i těm, kteří by od osoby k osobě šířily revoluční myšlenky, a těm, kteří ústně šířili obsah podezřelých brožur, letáků a různých výzev v duchu revoluce a svobody.[62]
Noviny
Nejvýznamnějšími novinami dané doby byly bezpochyby Krameriovy noviny. V roce 1789 Kramerius po sporech se Schonfeldem z jeho novin odešel a začal vydávat vlastní noviny. Obsahovou úroveň a ideovou tvářnost Krameriových novin ovlivnily krátce po jejich vzniku právě převratné politické události ve Francii. První zprávu o povstání pařížského lidu a nepokojích ve Francii přinesl novinář dosti pohotově, již 1. srpna 1789, následně však na jejich obsah bylo dohlíženo, neboť vrchnosti šlo o to, aby noviny ovlivňovaly veřejné mínění v protirevolučním smyslu, tedy aby poddaný lid od revoluce odvracely.[63]
Vzhledem k obavám vrchnosti ohledně revolučních myšlenek byla ihned zkraje zavedena cenzura novin a zpráv, které byly přetiskovány ze zahraničních novin a zdrojů. Byl zaveden dozor nad každým hnutím, měli být přísně stíháni protivládní buřiči. Krajské úřady měly každý měsíc zasílat hlášení ze svých krajů, aby byl nejvyšší purkrabí informován o tom, co se kde děje. Oběžník zdůrazňoval nutnost zamezení šíření francouzských myšlenek a vlivu nebezpečných buřičů. Spolehliví občané byli pověřeni, aby pomáhali čelit vlivům revoluční propagandy a dohlíželi nad rozšiřováním zakázaných publikací a měli nastražené uši.[64]
Bylo nutné, aby myšlenky francouzské revoluce nepronikly k poddaným a to slovem i písmem. Zahraniční noviny byly považovány za nebezpečné šiřitele nebezpečných myšlenek, a proto bylo neustále poukazováno na nutnost cenzury. Dekret z 11. března 1792 nařizuje přísnou cenzuru zahraničních novin, neboť by mohly rozšiřovat „nebezpečné mínění“, které by narušilo veřejný klid.[65] Nesmí být publikováno nic, co by svádělo lid k povážlivým bludům.[66] Obyvatelstvo nesmí být podněcováno ke zvědavosti, sváděno k neřestem, pravda a skutečnost nesmí být řečena přímo. A tak ačkoliv noviny zdánlivě neovlivňovaly čtenářský úsudek, byla to jasná psychologická hra veřejné moci s lidem. Revoluční myšlenky se zásadně nesměly dostat k nejnižší vrstvě, neboť existovaly obavy o převratné myšlenky sedláků.[67] Protirevoluční noviny měly léčit zhoubné následky revoluce a to populárním a lehce pochopitelným stylem.
Značnou úlohu při rozšiřování informací o dění ve Francii mezi českým poddaným lidem sehrály Krameriovy noviny[68].[69] Ačkoliv byly cenzurované, pomocí nich se čtenáři dozvídali o různých důležitých událostech a činech, což bylo přínosné pro jejich všeobecný rozhled. Navíc si smysl revolučních přeměn vysvětlovali i v podobě výše zmíněných politických proroctví.[70]
Závěr
Příspěvek se zabýval problematikou veřejného mínění v českých zemích v 18. století. Rámcem tohoto zkoumání byla společensko-politická situace, v níž se začínají prosazovat tendence rozvíjejícího se osvícenství a pronikání myšlenek svobody. Klima této doby bylo formováno setrvalým vlivem katolické církve s pronikáním zahraničních idejí a propagandy, počátkem česky tištěných novin a v neposlední řadě spoluvytvářený názorovými proudy lidového prostředí.
Specificky bylo nutné obrátit zřetel k situaci, kdy se do Čech začaly dostávat zprávy o Velké francouzské revoluci, které u Vídeňského dvora vyvolaly určité obavy a staly se podnětem pro takové aktivity, jaké představuje z jedné strany šíření zvěstí a pověstí mezi lidem, a z druhé strany kontrola tisku (cenzura) anebo úřední průzkumy nálad a smýšlení obyvatelstva organizované dvorem. Právě to byla doba, kdy se v českých zemích začalo rodit moderní veřejné mínění.
Spolu se Svobodou[71] lze konstatovat, že ačkoliv je reflexe Velké francouzské revoluce v našem českém prostředí zachycena v několika pracích,[72] které ukazují vliv událostí na poddanský lid, tak všechny tyto práce se pramenně opírají výlučně o dokumenty úřední povahy, které zachycují pro habsburskou monarchii potenciálně nebezpečné přejímání revolučních myšlenek. Tyto prameny jsou zejména z fondů pražského gubernia pro Čechy a moravskoslezského gubernia pro Moravu. Problém, na který naráží analýza těchto pramenů, bohužel spočívá v tom, že vlastní, autentické postoje převážné většiny venkovských obyvatel v nich nejsou objektivně a dostatečně konkrétně zachyceny, a to z důvodu, že státní úřady se zajímaly spíše o osoby vzdělanější, u kterých hrozilo, že by mohly být schopné revoluční myšlenky přejímat a rozvíjet. Ostatně jak podotýká Miroslav Hroch,[73] na sklonku 18. století nebyla naprostá většina obyvatel venkova schopna porozumět abstraktním pojmům jako je svoboda, rovnost a občanská práva. V lidových kronikách se taková témata a pojmy nevyskytují, v nich vystupují prostí obyvatelé venkova především jako ti, kteří chtějí především dobrou úrodu a zajištěné živobytí. Dalším omezením pak mohou být obecné dějiny selských rebelií, kterým věnovalo nejvíce pozornosti české (marxistické) dějepisectví před rokem 1989. Jak si posteskl Pavel Himl,[74] dodnes se stále nikdo bohužel nepokusil posoudit, zda a do jaké míry historicko-materialistická ideologie pronikla pouze do interpretace událostí, či zda předurčovala celkový přístup k problematice poddaného lidu.
Na závěr vyvstává zajímavá otázka, jaký význam měly popisované procesy pro fungování společnosti. Skutečnost, že se vládní orgány snažily proti pro ně nebezpečným myšlenkám vystupovat, je pochopitelná, ovšem bylo to vůbec třeba, padaly myšlenky o revoluci mezi lidem na úrodnou půdu ve smyslu schopnosti mobilizace lidu? Jak již bylo zmíněno, lid nebyl schopen pojmům jako svoboda, rovnost, právo rozumět, stejně tak lidoví kronikáři poukazovali na to, že pro valnou většinu lidu je nejdůležitější úroda a z ní plynoucí zajištění. Zajisté tedy nelze mluvit o tom, že lid s jeho nebezpečnými myšlenkami byl vnímán jako jednolitý proud, spíše lze hovořit o skupinkách náchylných k možné rebelii a k podněcování dalšího obyvatelstva. Státní aparát se tak snažil jakýmkoliv revolučním myšlenkám zamezovat již v prvopočátku, aby nebyly příliš rozšiřovány, neboť měl ještě v paměti selské povstání v roce 1775, navíc povstání poddaných nebylo v českém prostředí nic neznámého. Jak v této souvislosti uvádí například Petráň[75], obezřetný postoj k vesničanům (sedlákům) byl nikoliv bezdůvodný, neboť při povstáních totiž docházelo k rabování a vyhrožování měšťanům.
I přes uvedené problémy a omezení má studium veřejného mínění v době končícího 18. století svoji hodnotu a přínos. Ukazuje totiž, že přestože je tento jev stále ještě poznamenán předmoderní společností, lze ho zde již znatelně identifikovat a má potenciál, který se pak v plné šíři rozvine v průběhu 19. století. Všechny tyto tendence, které jsou vidět v této rané fázi veřejného mínění, pokračují až do následujících staletí, a my můžeme vidět jejich ozvěny v naší době.
L i t e r a t u r a
Národní archiv, České gubernium – Publicum, fond 1126 – Průvodní listy zasílaných zasedacích protokolů krajských úřadů ke guberniu
sign. 165/1, ka 3340 Boleslavsko
sign. 165/2, ka 3341 Hradecko
sign. 165/4, ka 3343 Chrudimsko
sign. 165/5, ka 3344 Čáslavsko
sign. 165/6, ka 3345 Kouřimsko
sign. 165/7, ka 3346, 3347 Táborsko
sign. 165/8, ka 3348 Budějovicko
sign. 165/9, ka 3349 Prácheňsko
sign. 165/12, ka 3353 Žatecko
sign. 165/16, ka 3358, 3359 Berounsko
Národní archiv, fond 188 – Cirkuláře a vyhlášky
sign. 1543, ka 20 Nařízení gubernia odevzdávat nákresy k rytinám před vytisknutím ke schválení cenzuře (23. března 1793)
sign. 1674, ka 21 Nařízení gubernia o všeobecném předpisu v cenzurních záležitostech (15. března 1795)
sign. 1821, ka 23 Nařízení gubernia o pokutách za obcházení cenzury vydavateli knih (8. července 1798)
sign. 1825, ka 23 Nařízení gubernia o zákazu čítáren (11. srpna 1798)
sign. 1831, ka 23 Nařízení gubernia o zákazu předkládat v kavárnách a jiných veřejných místnostech jiné než povolené noviny (23. září 1798)
BENSON, L.: An Approach to the Scientific Study of Past Public Opinion. In: The Public Opinion Quarterly, roč. 31, 1967–1968, č. 4, s. 522 – 567.
EISENSTEIN, E.: The Printing Revolution in Early Modern Europe. Cambridge: Cambridge University Press 2005.
HABERMAS, J.: Strukturální přeměna veřejnosti. Praha: Filosofia 2000.
HIML, P.: Nová košťata sociální ukázňování a mikrohistorie. In: Listy filologické, roč. 123, 2000, č. 1 – 2, s. 166 – 180.
HROCH, M., KUBIŠOVÁ, V.: Velká francouzská revoluce a Evropa 1989-1800. Praha: Svoboda 1990.
MADL, C., TINKOVÁ, D. (eds.): Francouzský švindl svobody, francouzská revoluce a veřejné mínění v českých zemích. Praha: Argo 2012.
Kramerius, V. M.: 1790–. Kraméryusowy Cýs. K. Pražské Posstowské Nowiny [online]. Dostupné z: http://kramerius.nkp.cz/kramerius/PShowPeriodical.do?id=29153 [2. 8. 2016].
KUTNAR, F.: Proroctví v životě minulého lidu. In: Český lid, roč. 33, 1946, č. 9/10, s. 135 – 138.
KUTNAR, F.: Reakce státu v Čechách na Velkou francouzskou revoluci. In: Český časopis historický, roč. 43, 1937, č. 3 – 4, s. 323 – 342, 520 – 542.
KUTNAR, F.: Cesta selského lidu ke svobodě. Praha: Československá akademie zemědělská 1948a.
KUTNAR, F.: Sociálně myšlenková tvářnost obrozenského lidu: trojí pohled na český obrozenský lid jako příspěvek k jeho duchovním dějinám. Praha: Historický klub 1948b.
LAZARSFELD, P.: Public Opinion and the Classical Tradition. In: The Public Opinion Quarterly, roč. 21, 1957, č. 1, s. 39 – 53.
MEJDŘICKÁ, K.: Čechy a francouzská revoluce. Praha: Naše vojsko 1959.
MONTAG, W.: The Pressure of the Street: Habermas’s Fear of the Masses. In: HILL, M., MONTAG, W.: Masses, Classes and the Public Sphere. Verso 2000, s. 132–145.
NEUBAUER, H.: The Rumour: A Cultural History. London, New York: Free Association Books 1999.
NOELLE-NEUMAN, E.: The Spiral of Silence: Public Opinion – Our Social Skin. Chicago; London: University of Chicago Press 1993.
NOVOTNÝ, J.: Matěj Václav Kramerius. Praha: Melantrich 1973.
PETRÁŇ, J.: Nevolnické povstávání 1775. Praha: Karlova univerzita 1973.
REIFOVÁ, I.: Slovník mediální komunikace. Praha: Portál 2004.
ROUBÍK, F.: Ohlas francouzské revoluce na českém venkově roku 1793-1794 ve světle úředních zpráv. In: Časopis pro dějiny venkova, roč. 10, 1923, s. 176 – 181.
SVOBODA, M.: Reflexe Francouzské revoluce a napoleonských válek v kronikářských záznamech z moravského venkova. In: MADL, C., TINKOVÁ, D. (eds.): Francouzský švindl svobody, francouzská revoluce a veřejné mínění v českých zemích. Praha: Argo 2012, s. 237 – 283.
ŠUBRT, J.: Veřejné mínění z pohledu teorie a výzkumné praxe (Několik poznámek). In: KUNŠTÁT, D. (ed.): České veřejné mínění: význam a teoretické souvislosti. Praha: SOÚ AV ČR 2006, s. 13 – 23.
TINKOVÁ, D.: Ohyzda na prodej a „zmatení pojmů“. Koncept svobody a rovnosti v protirevolučních brožurách z českých zemí. In: MADL, C., TINKOVÁ, D. (eds.): Francouzský švindl svobody, francouzská revoluce a veřejné mínění v českých zemích. Praha: Argo 2012, s. 101 – 142.
VAVÁK, F. J.: Paměti Františka J. Vaváka, souseda a rychtáře milčického z let 1770 – 1816. Praha: Dědictví sv. Jana Nepomuckého 1907 – 1938.
P o z n á m k y
[1] REIFOVÁ, I.: Slovník mediální komunikace. Praha: Portál 2004.
[2] Jednalo se zejména o organizační a institucionální oddělení státu od společnosti reprezentované měšťanstvem, nárůst gramotnosti a šíření tisku, srov. HABERMAS, J.: Strukturální přeměna veřejnosti. Praha: Filosofia 2000.
[3] ŠUBRT, J.: Veřejné mínění z pohledu teorie a výzkumné praxe (Několik poznámek). In: KUNŠTÁT, D. (ed.): České veřejné mínění: význam a teoretické souvislosti. Praha: SOÚ AV ČR 2006, s. 16.
[4] BENSON, L.: An Approach to the Scientific Study of Past Public Opinion. In: The Public Opinion Quarterly, roč. 31, 1967 – 1968, č. 4, s. 525.
[5] BENSON, L.: An Approach to the Scientific Study of Past Public Opinion. In: The Public Opinion Quarterly, roč. 31, 1967 – 1968, č. 4, s. 532.
[6] LAZARSFELD, P.: Public Opinion and the Classical Tradition. In: The Public Opinion Quarterly, roč. 21, 1957, č. 1, s. 39.
[7] NOELLE-NEUMAN, E.: The Spiral of Silence: Public Opinion – Our Social Skin. Chicago, London: University of Chicago Press 1993, s. 221–233.
[8] Tamtéž.
[9] Cit. dle ŠUBRT, J.: Veřejné mínění z pohledu teorie a výzkumné praxe (Několik poznámek). In: KUNŠTÁT, D. (ed.): České veřejné mínění: význam a teoretické souvislosti. Praha: SOÚ AV ČR 2006, s. 16.
[10] HABERMAS, J.: Strukturální přeměna veřejnosti. Praha: Filosofia 2000.
[11] KUTNAR, F.: Cesta selského lidu ke svobodě. Praha: Československá akademie zemědělská 1948a, s. 92.
[12] NEUBAUER, H.: The Rumour: A Cultural History. London, New York: Free Association Books 1999, s. 132.
[13] MONTAG, W.: The Pressure of the Street: Habermas’s Fear of the Masses. In: HILL, M., MONTAG, W.: Masses, Classes and the Public Sphere. Verso 2000, s. 133.
[14] srov. HABERMAS, J.: Strukturální přeměna veřejnosti. Praha: Filosofia 2000.
[15] MONTAG, W.: The Pressure of the Street: Habermas’s Fear of the Masses. In: HILL, M., MONTAG, W.: Masses, Classes and the Public Sphere. Verso 2000, s. 141.
[16] Cit. dle MADL, C., TINKOVÁ, D. (eds.): Francouzský švindl svobody, francouzská revoluce a veřejné mínění v českých zemích. Praha: Argo 2012, s. 15.
[17] EISENSTEIN, E.: The Printing Revolution in Early Modern Europe. Cambridge: Cambridge University Press 2005.
[18] MADL, C., TINKOVÁ, D. (edd.): Francouzský švindl svobody, francouzská revoluce a veřejné mínění v českých zemích. Praha: Argo 2012, s. 13.
[19] Srov. např. KUTNAR, F.: Cesta selského lidu ke svobodě. Praha: Československá akademie zemědělská 1948a.
[20] NOVOTNÝ, J.: Matěj Václav Kramerius. Praha: Melantrich 1973, s. 105.
[21] Tamtéž, s. 104.
[22] KUTNAR, F.: Reakce státu v Čechách na Velkou francouzskou revoluci. In: Český časopis historický, roč. 43, 1937, č. 3 – 4, s. 325.
[23] NA, f. 1126, sign. 165/4, ka 3343.
[24] ROUBÍK, F.: Ohlas francouzské revoluce na českém venkově roku 1793 – 1794 ve světle úředních zpráv. In: Časopis pro dějiny venkova, roč. 10, 1923, s. 177.
[25] Tamtéž, s. 176.
[26] Tamtéž, s. 177.
[27] Cenzura pronikala i do jiných oblastí, například byl vydán dekret, který nařizoval předkládání návrhů rytin k ražbě mincí ke kontrole cenzurnímu úřadu, srov. NA, f. 188, sign. 1543, ka 20.
[28] NOVOTNÝ, J.: Matěj Václav Kramerius. Praha: Melantrich 1973, s. 109.
[29] Tamtéž, s. 126.
[30] MEJDŘICKÁ, K.: Čechy a francouzská revoluce. Praha: Naše vojsko 1959, s. 86.
[31] KUTNAR, F.: Reakce státu v Čechách na Velkou francouzskou revoluci. In: Český časopis historický, roč. 43, 1937, č. 3 – 4, s. 334.
[32] MEJDŘICKÁ, K.: Čechy a francouzská revoluce. Praha: Naše vojsko 1959, s. 88.
[33] Tamtéž, s. 86.
[34] KUTNAR, F.: Cesta selského lidu ke svobodě. Praha: Československá akademie zemědělská 1948a, s. 68.
[35] MEJDŘICKÁ, K.: Čechy a francouzská revoluce. Praha: Naše vojsko 1959, s. 87.
[36] KUTNAR, F.: Cesta selského lidu ke svobodě. Praha: Československá akademie zemědělská 1948a, s. 123.
[37] NA, f. 1126, sign. 165/1, ka 3340; sign. 165/2, ka 3341; sign. 165/5, ka 3344; sign. 165/6, ka 3345.
[38] NA, f. 1126, sign. 165/12, ka 3353.
[39] NA, f. 1126, sign. 165/5, ka 3344; sign. 165/8, ka 3348.
[40] NA, f. 1126, sign. 165/6, ka 3345; sign. 165/16, ka 3358, 3359.
[41] MEJDŘICKÁ, K.: Čechy a francouzská revoluce. Praha: Naše vojsko 1959, s. 102.
[42] NA, f. 1126, sign. 165/9, ka 3349.
[43] NA, f. 1126, sign. 165/7, ka 3346, 3347.
[44] MEJDŘICKÁ, K.: Čechy a francouzská revoluce. Praha: Naše vojsko 1959, s. 161.
[45] NA, f. 188, sign. 1825, ka 23.
[46] NA, f. 188, sign. 1831, ka 23.
[47] NA, f. 188, sign. 1674, ka 21; sign 1821, ka 23; MEJDŘICKÁ, K.: Čechy a francouzská revoluce. Praha: Naše vojsko 1959, s. 162.
[48] VAVÁK, F.: Paměti Františka J. Vaváka, souseda a rychtáře milčického z let 1770-1816. Praha: Dědictví sv. Jana Nepomuckého 1907-1938, kniha 2, část 2, s. 149, 150.
[49] Tamtéž, s. 149, 151.
[50] VAVÁK, F.: Paměti Františka J. Vaváka, souseda a rychtáře milčického z let 1770-1816. Praha: Dědictví sv. Jana Nepomuckého 1907-1938, kniha 3, část 1, s. 85.
[51] KUTNAR, F.: Cesta selského lidu ke svobodě. Praha: Československá akademie zemědělská 1948a, s. 67.
[52] MEJDŘICKÁ, K.: Čechy a francouzská revoluce. Praha: Naše vojsko 1959, s. 84.
[53] KUTNAR, F.: Proroctví v životě minulého lidu. In: Český lid, roč. 33, 1946, č. 9/10, s. 135.
[54] Tamtéž, s. 135.
[55] Tamtéž, s. 138.
[56] Tamtéž, s. 138.
[57] KUTNAR, F.: Cesta selského lidu ke svobodě. Praha: Československá akademie zemědělská 1948a, s. 124.
[58] KUTNAR, F.: Reakce státu v Čechách na Velkou francouzskou revoluci. In: Český časopis historický, roč. 43, 1937, č. 3 – 4, s. 325.
[59] KUTNAR, F.: Cesta selského lidu ke svobodě. Praha: Československá akademie zemědělská 1948a, s. 66.
[60] TINKOVÁ, D.: Ohyzda na prodej a „zmatení pojmů“. Koncept svobody a rovnosti v protirevolučních brožurách z českých zemí. In: MADL, C., TINKOVÁ, D. (eds.): Francouzský švindl svobody, francouzská revoluce a veřejné mínění v českých zemích. Praha: Argo 2012, s. 105.
[61] MEJDŘICKÁ, K.: Čechy a francouzská revoluce. Praha: Naše vojsko 1959, s. 164.
[62] KUTNAR, F.: Reakce státu v Čechách na Velkou francouzskou revoluci. In: Český časopis historický, roč. 43, 1937, č. 3 – 4, s. 339.
[63] MEJDŘICKÁ, K.: Čechy a francouzská revoluce. Praha: Naše vojsko 1959, s. 80.
[64] Tamže, s. 159.
[65] KUTNAR, F.: Reakce státu v Čechách na Velkou francouzskou revoluci. In: Český časopis historický, roč. 43, 1937, č. 3–4, s. 326.
[66] Tamže, s. 326.
[67] Tamže, s. 327.
[68] http://kramerius.nkp.cz/kramerius/PShowPeriodical.do?id=29153 [3. 8. 2016].
[69] NOVOTNÝ, J.: Matěj Václav Kramerius. Praha: Melantrich 1973, s. 127; KRAMERIUS 1790–.
[70] NOVOTNÝ, J.: Matěj Václav Kramerius. Praha: Melantrich 1973, s. 128.
[71] SVOBODA, M.: Reflexe Francouzské revoluce a napoleonských válek v kronikářských záznamech z moravského venkova. In: MADL, C., TINKOVÁ, D. (eds.): Francouzský švindl svobody, francouzská revoluce a veřejné mínění v českých zemích. Praha: Argo 2012, s. 237.
[72] KUTNAR, F.: Proroctví v životě minulého lidu. In: Český lid, roč. 33, 1946, č. 9/10, s. 135 – 138.; KUTNAR, F.: Reakce státu v Čechách na Velkou francouzskou revoluci. In: Český časopis historický, roč. 43, 1937. 3–4, s. 323 – 342, 520 – 542.; KUTNAR, F.: Cesta selského lidu ke svobodě. Praha: Československá akademie zemědělská 1948a.; KUTNAR, F.: Sociálně myšlenková tvářnost obrozenského lidu: trojí pohled na český obrozenský lid jako příspěvek k jeho duchovním dějinám. Praha: Historický klub 1948b.; MEJDŘICKÁ, K.: Čechy a francouzská revoluce. Praha: Naše vojsko 1959.; ROUBÍK, F.: Ohlas francouzské revoluce na českém venkově roku 1793-1794 ve světle úředních zpráv. In: Časopis pro dějiny venkova, roč. 10, 1923, s. 176 – 181.)
[73] HROCH, M, KUBIŠOVÁ, V.: Velká francouzská revoluce a Evropa 1989-1800. Praha: Svoboda 1990, s. 192.
[74] HIML, P.: Nová košťata sociálního ukázňování a mikrohistorie. In: Listy filologické, roč. 123, 2000, č. 1 – 2, s. 166.
[75] PETRÁŇ, J.: Nevolnické povstávání 1775. Praha: Karlova univerzita 1973, s. 140 – 149.
Mgr. Kateřina Soukalová
Pracoviště historické sociologie
Fakulta humanitních studií
Univerzita Karlova v Praze
U Kříže 8
158 00 Praha 5 – Jinonice
kat.soukalova@seznam.cz