Bierhanzl, J.: Myslet, tj. myslet ve dvou: Yves Aulas a Levinas. In: Ostium, roč. 7, č. 4, 2011.

Bierhanzl, J.: Thinking as a Relation. Yves Aulas and Levinas
The essay makes an effort to think starting from the encounter and collaboration with Yves Aulas, a person with mental disease. Based on the experience of a thinking which is possible only as a relationship with the other, it defends the levinasian idea that there isn’t any (philosophical) thinking if it is not interrupted by the presence of the other.

V následujícím příspěvku dám značný prostor textům Yvese Aulase, člověku s mentálním postižením, s nímž jsem se setkal v rámci své dobrovolnické práce ve Francii, v komunitě Archa, v Lyonu. Myslitel-samouk Yves Aulas o sobě říká: „Jsem mentálně postižený, ale přemýšlím.“ Jako čtenář Levinase se pokusím včlenit svůj příspěvek do jeho etiky mluvy, podle které veškeré mluvení o někom je založeno v mluvení s někým. Vzhledem k tomu, že jsem v naší spolupráci zakusil myšlení, jež není možné než jako myšlení ve dvou,[1] budu zde hájit myšlenku, podle níž se myšlení neobejde bez přerušení mého myšlení přítomností spolumluvčího. Kromě zkušenosti společného psaní s Yvesem Aulasem budu vycházet z Levinasových Sešitů ze zajetí. Ve snaze zdůraznit tezi, podle které myšlení je nutně myšlením ve dvou, si dovolím vtělit ji do samotné formy svého referátu. Koherence mého příspěvku, jenž je nevyhnutelně teoretickým diskursem, to znamená diskursem tematizujícím svůj objekt, bude narušena četbou výboru z Aulasových textů. Proč však nechat znovu ožít původně mluvené texty, které jsou již fixovány písemně? Důvod je nasnadě a předkládá nám ho Levinas. „Psaný text – to je absence myslitele, litera. Myšlení je boj s literou.“[2] V této optice představuje ústní diskurs plnost veškerého diskursu a myšlení je neoddělitelné od mluvy. Ve světle tohoto principu musím konstatovat nedostatečnost svého příspěvku: jedná se o svědectví o setkání a o pokus myslet na základě tohoto setkání: setkání se singularitou druhého je přitom zároveň tím, o čem nelze mluvit a tím, co dává myslet. Nyní si dovolím předložit vaší pozornosti historicky první Aulasův text, který nese název Slušné chování.

Slušné chování (z rozhovoru)
Pokud si lidé uvědomují svoje hranice, to je pravá moudrost. To není jako někomu natlouct, vymlátit někomu zuby, moudrost, to je uvědomovat si svoje hranice. Umět tohle rozeznávat je pravé bohatství.
Protože když si ten, kdo je postižený jako já, tohle neuvědomuje, je postiženější než já. Já jsem mentálně postižený, ale uvědomuju si to. A to nemá být výmluva. Protože v ráji neradi vidí, když chce tohohle někdo využít ve svůj prospěch. Bůh nám odpouští neustále a není správné využívat své nemoci pro to, abychom dělali, co se nám zachce.
Je jasné, znovu opakuju, že pravá moudrost je uvědomovat si svoje hranice. Mnohem víc než chtít se předvádět. Protože pýcha a puntičkářství jsou špatnost. Já jsem pyšný a puntičkářský. Jsem ve stavu hříchu.

Od roku 2007 jsme spolu vedli celou řadu rozhovorů, zápisů mluvených textů a workshopů, jejichž vyvrcholením byla v roce 2010 publikace asi třiceti takzvaných Teorií,[3] jak Yves Aulas sám nazývá své texty. V následujícím mi půjde zejména o to, postihnout proces, který vede od původní orality teorií k jejich psané podobě jakožto stopě tohoto živého slova, stopě, jež implikuje absenci myslitele. Společné sepisování teorií přitom vzešlo ze zkušenosti absolutní singularity, jež je možná základem veškeré etiky. Vzhledem k tomu, že Aulasovo teoretické úsilí se nesetkávalo s velkým zájmem, natož porozuměním, publikace jeho textů získala záhy politický rozměr: šlo o to, dát slovo ve veřejném prostoru tomu, jemuž bylo právo na takové slovo upíráno. V jádru tohoto podniku stojí tudíž etický nárok a transpozice tohoto nároku do veřejného prostoru.

Avšak dáme-li stranou jeho etický a politický rozměr, Aulasovo psaní, jež konkrétně probíhá jako psaní s Yvesem Aulasem, má podle mě navíc specificky filosofický rozměr. Přesněji řečeno, tvrdím, že společné psaní s Yvesem Aulasem nejen dává myslet, ale také nám poskytuje cenné poznatky o tom, co nazýváme myšlením. Hned vysvětlím, co tím míním. Oralita Aulasova myšlení, fakt, že se nemůže rozvíjet bez přítomnosti spolumluvčího, nám říká podstatné věci jednak o vztahu mezi myšlením a řečí, jednak o vztahu mezi mluveným slovem a psaným textem. Tyto dva problémy je totiž podle mě třeba klást souběžně. Způsobem, jakým kladu tuto otázku se hlásím k myšlení raného Levinase. Zde je teze o vztahu myšlení a řeči, Levinasovými slovy: „Mé myšlení ve skutečnosti obsahuje především můj vztah s druhým […]. Jsem myslícím – nikoli proto, že se jedná o aktivitu, která implikuje autora, nýbrž proto, že když myslím, tak říkám své myšlení – tj. protože jsem vstoupil do vztahu s druhým – protože jsem rozbil svou interioritu. Nebyl jsem ve vztahu s exterioritou jen když jsem naslouchal, ale již když jsem myslel. Myslet – mít vědomí – to není být pro sebe či v sobě, ani mimo sebe –, ale pro druhého. A to v té míře, v níž myslet znamená postupovat od otázek k odpovědím.“[4] Je třeba okamžitě dodat, vezmeme-li tuto myšlenku rozbití interiority vážně, že termín myslitel-samouk, který jsem výše použil, je v přísném smyslu contradictio in adjecto.

Není-li tedy myšlení ve vlastním smyslu bez přerušení spolumluvčím a texty Yvese Aulase, navzdory tomu, že jsou fixovány písemně, dávají myslet, znamená to, že v sobě paradoxně obsahují jistý „boj s literou“. Je v nich jaksi vepsáno jisté přerušení psaného textu. Na způsob mluveného slova, kde spolumluvčí spoluvytváří smysl promluvy mluvícího, Aulasovy texty vybízejí čtenáře, aby se účastnil produkce smyslu textu. Jinak řečeno: obracení se na čtenáře s prosbou o pomoc představuje způsob, jak zpochybnit mluvící subjekt a jeho pretenci tvořit jediný princip významovosti textu, který pronáší. Jestliže toto konstatování nemůže být vztaženo k veškerému teoretickému diskursu, týká se minimálně teoretického diskursu otevřeného svému vlastnímu přerušení, jakým je právě Aulasova teorie.

Co se týká Levinasovy filosofie, je bezpochyby jednou z podob teorie. Avšak současně není čistou teorií, poněvadž v ní probíhá jisté překročení či překonání řádu teorie jako nazírání subjektu na objekt. Filosofii by takto bylo možné paradoxně definovat jako jednotu teorie a jejího překonání. Originalitou filosofie na způsob Levinase a Aulase je být teorií neustále přerušovanou starostí o druhého, starostí, jež podle raného Levinase tvoří podstatu řeči a myšlení. Levinas tak nedefinuje filosofii tradičně jako lásku k moudrosti, ale jako moudrost lásky, ve službách lásky a dodává, že její vlastní metodou je zříkání se již řečeného. V tomto ohledu je Yves Aulas věrný Levinasovi a přesvědčení, podle kterého „mé vlastní myšlení ke mně přichází zvnějšku,“[5] pro něj nepředstavuje pouhou myšlenku či teorii mezi ostatními teoriemi, ale hraje roli principu a zároveň metody jeho psaní. Především je autorovo psaní rytmizováno interpersonálními prolomeními neosobního diskursu. Uveďme příklad. Otázka „Je to správně?“, která uzavírá text s názvem Obsažná odchylka je jednak adresována posluchači přítomnému při zápisu textu, jednak čtenáři. Tím se čtenář stává spolumluvčím.

Obsažná odchylka (psaný text)
Umět chápat druhé znamená umět milovat. Je třeba hledat dál. Dál, ve hvězdách. Prostředek lokomoce je prvořadý pro překonání rychlosti. Rozdílný a kategorický přístup progrese. Představivost se odchyluje. Sofistika má přednostní právo. Počítání z hlavy je dobré pro nervový systém. Zítra to dokážeme. Jestliže to vzdáme dneska, uděláme to zítra. Odchylka nevylučuje porozumění. Konečná událost znamená tisíciletý počátek. Loděnice nemá základy. Základna nemá tvar. Čtvercová základna, to je něco jiného. Myslím, že je třeba přijímat druhé, jací jsou. Je to správně?

Navrhuji tento vztah k druhému, jenž je konstitutivní pro mé myšlení, spolu s Levinasem nazvat etické znamenání. Co se týká artikulace mezi řádem etickým, který je explicitně zastoupen v citovaném textu v otázce „Je to správně?“ a neosobním řádem teorie, který mluví jaksi sám pro sebe, jakoby druhý nestál přede mnou a jakoby mluvící subjekt nebyl jedinečným Já, navrhuji ji popsat jako vztah přerušení, rozbití či prolomení. Samotné myšlení jsem výše definoval jako přerušení mého diskursu přítomností druhého. Levinas v této souvislosti hovoří o alternaci jedinečného Já, jehož jediným principio individuationis je starost o druhého a Já universálního, které je subjektem teorie. Tato alternace probíhá ve filosofickém textu v té míře, v níž tvoří systém otevřený přerušením ze strany druhého. „Toto Já se zajisté i v přítomném exposé činí universálním. Avšak Já jsem schopen myslet přerušení této universality a objevení se jedinečného Já, jenž vždy předchází reflexi, která mě opět (dle alternace, kterou nalézáme v popírání a znovuzrození skepticismu) uzavře v pojmu, z něhož opět uniknu či budu vytržen.“[6] Můžeme tedy říci, že v Aulasových teoriích alternují přítomnost a absence spolumluvčího, stejně jako jedinečné Já a Já universální.

Pro Yvese Aulase tedy myslet znamená myslet ve dvou, především proto, že když promýšlí své teorie, žádá o pomoc svého spolumluvčího. A tak se vracíme k úvodní otázce po vztahu mezi myšlením a řečí. Vzhledem k tomu, že myslet znamená postupovat od otázek k odpovědím, myšlení jde ruku v ruce s řečí a jako vztah k druhému předchází či zpochybňuje myšlení jako vnitřní hlas. A vezmeme-li tento přístup za svůj, přestává být jasné, kde končí otázka a kde začíná odpověď. „Myslet, tj. položit někomu otázku. Veškeré myšlení se děje v řeči. Myslet, tj. vyjádřit nějakou myšlenku a otázka toho, kdo poslouchá, je součástí vyjadřování toho, kdo mluví, a toho, kdo myslí. K tezi, podle které otázka toho, kdo poslouchá, je součástí vyjadřování (toho, kdo odpovídá), je však možné dospět ještě jinak: tím, že zmíníme nedostatečnost písma, jež nemůže samo sobě poskytnout záštitu. Tato nedostatečnost přitom nespočívá v nevalnosti samotného myšlení, poněvadž pak by na tom přítomnost autora nic nezměnila. Je tedy nedostatečnost v myšlení fixovaném – v afirmaci. Myšlení je plně myšlením v problému a v pomoci, o niž prosíme druhého.“[7] Vrátíme-li se k otázce poměru mezi mluvenou řečí a psaným textem, myšlení je plně myšlením v oralitě, poněvadž spolumluvčí, jenž je spoluautorem výrazu, který vychází z mých úst, takto zaštiťuje sám sebe. V již napsaném textu je myšlení naopak zastavené a spolumluvčí není přítomen a tudíž nemůže sám za sebe ručit. Můžeme jej konceptualizovat, převést jeho jinakost na stejné, jedním slovem pomluvit jej. V tomto ohledu znamená myšlení vskutku boj proti liteře, která zabíjí. Tato nedostatečnost psaného slova ve vztahu ke slovu mluvenému je tedy faktem. Nicméně existují modality psaného slova, které umožňují zpochybnit tuto jeho nedostatečnost a tak znovu nastolit onen původní vztah k jinému, který nazýváme myšlením. V Teoriích Yvese Aulase je tento původní vztah k druhému především patrný v častém oslovování čtenáře, jako by byl spolumluvčím.

Na závěr bych chtěl zmínit, že ono zohlednění spolumluvčího je v Teoriích patrné ještě na jiné, lze-li to tak říci, hlubší rovině. Starost o druhého se tak neomezuje na pouhé téma textu, ani na prosté přerušení exposé oslovením čtenáře-spolumluvčího, nýbrž je vtěleno do samotné struktury některých teorií. Spolupráce, které se mi dostalo s Yvesem Aulasem, je dokladem toho, že myšlení jako vztah k exterioritě, přesněji jako vztah k jediné bytosti, jež je pro mě zcela vnější, tj. k druhému, předchází veškeré vztahy universálního subjektu a jeho tematizovaného předmětu. Následující text vychází z představení určité teoretické pozice, poté ji deformalizuje či konkretizuje a ukazuje, že v pozadí onoho teoretického problému se skrývá konkrétní etická otázka. Následující text, který nese název Totální evoluce, je tak naprosto věrný levinasovskému přístupu k filosofii v té míře, v níž „moudrost“ je zde právě „ve službách lásky“.

Totální evoluce (z rozhovoru)
Descartesův princip, to je krajní mez logiky řízená Bohem. Kolmice k jiné kolmici je rovnoběžka. Všechno je to logické. Všechno je symetrické. Všechno se proměňuje. Nic se neztrácí. Když se třeba říká, že tělo ponořené do kapaliny je ztracené, je to vtip, protože to tělo je mrtvé. Ale všechno se proměňuje, nic se neztrácí.
Bohužel, když se dělají hlouposti, lidi všechno opakujou. Protože všechno, co kdo udělá, všechno, co se děje, vyplave vždycky na povrch, tak jako korkový špunt. Myslím tím třeba donašeče, a pokrytce tím myslím. Protože i já dělám hlouposti, tak jako všichni, ale neříkám všechno, co udělám, a když někdo dělá hlouposti, taky hned nevolám, koukejte, koukejte, to je podle mě ještě horší, něco takového. Je to ještě horší, protože ten chudák se pak cítí poslední ze všech. Někdo ho udá, a tenhle se pak cítí naprosto zdrcený. Bude ještě horší. Než vyplave na povrch, bude ještě horší. To je podle mě opravdu zrada, říkat koukejte, jakou tadyten udělal hloupost. Já sice napadám druhé, ale nedonáším na ně. To je lidštější.

L i t e r a t u r a
AULAS, Y.: Théories. In: BIERHANZL, J., FOLETTI, I. (eds.): Je ne suis pas fou : La création comme relation à l’autre. Lyon: Chronique sociale 2010, s. 45 – 64.
BIERHANZL, J.: Ethique et institution dans les théories d’Yves Aulas. In: MAZEN, N.-J., ANCET, P. (eds.): Ethique et handicap. Bordeaux: Les Etudes Hospitalières 2011, s. 327 – 336.
LEVINAS, E.: Autrement qu’être ou au-delà de l’essence. Paris: Le Livre de Poche 2004.
LEVINAS, E.: Oeuvres 1. Les carnets de captivité. Paris: Grasset/Imec 2009.

P o z n á m k y
[1] LEVINAS, E.: Oeuvres 1. Les carnets de captivité. Paris: Grasset/Imec 2009, s. 458.
[2] Tamtéž, s. 456.
[3] Aulasovy teorie, které zde citujeme, vyšly poprvé v kolektivní práci BIERHANZL, J., FOLETTI, I. (eds.): Je ne suis pas fou : La création comme relation à l’autre. Lyon: Chronique sociale 2010. Za překlad výboru z textů Yvese Aulase do češtiny tímto srdečně děkuji Jaromíru Typltovi.
[4] LEVINAS, E.: Oeuvres 1. Les carnets de captivité, c. d., s. 357.
[5] Tamtéž, s. 458.
[6] LEVINAS, E.: Autrement qu’être ou au-delà de l’essence. Paris: Le Livre de Poche 2004, s. 218.
[7] LEVINAS, E.: Oeuvres 1. Les carnets de captivité, c. d., s. 359 – 360.

Tento text vznikl v rámci badatelského projektu „Filosofické výzkumy tělesnosti: transdisciplinární perspektivy“ (GAČR, P 401/10/1164).

Mgr. Jan Bierhanzl
Filosofický ústav AV ČR
Jilská 1
110 00 Praha