Ondráček, V.: Úvod do kritické teorie sportu. In: Ostium, roč. 15, 2019, č. 2.
Introduction to Critical Theory of Sport
Alienation of mass of fans, exploitation and commodification of professional athletes, mechanization of physicality to maximize sport performance and overall analysis of sport as an ideological tool. Through these themes, in the 1970s and 1980s, Marxist philosophers in Germany, France and Britain originally took up the previously undocumented field of sport. Not only the historical materialism of Karl Marx, but also the critical theory of the Frankfurt School explores this specific and widely popular cultural form as a product and reflection of the capitalist production of the time. The aim of this work is to present the basic points of the critical theory of sport and to evaluate its developmental tendencies as well as the adequacy with regard to the current events in the sports field.
Keywords: Sport, Critical theory, Marxism, Physical performance, Global capitalism
Úvod
Dne 3. srpna 2017 změnil Brazilec s občanským jménem Neymar da Silva Santos Júnior pracovní působiště. Na tom by nebylo nic zajímavého, kdyby se nejednalo o fotbalového hráče a přestupní částka, za níž ho FC Barcelona prodala do francouzského PSG, nedosáhla výše 222 milionů eur. Rekordní suma v historii fotbalových přestupů pomyslně dovršila paradigmatickou proměnu ekonomické politiky v profesionálním fotbale, kterou od ekonomické krize v roce 2008 charakterizuje exponenciální finanční růst v globálním měřítku.
Tolik po sportovní stránce. Po té filosofické představuje vyplacení více než dvou set milionů eur za člověka, potažmo vlastnictví jeho pracovní síly, intelektuální výzvu přinášející řadu otázek. Je vůbec eticky přípustné, aby bylo možné v době, v níž několik desítek let neexistuje otrokářství, vlastnit, kupovat či prodávat člověka, i když k tomu dochází s jeho souhlasem a v rámci zcela legálního hráčského trhu? Jaké důsledky způsobuje transformace lidského subjektu ve volně prodejné zboží? Nedochází nakonec k takové míře odcizení, v níž takový člověk ztrácí vlastní lidskou podstatu? Můžeme po takové události stále vnímat fotbal jako zábavnou hru, nebo máme co dočinění se zcela specifickou ekonomickou sférou s nadvládou instrumentálního rozumu a kapitálu?
K zodpovězení takových otázek by bylo třeba pracovat s takovým teoretickým rámcem, který dokáže specifickou oblast sportu nahlížet nejen z jeho herní stránky, ale zahrnuje i ekonomickou dimenzi. I když se dnes může zdát, že doba, kdy Evropou obcházelo strašidlo marxistické analýzy sportu, je již dávnou minulostí, právě kritická teorie ze sedmdesátých a osmdesátých let představuje minimálně výrazně originální perspektivu, jak k současné proměně sportovního pole přistupovat. Jak vypadá analýza sportu, která vychází z teoretického systému Karla Marxe? Nakolik a v čem zůstávají radikální a politicko-ekonomické studie sportu pro dnešek aktuální? A v čem ale zároveň měly samy tyto kritické teorie natolik kritické nedostatky, že došlo k jejich zapomnění v intelektuální minulosti?
Reifikace a mechanizace sportem
Není příliš objevné, že sám Marx se sportem nikdy nezabýval. I když svým dílem prokázal široký intelektuální zápřah, v jehož rámci určil za podstatu fungování společnosti dynamiku kapitalistických výrobních vztahů, sport pro něho nepředstavoval vážný předmět odborného, ale i lidského zájmu. Za prvé tomu bylo z důvodu, že jednotlivě se nezabýval ani dalšími kulturními institucemi, které řadil do nadstavby determinované ekonomickou základnou. Za druhé moderní sport, jak jej známe dnes, v době Marxova pobytu v Anglii v šedesátých a sedmdesátých letech devatenáctého století teprve vznikal.[1]
Přestože se dopady sportu věnovaly především ve dvacátých a třicátých letech dvacátého století dělnické organizace,[2] sport se dočkal systematického intelektuálního výkladu z pozic navazujících na Marxův historický a dialektický materialismus až u frankfurtské školy. Volné uskupení teoretiků kolem Ústavu pro sociální výzkum (Institut für Sozialforschung) v německém Frankfurtu nad Mohanem sice nevěnovalo analýze sportu vyloženě explicitní pozornost, přestože ho někteří považovali za významný společenský jev.
„Pokud bychom shrnuli nejdůležitější trendy dnešní kultury, bylo by těžké najít kategorii těhotnější než sport,“[3] poznamenal jednou o intelektuály opomíjeném tématu Theodor W. Adorno. Vzhledem k tomu, že odmítal vytváření systematizujících pojmových systémů, věrný svému fragmentárnímu přístupu ke zkoumání společenských jevů věnoval sportu několik sporadických poznámek. V nich narážel na každodenní iluzi vidící sport jako svobodnou hru unikající instrumentálnímu jednání typickému pro svět práce. Naopak, sport viděl jako sféru nutkavé účelnosti, v níž nutkavou sílu reprezentuje kulturní průmysl, jímž poskytovanou konformitu infikuje bolest nekonformity sportování.[4] Adorno dával paradoxní vyhledávání nepříjemností u sportovců do souvislosti s novou fází v hudebním vědomí mas.[5]
S dalším představitelem frankfurtského institutu Maxem Horkheimerem rozvíjel negativní podstatu sportu, když společně upozornili na ztrátu smyslu a kolektivních svobod během mechanického procesu veslování,[6] či na sadomasochistické nakládání s vlastním tělem například u gymnastů.[7] Americký sociolog Wiliam J. Morgan dokonce vyabstrahoval z těchto explicitních poznámek a ducha Adornova díla celou teorii sportu, která se zabývá limity reifikace sportu jako kulturní komodity. Za hlavní Adornovu tezi o sportu kromě replikace pracovní racionality považuje varování před fašistickou indoktrinací tělesnosti, která kombinuje agresivitu s autoritářskou doktrinací. To vše nabývá podoby sociálního lubrikantu technologické společnosti, která politicky včleňuje masy do totalitárních shromáždění.[8]
Obdobným způsobem jako Morgan aplikoval vnitřní podstatu teoretického díla dalšího z představitelů frankfurtské školy Herberta Marcuseho sociolog Ian McDonald. O moderním sportu uvažuje jako o jednorozměrném, který vytváří vlastní mechanismy konformity. Protože tím bývá pouze ještě více potvrzována představa jakékoli nereformovatelnosti základních kapitalistických struktur, volá po revoluční praxi.[9] Zatímco se tím přibližuje k rovině již zdůrazňované Adornem, rovinu masové organizace a disciplinace fyzických těl se ve svém původním díle řešil i frankfurtské škole blízký souputník Sigfried Kracauer, který kolektivní sportování nahlížel z perspektivy kulturní geometrie jako ornament masy.[10]
Radikálně marxistická kritika sportu
Navzdory náznakům autorů frankfurtské školy přinesla první radikální kritiku sportu[11] z marxistických pozic až éra přelomu šedesátých a sedmdesátých let, kterou charakterizovala politická a kulturní radikalizace v západních společnostech. Rostoucí sociální konflikty, studentské demonstrace, dělnické stávky, protiválečné protesty, antikoloniální odpor a nacionalismus ve Třetím světě se otiskly i do akademické sféry v podobě kritiky tehdejších společenských struktur a institucí, včetně sportu. Za vznikem a rozvojem kritické teorie sportu z marxistických pozic stáli především Jean-Marie Brohm a Bero Rigauer. Nejvýznamněji na jejich pojetí navázal a rozvinul je v osmdesátých letech John Hargreaves.[12]
Jak lze pojmový aparát z Marxovy společenské analýzy použít na oblast sportu, ukázal německý sociolog Bero Rigauer. Ve své zásadní práci Sport und Arbeit, v níž předkládá marxistickou kritiku sportu v industriálním kapitalismu, operuje s koncepty komodifikace, komercionalizace a alienace. Komodifikaci vidí v proměně pracovní síly sportovce ve zboží, které je směnitelné na hráčském trhu. Sportovec v této abstraktní rovině ztrácí své individuální charakteristiky a v abstraktní rovině se stává zcela zaměnitelný za jiné, tím se stává nahraditelným. Tento proces dehumanizace souvisí s degradací jeho těla na organismus, jehož jedinou kvalitou je kvantifikovatelná výkonnost, za niž pobírá mzdu. S tím souvisí komercionalizace někdejší volnočasové aktivity, kterou sportování bývalo, do roviny kapitalistické produkce, v níž je sport prodáván konzumentům, vytváří zisk a v neposlední řadě vykořisťuje sportovce. Ten se nakonec stává odcizeným objektem, protože kromě redukce na nositele výkonnosti je minimalizována i jeho osobní svoboda, která podléhá plně racionalizovanému jednání včetně repetitivních tréninků, a v neposlední řadě je navíc odstřižen od produktů své práce. Na základě těchto prvků Rigauer vyvozuje, že skutečnou funkcí sportu je posilování etiky tvrdé práce, loajálnosti a produkce nezbytné k udržení a fungování kapitalismu.[13]
K téměř totožným závěrům dochází ve stejném období konce šedesátých a v průběhu sedmdesátých let francouzský filosof Jean-Marie Brohm, který si nárokoval primát ohledně radikální kritiky sportu ve Francii.[14] Svět sportu primárně nahlíží prostřednictvím třídní analýzy dělící společnost na vládnoucí kapitalisty a ovládaný proletariát. Právě proletariát podléhá iluzi, když sport vnímá jako ztělesnění svobody a kreativity. Sport totiž tyto atributy v minulosti ztratil, nepůsobí nyní jako popření práce, ale namísto toho je strukturován pravidly a zájmy vládnoucí třídy. Účastníci sportovního spektáklu, ať už na úrovni fanoušků nebo aktivních sportovců, se stávají „vězni“. I proto Brohmova kolekce kritických esejů z let 1968 – 1976 nese podtitul Vězení měřeného času.[15]
Do své kritiky sportu částečně zapojil i dílo francouzského marxistického filosofa Louise Althussera, který sféru sportu kategorizoval jako státní ideologický aparát. Zatímco Althusser se sportem dále detailněji nezabýval, Brohm na tomto základě definoval šest ideologických funkcí sportu. Kromě ospravedlnění stávajícího společenského řádu viděl ve sportu nástroj depolitizace mas díky udržování iluze pozitivního sociálního vývoje. Sport podle něho slouží i k maskování mezinárodního konfliktu důrazem na mírovou koexistenci národních států. Brohm upozornil i na paradox mezinárodního reprezentačního soupeření, při kterém se na sportovní půdě utkávají i politicky zcela znepřátelené země. Sport také připravuje proletariát na průmyslovou práci prostřednictvím sexuální represe tělesné touhy a domestikovaným zotročováním žen. Obdobným způsobem disciplinuje i mládež svým militantním charakterem. Poslední ideologickou funkcí sportu je podle Brohma neutralizace třídního boje tím, že redukuje lid na pasivní „fandící mašiny“.[16]
V osmdesátých letech na takový druh kritiky navázal původem Jihoafričan a britský sociolog John Hargreaves, který systematicky analyzoval sociální a politickou historii sportu ve Velké Británii.[17] Na základě marxistických kategorií rozlišuje čtyři různé oblasti, v nichž sport slouží potřebám kapitalismu. Podobně jako Brohm vyzdvihuje funkci disciplinace proletariátu a implementování pracovní morálky typické pro moderní výrobu. Sport je podle něho stejně jako práce standardizován a byrokratizován, podléhá vysoké specializaci, vědě a technologiím. Další oblast nachází v komercionalizaci sportu, která transformuje nejen sportovce, ale i celé sportovní události do podoby obchodovatelného zboží pro spotřebu konzumentů a tvorbu buržoazního zisku. Hargreaves vyzdvihuje i způsob, jakým sport reprodukuje kapitalistickou ideologii v podobě agresivního individualismu, nemilosrdné soutěživosti, elitářství, šovinismu, sexismu a nacionalismu. Upozorňuje ale také na skutečnost, že sport nejenže odráží struktury kapitalistické společnosti, ale sám ji i aktivně vytváří ideologickou podporu. V poslední oblasti vidí ve sportovní podpoře státu tím, že zajišťuje sociální inkluzi proletariátu, aniž by se musela zvyšovat jeho životní úroveň.[18]
Sport jako ideologický opak práce
Všechny tři klíčové autory spojuje výchozí materialistické stanovisko, podle něhož sport představuje společenskou nadstavbu kapitalistické výrobní základně. Ve všech případech je očividné, že sport vztahují k práci. Tím se ale paradoxně s Marxem hned zkraje svých analýz zásadním způsobem rozcházejí. Marx řadil kulturu, a tím ve vztahu k výrobním silám i sport, do sféry volného času (Freizeit), který slouží k rekuperaci duševních a fyzických sil. Jenže u marxistických kritiků sport působí jako prodloužení práce, nikoli jeho opak. U Rigauera má tento vztah podobu jednoduché reflexe práce do sportu, u Brohma se sport těší mnohem větší autonomii ohledně vlastní reprodukce. Podobnost sportu a práce přecházející až ve stejnost se ale pro tyto autory stává klíčovým východiskem, které sport v kapitalistické společnosti staví nikoli do pozice alternativy vůči práci, ale jako její repliku.[19]
Takový posun přináší poměrně závažné teoretické konsekvence. Jak upozorňuje Morgan, při takovém pojetí není možné sport separovat od materiální základny ekonomických vztahů.[20] Sport by potom byl práce jako každá jiná. Jenže tím by se rozpadla celková diferenciace práce od všech dalších lidských činností, jakými jsou sport, náboženství, umění apod.[21] Což by ale znamenalo opuštění hlavního výchozího bodu celé marxistické teorie, že práce jako materiální výrobní síla představuje determinantu, z níž plynou výrobní vztahy a společenská nadstavba. Pokud by byl sport ztotožněn v takovém teoretickém rámci s prací, potom bychom se potýkali se zmizením nadstavby, nebo ještě s absurdnější tautologií, že práce determinuje práci.
Při snaze zachránit existenci vztahu materiální základny a společenské nadstavby by se podle Morgana mohli kritici sportu odvolat na rozdělení sportu na jeho profesionální a amatérskou část. Pouze profesionální sport by potom fungoval jako typická mzdové práce a amatérský sport by zase zůstal onou volnočasovou aktivitou naplňující Marxovu koncepci Freizeit. Sportovní dualismus se ale nezdá být dostatečným řešením problému, jestli může být sport, i ve své profesionální podobě, vysvětlován prostřednictvím produktivní logiky práce, problém zůstává.
Z lopaty Morganovy kritiky by marxističtí kritici mohli utéci vyzdvižením ideologické stránky sportu. Tato budovaná iluze má za účel pomoct vládnoucí třídě zakrýt skutečnou roli sportu, při níž dochází k internalizaci pracovních norem a technik. Sport nejen že pomáhá budovat zdání přirozenosti své vlastní a tím i buržoazních hodnot v něm vtělených, ale také permanentně deklaruje svůj apolitický charakter, což z něho činí jeden z nejúčinnějších ideologických nástrojů. Jenže i konstrukce o ideologickém tmářství falešného vědomí opět vychází z teze, že sport má charakter práce, která se pouze falešným vědomím vydává za hru.
Morgan navrhuje zcela jinou únikovou cestu z kontradikcí, které vzájemný vztah sportu a práce vyvolává. Oběma sférám připisuje společný charakter produktivní lidské činnosti účelně směřující k určitému cíli. Zatímco ale v případě práce se jedná o tvorbu věcí s užitnou hodnotu, sportování si naopak zakládá na neužitečnosti, což ale zcela zásadně brání tomu, aby mohlo být považované za analogii práce. Chybou marxistických kritiků se zdá být až příliš jednorozměrné pojetí, které sociální dynamiku sportu redukuje pouze do kauzální podřízenosti materiální výrobě. Takovou zplošťující redukci může odstranit mnohem komplexnější pojetí sportu, jak navrhovali zastánci hegemonistického přístupu ke kritice sportu. Představitel tohoto směru, který reprezentuje posun od marxismu ke kulturálním studiím, Richard S. Gruneau proto odmítá dělení na materiální základnu a kulturně-sportovní nadstavbu jako zásadní kognitivní omyl.[22] Sport potom není nadstavbou, ale autonomní materiální praxí, skrze níž aktéři produkují a reprodukují své sociální bytí.
Vehementní důraz na sociální agendu částečně vrací sport do Rigauerem či Brohmem kritizované iluzorní nezávislosti na společenských strukturách. Jistě je zcela nepopiratelnou skutečností, že jejich kritika má podobu zkratkovitých abstrakcí, a navíc zcela prokazatelně míjejí skutečnost, že sport může mít zcela jinou inherentní hodnotu společenské užitečnosti než pouze jako jiný druh akumulace kapitálu, ba dokonce jako její ideologická zástěrka. Ale bohatost sociální stránky sportu nijak nepopírá jeho materiální východisko lidské činnosti, která může být komodifikována ve zboží či vést k odcizení. Protože i samotná hra je určitým druhem odcizení. Teoretická verifikace ze strany hegemonistů se zdá být důležitým doplňkem, přesto ne dostatečným k tomu, aby marxistickou kritiku sportu usvědčilo ze ztráty pravdivosti.
Není kritiky bez emancipace
Kromě adekvátnosti výchozího postulátu marxistické kritiky sportu má minimálně stejnou důležitost i otázka konečných dopadů takové teorie. Podstatou kritické teorie totiž nemůže být nic jiného než změna v praxi. V tomto případě lze parafrázovat slavný Marxův výrok, že nejde o to, svět sportu vysvětlit, ale jde však o to, ho změnit.[23] Racionální demystifikace sportu má vést k překonání jeho buržoazní podstaty, kterou kritika zjevuje.[24] Přesto zde představený trojlístek marxistických kritiků sportu nevznáší praktické návrhy, které by přinesly pozitivní řešení. Nemusí to ovšem znamenat, že lze takové teorie šmahem zbavit nálepky kritické, marxistické či radikální. Revoluční změna je implicitně přítomna v samotném materialistickém přístupu. Pokud operují s institucí sportu v oblasti nadstavby, která je odvislá od materiální základny vztahů kapitalistické produkce, potom musí logicky dojít ke změně právě ve sféře materiálních výrobních vztahů.
Navzdory této nepřekročitelné skutečnosti se Brohm neubránil revolučně euforickým dodatkům typu žádosti ukončení olympijských her nebo profesionálního sportu vůbec.[25] Žádosti o takový druh politické intervence lze bezesporu číst jako inspirování se Althusserovou filosofií, která i ve striktním pojetí vztahu materiální základny a nadstavby nachází specifickou možnost předeterminace. Takovým termínem označuje vliv některých prvků patřících do nadstavby směrem k základně.[26] Brohmův požadavek ukončení olympijských her by přesně takovým zásahem byl. Dokonce lze na příkladu historického vývoje olympijských her od Brohmovy výzvy z roku 1972 nyní přiznat mnohem větší moc měnit materiální skutečnost ze sportovní nadstavby. Od oficiální komercionalizace Her v roce 1984 získalo organizování olympijské soutěžení rysy nadnárodní korporace, která specifickým způsobem operuje ze své sportovní podstaty v materiální rovině ekonomiky. Brohmův návrh by zasáhl nexus národních olympijských výborů, které zastřešují a řídí podstatnou část sportovních disciplín zahrnující profesionální, poloprofesionální i amatérské soutěže, svazy, kluby i jednotlivce. Vždyť Mezinárodní olympijský výbor vydělal během posledních letních olympijských her v roce 2016 v brazilském Riu sumu dvě miliardy dolarů, Rusko zase v roli pořadatele zimní Olympiády v Soči investovalo do sportovní akce rekordní částku 51 miliard dolarů.[27] Zásahy do městského uspořádání pořadatelské země znamenají často naplnění vize radikální modernizace lokálního globálním a příležitost urbánní gentrifikace developerským kapitálem.[28] Ukončení činnosti olympijské organizace, případně i jen její pouhý návrat k amatérskému charakteru, by mělo po materiální stránce poměrně zdrcující dopady na širší globální ekonomickou základnu.
Přesto se marxističtí kritici shodují na tom, že sport jako odcizená sféra v kapitalistické společnosti nemá sama o sobě žádný emancipační potenciál, naopak představuje nástroj represe a patří, slovy Adorna, do „oblasti nesvobody“.[29] Sami se ale v budování své negativní perspektivy dopouštějí rozporů. Na jedné straně upozorňují na to, že sport nijak nepodněcuje ke kritické reflexi. Jejich díla, v nichž to tvrdí, sama svojí existencí svědčí o opaku. Mnohem palčivěji ale působí i prohlášení o absenci subverzivních momentů,[30] které se vyskytují v kulturní oblasti. Vzhledem k tomu, že všichni marxističtí kritici sportu oslovují veřejnost až po roce 1968, zůstává nabíledni, že jejich kritika zůstala zaseknutá na rovině abstrakce a povážlivě opomněla konkrétní případy ze světa sportu. Na olympijských hrách v Mexiku pořádaných v létě roku 1968 se o jeden z největších sportovních skandálů postarala dvojice amerických sprinterů Tommie Smith a John Carlos, kteří využili medailového ceremoniálu k veřejné kritice rasismu a diskriminace ve Spojených státech amerických.[31] Podobně subverzivní charakter měla i řada pacifistických a antirasistických prohlášení a aktivit boxerského šampióna Muhammada Aliho z šedesátých let minulého století. Přitom marxistické kritiky nelze vinit z toho, že by jejich teoretické studie schválně neodkazovali na konkrétní historické případy, protože jejich díla jsou jich plná. Nikoli ovšem v kontextu radikální kritiky ze strany sportovců a organizací vůči sportovnímu či společenskému establishmentu. Kritici se tak paradoxně stávají kritičtější než kritika sama.
Závěr
Kritiku sportu z marxistického materialismu lze nahlížet z několika rovin. Z hlediska vývoje je pro tento zvláštní druh filosofické subdisciplíny emblematické, že samotný Marx se sportem vůbec nezabýval. První zájem o teoretické uchopení z pozic radikální emancipační teorie předložila frankfurtská škola, především Adorno. V jeho pojetí vykazuje moderní sport stejné znaky reifikace, mechanizace a nesvobody jako komodity produkované kulturním průmyslem. Navíc odhaluje sadomasochistický charakter, při němž sportující nakládají s vlastním tělem jako se strojem na působení a zároveň přijímání bolesti, aby vystoupili z komfortu poskytovaného kulturní produkcí. Zásadním ale byl poznatek, že zdánlivě volnočasová aktivita nabývá stejných hodnot jako kapitalistická práce.
Ve stejné linii pojímají vztah práce a sportu i autoři řazení do takzvané kritické teorie sportu. Brohm s Rigauerem v šedesátých a sedmdesátých letech následovaní Hargreavesem o desetiletí později vytvořili první systematický teoretický rámec ke kritické analýze moderního sportu. Paradoxně navzdory časovému vývoji se mnohem doslovněji drželi Marxem vytvořených kategorií než například zmiňovaný Adorno. Rigauer naplnil sportovním obsahem pojmy komodifikace a alienace, Brohm vycházel z třídní společenské analýzy, Hargreaves se zaměřil na ideologickou reprodukci kapitalismu prostřednictvím sportu. Právě ideologická funkce sportu pro vládnoucí společenské poměry má pro ně všechny zásadní význam. V tom samozřejmě spočívá i důvod, který je ke kritickému zaměření na sport vedl. Demystifikace asi nejpopulárnější zábavy má podle nich mnohem serióznější dopady na životy lidí, než se obvykle vnímá. Nejen na úrovni každodenních životů, ale i v akademické obci a také na straně radikální levice.
Přínos jejich „objevení“ konformistické a ideologické funkce sportu ale časem ztratil na síle a zájmu. V osmdesátých letech se studium sportu překlenulo do mnohem méně politicky radikálních kulturálních studií, která pojímá sport jako mnohem autonomnější sféru vůči strukturám kapitalistické výroby. Přes současný nezájem o ryze marxistické přístupy let sedmdesátých, které dokonce překonává intelektuálně méně přístupná Adornova teorie, představuje v mnohém hyperbolizovaná kritika sportu bohatý myšlenkový arsenál k uchopení současnosti. Už jen skutečnost, že Brohmova a Rigauerova analýza „ryze industriálního sportu“ dochází v současnosti svého naplnění a také jejich zdůrazňování proměny těla sportovce v biomechanický stroj ovládaný technologiemi. Drtivá většina sportovních profesionálů využívá počítačové analýzy a technologické vyhodnocování vlastních výkonů, svého těla, ale i soupeřů. Kolektivní sporty stále více pracují se snahou naplňovat dopředu vypočítanou a simulovanou taktiku navzdory reálnému průběhu závodu. V neposlední řadě se stále častěji řeší otázky využívání genetického dopingu, což se zdá být čirým uskutečněním vizí o sportovcích-robotech, před kterými marxističtí kritici varovali. Také ekonomické pozadí sportu vzhledem k bezprecedentnímu finančnímu růstu v profesionálním sportu opět aktualizuje slovník, kterým tito autoři upozorňovali na logiku kapitálu, jenž tehdy implicitně, dnes explicitně sportu vládne. S jejich kritikou by se možná mohl podrobit reflexi i teoretický směr současných sportovních studií a nahlédnout, zda a nakolik se jim daří současné tendence ve sportu dostatečně vysvětlovat.
L i t e r a t u r a
ADORNO, T. W. – HORKHEIMER, M.: Dialektika osvícenství: filosofické fragmenty. Praha: OIKOYMENH 2009.
ADORNO, T. W.: On the Fetish-Character in Music and the Regression of Listening. In: ARATO, A. – GEBHARDT, E. (eds.). The Essential Frankfurt School Reader. New York: Urizen Books 1978.
ADORNO, T. W.: Prisms. Cambridge: Massachusetts: MIT Press 1982.
BOYKOFF, J.: Power Games: A Political History of the Olympics. London: Verso 2016.
BROHM, J.-M.: Sport – A Prison of Measured Time. London: Ink Links 1978.
CARRINGTON, B. – MCDONALD, I. (eds.).: Marxism, cultural studies and sport. New York: Routledge 2009.
COLLINS, T.: Sport in Capitalist Society. New York: Routledge 2013.
GRUNEAU, R. S.: Class, Sports and Social Development. Amherst: University of Massachusetts Press 1983.
HARGREAVES, J.: Sport, Power and Culture. New York: St. Martin’s 1986.
KRACAUER, S.: Ornament masy. Praha: Academia 2008.
KUŽEL, P.: Filosofie Louise Althussera. Praha: Filosofia 2014.
KUHN, G.: Soccer vs. The State: Tackling Football and Radical Politics. Oakland, CA: PM Press 2011.
MARX, K. – ENGELS, B.: Spisy. Sv. 3. Praha: SNPL 1958.
MORGAN, W. J.: Adorno on Sport: The Case of the Fractured Dialectic. In: Theory and Society, vol. 17, 1988, no. 6, s. 813 – 838.
MORGAN, J. W.: Leftist Theories of Sport: a critique and reconstruction. Chicago: University of Illinois Press 1994.
MOUFFE, C. – LACLAU, E.: Hegemony and Socialist Strategy. Towards a Radical Democratic Politics. London – New York: Verso 1985.
PERELMAN, M.: Barbaric Sport: a global plague. London: Verso 2012.
RIGAUER, B.: Sport und Arbeit. Frankfurt am Main: Suhrkamp 1969.
WITKIN, R. W.: Adorno on Popular Culture. London: Routledge 2003.
P o z n á m k y
[1] Historik Tony Collins upozorňuje, že v této době se ze sportování stává organizačně a pravidly standardizovaná instituce spravující fyzické aktivity na herní bázi, ale dochází k tomu také důsledkem vlivu kapitalistické produkce. Moderní sport, který vznikl doslova na zadním dvorku Marxovy analýzy akumulace ekonomického kapitálu v britském průmyslu, není ničím jiným než dalším kapitalistickým produktem. Jako takový v důsledku šíření specifické výroby se prostřednictvím imperialismu rozšířil jak do oblastí britských kolonií, tak i vedený obchodní logikou pronikl i na půdu kontinentální Evropy. COLLINS, T.: Sport in Capitalist Society. London: Routledge 2013.
[2] Typickým příkladem byly informace z letáku německé anarcho-syndikalistické odborové organizace Freie Arbeiter-Union Deutschlands z dvacátých let: „Fotbal je kontrarevoluční fenomén. Proletáři ve věku mezi osmnácti a pětadvaceti, přesně ti, kteří mají sílu k zlomení svých okovů, nemají čas na revoluci, protože hrají fotbal… Jediný, kdo se směje za scénou je kapitalista.“ In: KUHN, G.: Soccer vs. The State: Tackling Football and Radical Politics. Oakland, CA: PM Press 2011, s. 19.
[3] ADORNO, A.: Prisms. Cambridge: Massachusetts: MIT Press 1982, s. 56.
[4] WITKIN, R. W. Adorno on Popular Culture. London: Routledge 2003, s. 60.
[5] ADORNO, T. W.: On the Fetish-Character in Music and the Regression of Listening. In: ARATO, A. – GEBHARDT, E. (eds.): The Essential Frankfurt School Reader. New York: Urizen Books, 1978, s. 274.
[6] ADORNO, T. W. – HORKHEIMER, M.: Dialektika osvícenství: filosofické fragmenty. Praha: OIKOYMENH 2009, s. 47.
[7] Tamtéž, s. 226.
[8] MORGAN, W. J.: Adorno on Sport: The Case of the Fractured Dialectic. In: Theory and Society, vol. 17, 1988, no. 6, s. 813 – 838.
[9] MCDONALD, I.: One-dimensional sport. In: CARRINGTON, B. – MCDONALD, I. (eds.): Marxism, cultural studies and sport. New York: Routledge 2009, s. 32 – 47.
[10] KRACAUER, S.: Ornament masy. Praha: Academia 2008.
[11] Někteří autoři považují za skutečně první kritiku sportu publikaci C. L. R. Jamese Beyond a Boundary publikovanou v roce 1963, která nahlíží vztah kriketu a antikolonialismu v karibské oblasti prostřednictvím třídní analýzy. Text, kterému se tak často dostává primátu první kritické politické analýzy sportovního dění, ovšem explicitně nevychází z marxistického teoretického rámce, a ani ho nijak dál nerozvíjí. CARRINGTON, B. – MCDONALD, I. (eds.): Marxism, cultural studies and sport. New York: Routledge 2009, s. 3.
[12] Nejedná se o jedinou teoretickou kritiku sportu z levicových pozic. Podobný význam jako zde představená marxistická linie má i takzvaná teorie hegemonie, která navazuje na práci italského marxisty Antonia Gramsciho. Podobně lze marxistické, materialistické či radikálně emancipační perspektivy najít v řadě děl řazených do kulturálních studií. In: CARRINGTON, B. – MCDONALD, I. (eds.): Marxism, cultural studies and sport. New York: Routledge 2009. Emblematickými představiteli marxistické kritické teorie přesto zůstává prvně zmiňovaná trojice autorů Brohm, Rigauer a Hargreaves, z jejichž závěrů je možné vyabstrahovat základní kostru kritické analýzy sportu. Na rozdíl od hegemonistické perspektivy či kulturálních studií řeší otázku revoluční praxe, což je minimálně v rámci tohoto příspěvku staví do role emblematických případů marxistické kritiky.
[13] RIGAUER, B.: Sport und Arbeit. Frankfurt am Main: Suhrkamp 1969.
[14] Brohmovo vyjádření ale zpochybňuje například výzva radikálně levicové organizace Situacionistická internacionála z květnových revolučních dnů v Paříží v roce 1968. Spolu s fotbalisty menších fotbalových klubů z hlavního francouzského města a blízkého okolí vyzývali k obsazení kapitalistického sídla francouzského fotbalového svazu v Paříži. KUHN, G.: Soccer vs. The State: Tackling Football and Radical Politics. Oakland, CA: PM Press 2011, s. 83 – 84.
[15] BROHM, J.-M.: Sport – A Prison of Measured Time. London: Ink Links 1978.
[16] Tamtéž, s. 63.
[17] HARGREAVES, J.: Sport, Power and Culture. New York: St. Martin’s 1986.
[18] Tamtéž.
[19] Adorno s Horkheimerem vysvětlují napodobování pracovního procesu volnočasovými činnostmi sílou moci mechanizace práce a tovární výroby zábavního zboží v kulturním průmyslu. ADORNO, T. W. – HORKHEIMER, M.: Dialektika osvícenství: filosofické fragmenty. Praha: OIKOYMENH 2009, s. 137 – 138.
[20] MORGAN, J. W.: Leftist Theories of Sport: a critique and reconstruction. Chicago: University of Illinois Press 1994, s. 24.
[21] Tamtéž, s. 32.
[22] GRUNEAU, R. S.: Class, Sports and Social Development. Amherst: University of Massachusetts Press 1983, s. 17, 21.
[23] Jedná se o aluzi slavné Marxovy jedenácté teze o Feuerbachovi: „Filosofové svět jen různě vykládali, jde však o to jej změnit.“ MARX, K. – ENGELS, B.: Spisy. Sv. 3. Praha: SNPL 1958, s. 19.
[24] MORGAN, J. W.: Leftist Theories of Sport: a critique and reconstruction. Chicago: University of Illinois Press 1994, s. 20.
[25] BROHM, J.-M.: Sport – A Prison of Measured Time. London: Ink Links 1978, s. 168, 174.
[26] KUŽEL, P.: Filosofie Louise Althussera. Praha: Filosofia 2014, s. 142.
[27] BOYKOFF, J.: Power Games: A Political History of the Olympics. London: Verso 2016.
[28] PERELMAN, M.: Barbaric Sport: a global plague. London: Verso 2012, s. 77 – 80.
[29] ADORNO, A.: Prisms. Cambridge: Massachusetts: MIT Press 1982, s. 91.
[30] MORGAN, J. W.: Leftist Theories of Sport: a critique and reconstruction. Chicago: University of Illinois Press 1994, s. 25.
[31] BOYKOFF, J.: Power Games: A Political History of the Olympics. London: Verso 2016, s. 61 – 65.
Mgr. Vojtěch Ondráček
Univerzita Karlova v Praze
Pedagogická fakulta
Katedra občanské výchovy a filosofie
Magdalény Rettigové 4
116 39 Praha
E-mail: vojtech.ondracek@gmail.com