Abstract
Růžička, J.: Shamanism, Healing, Modern Medicine and Psychotherapy I: The Psychosomatic perspective
The relationship between body and mind, so-called psychosomatic problem, is something addressed not only in psychosomatic medicine but also in various contrasting ways in historically traditional treatment systems. In this context the author takes a comparative look at (traditional medicine), shamanism and magic, healing and psychotherapy. In the comparison the basic definition of the sick person emerges in each case. The author points out the reductive features in these definitions. He sees psychotherapy, especially Dasein-analytical psychotherapy as a distinctive and new in its view of the person, the sickness and its treatment.
Několik vět úvodem
Ve svém pojednání se dotýkám oborů, profesí i osob mých přátel, kolegů a také několika členů mé rodiny a všech si upřímně vážím a chovám k nim úctu. Zároveň však vím, že když se člověk snaží dobrat jádra věci, je nucen některé skutečnosti vyjádřit zásadně. Přitom, aniž by chtěl nebo vůbec věděl, může se pronesené slovo někoho nepříjemně dotknout. Věřte, že nemám v nejmenším úmyslu být jakkoli osobní a když se tak stane, tak se trápím a v duchu se i tímto dotčeným lidem omlouvám.
Nuže k věci
Ve třetím čísle časopisu Psychosom z roku 2009 mne zaujala debata tří významných pánů kolegů Chvály, Honzáka a Čepického o tom, jak rozumět některým takzvaným psychosomatickým potížím v kontextu silných, přesvědčivých a neochvějně přesvědčených přírodních věd uplatněných v medicíně. O porozumění a jeho vyjádření se snaží psychosomatické lékařství především v medicínském prostředí, ale výsledkem je, že se jeví jako méně vědecké, zdánlivě méně mocné, málo průkazné a špatně vyjádřitelné hlediskem i způsobem přírodovědecké objektivity. Kouká z něj až příliš okatě nahodilost, ojedinělost a subjektivita. Z rozhovoru bylo patrné, že se kolegové snaží s kolísavou nadějí najít možnost, jak psychosomatiku dostat do náručí vědecké nestrannosti a přitom neopustit vlastní (i) psychosomatickou osvícenost.
Aby bylo na věc vidět ze širokého úhlu a s odstupem, navrhuji porovnat pojetí člověka, nemoci a léčby trojí perspektivou, které se v historii ukázaly životaschopné. Čtvrtý pohled umožňuje a také nastoluje psychoterapie, která ještě nepatří mezi léčebné metody tradiční, neboť vznikla teprve před sto desíti roky. Je však původní a samostatnou antropologickou disciplínou, která přináší nové poznání a porozumění, umožňuje jednání, včetně léčebného, které by bez ní nebylo možné.
Není úkolem pojednání předložit zevrubnou analýzu každého ze zmíněných léčebných systémů, pro naše účely však jistě dobře i za cenu zjednodušení poslouží jejich krátké charakteristiky.
Klasická medicína
Moderní lékař se nezabývá celým a nezkráceným člověkem ani ve svých výchozích úvahách. Rovnou jde k úzce vymezenému segmentu lidského života, totiž nemoci, kde se zabývá její fyziologií, patofyziologií, respektive patologií a metodami její léčby.[1] Medicína osobu i životní kontexty nemocného (kromě těch, které se váží k tělesnosti) dává do závorky a ponechává stranou, aby na nemoc mohla pohlížet jako na dobře definovatelnou věc. Nemoc a její průběh, stejně tak jako valná část léčby, se lékařům ukazuje na obrazovce, v křivkách grafů a souborech standardně vytvořených laboratorních hodnot, nebo od zbytku člověka vyděleném operačním poli. To způsobuje, ale rovněž umožňuje kýženou věcnou distanci, ba izolaci, takže s nemocí lékař nemusí a také nemá osobně nic společného.
Pacient i lékař si mohou prohlédnout snímek, nález, diagram a hovořit o nich, jako by se bavili o kterékoli jiné věci. Že to, v závislosti na výsledku prožívá pacient osobně, patří do jeho soukromého života stejně tak, jako je privátní prožívání lékaře, a nikoho by nenapadlo to považovat za něco divného. Epicentrem nemoci není osoba člověka, ale orgán a jeho tkáň.
I studenti lékařství jsou učeni tímto způsobem, což může přinést i humorné chvíle. Soustřeďují se vnímat na pacientovi nemocný orgán, patologický jev. Osobu pacienta vnímají okrajově,[2] neboť k takové percepci jsou vedeni nikoli z neúcty či nezájmu, ale protože jsou soustředěni na určitý způsob, kterým je definováno to, co má být v pozornosti. Prakticky nikdy nedojde k tomu, aby lékaři zkoumali smysl, který nemoc pro pacienta má. Neboť i když se z celostně antropologického hlediska tkáň a její vlastnosti ukazují jako důležité, avšak dílčí skutečnosti, jsou pro medicínu věcí základní a ústřední. Osobní účast lékaře na takto definované nemoci nemůže nebýt jiná, nežli privátní věcí. Ostatně, bylo by absurdní očekávat od lékaře, aby měl nějaký osobní vztah k rakovinovému nádoru, hemeroidům, hnisavému zánětu nebo k jakékoli jiné tkáni. Osoba pacienta je zde dodatečnou součástí nemoci,[3] jakousi přidanou hodnotou.
Výchova k osobním vztahům k nemocným lidem neplyne z žádné nosologické kategorie (ostatně, není tomu ani v biologické psychiatrii) ani z etického kodexu. Odvíjí se z pravidel slušného chování,[4] z obecně platných sociálně kulturních zvyklostí, právních norem anebo z psychologie nemocného. Je ovšem pravda, že k zájmu o osobu nemocného člověka jsou studenti vedení jinými disciplínami, které ve zdravotnictví postupně získávají váhu, a to je psychologie a psychoterapie.[5]
Panuje přesvědčení, že je vždy třeba léčit nemocný orgán tak, aby se co nejvíce přiblížil typickému fyziologickému stavu. Neboť nemoc v medicíně je odvozena od patofyziologie.
Nadbytečnost osobních vztahů je patrná na srovnání dobře vybaveného zdravotnického pracoviště v Číně nebo v Západní Evropě. Rozdíl v jednání lékařů s pacienty je markantní, rozdíly mezi léčebnými výsledky stejně vybavených pracovišť jsou statisticky nevýznamné .[6] Je to pochopitelné, neboť posouzení výsledků léčby se týká opět tkání, respektive orgánů.[7]
Jak vypadá léčba? Medicína je vysoce kvalifikované a vysoce specializované řemeslo, z nemoci plynoucí tělesné poradenství, složité a náročné, vysoce vzdělané a profesionalizované řešení speciálních biochemických a biofyzikálních tajenek a problémů, otázek a zapeklitých hádanek. Lékař může diagnostikovat a dokonce i léčit i bez osobní přítomnosti pacienta, bez znalosti jeho životního příběhu, bez porozumění jeho situaci.
Tohle všechno ale nemá znamenat, že se dívám na medicínu skrz prsty nebo že tento stav jejího jednání považuji za neracionální. Myslím si naopak, že je tento stav věci zákonitý neboť vzhledem k tomu, jak je medicína definována v myšlenkových podmínkách jejího vývoje tomu ani nemůže být jinak.
Jinak nežli fragmentárně se nelze v medicíně na člověka dívat nikoli kvůli lékařům, ale proto, že taková je povaha dnešní úspěšné, prospěšné a nadmíru užitečné disciplíny, která zasluhuje nemalou úctu i obdiv k tomu, co a jak dělá. Je tomu tak proto, že spolu s dalšími disciplínami, které se vymezily přírodovědně, plně a znamenitě rozvinula Descartesův nápad pojmout vše, co je rozlehlé jako věc.[8] Každou věc stejně, každou věc v tomto smyslu matematicky spravedlivě, každou věc až do nejzazší možnosti své předmětnosti. Proti světu věcí postavila poznávající, avšak distancovanou duši. Mít svět před-mítnut[9] (čili mít ho předmětně) znamená být proti němu a nikoli společně s ním a v něm. Předmět sám pak stojí oproti subjektu. Přírodověda se opírá o tento jediný, před-mítaný a před-stavovaný způsob poznávání. Takové odtažité vědění je věděním viděného a nikoli pěstované a získané nasloucháním nebo pociťováním, především však mým pobýváním ve světě, který je i mnou a já také jím.[10]
Aktu před-mítnutí předchází původní a vždy také výchozí konkrétní a osobní život vezdejší, kdy člověk, osoba, je vždy, od počátku a bez přestávky vztažena ke světu. Tato vztaženost je nepředmětná a zůstává v ní zachována původní výchozí jednota člověka-ve-světě, spojení zakoušející osoby s tím, s čím se setkává. Tato vztažnost je setkáním u společné věci, ve společnou chvíli.[11] V setkání nejsme orientováni na jednu modalitu objevujícího se protějšku, například na jeho předmětnost, ale na to, čím vším nás v rozmanitosti svých možností i možností naší otevřenosti oslovuje.[12]
Tělo a duše
Je zde ale další potíž a tou je naše osobní, každodenní bezprostřední zkušenost být tělesně. Necítíme se tak, že máme tělo, ale že tělesně jsme. Tuto tělesnost nelze vyložit medicínsky, protože ji nežijeme jako zpředmětněnou či odosobněnou, ale osobně a významově. Předmětnost těla sama o sobě žádné významy nepřináší, ty tělesnost dostává teprve životním výkonem, pobytem, svými vztahy. Naše tělo jako předmět žádné významy nemůže mít, neboť nemá ani sama sebe, „neobsahuje“ svoji existenci. Copak lze od sebe předmětně, tedy fyzikálně odlišit mávání na přivítanou od téhož mávání na rozloučenou? Cožpak je možné v slze pod mikroskopem spatřit kapku smutku či radosti? A i kdyby zde byly chemické rozdíly, opět bychom viděli pouze různé solné roztoky, jejichž přináležení tomu, či onomu pocitu či stavu můžeme učinit mimo oblast medicíny jejím přiřazením, korelováním k prožitku. V lidském těle pojatém předmětně nespatříme nic jiného, nežli to, co známe z chemie, fyziky, biologie. Jen biochemické a fyzikální látky a procesy. Nic více a nic méně.
Pokud u pacienta jaksi samozřejmě víme, že se jedná o člověka s takovým a takovým osudem, názory, smýšlením či přesvědčením, tak toto vědění už leží mimo rámec lékařství. V oblasti každodenního pobytu, kde jsme všichni naprostí a zákonitě laiky.
Co je ale nejdůležitější, bez tohoto samozřejmého a automaticky předpokládaného porozumění, bez zkušeností existence v přirozeném, předvědecky srozumitelném světě bychom ničemu tělesnému mimo jeho předmětnost nerozuměli. Nejen že nerozuměli, neměli bychom sebe, svět, nic, neboť bychom neexistovali (mít sebe předpokládá mít sebe-ve-světě, tedy i svět, jenž je součástí lidského bytí), pouze bychom se vyskytovali a postrádali vědění o sobě samých. Ani bychom nezahlédli skutečný smysl medicíny, kterému lze také rozumět pouze mimo předmětně pojaté lékařství (takový smysl spočívá v soucitu a samaritánské péči o bližního). I když se zdá, že medicínu lze provádět především přírodovědecky, bez pečujícího zájmu o člověka v nouzi, každému lékaři by při tomto přístupu hrozilo odlidštění, odcizená lhostejnost a vyprázdněné existování. Takového lékaře bychom považovali za nelidské, hluboce narušené stvoření, které vůbec nerozumí tomu, co nemoc pro člověka znamená, čím pro něj je. Ale i k takovému krajně odcizenému postoji je nutné být také tělesně nepředmětně člověkem, protože i on má nějaký, byť krajně zúžený zájem o lidské bytí, které přesahuje jeho předmětné tělo.
Lze si ovšem představit naprosto bezcitného člověka, ale i ten, protože by pak mohl mít tělo pouze předmětně, by jej měl jen proto, že žije svůj život venku ve světě, kde jej i tělesní právě svým předmětným vnímáním.[13] Jinými slovy, i předmětný vztah k lidskému tělu je vztahem lidským, byť krajním a jednostranným. V tomto místě se ukazuje, že medicína nemůže rozumět ze své povahy celému člověku, nemá žádné prostředky z ní plynoucí, kterými by tak učinila. Nemá nejmenší schopnost rozumět nemoci jako nesvobodě, zlu bytujícím mezi lidmi, tragédii, nebo v některých případech jako nové příležitosti žít svůj život smysluplně. Nemůže proto ani léčit celého člověka, pouze jeho nemocný, předmětně pojatý orgán. Že však tak nakonec činí, neumí a ani nemůže vlastními prostředky pochopit, vysvětlit ani profesionálně (pouze laicky) ovlivňovat, k této věci nemá sama za sebe co říci.[14] Abychom problému rozuměli lépe, vypomůžeme si srovnáním.
Šamanismus a kouzelnictví[15]
Šamanismus a kouzelnictví má velkou tradici v historii lidského rodu a v různé době se vyskytovalo na všech kontinentech.[16] Kouzelnictví Afriky mělo řadu odlišných rysů od medicinmanů indiánských kultur a stejně tak se lišilo od šamanství kultur lidí žijících blízko severnímu polárnímu kruhu. Přesto však lze poukázat na některé jejich společné znaky, které mohou posloužit našemu záměru lépe porozumět současné naší, čili západní medicíně.
Záměrně se zde vyhýbám tradičnímu čínskému lékařství, tradici, která má řadu znaků léčitelství, ale v řadě oblastí i v celku se od něho liší. Má svoji představu o stavbě lidského těla, jeho zdravém i nemocném fungování a tomu odpovídající léčebné metody odlišné od našich, v lecčems blízké léčitelství, kterým také významnou měrou také je. V léčebných postupech dominuje fytoterapie, tedy bylinná léčba. Ostatní metody, jako je akupresura, akupunktura, úprava dietetiky, cvičení, sebeovládání a sebeřízení a tak dále jsou někdy považovány za metody spíše pomocné, které dle zdravotního stavu nemocného bylinnou léčbu vhodně doplňují, avšak mohou být použity zcela samostatně. Tvoří svébytnou a původní formu medicíny.[17]
Naše pojednání však nemá za úkol podat charakteristiku všech významných historických a kulturních forem nemoci a její léčby, ale několik příkladů má pomoci porozumět naší věci, totiž medicíně psychosomatické.
Šamani, medicinmani či léčitelé se s nemocí i léčbou setkávají a přistupují k ní zcela odlišně, než jsme z naší zkušenosti zvyklí. Porozuměli, díky své životní zkušenosti, vydanosti lidí nadosobním silám, věří, že nemoc je dílem některých z nadlidských a mimo lidských mocí. Pochopili, že nemoc je zlo přicházející tak, jak zlo dokáže přicházet. Nenadále, plíživě, bez jistot, že odejde. Porozuměli tomu, že zlo musí mít nelidské a nadlidské vlastnosti, s jejichž pomocí může byt kdokoli z lidí přemožen.
Když se zlo nemoci ukazovalo jako nelidské a nadlidské, zmocňovalo se lidí a mělo pouze špatné vlastnosti, tak bylo jen logické, že musí patřit nadlidským zlým silám, které mají podobu tvorů. Jak jinak by totiž mohlo sedat či přepadat jednotlivé lidi? Jednoho se zmocnilo, druhý zůstal stranou. Proč by tak činilo, kdyby nemělo svůj osobní zájem? A pokud mělo osobní interes, muselo být konkrétní bytostí. Nemoc proto považovali za následek přepadení člověka zlými a zpravidla také neviditelnými bytostmi. Když se mohly člověka zmocnit nemoci a měly nad ním vládu, mohly lidskou duši také z těla vypudit a samy jej ovládnout, okupovat. Proto se také někteří lidé mohli stát na čas démony a zlo muselo být odstraněno stejnými nebo podobnými – šamanismus nás učí, že nejen shodnými, ale také symbolickými – prostředky, jakými se člověka zmocnilo.
Podstata léčby spočívá v osobní zástupné angažovanosti šamana. Ten na sebe přebírá některou z rolí, které má k dispozici. Může zprostředkovat nebo i moderovat zápas zlých sil – démonů – různými obřady, kterými síly uprošuje, zahání nebo si zve jiné démony na pomoc. Často jejich působiště přemísťuje tak, že sám na sebe přebírá úkol být kolbištěm, místem na kterém démonické síly vedou svůj zápas, kde působí. S tím přebírá sám na sebe nemoc, neboť nemoc je již zmíněným projevem zlých duchů, může to ale být i tak, a zde příslušné národy nezřídka nedělají rozdíly, že nemoc jsou zlí duchové samotní. Když odejdou, je pryč i nemoc, nebo se člověk ještě z následků nemoci musí zotavovat. Což ale někdy také nemusí přežít. Tato varianta se ve vzácných případech týká i šamana i medicinmana.
Konflikty dobrých a zlých démonů, vlastně božstev se často odehrávají v člověku jako nemoc.[18] Na něm se také zjevují a zase mizejí tajemství démonických úradků, do kterých člověk může jen částečně nahlížet, a to i pro rizika, která takové snahy přinášejí.[19] Jejich snahou je mezi démonickými božstvy sjednat takový stav, který by umožnil odvedení jejich aktivit z lidského těla i duše někam jinam. Zpravidla na jinou, nejlépe nepřátelskou osobu nebo na nějaké zvíře či věc. Když kouzelnici, šamani nebo medicinmani provádějí své obřady a nabízejí sami sebe, aby zápas prošel jejich tělem a jejich myslí, jsou takříkajíc scénou i aktéry dramatu nemoci. Přitom ale vybízejí a provokují nemocného, aby zapojil své vlastní síly a spolu s medicinmanem se vzepjal a také bojoval. Neboť i on má své dobré démony, které může vyvolat a vyslat k zápasu. I on může přivolat bytosti, které budou bojovat za jeho věc. Bez jejich přízně a pomoci člověk na světě neobstojí.
Šamani se stávají nejen kolbištěm sváru nadpřirozených sil, ale i účastníky zázraku uzdravení. Bojují s nemocí nikoli jako současní lékaři zvnějšku, v chladně odtažitém, racionálně a řemeslně koncentrovaném, věcně konajícím, objektovém ladění, s vědomím převahy, kterou díky vlastním schopnostem lze uplatnit s nadhledem a odstupem, ale mohou se ocitnout v samém jejím epicentru, sami na konfliktu participují jako herci autentického divadla, kteří přebírají role skutečných postav, skutečných démonů. Šamani si obzvláště pronikavě všimli lidské odkázanosti a vydání silám, na které by sami o sobě nestačili. Využili toto poznání, neboť jim přineslo moc právě tam, kde byli dosud bezmocní. Poznali vlastnosti démonů, jejich charakteristické projevy, dokázali jím dát jméno a našli i jiné duchy, které mohli získat na svoji stranu konfliktu. Měli svoje typologie, své zaručené a osvědčené šamanské postupy, své převzaté i vlastní kouzelnické know-how.
Zatímco odcizení moderní medicíny člověku je způsobenou jeho zužujícím zpředmětněním, kouzelníci bezprostřední zkušenost interpretují magickým konkrétizmem.[20] V magii a šamanismu se setkáváme s odcizující popřením osoby nemocného člověka, neboť ta je upozaděna do takové míry, že je redukována na pouhé jeviště, „prostředí“, ve kterém se nemoc, coby střet démonů, stává produktem démonických událostí. Typické je magické myšlení a prožívání osobních stavů a ladění, člověk své pocity personifikuje a externalizuje, čímž oživuje svět neživých věcí. Toto oživení a externalizace jsou pak, spolu s pronikavými vhledy do síly stavů přináležející k prožívání onemocnění, domyšleny a logicky dotvořeny v ucelený a vnitřně konzistentní strukturu, ve srozumitelný systém světa, který je aplikován na jiné skutečnosti a životní zkušenosti, nebo je z nich odvozen, především však vzájemně provázán a podmíněn.[21]
Šamanismus, podobně jako současná medicína, je součástí určitého obecnějšího názoru na svět, jeho uspořádání a souvislosti v něm. Podobně jako nemůžeme šamanismus vyčlenit jen tak z celku daných kultur, nelze totéž učinit ani s moderním lékařstvím.
Podobně jako jsme svědky změn úhlu pohledu v pozitivizmu, je osoba nemocného člověka v šamanství a kouzelnictví, jeho názor, důvěra v jeho slovo, v to, co říká a čemu sám rozumí, považováno za hierarchicky i významem za bytost nižší důležitosti. Pravda o nemoci je i zde svěřena do rukou odborníka, jímž je šaman. I zde vidíme, že nemoc je abstrahována od člověka a pojata jako projev cizích sil, čímž je odcizována osobě nemocného. I když jsou šamani ve věci angažování svým „tělem i duší naplno“, jejich vztah k nemocnému je reduktivní a neosobní.[22] Nemoc se ukazuje, jako něco odlišného od toho, co ve zkušenosti nemocného znamená, ale je něčím, co se neduhem demonstruje jako vnější, nadlidský svět. Nemoc je zde pomstou, zlým úmyslem, projevem něčí zlé vůle, ale nikoli skutečností, která je nic více a nic méně tím, co se bezprostředně a samo ze sebe v plném a nekrácené podobě ukazuje. Jako nově vzniklá nemohoucí součást vlastního konkrétního života, existence nemocného člověka, který nestojí jen ve světě vnějších materiálních skutečností, ani není pouhým nástrojem či prostředkem vnějších bytostí.
Příští pokračování naší studie se bude týkat léčitelství a psychoterapie, které mezi sebou srovnáme, což nám umožní vyvodit potřebné závěry.
L i t e r a t u r a
BOSS, M.: Grundriss der Medizin und der Psychologie. Stuttgart: Huber 1975.
BOWIE, F.: Antropologie náboženství. Praha: Portál 2008.
CASTANEDA, C.: The Teaching of Don Juan: Yaqual Way of Knowledge. Harmondsworth: Penguin 1968.
DESCARTES, R.: Abhandlung über die Methode. Überzetzung Artur Buchenan. Leipzig: F. Meiner 1922.
DRURY, N.: The Element sof Shamanism. Shaftesbury: Elements Books 1992.
ELIADE, M.: Šamanismus a nejstarší techniky extáze. Praha: Argo 1997.
GOOD, B.: Racionality and Experience: an Antropological Perspective. Cambridge: Cambridge University Press 1994.
HEIDEGGER, M.: Bytí a čas. Praha: OIKOYMENH 1996.
HUSSERL, E.: Krize evropských věd a transcendentální fenomenologie: úvod do fenomenologické filozofie. Praha: Academia 1996.
JACOBSEN, M. D.: Shamanism: Traditional and Contemporary Approaches to the Mastery of Spirits and Healing. Oxford: Berghahn 1999.
LÉVI-STRAUSS, C.: Strukturální antropologie. Sv. 1. Praha: Argo 2006.
MERLEAU-PONTY, M.: Viditelné a neviditelné. Praha: OIKOYMENH 2004.
MERLEAU-PONTY, M.: Svět vnímání. Praha: OIKOYMENH 2008.
PATOČKA, J.: Tělo, jazyk, společenství a svět. Praha: OIKOYMENH 1995.
PATOČKA, J.: Přirozený svět jako filosofický problém. Praha 1936, 1970, 1992.
RUTHEFORD, W.: Shamanism: the foundation of Magic. A history of the Shamanic Tradition from Its origin to the Prezent. Day Wellingborough: Aquarin Press 1986.
TROJAN, S. (et al.): Lékařská fyziologie. Praha: Grada 2005.
P o z n á m k y
[1] Viz TROJAN, S. (et al.): Lékařská fyziologie. Praha: Grada 2005; k tématu se vyjadřuji také U. Folsch, K. Koschiek, R. Schmidt (2003), E. Nečas a spol. (2007) a Klener a spol. (2009).
[2] MERLEAU-PONTY, M.: Svět vnímání. Praha: OIKOYMENH 2008.
[3] BOSS, M.: Grundriss der Medizin und der Psychologie. Stuttgart: Huber 1975.
[4] Jsou sice upozorňování, že nemoc je součást celého člověka. Ale co míníme tím, když říkáme, že to je sou-část. Jak vypadají jiné části? Jak jsou spolu spojeny a propojeny? Jak jsou zceleny? Jak se integrace bio-psycho-sociálních aspektů děje? Kdo, co a jak tuto integraci určuje a řídí? Člověk se v tomto pojetí skládá z koncepcí lidských aspektů jednotlivých oborů, jinými slovy, člověk je skládanka oborů a nikoli vždy celá existence, neztenčené lidské celobytí ve světě. Člověka ale není možné, ani nutné dodatečně skládat. Je celý již od početí. Pouze se rozvíjí.
[5] Je zde ale ještě psychiatrie, která buď pojme psychiku jako produkt či funkci mozku a pak se snaží mozek s pomocí neurověd popsat a vyložit tak, aby ukázala, kde sídlí jednotlivé psychické funkce a jak v mozku vznikají, jak pak již vzniklé působí nebo se projevují, nebo, což již není přírodovědecké, předpokládá jakýsi dosud nedostatečně vysvětlený paralelizmus mozku a duše. I zde se ukazuje jako nezodpověděný základní problém toho, jak se má duše k tělu. Potíž zde je v tom, že duše je stále chápána jako nějaká o sobě existující skutečnost, nebo pouze funkce mozku, či pomocný termín, který označuje ony funkce. Rovněž je chápána jako konstrukt, který ve skutečnosti nic neznamená, neboť má vypomoci do té doby, dokud nebudeme mít více poznatků o mozku a jeho fungování, a potom vznikne nový pojem, nová definice, kterou dosud nemáme.
[6] V žádné učebnici lékařské etiky jsem nenašel rozpracovanou a didakticky i metodicky uplatněnou výchovu k soucitu, lidskému milosrdenství a laskavé a trpělivé účasti na pacientově údělu. Obsahuje spíše společenské, právní a stavovské normy a předpisy, které jsou předloženy k dodržování nebo psychologicko-sociální důvody účelové povahy. V etickém kodexu je lékař nabádán ke korektnosti a trpělivosti s nemocným. O pečující lásce k bližnímu, která nemá žádný důvod, kromě sebe sama, zde není ani slovo.
[7] Ohled na osobu člověka v současné biologické medicíně neplyne z jejího vnímání a rozumění nemoci, ale z dobových a kulturních vlivů, ve kterých se pohybuje a které ji k těmto postojům mají. Tam, kde jsou ohledy menší a kulturní pojetí člověka, jeho důstojnosti, svobody a práv na horší úrovni, než tomu je ve vyspělé západní civilizaci, vidíme méně ohledů, méně úcty a menší čas věnovaný osobnímu kontaktu zdravotníků a jejich pacientů. Nejedná se pouze o čas, ale způsob, jakým je s pacienty jednáno a zacházeno.
[8] DESCARTES, R.: Abhandlung über die Methode. Überzetzung Artur Buchenan. Leipzig: F. Meiner 1922.
[9] Původní latinský význam výrazu obiectum znamená „co je předhozeno smyslům“ (jak se uvádí v REJZEK, J.: Český etymologický slovník. Praha: Leda 2009).
[10] Srov. HUSSERL, E.: Krize evropských věd a transcendentální fenomenologie: úvod do fenomenologické filozofie. Praha: Academia 1996; PATOČKA, J.: Tělo, jazyk, společenství a svět. Praha: OIKOYMENH 1995. Jak, kdy, v jakém smyslu jsme či nejsme součástí světa a on naši součásti, je třeba vyložit, ale to již přesahuje naše pojednání.
[11] Srov. PATOČKA, J.: Přirozený svět jako filosofický problém. Praha 1936, 1970, 1992.
[12] Všimněme si, že používáme pojmy jazyka a řeči. Je to proto, že svět se nám lidem otevírá jazykově uchopitelné významy a ty pak jsou vyjadřovány řečí.
[13] MERLEAU-PONTY, M.: Viditelné a neviditelné. Praha: OIKOYMENH 2004.
[14] Srov. RŮŽIČKA, J.: Deset těžkých hříchů psychoterapie. In: Psychiatria, psychoterapia, psychosomatika, 2010, č. 17, s. 3 – 7.
[15] Mezi základní schopnosti šamana patří kromě léčby také předvídat budoucnost, umět číst ze snů, umět číst z představ a vizí úmysly démonických sil, schopnost se převtělit v jiného člověka, ducha nebo zvíře, vstoupit do cizího těla, vést komunikaci s dobrými i zlými démony, mít vlastního démona nebo ducha na ochranu i radu, patří sem umění komunikovat zvláštními prostředky s duchy a bohy, dobrými i zlými, opustit tělo a vydat se do jiných světů, například mezi předky a podobně. K nám se dostává šamanismus vlivem „New Age“, městský šamanismus je známý v USA, ale i v jiných městech, například v Číně. Velký vliv od šedesátých let mají fiktivní spisy Carlose Castanedy (CASTANEDA, C.: The Teaching of Don Juan: Yaqual Way of Knowledge. Harmondsworth: Penguin 1968), otce neošamanismu (RUTHEFORD, W.: Shamanism: the foundation of Magic. A history of the Shamanic Tradition from Its origin to the Prezent. Day Wellingborough: Aquarin Press 1986; DRURY, N.: The Element sof Shamanism. Shaftesbury: Elements Books 1992).
[16] JACOBSEN, M. D.: Shamanism: Traditional and Contemporary Approaches to the Mastery of Spirits and Healing. Oxford: Berghahn 1999; ELIADE, M.: Šamanismus a nejstarší techniky extáze. Praha: Argo 1997; BOWIE, F.: Antropologie náboženství. Praha: Portál 2008.
[17] Můžeme učinit krátkou poznámku. Ani tradiční čínská medicína není zdaleka prosta redukcionizmu a nedostatečného ohledu na plné a nekrácené celobytí člověka. Nemá k dispozici ty ideové koncepty západního světa, které lidskou svobodu a lidská práva vykládají jako bytostné a nepominutelné určení každého jednotlivého člověka. Nemá také k dispozici pochopení a výrazy pro jedinečnost osoby a lidské vztahy, otevírající nové horizonty porozumění těm oblastem lidské existence, které pojmenovalo křesťanství a k praktickému uvědomění a ověření je vynesla v podobě dostupné pro všechny psychoterapie. A podle ní jsou součástí nemoci, léčby i zdraví to, jak člověk žije, a to i morálně. I když tomu v praxi je do určité míry jinak, je i ona svým modelovacím přístupem reduktivní.
[18] GOOD, B.: Racionality and Experience: an Antropological Perspective. Cambridge: Cambridge University Press 1994.
[19] K pochopení fenoménu zjevení by bylo třeba provést analýzu subjekt-objektové pozice, která od Descarta zcela ovládla pohled na lidské poznání v západní civilizaci. Zcela zjednodušeně: Dříve byly různé formy zjevení, vizí a obrazů považovány za zvláštní, ale tak jako veškerá realita za zjevenou (skutečnou) skutečnost. Poté byla jednota subjektu a objektu nahrazena pozicí subjektu, jakožto vnitřním prostředím, psychikou, která stojí vždy proti objektu, vnější skutečností na subjektu nezávislou. O skutečnosti psychického, tedy subjektivního poznání rozhodla metoda vykazatelnosti, totiž matematizovatelnost, obecnost, opakovatelnost, předvídatelnost. Vše ostatní bylo psychologií složitým způsobem prohlášeno za projekci vnitřního, subjektivního prožívání na vnější svět. Proto bylo jen otázkou času říci, že vize, zjevení, zcela osobní spatření něčeho vnějšího je pouhým zdáním, založeném na „mechanizmu projekce vlastních přání, stavů a tak dále, které nikterak nesouvisejí s vnější objektivní realitou“. Celá západní civilizace se postupně dostala – a ten proces pokračuje – do sféry materializmu a atheismu, protože bohové, duchové, „jiné“ síly jsou v tomto pojetí jen projekcemi vnitřních stavů organizmu. Vytratila se tím pádem ze světa veškerá oblast poznání, které po tisíciletí platilo za stejně důležité, jako poznání vykazatelné objektivně. Západní civilizace se z tohoto nemůže vzpamatovat, neboť se stala sice materiálně, tedy vnějškově bohatší, ale chudší o sféru subjektivně reálné neosobní, neprojikované, zjevující se a zjevené skutečnosti. Toto ovšem šamanství nedokáže odlišit od objektivizace vnější a od bludů a falešných skutečností. Jejich zkušenost zjevení však není možné ani přísně metodologicky správné prohlásit za „psychickou poruchu“, pouhou projekci nebo za zvláštní vidění. Fundamentální kritika objektivizmu byla, jak již víme dávno provedena Husserlem (HUSSERL, E.: Krize evropských věd a transcendentální fenomenologie: úvod do fenomenologické filozofie. Praha: Academia 1996) a především Heideggerem (HEIDEGGER, M.: Bytí a čas. Praha: OIKOYMENH 1996) a jejich žáky. Jen málo vědeckých objevů, uměleckých děl a náboženského osvícení by vzniklo nebýt nadání vidět svět jako zjevující se skutečnost. Jen některé z nich lze objektivizovat přírodovědecky, jiné nikoli.
[20] Magický konkrétizmus se vyznačuje vírou v psychickou ovlivnitelnost fyzikálního světa. Konkrétizmem jej nazývám proto, že magie se vztahuje vždy k určité věci.
[21] Srov. LÉVI-STRAUSS, C.: Strukturální antropologie. Sv. 1. Praha: Argo 2006; BOWIE, F.: Antropologie náboženství, c. d.
[22] Během vytržení se vytrácí osobnost šamana, ale i nemocného ve smyslu, kterým jej vymezuje psychologie. Jeho osoba však se proměňuje a je definována jeho zvláštními schopnostmi vykonávat obřady. Trans je zvláštním stavem vykračujícím z každodennosti. Z běžné obstarávající rutinní a obecně sdílené samozřejmosti svého bytí, ve kterém je určitou trvale identickou osobou, se šaman proměňuje do nesamozřejmého, do extatické bytosti, která se tak rovněž společenský vyčleňuje. Ve většině velkých kultur a civilizací máme doklady o tom, že vytržení patřilo k poměrně běžné a obecné zkušenosti lidí. Zvláštní stavy, vytržení byly podmíněny jak různými obřady, tak látkami, které k tomu napomáhají. Užívání oněch látek však, zdá se, přináší mnoho komplikací, metodologických nejasností a věcných i morálních problémů souvisejících s věrohodností. Není bez zajímavosti, že Řekové, ale zejména Židé a první křesťané považují použití cizích látek za známku nespolehlivosti a nevěrohodnosti zjevení.
doc. PhDr. Jiří Růžička, PhD.
Pražská vysoká škola psychosociálních studií, s. r. o.
Hekrova 805
149 00 Praha 4 – Háje