Klasifikace vědění v Obraně básnictví Philipa Sidneyho


Fleischmannová, Š.: Klasifikace vědění v Obraně básnictví Philipa Sidneyho. In: Ostium, roč. 14, 2018, č. 1.


Classification of Knowledge in Philip Sidney´s The Defence of Poesy
The Renaissance was a period in which the world went throught numerous changes. These changes were reflected in knowledge. In an effort to respond to new findings, science had to undergo a certain revision. This revision manifested itself in several attempts to create a new classification of knowledge. We can find such an attempt to create a certain classification in Philip Sidney´s The Defence of Poesy, where his classification is closely related to his definition of poetry. The aim of the study is therefore to interpret Sidney´s classification of knowledge.

Keywords: Philip Sidney, The Defence of Poesy, poesy, knowledge, classification, Renaissance

„Poetry corrupts because it peddles fictions, either poor copies of reality or dangerous phantasms; it tells stories which glorify vice, wantonness and depravity; engaging the mind with fiction in a bad habit to get into for those who would be morally good in fact. “[1]

Philip Sidney přispěl svým dílem k přehodnocení významu poezie v alžbětinské době a připomněl tak její významné postavení v komplexu vědění. [2] Pro počátek renesance, pro dobu, ve které došlo ke značné proměně[3] ve zkoumání světa, bylo typické chápat poezii jako pouhý prostředek pro obveselení a chvilkové zapomenutí na naléhavé problémy. Obecně totiž převládal názor, který lze s určitou nadsázkou shrnout úvodním citátem, tedy že se poezie „zabývá pouhou malicherností, jakou je fikce, která produkuje buď prosté kopie reality anebo nebezpečné přeludy; vypráví příběhy velebící neřest, chtíč a zkaženost (…).”[4] Prameny tohoto (negativního) přístupu k poezii je možné najít již v antice, konkrétně např. u Platóna, který ve své Ústavě kritizuje básnictví, když říká, že „podle všeho i básníci a vypravovatelé nesprávně mluví o lidech právě ve věcech nejdůležitějších, že prý totiž mnozí lidé nespravedliví jsou šťastni a naopak spravedliví nešťastni, že jest prospěšné páchati bezpráví, děje-li se to skrytě, a spravedlnost že jest cizí prospěch, ale vlastní škoda.“[5] Vstřícnější pojetí poezie, jak je popsal Aristoteles ve své Poetice, pravděpodobně nebylo na přelomu středověku a renesance v Anglii příliš rozšířeno,[6] respektive bylo známo buď v originále, tedy v řečtině, nebo v latině. Učenci se tak často museli spolehnout na výklad zprostředkovaný. Antické autority mohly potvrzovat výše popsaný postoj k poezii.[7]
Za nelehkým[8] postavením poezie stála ovšem řada dalších (politických, náboženských, kulturních) faktorů, takže bylo pro ranou anglickou renesanci s velkou pravděpodobností nereálné uvažovat o poezii jako o plnohodnotné součásti (racionálního) komplexu vědění. Bylo by dokonce možné tvrdit, že v kontextu výrazných změn[9] na poli vědy, respektive přírodní filosofie[10], byly úvahy o poezii odsunuty ze středu zájmu učenců. Jinakost např. přinesla jednak zpochybnění do té doby pevných východisek, jednak postavila badatele před nové úkoly: „Na jedné straně sice autorita tradičních textů v konfrontaci s poznatky založenými na empirii výrazně slábla a ukazovala se jako limitovaná jak ve svých nárocích a metodách, tak i výsledcích, na straně druhé lze však zaznamenat systematickou snahu nové poznatky uvést v soulad s dosavadním věděním, ať již se jednalo o kontext vědecký, filosofický, mytologický či biblický.”[11] Doposud známý svět byl vystaven neznámým, exotickým poznatkům, se kterými se musela vyrovnat nejen přírodní filosofie, ale i renesanční vědění celkově. Ke zkoumání a utřídění nových poznatků nabádá např. i Francis Bacon slovy: „Byla by to jistě pro lidi hanba, kdyby hranice intelektuálního světa zůstaly stísněny v úzkých prostorách starých objevů, jestliže končiny světa materiálního, to jest zemí, moří a hvězd byly v našich dobách až do nejzazších svých prostorů zpřístupněny a osvětleny.”[12]
Úsilí o nastolení souladu mezi novými poznatky a dosavadním věděním vedlo mimo jiné k pokusům o novou klasifikaci vědění (dělení, které bylo založené na Aristotelově Organonu, již přestávalo být účinné). Třídění poznatků se věnovalo mnoho skupin a každá jinak,[13] přičemž poezie[14] byla běžně považována za součást celého komplexu, a to nikoliv díky svým účinkům, ale díky používaným prostředkům: „Poezie nebyla v šestnáctém století oddělena od vědy – verše stále mohly být použity pro popis nových objevů v medicíně a přírodní filosofii.“[15] Při bližším pohledu se tedy ukazuje, že poezie jako taková nebyla součástí vědění – ono spíše využívalo její prostředky pro vyjádření závěrů. Sidney se tedy snaží (mimo jiné) zpochybnit tento pohled na básnictví[16] a zároveň dokazuje postavení poezie v komplexu renesančního vědění.[17] Své argumenty ve prospěch poezie Sidney předkládá od kritiky nejobecnějšího dělení vědění. To nebylo v renesanci založeno primárně na životnosti a neživotnosti subjektu, ani na použitých metodách studia,[18] ale rozlišovalo se mezi praktickým a teoretickým poznáním, mezi poznáním filozofů a poznáním empiriků neboli vědou (sapientia) a uměním (ars).[19] Z tohoto základního dělení vychází Philip Sidney na začátku své Obrany básnictví a dále ho rozvádí, přičemž se snaží vymezit poezii v celkovém komplexu renesančního vědění a vytváří tak specifický koncept vědění.
Právě klasifikace vědění, jak ji přinesl Sidney, bude předmětem zájmu této studie. Předem je nutné avizovat, že Sidney svou klasifikaci nepředkládá nijak explicitně a systematicky (Sidneyho Obrana není ostatně propracovanou teorií),[20] podobně je i vymezení poezie, klíčového pojmu Obrany, vcelku problematické, protože jej Sidney často rozvíjí ve vztahu k tomu, o čem aktuálně promlouvá. Lze tedy říci, že Sidneyho klasifikace vědění je úzce propojena s jeho vymezením poezie. Toto propojení je možné vidět ve čtyřech znacích poezie: i) poezie vědou (sapientia); ii) poezie kolébkou vědění; iii) „zlatý svět“ poezie; iv) poezie jako umění imitace s účinkem „poučit a potěšit.“ Cílem této studie je vyložit Sidneyho klasifikaci věd, která vyplývá ze čtyř zmiňovaných rysů poezie a kterou lze najít v jeho díle Obrana básnictví.

Obrana básnictví

The Defence is „a treatise on poetry transformed into call for arms. Sidney is a warrior-poet, whose legitimacy as a defence attorney derives from his ultimate allegiance not to poetry but to military action.“[21]

Sidney začal tvořit svá literární díla zejména po roce 1577, kdy vyvrcholila jeho politická stagnace, čímž končila jeho kariéra diplomata, vyslance, politika.[22] Uchýlil se do ústraní a začal působit jako patron umění, přičemž podporoval básníky nejen finančně, ale zejména inteletuálně tím, že sám vytvářel texty, které nechal kolovat v rámci svého intelektuálního kruhu (v této fázi života tedy začal upřednostňovat rozvíjení soukromých záležitostí nad veřejnými zájmy).[23] V této době vznikla většina Sidneyho děl, přičemž je nutné zdůraznit, že svá díla nechával především v rukopisné podobě.[24] Nejinak tomu bylo v případě Obrany básnictví (The Defence of Poesy), kterou napsal kolem roku 1580. Sidney, bojovník a básník v jedné osobě, volá tímto dílem do zbraně, aby byla učiněna přítrž haně poezie, jak říká úvodní citát k této kapitole.
Philipa Sidneyho lze skutečně považovat za básníka-válečníka, který svá díla netvořil primárně kvůli financím či prestiži. Pocházel totiž z významné, starobylé šlechtické rodiny, dostalo se mu prvotřídního vzdělání a už jako velmi mladý zastával důležité funkce u dvora. Roku 1572 byl vyslán do Francie, aby vyjednal sňatek Alžběty I. s vévodou z Alençonu. Do Paříže dojel právě včas, aby byl svědkem Bartolomějské noci, která ho jistě nenechala chladným, jak může dokládat úryvek z dopisu Jeana Lobbeta Philipu Sidneymu:

„Co si přejete slyšet o událostech ve Francii? (…) Situace je tam vážná a tváře lidí jsou v důsledku hrůz čím dál více pochmurné. Vedly se debaty o náboženství, o Bartolomějské noci.[25]

Po tomto silném zážitku se vydal na cestu Evropou, která trvala do roku 1574 a na které potkal řadu učenců, humanistů, politiků, a to nejen prostestantského, ale i katolického vyznání. Průvodcem a rádcem mu byl Hubert Languet, který v Sidneym viděl budoucího vůdce protestantské otázky v Evropě, a tuto vizi v něm podporoval.[26] Sidney pod jeho vedením též studoval cizí jazyky (Languet ho v dopisech např. vyzývá ke studiu řečtiny) a základy různých disciplín – disponoval např. i základy astronomie a geografie, jak je možné vyčíst z dopisů.[27] Sidneyho kavalírská cesta ho tak předurčovala k zářivé budoucnosti, ve které byl sidney předurčen k velkým úkolům a měl se stát vůdcem protestantské ligy. Po návratu do Anglie nastalo pro Sidneyho velké zklamání – ani jeden z jeho velkých diplomatických a politických záměrů se neuskutečnil. Na královském dvoře se mu dostávalo jen spíše menších úkolů a Sidney se tak zklamán a frustrován uchýlil do ústraní a začala jeho literární tvorba, přičemž jeho dílo nezůstalo nepoznamenáno dojmy a zkušenostmi, které nabyl na kontinentu. Z pramenů je jasné, že primárně neusiloval o zpřístupnění svých děl širší veřejnosti, jak bylo zmiňováno, a mnoho jeho děl kolovalo pouze jako rukopisy v rámci úzkého kruhu přátel.
Značný obrat ale nastal po jeho smrti, kdy by se dalo hovořit o vytvoření „kultu“ jeho osobnosti – pro ilustraci lze připomenout svědectví jeho přítele Fulke Grevilleho, který v Sidneyho biografii připomíná jeho poslední chvilky na smrtelném loži – často je např. připomínáno, že Philip Sidney ležíce raněn na loži podává svou láhev s vodou obyčejnému vojákovi se slovy, že ji potřebuje více než on.[28] V důsledku nárůstu zájmu o Sidneyho osobu a tvorbu byla hojně vydávána jeho díla, mimo jiné právě Obrana básnictví, která byla publikována v roce 1595, této verzi ovšem předcházela neautorizovaná verze s názvem An Apology for Poetry.[29] Samotné dílo je spíše vášnivým „voláním do zbraně,“ které začíná vyjmutím poezie ze sféry umění (ars) a pokračuje vyjasněním postavení poezie v komplexu vědění.[30] Právě tématem poezie jakožto vědy se zabývá následující část.

Poezie vědou (sapientia)

„Soldiers were the noblest estate of mankind, and horsemen the noblest of soldiers (…) they were ,asters of war and ornaments of peace; speedy goers and stron abiders; triumphers both in camps and courts.“[31]

Obranu poezie Sidney začíná od zmiňovaného nejjednoduššího členění vědění na sféru umění (ars) a vědu (scientia). Básnictví bylo tradičně řazeno mezi umění, což se Sidney pokouší vyvrátít pomocí odkazu na svou zkušenost s jezdectvím,[32] které je podle něho nejvznešenějším útvarem vojska. Přirovnává básníka k jezdci, který je nejen zdatným a obávaným válečníkem, ale i znakem míru; září nejen na bojišti, ale i u dvora. Básník je tedy udatným bojovníkem a okouzlujícím dvořanem, který je obdařen nadáním, které není vrozené, ale je spíše božím darem,[33] který tříbí usilovným cvičením a neváhá jej demonstrovat.[34] Poezii, výtvor tohoto všestraného autora, který podobně jako jezdec vyniká mezi ostatními vojáky, tak i on září mezi umělci, tak z principu nelze řadit do sféry umění v širším slova smyslu, kdy jsou uměním chápány materiální artefakty. Již v tomto úvodním příběhu lze vidět Sidneyho snahu o zdůraznění významu poezie. Je patrné, že poezie, jakožto výtvor, který vznikl po pečlivém rozvážení a který mohl stvořit pouze člověk obdařen určitými schopnostmi, které jiným nebyly dopřány, není pouhým artefaktem sloužícím k pobavení. Poezie je naopak druhem vědění[35] a má tedy své místo mezi vědami jako astronomie, matematika, lékařství či geometrie.

„Zlatý svět“ poezie

„Nature never set forth the earth in so rich tapisery as divers poets have done – neither with pleasant rivers, fruitful trees, sweet-smelling flowers, nor whatsoever else may make the too much loved earth more lovely.“[36]

Sidney svou argumentaci ve prospěch poezie dále rozvádí jejím vymezením vůči ostatním disciplínám, konkrétně vůči astronomii, geometrii, aritmetice, hudbě, přírodní a morální filosofii, právu, historii, gramatice, rétorice, logice, fyzice a metafyzice.[37] Sidney mezi těmito vědami nijak nerozlišuje a nijak je netřídí např. podle předmětu zájmu. Pro něho je stěžejní to, jaký mají veškeré tyto oblasti vědění cíl (scope).[38] Tím je u každé z těchto odvětví Příroda[39], kterou každá uchopuje z jiného úhlu. Na první pohled se může zdát, že je nereálné stavět vedle sebe astronomii, filosofii či rétoriku. Sidney ovšem dokazuje své tvrzení: „astronom zkoumá hvězdy a jejich uspořádání, aby pochopil zákonitosti Přírody, (…) přírodní filosof má již v názvu svůj předmět a morální filosof se zabývá přirozenými ctnostmi, neřestmi a vášněmi člověka a následuje přírodu, (…) rétorik a logik vytváří dohady o tom, co se v Přírodě dříve prokáže a prosadí (…).“[40] Podle Sidneyho je pouze jedno odvětví vědění, které dokáže překročit Přírodu a vytvořit novou, a tím je poezie.
Poezii Sidney označuje jako „zlatý svět,“ který má za úkol transformovat „vnitřní svět čtenáře“ tak, aby bylo jeho další jednání ctnostné, mravné.[41] V této „druhé přírodě“ jsou tedy vykresleny věci ne tak, jak jsou či byly, ale jaké by mohly, respektive měly být – jsou zde líbivé říčky, plodné stromy, květy s opojnou vůní, atp.[42] Tento „zlatý svět“ představuje určité osvobození od reálného „mosazného světa,“ který je plný násilí, tyranie a nemocí; poezie dokonce dokáže (dle Sidneyho) z děsivých bitev a strašlivých monster učinit pomocí imaginace něco příjemného.[43] Tento popis „zlatého světa“ může vést k závěru, že poezie skutečně vytváří pouhou fikci, která nepřináší nic než potěšení a pokušení. Při bližším prozkoumání podstaty Sidneyho „zlatého světa“ je ale zřejmé, že problém poezie jako vědy je daleko komplexnější. Poezie je totiž jistým druhem experimentu, je „malým světem“, ve kterém jsou divákovi ukázány konkrétní problémy tak, aby v něm vyvolaly univerzální poučení.[44]
„Zlatý svět“ poezie má (podobně jako aktuální svět) svého stvořitele, své zákony a přírodní síly, a především má svůj účel.[45] Tímto tvůrcem je (samosebou) básník, kterému je do rukou vložena „božská esence“ („divinous favour,“ „heavenly instinct“). Odkazem na „božskou esenci“ Sidney potvrzuje pozici poezie na další, náboženské, úrovni.[46] „Sidneyho „zlatý svět“ je něčím více než volně zkonstruovanou, sugestivní metaforou světa, je imitací, padělkem, zpodobněním Stvořitelova díla.“[47] Básník tedy své dílo nemůže založit pouze na fantazii, ale vychází z „měděného světa“ Přírody, kterou ztvárňuje v „nejzářivějších barvách“, čímž přibližuje čtenáři dílo Boží, rajskou zahradu.[48] Obrazně by bylo možné říci, že Bůh vložil do rukou básníka dvojsečnou zbraň v podobě poezie, která mu umožňuje předložit „zlatý svět“ druhé, pestřejší přírody, na druhou stranu s tímto přichází i jistá omezení. Tím, že je (dle Sidneyho) poezie a Boží poselství stejné podstaty, musí básník dodržovat určité (formální a obsahové) principy, a to tak, aby co nejlépe napodobil Boží záměr. [49] V návaznosti na to je ovšem možné zpochybnit a vyvrátit v té době všeobecně přijímané tvrzení, že poezie má tendenci předkládat nepravdy, které podporují neřesti a chtíč, protože básník jednak předkládá, napodobuje boží předlohy, ale též nepotvrzuje žádná tvrzení, tudíž je i nepravda, že básníci lžou.[50]
Sidney tedy dokazuje postavení poezie ve sféře vědy (science) pomocí odkazu na cíle jednotlivých odvětví. Dokonce podtrhuje význam a postavení poezie tím, že o ostatních odvětvích vědění mluví jako o „uměních“ (ars).[51] Dle něho se všechna „umění“ zabývají Přírodou, ale nejinak tomu je u poezie. Sidney ovšem zdůrazňuje, že básnictví z „měděného světa“ pouze vychází při tvorbě světa „zlatého.“ Tento „zlatý svět“ či „druhá příroda“ ukazuje to, jak by mohl vypadat svět a básník tento svět tvoří za účelem poučit a potěšit.[52]

Poezie jako umění imitace s účinkem „poučit a potěšit“

„Poesy therefore is an art of imitation (…) that is to say, a representing, counterfeiting, or figuring forth – to speak metaphorically, a speaking picture; with this end, to teach and delight.“[53]

Předchozí text ukázal, jak Sidney posouvá poezii ze sféry umění do vědy, kde jasně vymezil její místo pomocí srovnání cílů jednotlivých odvětví vědění. Tuto klasifikaci Sidney dále rozšiřuje tím, že vymezuje tři druhy básníků na základě schopnosti imitace – poezie je totiž uměním imitace, které vytváří „hovořící obrazy“ (z toho, že poezii přirovnává k obrazu, lze vyvodit další význam poezie: básnictví není „pouze“ slovním konstruktem, ale vytváří názornou ukázku ctnostného a mravního jednání).[54] Tyto obrazy mají jediný účel – poučit a potěšit[55] čtenáře, a tím ho přivést k tomu, aby upravil své jednání podle tohoto názorného vzoru.[56] Sidney uvádí, že existují tři druhy těchto „obrazů“: první napodobuje dokonalosti Boha, druhý zpodobňuje ostatní sféry vědění, jako např. filosofii, astronomii či historii, a třetí neimituje nic, co bylo, je nebo bude, ale ukazuje, co by mělo být. Tento třetí druh v divákovi dokáže nejlépe vyvolat potěšení a poučení.[57] Třetí typ „obrazů“ se dále dělí na lyriku, tragédii, komedii, satiru, jamb, elegii, pastorální a hrdinskou báseň.[58] Je ovšem zřejmé, že ať se básník rozhodne pro kteroukoliv formu, vždy musí sledovat stěžejní účinek, tedy poučit a potěšit.
Cílem poezie je tedy snaha motivovat¨(anglicky to move) čtenáře k ctnostnému jednání.[59] Sidney dále uvádí, že pro to, aby bylo dosaženo ctnostného jednání je potřebné v první řadě posluchače motivovat, vzbudit v něm emoci, pohnutí. Toto pohnutí má podle Obrany trvalejší charakter a je lépe pochopitelné než např. pojednání filsofů. Sidney se tak explicitně vymezuje vůči filosofii a historiografii, ato především ve otázce učení. Učení totiž Sidney vykresluje spíše jako nutnost, ale poezie naopak dokáže vyvolat patřičnou emoci, která podnítí ve čtenáři touhu po vědění a správném jednání.[60] Tímto argumentem je potvrzena především pozice poezie nad historií a filosofií. Druhá jmenovaná si dokonce často půjčuje roucho básnictví[61] a naopak „básníci jsou vlastně populární filosofové“, tvrdí Sidney.[62] Historie se pak zabývá tím, co bylo, bez dalších vysvětlení[63] – snaží se o co největší přesnost, a tak její účinky na diváka nejsou tak silné, alespoň podle Sidneyho. Všeobecně lze ale shrnout, že cílem všech věd je vytříbit v příjemci ctnosti a potlačit neřesti. Tento úkol pak podle Sidneyho nejlépe splňuje poezie,[64] která si tak obhájila místo v komplexu vědění i na další úrovni.

Poezie kolébkou vědění

„This did so notably show itself, that the philosophers of Greece durst not a long time appear to the world but under the masks of poets.[65]

Vedle toho, že Sidney obhajuje postavení poezie v komplexu renesančního vědění, tak ukazuje, že z pohledu čistě historického lze poezii stavět dokonce nad ostatní oblasti vědění. Při bližším pohledu na podobu antické filosofie, historiografie, atp. si nelze nevšimnout faktu, že se tehdy hojně využívaly básnické prostředky pro vyjádření důležitých sdělení. Dokonce i později v Bibli lze vysledovat použití básnických prostředků, a to právě tehdy, kdy je sdělována závažná informace, jak je tomu např. v případě již zmiňovaných Žalmů.[66] Poezie je tedy ze všech oblastí lidského vědění nejstarší a lze ji považovat za univerzální – však i antičtí básníci se dlouho skrývali pod maskami básníků.[67]

Závěr

„Now therein of all sciences (I speak still of human, and according to the human conceit) is our poet monarch.[68]

Sidney hned zpočátku zpochybnil dosavadní nejobecnější členění věd, když dokázal, že poezie nevytváří pouhé materiální artefakty. Ukázal, že tvorba literárního díla vyžaduje autora, který disponuje specifickými schopnostmi a který je schopen adekvátně napodobit dílo Boží tak, aby ve čtenáři vyvolal poučení a potěšení. Cíl vyvolat v příjemci poučení a potěšení pomáhá upevnit postavení básnictví v komplexu renesančního vědění. Jeho pozice je dále potvrzena tím, že básnictví skutečně jako jediná forma vědění dokáže přesvědčivě poučit a potěšit prostřednictvím imitace (mimesis).

Philip Sidney tedy vymezil poezii vůči ostatním vědám a na základě svých argumentů určil její místo v komplexu renesančního vědění. Dokázal také, že poezie je s ostatními odvětvími vědění propojena, a to především tím, že vychází z jejich poznatků při vytváření „hovořícího obrazu“ či „zlatého světa“.[69] Poezie tak nejen patří do komplexu renesančního vědění, ale je ukázáno, že jednotlivé sféry vědění jsou navzájem propojeny.[70] Sidney dokonce tvrdí, že poezie je předchůdcem vědění. Při bližším pohledu se ale může zdát, že tato Sidneyho argumentace je založena na tom, že antičtí učenci používali ve svých dílech verše, což ovšem může být v rozporu s další pasáží Obrany, která se věnuje právě veršování a kde se říká, že básníka nedělají verše a naopak. Právě veršům je v souvislosti s definicí básníka věnována část Obrany, stejně tak zde nebyla zmiňována otázka národního jazyka, kterou Sidney rozpracovává –  Obrana tak není pouhou obranou básnictví, ale učí též, jak být Angličany, probouzí národní hrdost.[71] Je též zajímavé podotknout, že Sidney sice předkládal teorii o postavení poezie, ale zatím nebylo dostatečně probádáno, zda např. Sidneyho sbírka sonetů Astrofel a Stella, maska The Lady of May či Arkádie vyvolávají ve čtenáři patřičné účinky – tedy zda je Sidneyho poezie ukázkovým příkladem básnictví, které popírá dosavadní pohled na poezii. Zajímavé by též bylo prozkoumat chápání vědění i v dalších Sidneyho dílech. Všechny tyto náměty představují další směr zkoumání Sidneyho díla.

L i t e r a t u r a
ALEXANDER, Gavin: Introduction. In: Sidney´s ´The Defence of Poesy´ and selected renaissance literary criticism. Londýn: Penguin Books, 2004.
BACON, Francis: Nové organon. Praha: Svoboda, 1990.
BURKE, Peter: Dvořan. In: Renesanční člověk a jeho svět. Praha: Vyšehrad, 2003.
BURKE, Peter: Společnost a vědění: Od Gutenberga k Diderotovi. Praha: Nakladatelství Karolinum, 2007.
CAMPBELL, Mary Baine: Literature. In: The Cambridge History of Science, Vol III: Early Modern Science. New York: Cambridge University Press, 2006.
ČERNÁ, Jana: Úvod: Renesanční člověk mezi dvěma světy. In: Dál a dál za Herkulovy sloupy: přírodní tajemství Nového světa a španělská renesanční filosofie a věda. Praha: Triton, 2016.
DEBUS, Allen G.: Man and Nature in the Renaissance. Cambridge: Cambridge University Press, 1979.
DONNO, Elizabeth Story: Old Mouse-eaten Records: History in Sidney´s Apology. In: Studies in Philology, roč. 72, 1975, č. 3.
DUNCAN-JONES, Katherine: Sir Philip Sidney, courtier poet. New Haven: Yale University Press, 1991.
DUNCAN-JONES, Katherine (ed.): Sir Philip Sidney. The Major Works. Oxford: Oxford University Press, 2002.
HENINGER, S. K, JR: Touches of Sweet Harmony. Tacoma: Angelico Press, 2013.
JACOBSON, Daniel: Sir Philip Sidney´s Dilemma: On the Ethical Function of Narrative Art. In: The Journal of Aesthetics and Art Criticism, roč. 54, 1996, č. 4.
KASTNEROVÁ, Martina: Profesionalizace literární kultury: Alžbětinská poetika jako součást komplexu renesančního vědění. Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2016.
KUIN, Roger: The Correspondence of sir Philip Sidney, Vol. I. Oxford: Oxford University Press, 2012.
LAZARUS, Micha: Sidney´s Greek Poetics. In: Studies in Philology, roč. 112, 2015, č. 3.
LEWALSKI, Barbara K: How Poetry Moves Readers: Sidney, Spenser, and Milton. In: University of Toronto Quarterly, roč. 80, 2011, č. 3.
MENN, Stephen: The Intellectual Setting. In: The Cambridge History of Seventeenth-century Philosophy, Vol. I. Cambridge: Cambridge University Press, 2003.
NIEKRASZ, Carmen., SWAN, Claudia: Art. In: The Cambridge History of Science, Vol III: Early Modern Science. New York: Cambridge University Press, 2006.
PARK, Katherine., DASTON, Lorraine (eds.): Introduction: The Age of the New. In: The Cambridge History of Science, Vol III: Early Modern Science. New York: Cambridge University Press, 2006.
PEARS, Steuart A. (ed.): The Correspondence of sir Philip Sidney and Hubert Languet. London: William Pickering, 1845.
PLATÓN: Ústava. Praha: OIKOYMENH, 2001.
SIDNEY, Philip: An Apology for Poetry. In: Criticism: The Major Texts. New York: Harcourt, Brace and Company, 1952.
SPILLER, Elizabeth: Science, Reading and Renaissance Literature: The Art of Making Knowledge 1580 – 1670. Cambridge: Cambridge University Press, 2004.
STILLMAN, Robert E.: Philip Sidney and the Poetics of Renaissance Cosmopolitanism. Aldershot: Ashgate, 2008.
STILLMAN, Robert E.: The Scope of Sidney´s Defence of Poesy: The New Hermeneutics and Early Modern Poetics. In: English Literary Renaissance, roč. 32, 2002, č. 3.

P o z n á m k y
[1] „Poezie je škodlivá, protože se zabývá pouhou malicherností, jakou je fikce, která produkuje buď prosté kopie reality nebo nebezpečné přeludy; vypráví příběhy velebící neřest, chtíč a zkaženost; zaměstnává jinak morálně čistou mysl, aby ji pošpinila.“ ALEXANDER, Garvin: Introduction, 2004, s. xvii.
[2] Studie byla podpořena v rámci projektu SGS-2016-008 „Komunikace a vědění: intelektuální kruh Philipa Sidneyho“.
[3] Tato proměna byla zapříčiněna množstvým nových objevů, ze kterých lze vyzdvihnout např. knihtisk, který umožnil rychlejší a masovější šíření nových poznatků; zámořské objevy, které přinesly jednak nové prostředky pro růst ekonomiky ve formě přírodního bohatství, jednak poskytly materiály pro rozvoj přírodní historie a medicíny; na poli politickém a náboženském pak renesančního člověka sužovaly náboženské konflikty a války, které byly hrozivější než dříve kvůli využití nových vojenských technologií. Srov. PARK, Katherine., DASTON, Lorraine (eds.): Introduction: The Age of the New, 2006, s. 7.
[4] ALEXANDER, Garvin: Introduction, 2004, s. xvii.
[5] PLATÓN: Ústava, 2001, s.78.
[6] Poetika byla v Anglii poprvé vydána v latině roku 1619 a v angličtině ještě o 86 let později. Srov. LAZARUS, Micha. Sidney´s Greek Poetics, 2015, s. 504.
[7] Sám Sidney se ve své Obraně básnictví pokouší vypořádat s námitkami vůči poezii ze strany antických autorit, jak bude zmíněno níže. K Sidneyho inspiraci antickými autory viz např. LAZARUS, Micha: Sidney´s Greek Poetics, 2016; KASTNEROVÁ, Martina: Profesionalizace literární kultury: Alžbětinská poetika jako součást komplexu renesančního vědění, 2015; HENINGER, S. K, JR: Touches of Sweet Harmony, 2013.
[8] Poezie byla respektována, ale nebyla považována za součást komplexu vědění.
[9] Tyto změny v oblasti vědění lze uvádět do souvislosti se zámořskými objevy, díky kterým se do známého, probádaného světa dostala nová fauna a flóra. Nelze ale opomíjet ani zmiňované náboženské a politické sváry, humanismus či další vynálezy, jako např. zmiňovaný knihtisk.
[10] Vzhledem k zaměření práce je nutné připomenout, že termín věda (science) není v renesanci příliš obvyklý – ve středověku tento termín označoval takovou disciplínu, která mohla být organizována formou sylogismů, takže pod termín věda patřila např. teologie, „královna věd“, ale nepatřila sem medicína, přírodní historie či alchymie, které v renesanci zažily značný rozkvět. Pro tyto odvětví se v renesanci používal termín přírodní filosofie (scientia naturalis). PARK, Katherine., DASTON, Lorraine (eds.): Introduction: The Age of the New, 2006, s. 3-4.
[11] ČERNÁ, Jana: Úvod: Renesanční člověk mezi dvěma světy, 2016, s. 14.
[12] BACON, Francis: Nové organon, 1990. s. 122.
[13] Viz např. DEBUS, Allen G.: Man and Nature in the Renaissance, 1979, s. 50 – 52.
[14] Poezie či básnictví je v kontextu renesance chápáno široce, tedy je jím míněna veškerá literatura (tj. poezie, drama, lyrika, epika, atd.).
[15] CAMPBELL, Mary Baine: Literature, 2006, s. 757.
[16] SPILLER, Elizabeth: Science, Reading and Renaissance Literature: The Art of Making Knowledge 1580 – 1670, 2004, s. 5.
[17] Je nutné dodat, že Sidney nebyl ojedinělým intelektuálem, který poukazoval na důležitost poezie. Podobně tak v Anglii činil např. Edmund Spenser, Ben Jonson či George Puttenham. Sidney mezi těmito vyčnívá komplexností svých argumentů ve prospěch poezie, kdy se vypořádává jak s antickými autoritami, tak s dobovými převládajícími názory a neopomíjí ani specifika Anglické historie a jejich vliv na poezii.
[18] PARK, Katherine., DASTON, Lorraine (eds.): Introduction: The Age of the New, 2006, s. 6.
[19] BURKE, Peter: Společnost a vědění: Od Gutenberga k Diderotovi, 2007, s. 103.
[20] Srov. KASTNEROVÁ, Martina: Profesionalizace literární kultury: Alžbětinská poetika jako součást komplexu renesančního vědění, 2016, s. 37.
[21]Obrana je pojednáním o poezii, které bylo přetransformováno do volání do zbraně. Sidney je bojový básník, jehož oprávnění k obraně poezie je odvozeno z jeho ultimátní věrnosti ne poezii, ale vojenské akci.“ STILLMAN, Robert E.: Philip Sidney and the Poetics of Renaissance Cosmopolitanism, 2008, s. 30.
[22] Více k Sidneyho kariéře u dvora viz DUNCAN-JONES, Katherine: Sir Philip Sidney, courtier poet, 1991.
[23] DONNO, Elizabeth Story: Old Mouse-eaten Records: History in Sidney´s Apology, 1975, s. 282.
[24] Více viz ALEXANDER, Garvin: Introduction, 2004, s. liii.
[25] „“What do you want me to write you about French affairs? (…) Certainly in France everything is miserable, and the face of men and of events frows sadder by the day. Before, the disputes were about religion, about the St. Bartholomew´s Massacre.“ KUIN, Roger: The Correspondence of sir Philip Sidney, Vol. I., 2012, s. 329.
[26] Viz PEARS, Steuart A. (ed.): The Correspondence of sir Philip Sidney and Hubert Languet, 1845.
[27] Viz Tamtéž, s. 25 – 30.
[28] DUNCAN-JONES, Katherine (ed.): Sir Philip Sidney. The Major Works, 2002, s. vii.
[29] KASTNEROVÁ, Martina: Profesionalizace literární kultury: Alžbětinská poetika jako součást komplexu renesančního vědění, 2016, s. 35.
[30] STILLMAN, Robert E.: Philip Sidney and the Poetics of Renaissance Cosmopolitanism, 2008, s. 30.
[31] „Vojáci jsou nejvznešenějším stavem a jezdci jsou ti nejvznešenější z vojáků (…) jsou nástroji války a symboly míru; rychlí chodci a opatrovníci; hvězdy táborů i dvora.“ SIDNEY, Philip: An Apology for Poetry, 1952, s. 109.
[32] SIDNEY, Philip: An Apology for Poetry, 1952, s. 106.
[33]Tamtéž, s. 139.
[34] SPILLER, Elizabeth: Science, Reading and Renaissance Literature: The Art of Making Knowledge 1580 – 1670, 2004, s. 36.
[35] Podobně jako Sidney vidí spojení umění s vědou např. i Leonardo da Vinci, který propojuje malířství a vědu, tím, že hovoří o malířství jako o „ukázněném rozšíření přírody.“ NIEKRASZ, Carmen., SWAN, Claudia: Art, 2006, s. 786.
[36]„Příroda nikdy nevykreslí svět v takových barvách, jak ho popisují básníci – s pěknými řekami, plodnými stromy, sladce vonícími květinami, či s čímkoliv dalším, co by udělalo milovanou zemi líbeznější.“ SIDNEY, Philip: An Apology for Poetry, 1952, s. 113 – 114.
[37] SIDNEY, Philip: An Apology for Poetry, 1952, s. 113.
[38] Termín scope lze přeložit jako cíl, ale jeho význam je daleko složitější – viz STILLMAN, Robert E.: The Scope of Sidney´s Defence of Poesy: The New Hermeneutics and Early Modern Poetics. 2002.
[39] Philip Sidney používá v Obraně Přírodu s velkým „P“ (Nature – viz např. SIDNEY, Philip: An Apology for Poetry, 1952, s. 113), proto je i zde psána příroda s „P“.
[40] SIDNEY, Philip: An Apology for Poetry, 1952, s. 113.
[41] STILLMAN, Robert E: Philip Sidney and the Poetics of Renaissance Cosmopolitanism, 2008, s. 4.
[42] Viz úvodní citát k této kapitole.
[43] SIDNEY, Philip: An Apology for Poetry, 1952, s. 124.
[44] SPILLER, Elizabeth: Science, Reading and Renaissance Literature: The Art of Making Knowledge 1580 – 1670, 2004, s. 28.
[45] STILLMAN, Robert E.: The Scope of Sidney´s Defence of Poesy: The New Hermeneutics and Early Modern Poetics, 2002, s. 379.
[46] Sidney dále zdůrazňuje to, že i v Bibli jsou používány prostředky poezie, a to v těch pasažích, kdy Bůh sděluje důležité poselství, jako např. v Žalmech. SIDNEY, Philip: An Apology for Poetry, 1952, s. 112. Dále srov. HENINGER, S. K, JR.: Touches of Sweet Harmony, 2013.
[47] STILLMAN, Robert E.: The Scope of Sidney´s Defence of Poesy: The New Hermeneutics and Early Modern Poetics, 2002, s. 375.
[48] HENINGER, S. K, JR.: Touches of Sweet Harmony, 2013, s. 307.
[49] Tamtéž, 2013, s. 338.
[50] JACOBSON, Daniel: Sir Philip Sidney´s Dilemma: On the Ethical Function of Narrative Art., 1996, s. 329.
[51] SPILLER, Elizabeth: Science, Reading and Renaissance Literature: The Art of Making Knowledge 1580 – 1670, 2004, s. 37.
[52] STILLMAN, Robert E.: The Scope of Sidney´s Defence of Poesy: The New Hermeneutics and Early Modern Poetics, 2002, s. 375.
[53] „Poezie je uměním imitace (…), tedy reprezentací, nápodobou nebo znárorněním – metaforicky řečeno je mluvícím obrazem; který má za účinek poučit a potěšit.“ SIDNEY, Philip: An Apology for Poetry, 1952, s. 114.
[54] JACOBSON, Daniel: Sir Philip Sidney´s Dilemma: On the Ethical Function of Narrative Art, 1996.
[55] Tato formule, tedy že poezie (kterou je myšlena veškerá fikce) musí pohnout, poučit a potěšit, vychází primárně z rétoriky a popisuje práci řečníka: „Za nejlepší řečníky jsou považováni ti, kteří dokáží svou řečí instruovat, potěšit a pohnout mysl svých čtenářů.“ ALEXANDER, Garvin: Introduction, 2004, s. xxxv.
[56] LEWALSKI, Barbara K.: How Poetry Moves Readers: Sidney, Spenser, and Milton, 2011, s. 756.
[57] SIDNEY, Philip: An Apology for Poetry, 1952, s. 114 – 115.
[58] Konkrétněji viz SIDNEY, Philip: An Apology for Poetry, 1952, s. 115 – 125.
[59] LEWALSKI, Barbara K.: How Poetry Moves Readers: Sidney, Spenser, and Milton, 2011, s. 756.
[60] SIDNEY, Philip: An Apology for Poetry, 1952, s. 123.
[61] Tamtéž, 1952, s. 125.
[62] Tamtéž, 1952, s. 120.
[63] Tamtéž, 1952, s. 121.
[64] Tamtéž, 1952, s. 126.
[65] „Je jasně patrné, že se řečtí filosofové dlouho prezentovali světu pod maskami básníků.“ SIDNEY, Philip: An Apology for Poetry, 1952, s. 110 – 111.
[66] Philip Sidney přeložil Davidovy Žalmy se svou sestrou Mary Sidney.
[67] SIDNEY, Philip: An Apology for Poetry, 1952, s. 130.
[68] „A nyní je náš básník monarchou všech věd (stále mluvím o vědách o člověku).“ SIDNEY, Philip: An Apology for Poetry, 1952, s. 124.
[69] SPILLER, Elizabeth: Science, Reading and Renaissance Literature: The Art of Making Knowledge 1580 – 1670, 2004, s. 15.
[70] ALEXANDER, Garvin: Introduction, 2004, s.xviii.
[71] SPILLER, Elizabeth. Science, Reading and Renaissance Literature: The Art of Making Knowledge 1580 – 1670, 2004, s. 39.

Mgr. Šárka Fleischmannová
Katedra filozofie
Filozofická fakulta Západočeské univerzity v Plzni
Sedláčkova 19, 306 14 Plzeň
e-mail: fleisch@kfi.zcu.cz

Pridaj komentár

Vaša e-mailová adresa nebude zverejnená. Vyžadované polia sú označené *